- Veronika Puhačová
Keltská Evropa se sešla pod Tatrami
„Vyzývám vás, lidé z kmene Kotinů, kdo z vás obětuje dobrovolně svůj život bohům a pomůže nám tak vyřešit naše trýznivé problémy s Římany?“, hřímal svým mocným hlasem všemi vážený druid Brendyx a vpíjel svůj hluboký pohled přímo do očí okolo stojících Keltů. Svatyně byla prodchnuta dusivým tichem a nikdo se téměř neopovažoval ani nadechnout. Napětí přerušilo hlasité zasténání. „Já, já se hlásím!“ Zraky všech se obrátily na kraj zástupu, odkud kulhavým krokem vystoupil vysoký černovlasý muž s pohledem temným jako noc. „Jsem zraněný z bitvy a svému lidu už bych stejně nic užitečného nepřinesl. Obětujte tedy mne“! Jeho bolestné a zároveň odhodlané prohlášení všechny zamrazilo. „Dobrá, nechť tedy Taranis přijme tvou oběť jako symbol naší oddanosti a pomůže nám v našem problému. Připravte oběť!“ Druid zavelel a oběť byla přivedena k oltáři. Nejprve bylo nutno provést očistný rituál vonnými bylinami, jenž byl svěřen kněžce ze spřáteleného kmene z daleké Panonie, který zde byl na sněmu, během něhož se měly vyřešit dlouhodobé problémy s útoky Říma. Obětovaný muž se po celou dobu chvěl, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Druid Brendyx pomalu přistoupil, zvedl nad hlavu dlouhou čepel dýky a zvolal: „Ó mocní bohové v čele s velkým Taranisem, přijměte obětinu nejcennější, přijměte tento lidský život!“ Dýka se zablyštěla na krku vyvoleného muže a podél rány vytryskly prameny sytě rudé krve. Muž se sesul, pevné ruce dvou přítomných bojovníků ho zachytily a odnesly do obětní jámy. Tělo tvrdě dopadlo na kamenité dno a oběť byla dokonána. Teď nezbývalo než se modlit a doufat, že přízeň bohů bude znovu obnovena…
Ač vám toto líčení může znít jako útržek z historické knihy či scéna z dnes tolik populárních historických seriálů, přesně toto se v sobotu událo před zraky nás všech, kteří jsme se účastnili akce Živý starovek, konané každoročně v archeoskanzenu Havránok. Atmosféra místa, kde se v době laténské nacházelo hradiště se svatyní a obětní jámou, přímo čpí historií a pocit okouzlení ještě umocňuje obrovská vodní plocha Liptovské Mary, nad kterou se v dálce majestátně tyčí štíty Nízkých Tater. Prostě lepší místo ke konání takovéto akce si snad ani nelze představit. Areál obývaný púchovskou kulturou zkoumal od 60. let Archeologický ústav Slovenské akademie věd v Nitře pod vedením Karola Piety, který se také zasadil o vznik rekonstrukce svatyně, opevnění hradiště se vstupní branou a dvorce pod nimi v kopci. Dnes tak máme možnost na tomto magickém místě nahlédnout přímo do keltského dvorce a s výhledem na Maru si představovat, jak drsný i krásný mohl být život na této lokalitě.
Skanzen má ve správě Liptovské muzeum v Ružomberku a jeho oživování se s vervou věnuje občanské sdružení Vae Victis, které letos pořádalo již pátý ročník Živého staroveku. A že se to našim slovenským přátelům podařilo opět na jedničku! Jak je vidět z líčení obětního rituálu, vše mají perfektně a profesionálně připravené a tak se diváci během celého dne mají neustále na co těšit. Na programu se totiž podílejí všichni účastníci, kteří sem s nadšením přijíždějí nejen ze Slovenska, ale také z Čech, Polska i Rakouska. A všichni mají co ukázat. Skupiny, jako je polská Celtica, rakouští Boii Pannonia, čeští Bacrie nebo česko-slovenští legionáři z Desáté legie rozhodně patří mezi evropskou špičku na poli oživování pravěku a starověku. Nově se také tavbou bronzu prezentovalo občanské sdružení Ipea, které se zabývá experimentální archeologií v pravěké osadě Mokrý Kút u Vyšného Kubína a zaměřuje se na poměrně zřídka rekonstruovanou dobu bronzovou. Členové jednotlivých sdružení, stejně jako další zruční jednotlivci, po celý den předváděli to nejlepší ze svých řemesel i výrobků, odpovídali návštěvníkům na neustávající proud otázek a byli také aktéry programu.
Ten se v podstatě odehrával s pauzami od rána až do konce dne. Vše zahájil druid Brendyx přivítáním a představením jednotlivých keltských kmenů, přičemž od Poláků dostal dar velmi nečekaný, a tím bylo batole v kožešinkách na dřevěné kárce. Jeho zaskočený výraz rozesmál i ty, kteří jeho vážnou tvář ještě neznali, a o to víc pobavil nás, kteří známe jeho tradiční majestátně vážnou tvář. Během dne pak následovaly přednášky o vzhledu, výzbroji, výstroji a oděvu jak přítomných Keltů a Římanů, tak také Germánů, kterých bylo sice pomálu, ale o to více je bylo všude slyšet. Nechybělo ani zde tradiční trhání psem, které na diváky i účastníky působí vždy velmi autenticky. Závěr dne pak vrcholil inscenovanou bitvou mezi Římany a barbarskými válečníky, při které nejeden z účastníků skutečně získal drobná válečná zranění. Naprostým vrcholem pak byl výše popsaný obětní obřad, který měl přispět k uzavření míru mezi oběma znepřátelenými národy.
Živý starovek na Havránku nedal šanci k nudě nejen návštěvníkům, ale ani nám, zúčastněným. Opět se vydařila akce, na kterou budeme dlouho vzpomínat. Sluneční žár pálil jako o život, obloha byla tyrkysově modrá a Liptovská Mara se pod námi třpytila jako blankytné zrcadlo. A ty východy slunce! Takové akce nás prostě pokaždé utvrdí, že živá prezentace archeologického kulturního dědictví má nejen kladný dopad na veřejnost, ale obohacuje taky nás, kteří se tím zabýváme. Ať už to jsou nové kontakty, dovednosti, řemeslné a vzdělávací tipy či zážitky, všichni jsme rok od roku stále zkušenější! A co to znamená pro vás? Že tyto skvělé archeoakce budou rok od roku ještě lepší!
Nepřehlédněte fotogalerii plnou napětí na naší facebookové stránce! Fotila Jana Lohnická
