December 20, 2019

Please reload

Nejnovější příspěvky

O jednom letním archeologickém experimentu

10/08/2015

Experimentální archeologie. Jedněmi opěvovaná, druhými zavrhovaná. Experiment jakožto metoda praktického ověření teoretických modelů vstoupil do archeologie již na konci 19. století a od 60. let minulého století je mu i u nás věnována značná pozornost. Mezi archeology však stále budí rozporuplné reakce, protože mnohým takto získané výsledky nepřijdou dostatečně vědecké. Navíc je často experimentální archeologie zaměňována s archeologií experienciální. Ta se od experimentu liší už podstatou svého názvu, který ukazuje na to, že je postavena na prožitcích a zkušenostech. Cílem experienciální archeologie tedy není ověření konkrétní teorie provedením experimentu, ale spíše hlubší porozumění a prožití minulosti prostřednictvím vlastnoručního vyzkoušení některé z pravěkých technologií. Ať už se jedná například o štípání kamenné industrie či odlévání bronzu, díky této praktické zkušenosti může jak archeolog, tak i laik lépe porozumět dané činnosti a upřesnit si pohled na společnost, která se technologií zabývala. Experimentální archeologie je sice také zaměřena na technologické postupy, ovšem odlišuje se svou exaktností a důrazem na přesná čísla a měření. Její pravidla již na konci 70. let stanovil britský archeolog John Coles a v 90. letech je ještě rozšířil Peter J. Reynolds. Jaká pravidla by tedy měl každý experimentátor dodržovat, aby mohl s výsledky dále vědecky pracovat?

 

  • Používat zásadně pouze materiály dostupné zkoumané pravěké společnosti

  • Používat dobově dostupných metod a technologií

  • Vyloučit všechny současné metody a techniky, které by mohly ovlivnit výsledky experimentu

  • Používat předměty v odpovídajícím měřítku, protože práce se zmenšenými či zvětšenými modely nemusí přinést objektivní poznání a reprezentativní data

  • Experiment musí být opakovatelný a také dosud nezkoumaný

  • Připravit si pečlivě otázky i předměty předem

  • Využít více různých metod experimentu k ověření jedné teorie

  • Kritický přístup k provedenému experimentu

  • Testované parametry musí být měřitelné a fyzické

  • Výsledky musí být statisticky vyhodnotitelné
     

Ovšem je potřeba brát v úvahu, že i při dodržení těchto pravidel nemůžeme na základě provedeného experimentu jasně říci „Takhle to bylo“. Experiment může pouze rozšířit náš pohled na danou věc, vnést do problematiky nové světlo, podpořit a ověřit určitou hypotézu či případně něco vyvrátit jako neproveditelné. Stavět se vůči experimentu v archeologii na jednu či druhou názorovou stranu však nemá smysl, protože obě mají v něčem pravdu a v něčem se pletou. Daleko lepší je udělat si svůj názor, a to na základě vlastních zkušeností.

 

 My jsme se jednoho takového archeologického experimentu zúčastnili o tomto horkém víkendu. Je součástí diplomové práce Judity Korteové, která již několik let zkoumá výrobu textilu v neolitu a eneolitu. Spolu s konzultantkou Kristýnou Urbanovou, která je jednou z předních českých odbornic na pravěký textil, se rozhodly některé z nálezů plynoucí hypotézy ověřit právě experimentální metodou, protože o výrobě textilu snad ani bez vlastních zkušeností bádat nelze. Vytyčily si dva okruhy zájmu, testování různého užití různých velikostí a tvarů přeslenů, tedy pomůcek určených k předení, a možnosti předení rostlinných vláken. Judita si pro experiment vybrala konkrétní nálezy přeslenů ze dvou eneolotických lokalit, ze sídliště Bzí – Velká skála, náležejícímu tzv. chamské kultuře, a ze známého řivnáčského sídliště Kutná Hora – Denemark. Ve výběru deseti přeslenů, které byly pro tento experiment do detailu přesně zrekonstruovány, byla zastoupena celá hmotnostní i tvarová škála, přičemž obzvláště chamské přesleny se zdají být pro předení vskutku obrovské. To byla právě jedna z otázek, proč lidé v této době vyráběli tak těžké přesleny, zda měly nějakou speciální funkci, užívaly se snad pro jiné účely, než přesleny menší? Mohla být textilní výroba v eneolitu již tak sofistikovaná, že by lidé používali na každý materiál a různou tloušťku nití různé podoby přeslenů? Nebo se jednalo o určitý kulturní prvek? Nebo prostě a jednoduše každé přadleně vyhovovalo něco jiného a to se odrazilo i v rozrůznění přeslenů? O tom všem měl experiment něco napovědět. 

 

 

 Druhým okruhem bylo přímo zpracování rostlinných a živočišných materiálů pro samotné předení. Z nákolních osad ve Švýcarsku, kde se díky vlhkosti výborně dochovaly organické materiály, totiž pochází nálezy dřevěných nástrojů pro toto zpracování a také již zpracovaná a spředená rostlinná vlákna. Testovat se tedy také měly rekonstrukce těchto nástrojů na konkrétních materiálech, co a čím šlo zpracovat lépe a jakým způsobem.


K experimentu se nás sešlo celkem pět žen a jedna dokumentátorka, kterou byla právě Judita, organizátorka experimentu. Jako místo konání byla stylově vybrána Pravěká osada Křivolík, kde se již třetím rokem společnými silami buduje textilní okrsek. Navíc, při současných tropických teplotách je zelené křivolické údolí snad nejlepším místem, kam se ukrýt před spalujícím žárem. V sobotu po obědě jsme se tedy rozložily do chladivé trávy a započaly s experimentem. Prvním krokem bylo vyčesávání ovčí vlny čtyřmi různými způsoby: kartáčovou vochlí s ostny z trnky, dřevěnou vochlí se čtyřmi hroty, svázanými větvičkami z trnky a pouze ručně za pomoci prstů. Všechny tři nástroje jsou archeologicky doložené, testovaly jsme tedy, který mohl být na vlnu nejvhodnější a zda se některý k tomu nehodí vůbec. Každá hromádka vlny byla samostatně zvážena, poté jsme se každá jedné ujaly a celou hodinu pomocí vybraného nástroje vlnu vyčesávaly do dlouhých hladkých česanců určených k předení. Každý z nich byl poté zvážen k porovnání kvantitativních rozdílů a uschován ke srovnání těch kvalitativních. 

 

Po krátké pauze jsme se již vrhly na výše popsaných deset přeslenů. Cílem bylo, aby každá z nás na každém přeslenu 15 minut spřádala pět gramů vlny. Celkem nás tedy čekalo 150 minut předení, což se nám zpočátku nezdálo moc, u pátého přeslenu jsme však tento optimistický postoj značně přehodnotily. K zaznamenávání délky a váhy upředené nitě jsme každá měla svůj vlastní formulář a hotové vzorky se také poctivě evidovaly pro další měření. Jelikož se do formulářů mohly uvádět i vlastní poznatky a pocity z konkrétního přeslenu, musely jsme se velmi držet, aby obzvláště u těch nejtěžších přeslenů nepadala do formulářů peprná slova. Když se vám předená nit už potřetí vahou přeslenu přetrhne, rozhodně vás nenapadnou výrazy vhodné do vědeckého formuláře. V podvečer jsme nakonec statečně tuto část dokončily a s pocitem uspokojení se šly schladit do nejbližší hospody na překrásném vyhlídkovém vrchu Kozlově. Když jsme večer uléhaly k spánku v křivolické polozemnici, měly jsme pocit, že se nám o předení bude určitě zdát. 

 

 Díky celonočnímu kvílení křivolických prasátek v protější ohradě se nám však nezdálo vůbec nic. Do horkého rána jsme tak vyšly s ještě umocněným znaveným pocitem pravěkého pracovního dne a odhodlaně se vrhly do dalšího kroku, rostlinných materiálů. Lipové lýko, jehož předení bylo taktéž archeologicky doloženo v přialpských osadách, nás vskutku děsilo. Naše obavy se však nakonec ukázaly jako zbytečné, protože překvapivě se kartáčovou vochlí vyčesané lýko (na rozdíl od lýka nařezaného kamennou štípanou čepelkou, jehož kratičká vlákna byla při předení velmi problematická) předlo velmi dobře a poměrně rychleji, než vlna. Tentokrát však byly vybrány jen tři přesleny, jeden těžký, jeden lehký a jeden střední. Co se týče váhy, zde se to opravdu ukázalo jako individuální, neboť každé z nás vyhovoval na lýko zcela jiný přeslen. Výsledky opět byly pečlivě zaznamenány. A poslední fází již bylo získání vláken ze suchých předmáčených stonků kopřivy, která je také doložena jako textilní materiál. Ovšem to už byl poměrně oříšek, nedařilo se nám získávat vlákna pěkně dlouhá, trhala se a tak jsme kopřivu i vzhledem k horku nakonec odložily napříště. 

 

Ptáte se, co jsme experimentem zjistily? Jaké přinesl výsledky? To samozřejmě nejde okamžitě říci, všechny vzorky a data se musí nejprve zpracovat a pak teprve interpretovat, aby se mohly stát součástí Juditiny diplomové práce i dalších odborných článků. Ovšem i pro nás samotné experimentátorky to byla velká zkušenost vedoucí nejen k dlouhým diskuzím o pravěké textilní výrobě a k hledání odpovědí na různé otázky, ale také k novým pohledům na náročnost a možnosti práce s konkrétními materiály a nálezy. A samozřejmostí byl i osobní posun v rukodělných činnostech. Takže ať už tento textilní experiment přinese očekávané výsledky či nikoli, stane se součástí odborné práce a není pochyb o tom, že smysl rozhodně měl.

Please reload

Please reload

Archiv