December 20, 2019

Please reload

Nejnovější příspěvky

Mamutům lidé pasti nekopali

24/09/2015

Autor textu:

Něco o mamutech aneb zapomeňte na Štorcha
Mamuti jsou vděčným tématem – zná je úplně každý. Od dětí (film Doba ledová už má čtyři pokračování dobrodružství mamuta Mannyho a v roce 2016 se chystá páté) přes sportovce (mamutí mosty pro skoky na lyžích v českém Harrachově, rakouském Oberstdorfu či norském Vikersunde), horolezce a turisty (značka oblečení Mammut), jeskyňáře a cestovatele (Mamutí jeskyně v USA je nejdelší jeskyní světa – nepleťte si ji však s Mamutí jeskyní v rakouském Dachsteinu), přírodovědce (sekvojovec mamutí je největším stromem na světě) až po bratislavské i přespolní vyznavače zlatého moku (pivovar Mamut v Bratislavě).


U většiny textů o pravěku bývá potřeba nejprve uvést čtenáře do obrazu načrtnutím společenského kontextu a představením typických archeologických nálezů či pohřebních zvyků, vyhynulý „huňatý slon“ však takové intro nepotřebuje. Pokud však někdo s tímto tématem bude chtít oslnit a dostat se na vyšší úroveň, měl by si přečíst následující řádky. 
 

 Vývoj
Stejně jako každý rod, i mamuti (Mammuthus) se postupně vyvíjeli. Nezačneme úplně od Adama (tímto se omlouvám kreacionistům), ale v období před asi 1, 5 miliony let. V této době se v jižní Evropě pasou nejstarší evropští mamuti (M. meridionalis), jejichž předkové přišli – pro někoho možná překvapivě – z Afriky. Nevypadají však ještě jako Manny, podobají se více dnešním slonům. Nemají typicky dlouhou srst, ale jejich lebka už začíná být klenutá.


Stepní mamut, M. trogontherii, je už o nějaký milion roků mladší. Jak napovídá samotný název, jeho životním prostředím byla hlavně step. Objevuje se u něj dlouhá srst a dochází k zmenšování uší. Tento druh byl největším ze všech mamutů; samci dosahovali výšky v kohoutku až 4,3 m a hmotnosti až 10 tun. Ze stepního mamuta se vyvinul mamut srstnatý (M. primigenius), druh, který si představíme, když se řekne „mamut“. Byl o dobrý metr nižší než jeho předchůdce (samci přibližně 2,8 – 3,3 m) a také o poznání lehčí (do 6 tun). Srstnatý mamut byl dokonale přizpůsobený podmínkám doby ledové (glaciálu), měl často obrovské kly, dlouho srst, klenutou lebku a malé uši. Na území Severní Ameriky se ze stepního mamuta vyvinul tzv. Kolumbův mamut, M. columbi), který měl pravděpodobně řidší srst, ale stejně velké kly jako M. primigenius.  Postupem času též roste počet lamel na stoličkách – zatímco M. meridionalis jich měl okolo 14, M. trogontherii disponoval již dvaceti a M. primigenius si potravu strouhal na ještě členitějších zubech, které měly až 25 lamel. 


 

 Zajímavou odbočkou jsou trpasličí mamuti. Ti stojí na konci vývoje mamutů a jejich fosílie se nachází výhradně na izolovaných místech – na ostrovech, kde neměli dostatek potravních zdrojů a postupem času zakrněli (Sardinie, Channel Islands u západního pobřeží USA či Wrangelův ostrov severně od Sibiře, kde se našli nejmladší zástupci mamutů na světě – jejich věk je odhadován ani ne na 5 000 let). Tito minimamuti (tedy na mamutí poměry) neměřili víc jak dva metry, nezřídka i méně než 1,5 metru, což je poloviční velikosti v porovnání s jejich kontinentálními kolegy.


Mamut a člověk
V této části bude vystupovat klasický srstnatý mamut, a to v období mladého paleolitu (před asi 40 000 – 12 000 lety, konkrétně v době archeologické kultury zvané gravettien přibližně před 30 000 – 25 000 lety). Přírodní prostředí velelo jasně – je třeba se teple obléct, je doba ledová, i se svými teplejšími či chladnějšími oscilacemi. Předměty z mamutoviny máme sice i starší (např. neandrtálská vyhlazená část mamutí stoličky, podle analogií se současnými australskými aboriginskými nálezy trochu velkoryse nazývaná „čuringa“, z maďarské lokality Tata), v mladém paleolitu se však s nálezy z mamutoviny roztrhl pytel.


Mamut poskytoval paleolitickým lovcům především potravu. I malé mládě představovalo horu masa, nemluvě o dospělých jedincích. Ulovení mamuta bylo nepochybně svátkem a na jistý čas i jistota hojnosti masa a tuku. 
 

 Doklady hostin, v kterých hrál ústřední roli mamut, jsou doložené na více lokalitách pavlovienu (specifická moravská forma gravettienu), kde se našly skládky mamutích kostí. Jejich interpretace není úplně jednoznačná, zřejmě však půjde skutečně o pozůstatky kořistí. V každém případě je jejich existence jedním (ne však jediným) z kritérií pro klasifikaci gravettienské lokality jako pavlovienské. Na lokalitách se často nalezly pozůstatky stovek mamutů (např. známá skládka z Dolních Věstonic), ze středomoravského Předmostí u Přerova se dokonce uvažuje o více než tisícovce (!) ulovených mautů. Škoda, že lokalita se zkoumala před víc jak 120 lety – dnes by patřila mezi světová top paleolitická naleziště. Z polského Krakova z polohy Spadzista ulica (kdo znáte Krakov, je to přesně tam, kde byla v 1. polovině 19. století postavena mohyla T. Kosciuszka a v roce 1850 rakousko-uherská pevnost) pocházejí pozůstatky více než 90 mamutů, mezi kterými se našlo několik hrotů s vrubem, jež jsou tak nepřímým dokladem loveckých technik paleolitických lovců. 

 

 Dlouhé kosti mamuta byly v některých kulturách (např. v epigravettienské kultuře na Ukrajině a v Rusku) stavebním materiálem, který tvořil konstrukce pokryté kůžemi. V takové paleolitické jurtě zima určitě nebyla. Z lokalit je potřebné zmínit známý Mezin či Mežiřič, odkud pochází přímé archeologické doklady těchto „mamutích obydlí“. O podobném obydlí uvažuje archeolog Martin Oliva i v o něco starších Milovicích na jižní Moravě, a zřejmě není daleko od pravdy. Některé nálezy z východního gravettienu (nálezy původně pomalovaných mamutích lebek) jsou – zřejmě s jistou dávkou fantazie (ale vlastně proč ne, archeolog má být mysli otevřené) – interpretované jako paleolitické bubny. 

 

 Osobitou úlohu hrál mamut v paleolitickém umění. Nálezový fond světového paleolitického umění obohacují nálezy sošek mamutů (vyřezávaných – jak jinak – též z mamutoviny), stejně jako sošky jiných zvířat. Ty starší se vyskytly už v aurignacienu (krásné nálezy pochází z německých jeskyň Vogelherd či Hohlenstein-Stadel), v našem středoevropském prostředí však jednoznačně dominuje hlavně střední fáze mladého gravettienu – už víckrát zmiňovaný gravettien/pavlovien. Kromě zvířecích motivů byly z mamutoviny vyřezávané i ozdoby (např. známé čelenky z Dolních Věstonic nebo z Pavlova či perličky náhrdelníků, nezřídka nacházené v tisícovkách kusů, např. ve výborně zachovaných pohřbech v ruském Sungire) či jiné umělecké artefakty, mezi nimi např. jeden z nejstarších portrétů na světě z Dolních Věstonic. Používání mamutoviny jako atraktivního materiálu přetrvává i v mladších obdobích mladého paleolitu, kdy je mamut v našich končinách už spíše hostem než všudypřítomným domácím. Dokladem jsou malé abstraktní sošky představující ženy či ženské atributy (např. z Pekárny nebo Gönnersdorfu), datované do magdalénienu (před asi 15 000 – 12 000 lety). 

 

 Mimochodem, hádejte, z čeho je vyřezaná slovenská Moravanská venuše. Správně… A není jediná, mamutovina je materiálem nemalého počtu venuší – dím dále na východ, tím jich je víc (např. Kostienki, Gagarino či Jelisejeviči). V jednom případě (Brno – Francouzská ulice) je z mamutoviny vyřezaná dokonce skulptura muže, interpretovaná jako šamanská pomůcka – loutka, složená z několika pohyblivých částí. 


To však není všechno. Mamuty často nacházíme jako jeden z motivů atraktivního skalního umění, ač překvapivě nepatří k nejčastěji zobrazovaným zvířatům. Že by se paleolitickým lovcům nevešli do úzkých jeskyň, aby tu mohli stát jako „model“? Každopádně, doklady jeskynního skalního umění poskytlo více francouzských jeskyň (např. Rouffignac, Font-de-Gaume, Cougnac, Gargas či Les Combarelles). A nedávno svět obletěly záběry východního skalního umění, kde je též zobrazen mamut (např. jeskyně Kapova či Ignatievská).


Jednoduše, nálezy umění – jak art mobiliére, tak skalního umění – s motivy mamuta nacházíme v dlouhém časovém období desítek tisíc let ve velké části Eurasie. V paleolitu se člověk bez mamuta prostě jen těžko obešel.

 

 

Mamut a člověk – story pokračuje
Příběh člověka a mamuta pokračuje i v současnosti, respektive nedávné minulosti, ač, logicky, v úplně jiné podobě. První kontakty byly z dnešního pohledu poměrně zábavné. Prvním zmínka o zmrzlém mamutovi pochází od holandského cestovatele Nicolaasa Witsena, který ve své zprávě o cestě na Sibiř z roku 1692 píše, že mamuti jsou hnědí a zapáchají. Už o několik let později, začátkem 18. století, zaujala otázka mamutů cara Petra Velikého, který po vlastním přezkoumání kostí z Kostienok vyvodil závěr, že jde o pozůstatky antického bojového slona. První rekonstrukce mamutů se podobaly přerostlým prasatům s kly směřujícími dolů. Autorem první vědecky sestavené mamutí kostry (1808) byl Michail Adams, který se vydal na místo, odkud byl několik let předtím hlášen nález zmrzlého mamutího těla. Maso mezitím padlo za oběť nejen divé zvěři, ale také psům místních Jakutů. Navzdory tomu našel Adams na místě téměř kompletní mamutí kostru, a také tu část kůže, na které mamut ležel (podle dobových údajů mělo deset mužů co dělat, aby vše odnesli), a ze země bylo posbíráno víc jak 15 kg srsti. 

 

 Zajímavý je případ mamuta z Berezovky. Do Petrohradu ho expedice carské akademie věd přivezla v roce 1901 ze severozápadní Sibiře, odkud tento nález ohlásil místní lovec. Ten odřezal a prodal mamutí kly, ale těla se kvůli svému náboženskému přesvědčení nedotkl. Mimochodem, za nález mamutí kostry byla už v roce 1860 vypsaná odměna 100 rublů a v případě nálezu kostry se zachovaným masem a srstí 300 rublů. V současnosti víme, že tento mamutí samec uhynul před asi 35 000 roky ve věku zhruba 35 roků. Vyslaná expedice (která sem cestovala 4 měsíce a zpět 6 měsíců) postavila na místě nad tělem srubový přístřešek, který byl vytápěn, aby se tělo dříve dostalo ze sevření ledu. Pro senzacechtivé čtenáře uvedeme údaj o stopořeném penisu mamuta, který měl délku 86 cm a tloušťku 18 cm. Osobně věřím, že si z tohoto textu zapamatujete spíše to, že jde o doklad smrti udušením, než konkrétní počty centimetrů…


Významné nálezy mamutích těl
Nálezy mamutích těl se objevují na více místech na Zemi. Poměrně často se vybagrují nebo vyloví ze dna Severního moře, které bylo ještě před 10 000 roky souší. Nevšední lokalitu představují nálezy v Severní Americe, kde nešťastní mamuti popadali do jezírek s horkými minerálními prameny (nález asi 60 mamutích koster v Hot Springs) nebo přírodním asfaltem (Rancho La Brea, dnes centrum Los Angeles). Mamutí kosti se nachází v téměř celé Evropě a tedy i u nás – někdy jsou v archeologickém kontextu, někdy ne. Avšak nejvýznamnější zásobárnou mamutích těl – ano, bavíme se už o tělech, nejen o kostech či zubech – je přírodní chladnička Sibiř.

 

 Předpokládá se, že do rukou vědců se dostane jen malá část objevených sibiřských mamutích těl. Většina se prodá na černém trhu do tradičních čínských lékáren a špičkové nálezy jsou určitě také předmětem černého trhu s archeologickými nebo paleontologickými památkami. Podle údajů geologů či místních obyvatel se však objevené tělo často zakope, buď z náboženských („Mamut nosí neštěstí“) nebo z praktických (zpomalení či zastavení geologických či stavebních projektů, zvýšená mediální pozornost, obavy z přítomnosti archeologů či paleontologů) důvodů. Kly, jakožto lukrativní položka, se většinou odřezají a prodají překupníkům. Vývoz mamutoviny z území Ruska je přitom přísně zakázaný, na rozlehlé sibiřské pláně je však Moskva zjevně krátká. Tipnete si, jakou délku a hmotnost mají nejdelší zachované kly? 4,2 metru a 84 kg.

 

 V roce 1977 bylo objeveno mládě mamuta, které dostalo jméno Dima. Zahynulo ve věku asi půl až jeden rok, bylo asi 1 m vysoké a zhruba 40 000 let staré. Za života vážilo nad 100 kg, nalezené tělo však v důsledku ztráty vody vážilo jen 61 kg. V roce 1988 byla zase objevena Máša – nejzápadněji situovaný zmrzlý mamut, nalezený na poloostrově Jamal. Výjimečně zachovaný exemplář je pak tzv. jukagirský mamut, nalezený v roce 2002. Jedním z nejnovějších mimořádně dobře zachovaných nálezů je mládě Ljuba, nalezená roku 2007. Ljuba má kompletně (s výjimkou ocasu) zachované tělo. Zahynula asi před 10 000 lety a v okamžiku smrti měla výšku 85 cm a délku 130 cm. 

 

 A na závěr rozuzlení mamutí hádanky. Kdo si ještě vzpomene na podnadpis tohoto příspěvku? Eduard Štorch (1878 – 1956) byl spisovatelem a významným popularizátorem archeologie, určitě většina z nás četla jeho Lovce mamutů (kniha, která ke studiu archeologie přivedla i autora těchto řádků). Kromě jiného je však – alespoň v našich končinách – původcem dodnes rozšířeného mýtu o způsobu lovu mamutů vykopáním hluboké jámy, do které paleolitičtí lovci nahnali chudáka tlustokožce a tam ho bezskrupulózně dorazili oštěpy a umlátili kameny. S velkou úctou k dílu E. Štorcha a s ambicí formovat povědomí veřejnosti o pravěku je však potřebné uvést, že tento způsob byl v podmínkách glaciálu jedním z těch nejméně pravděpodobných. Na otázku, kterou máte určitě na rtech, se dá odpovědět následovně:

 

  • Zmrzlá půda a kopání v ní je těžkým oříškem i v současnosti, natož v době ledové.

  • Nevíme, s jakými nástroji by se do takové otrocké práce paleolitičtí lovci (či kopáči?) pustili.

  • Jak by paleolitičtí lovci nahnali mamuta právě na místo, kde ho potřebovali? Zvlášť v poměrně otevřené krajině?

  • Nakonec, žádné takovéto jámy nebyly archeologicky doložené (což sice není neprůstřelný argument, ale velmi dobře zapadá do mozaiky našich vědomostí o paleolitu).

A jak je tedy lovili? O tom snad někdy příště… 

 

Po dohodě převzato a přeloženo ze slovenského portálu HistoryWeb.sk

 

 

O autorovi

JUDr. Mgr. Tomáš Michalík, PhD.
Právník a archeolog (podle toho, co mu více vyhovuje), v současnosti zástupce ředitele Trenčianskeho múzea v Trenčíně a nezávislý konzultant v oblasti kulturního dědictví, památek, archeologie a památkového práva. Když měl čas, přednášel v Bratislavě paleolit, nyní už jen sporadicky štípe v Pováží pazourkové nástroje.


Použitá literatura
Lister, A./ Bahn, P. 2007: Mamuti. Obři doby ledové. Praha.
Oliva M., 2007: Gravettien na Moravě. Dissertationes archaeologicae brunensis / pragensesque. Brno – Praha.
Svoboda J., 2011: Počátky umění. Praha.

 

Obrazová příloha
 Twentieth Century Fox Film Corporation, Blue Sky Studios,
 Illustrace Zdeňka Buriana
 www.wikipedia.org

Please reload

Please reload

Archiv