Naučná stezka F. X. Franze

Tentokrát se vydejme do západních Čech za Františkem Xaverem Francem, který se narodil 3. 12. 1838 a zemřel 20. 1. 1910. Profesí byl zámecký zahradník na zámku Kozlu u Šťáhlav, který patřil hraběti Valdštejnovi. Byl to však i první významný západočeský archeolog a muzejník. V roce 1903 se v Plzni setkal i se známým německým archeologem P. Reineckem. F. X. Franc se archeologickému výzkumu zejména pravěkých lokalit věnoval především v okolí Šťáhlav. Hrabě Arnošt Karel Valdštejn mladší se stal sponzorem Francových výzkumů a tak mohl Franc ve svém volném čase prozkoumat nejen pravěké mohylové pohřebiště na Hájku u Šťáhlavic či Milínov­­-Javor, ale i hrad Lopatu. Ač archeolog samouk, jeho terénní výzkum byl na profesionální úrovni, což je patrné zejména v terénní dokumentaci. Díky zahradnické specializaci měl geologické a zeměměřičské vzdělání, které mohl plně využít při odkryvu mohyl, kde prováděl plošné a výškové zaměření jednotlivých nálezů. Zlomky keramických nádob slepoval, lidské a zvířecí kosti dával určit odborníkům a bronzové předměty posílal chemikům k určení jejich složení. U artefaktů se zajímal o způsob výroby a jejich účel a sám se pokoušel pomocí experimentů své otázky zodpovědět. V roce 1893 se F. X. Franc stal sekretářem Městského historického muzea v Plzni. Zde se zasloužil o počátek systematického budování sbírky západočeského pravěku, která byla do té doby chaotická. Přínosem k oborové teorii je jeho relativní chronologie pravěku západních Čech od neolitu po latén, v níž se mu podařilo oddělit neolit a eneolit, i když v opačném pořadí.

Naučná stezka Františka Xavera France se nachází v západních Čechách v Kozelském polesí východně od Šťáhlav. Byla otevřena v roce 1995. Na místo se můžete dostat několika způsoby. Pokud se rozhodnete přijet autem, uděláte nejlépe, když zaparkujte na hlídaném parkovišti u klasicistního loveckého zámku Kozel z konce 18. století. Okolí zámku tvoří čtyřicetihektarový park, který je zahradnickým dílem F. X. France. Od zámku pokračujte po modře značené cestě až k naučné stezce. Jako další dopravní prostředky můžete zvolit autobus a vlak. Autobusem i vlakem přijedete do Šťáhlav, odtud půjdete pěšky k Lopateckému rybníku (cca 2 km) a dál opět po modře značené cestě ke stezce. Další možností je opět vlak, tentokrát ale do zastávky Šťáhlavice nebo Kornatice a odtud lesem k naučné stezce.

První zastávkou naučné stezky je rozcestí pod zříceninou hradu Lopata, kde se na informační tabuli seznámíte se životem F. X. France, historií hradu a přírodní rezervací Lopata. Po cestě ke zřícenině hradu je pod jižním svahem předhradí v celkovém úseku asi 130 m dodnes patrná původní cesta. K návštěvě zříceniny se budete muset vyšplhat až do výšky 436 metrů nad mořem nad soutok Kornatického a Hádeckého potoka.

První stopy pravěkého osídlení na osamělé buližníkové skále zachytil výzkum F. X. France v letech 1880–1886. Patří zemědělskému lidu s lineární keramikou. Toto neolitické obyvatelstvo žilo v době 5600–5000 let př. n. l. Později lidé chamské kultury ze středního eneolitu (3350-2900/2800 př. n. l.) vybudovali na ostrožně nehrazené výšinné sídliště. Nálezy z doby bronzové a starší doby železné jsou zde méně významné. Díky Francovu výzkumu víme, že na skále bylo v době halštatské vybudováno hradiště. Val z tohoto období byl později použit jako opevnění předhradí hradu Lopaty, jeho stopy jsou patrné do dnešních dnů. Poté dlouhou dobu nebyla skála nikým osídlena. Až ve středověku prošla výraznými úpravami k potřebám nově vznikajícího hradu.

Podle uznávaného historika českých hradů A. Sedláčka byl hrad Lopata založen mezi lety 1367–1377, podle D. Menclové již v letech 1320–1330. První písemná zmínka je z roku 1377, kde je uveden jako zakladatel a majitel hradu Heřman z Litic. Ten panství převzal po otci i s velkými dluhy. V roce 1397 hrad oblehl královský hejtman markrabě Prokop Lucemburský. Důvodem byla pravděpodobně výpověď Jindřicha Zeleného, který na mučidlech přiznal, že z hradu s vůdcem Hrochem přepadávali a loupili a Heřman s nimi byl spolčen. Hrad byl dobyt a připadl králi, který jej daroval Maršíkovi, řečenému pak Lopata podle hradu. V dobách husitských válek v 1. polovině 15. století využil Maršíkův syn Habart zmatků v zemi a stal se lapkou. Výpady přiměly okolní šlechtice, aby se proti němu spojili a v říjnu roku 1432 hrad oblehli. Hladová a unavená posádka hrad po čtyřech měsících nakonec sama podpálila a marně se pokusila o útěk, jediný Habart však unikl. Vítězové Lopatu rozbořili a majetek prodali, hrad poté už nikdy nebyl obnoven. Až koncem 19. století po výzkumech F. X. France došlo k obnově portálu za finanční výpomoci hraběte Valdštejna. Ke vztyčení portálu bylo zapotřebí devíti nových kvádrů a deset jich bylo původních. Do vrcholu zátylku byl 4 m vysoký a 1,8 m široký. Počátkem 50. let a následně v 80. letech minulého století byl portál zničen vandaly a dnes po něm nejsou žádné stopy.

Hrad se skládá ze dvou částí: z jádra hradu a předhradí. Předhradí bylo opevněno dřevěnou palisádovou hradbou. Při obvodu opevnění se nacházela čtverhranná věž. V severním rohu hradu se vypínala útočištná kruhová věž (tzv. bergfrit). Další důležitou stavbou byla hradní kovárna a mostní věž, kterou obyvatelé hradu vystoupili do prvního patra a přes dřevěný padací most přešli do jádra hradu. Obytnou stavbou byl malý, patrně dvoupatrový hradní palác. Zde probíhal veškerý společenský život hradu. Známými nálezy z prostoru hradu jsou zlomky skleněných, tzv. českých číší s bradavičnatými nálepy, gotický keramický pohár s obličeji a nápisem „pomilug pane“ (tj. Pane Bože, smiluj se) či pozůstatek kachlových kamen z 14. století.

Druhou zastávkou na naší trase bude mohylové pohřebiště v Hájku. Pohřebiště leží na návrší mezi hradem Lopatou a zámkem Kozlem. F. X. Franc zde identifikoval a zaměřil do plánu 92 mohyl, dnes je patrných zhruba padesát. Mohyly tvoří protáhlou skupinu, některé se nacházejí izolovaně od ostatních. Podle moderních výzkumů se zdá, že v každé mohyle byli pohřbeni vždy příslušníci jedné rodiny. Mohyly tvoří protáhlou skupinu, jejímž středem procházejí pozůstatky středověké úvozové cesty. Na pohřebišti najdeme mohyly mnoha velikostí. Menší mají v průměru od 2 do 15 metrů a náleží milavečské kultuře mladší doby bronzové. Větší mají v průměru více než 15 metrů a mohou být až dva metry vysoké. Tyto mohyly vznikly ve střední době bronzové a době halštatské. Pod mohylami byly spálené i nespálené pozůstatky zemřelých. Nálezy F. X. France nám umožňují rekonstruovat bohatou pohřební výbavu včetně částí kroje a keramických nádob. S mužskými hroby souvisí nálezy seker, dýk, mečů, šipky. V ženských hrobech byly převážně šperky­­ a součásti kroje -­ náramky, jehlice, náhrdelníky a prsteny.

Třetí zastávkou je středověká cesta lemovaná staletými duby, lipami a javory. V úvozu cesty stojí další informační tabule. Cesta spojovala vesnice Šťáhlavice a někdejší Dolní Neslívy. Dodnes jsou vidět přerušované terénní pozůstatky v délce 700 m, které se dochovaly zejména v podobě úvozů až několik metrů hlubokých. Ty vznikly dlouhodobým projížděním a ve svahu zejména bržděním středověkých vozů.

Zaniklé vesnice Horní a Dolní Neslívy (Nestajov) a tvrziště v Dolních Neslívech ukazuje další zastávka. Nálezy keramiky datují existenci tvrze od 2. poloviny 13. století do 1. poloviny 15. století. První písemné zmínky pocházejí z roku 1361. Údaje roku 1379 připisují část vesnic k panství Heřmana z Litic, později byly k panství hradu Lopaty připojeny celé vesnice. V Dolních Neslívech roku 1880 provedl F. X. Franc jeden z prvních výzkumů středověké vesnice u nás i ve střední Evropě. Stopy vsi jsou soustředěny po obou stranách Hádeckého potoka. Nad nivou leží kruhové tvrziště opevněné příkopem se středovým pahorkem. Na něm jsou stále patrné stopy Francova výzkumu. Na jihovýchodě od tvrziště vede vodní náhon k zaniklému rybníku, po němž zůstala mohutná hráz a náhon.

Na naučné stezce F. X. France najdeme dále přírodní památku Hádky, jejíž součástí je druhé mohylové pohřebiště z doby bronzové, v odborné literatuře známé jako Milínov­­‑Javor. F. X. Franc je prozkoumal v letech 1878-1883. Mohylník se rozkládá na jižním svahu vrchu Javora a na návrší Baba a protéká jím potok. Tvoří jej 42 mohyl rozdělených do několika skupin.

Po zelené turistické značce se dostaneme k přírodní rezervaci Zvoníčkovna s mnoha významnými druhy rostlin. Roste tu lýkovec jedovatý, samorostlík klasnatý, prstnatec májový a mnohé další. Dojdeme i k pahorku, který je pozůstatkem středověké tvrze Javora. Má průměr jen osm metrů a nese stopy výzkumu F. X. France z roku 1888. Na pahorku stála dřevěná věž, po níž dnes nejsou žádné okem viditelné stopy. Tvrz obklopoval kruhový příkop a val, který na západě chybí, patrně zde opevnění spoléhalo na někdejší rybník. V tvrzišti byla nalezena keramika z 2. poloviny 13. století a ze 14. století. Písemné prameny z roku 1601 uvádějí tvrziště a ves v Javoře jako pusté.

Poslední zastávkou, ovšem neméně zajímavou, jsou pozůstatky rýžování zlata na pravém břehu Kornatického potoka. Jsou dodnes patrné v podobě sejpů, malých pahorků navršeného vytěženého písku (hlušiny). K získávání zlata mohlo být použito více způsobů, se kterými návštěvníka podrobněji seznámí informační tabule.

Zajímá vás více? Obec Kornatice

Obec Šťáhlavy

Zámek Kozel

Anderle, J. 1996: Tvrze kozelského polesí. Nadace České hrady. Plzeň.

Durdík, T. 1995: Encyklopedie českých hradů. Praha.

Durdík, T. 2008: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 3. Praha.

Jílková, E. - Rybová, A. - Šaldová, V. 1959: Mohylové pohřebiště na Hájku u Šťáhlav, okr. Plzeň, Památky archeologické 50, 54–119.

Krištuf, P. – Praumová, R. – Švejcar, O. 2011: Prostorové uspořádání mohylových pohřebišť na Plzeňsku. (online)

Krištuf, P. – Švejcar, O. 2012: Možnosti identifikace rodiny v pravěku na základě prostorové analýzy pohřebišť. AntopoWebzin 3. (online)

Novobilský, M. 2003: Hrad Lopata. Nadace České hrady. Plzeň.

Novobilský, M. 2010: František Xaver Franc a jeho přínos pro poznání středověkého hradu Lopaty. Archeologie západních Čech, 77-98.

Randová, J. 2010: František Xaver Franc: Život a dílo. Archeologie západních Čech1, 5-7.

Sklenář, K. – Sklenářová, Z. – Slabina, M. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.