Celé je to jeden velký zážitek! Rozhovor s členy České archeologické expedice do Uzbekistánu

Čeští archeologové jsou úspěšní a uznávaní také ve světě, o čemž svědčí mimo jiné i česká archeologická expedice do Uzbekistánu, jejíž členové se před dvěma týdny vrátili z tamějšího výzkumu. Členové a studenti Ústavu pro klasickou archeologii FF UK zkoumají oblasti jižního Uzbekistánu již od roku 2002, ovšem letos se prvně zaměřili na lokalitu Burgut Kurgan v Pašchurtské dolině. Po měsíční práci v terénu si přivezli nejen množství materiálu a poznatků ke zpracování, ale také nezapomenutelné zážitky. A o tom všem jsme si povídali se čtyřmi z nich, s Aničkou Augustinovou, Jakubem Havlíkem, Michalem Mrvou a Johankou Tlustou. Byli ještě plní dojmů a my vám teď část z nich zprostředkujeme v našem rozhovoru!

Před necelými dvěma týdny jste se vrátili z archeologické výpravy do Uzbekistánu. Než nám začnete líčit své zážitky, můžete našim čtenářům představit svůj expediční záměr a tým?

Jakub: Náš výzkumný tým se skládal z členů Ústavu pro klasickou archeologii FF UK, což je vedoucí výzkumu Ladislav Stančo, Jan Kysela, Johanka Tlustá a já, dále z členů Ústavu pro archeologii FF UK, to je Anička Augustinová a Michal Mrva, a také samozřejmě ze zahraničních archeologů. Z uzbeckých kolegů se k nám připojil profesor Šapulát Šajdulláev z Termezské univerzity, jeho doktorand Odil Chamidov a syn profesora Šapuláta Ališer Šajdulláev z Taškentské státní univerzity. Výzkumu se ještě účastnila členka francouzské expedice v Kábulu Johanna Lhuillier a její manžel Julius Bendezu-Sarmiento. Na závěr přijeli ještě pomocné síly s detektorem, Tomáš Smělý a numismatik Michal Mašek.

Johanka: Ve stejné oblasti probíhal výzkum již v loňském roce a v rámci prospekcí byla nalezena tato nová lokalita Burgut. Koncem doby bronzové se zde používala keramika vyráběná na kruhu a na začátku doby železné pak ručně vyráběná červeně malovaná keramika. A nás zajímalo to, co se zde na přelomu těchto období stalo, že došlo k takové změně, a také vztah kočovníků a původního obyvatelstva v této oblasti.

Anička: Já s Michalem, jako druhá část týmu, jsme vedli paralelní výzkum, který se zabývá osídlením v oáze Zarabag, která je na dohled od Burgutu. A já píši na vývoj osídlení v této lokalitě diplomovou práci.

Jak bylo řečeno, tato sezóna nebyla pro Ústav pro klasickou archeologii v Uzbekistánu první. Jak probíhaly ty minulé?

Jakub: Za těch 14 let, co vedoucí výzkumu Ladislav Stančo jezdí pracovat do Uzbekistánu, proběhla řada prospekčních výzkumů, dále výzkum na lokalitě Džandavláttepa poblíž města Šerabád, a v posledních letech probíhají výzkumy právě v Pašchurtské dolině, kde jsme pracovali i my. Tam proběhla opět nejprve prospekce, a v rámci lokality Kajrit jsme letos odkrývali již zmíněné sídliště Burgut Kurgan. Dále se kopal také Kurgan Kajrit 16 a v loňském roce Kurgan Kajrit 1.

Díky spolupráci s francouzskými a uzbeckými archeology máte možnost srovnání postupů a přístupů k archeologii v různých zemích. Jak se podle vás liší? Jakub: Zřejmé byly metodologické odlišnosti. My jsme měli spíše německý způsob, tedy menší a podrobné sondy, zatímco Johanna a Julio otevřeli dvě obrovské sondy, s kterými se, myslím, původně úplně nepočítalo.

Anička: Je to asi také hodně dáno tím, že jsou zvyklí na zcela jiný rozpočet. Toto byl malý výzkum, ale oni k němu přistupovali jako k velkému. Ze strany Uzbeků se ale přístup zas tak neliší, což může být dáno tím, že s Láďou spolupracují již dlouho a mají podobný pohled na věc.

Letos jste se soustředili na kulturu Jáz z 2. pol 2. tisíciletí př. Kr. V čem je tato kultura specifická? Anička: Jáz I. znamená v této oblasti ranou dobu železnou. Je to ovšem velmi problematické, protože zde stále není dostatek kovových nálezů. Proto jsme přizvali i detektoráře, ovšem nálezy nebyly nikterak závratné.

Jakub: Našlo se třeba několik bronzových šipek. O jedné uvažujeme, že by skutečně mohla být z doby, na kterou jsme se zaměřovali, ale není to jisté. Ostatní šipky jsou pak středověké. A dále detektory objevily několik arabských mincí, jinak nic. Ono se o té kultuře obecně moc neví. Uzbečtí archeologové se ji snaží nějak spojit s andronovskou kulturou, která tam měla v té době přijít ze severu. Do té doby tam byla kultura Sapalin z pozdní doby bronzové, a najednou se tam objevila kultura Jáz, která je dle měkké v ruce dělané keramiky na nižší úrovni. Je to zatím opravdu neprozkoumané.

Anička: Lokalita Burgut je právě výjimečná tím, že je neporušená pozdějšími kulturami, takže má do budoucna velký potenciál přinést nové informace.

Jakub: Tohle byla první sezóna, čtyři raně železné lokality v okolí Burgutu jsou úplně nové, takže se ví zatím málo. Zajímavé však je, že zrovna zde se našla kamenná architektura. Jednalo se o kamenný val a uvnitř byly stavby z nepálených cihel. To je v této oblasti zřejmě pro tuto dobu výjimečné.

Kdybyste život v pravěkém Uzbekistánu měli srovnat s našimi oblastmi ve stejném období, kde by podle Vás byly největší rozdíly?

Anička: Já jsem se o tom snažila přemýšlet v souvislosti s mým výzkumem místního vývoje osídlení. Důležité je říci, že vývoj je oproti naší oblasti dost posunutý. Pozdní doba bronzová v Uzbekistánu je totiž u nás teprve přechod z eneolitu do starší doby bronzové. Časná doba železná na Burgutu je tedy u nás vývojově ještě starší doba bronzová. Rozdíl je také v tom, že v uzbecké pozdní době bronzové byla již keramika točená na kruhu, zatímco u nás se kruh objevil až v mladší době železné. Ale u nich se zase v jejich časné době železné vývoj převrátil a keramika se opět začala dělat v ruce. Ovšem k nějakému hlubšímu porovnávání bych se raději neodvažovala.

Velmi zajímavý je také objev skalních rytin, které zde doposud zkoumány nebyly. Můžete nám o nich říci něco bližšího? Anička: Je to hodně unikátní nález! V oblasti severního Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Kazachstánu jsou poměrně běžné, ovšem Surchandarijská oblast v jižním Uzbekistánu, ve které jsme pracovali, se zdála být těmito rytinami nedotčena. Ty, které jsme zkoumali, nejsou přímo na skále, ale na kamenech, a podle analogií ze severnějších oblastí se zdá, že pocházejí z pozdní doby bronzové. Většinou se na rytinách objevují berani či kozorozi, ale setkali jsme se i s lidskými postavami. Dosud se o těchto rytinách opravdu vůbec nevědělo, úplnou náhodou jsme se o nich dozvěděli od jednoho z dělníků, který pracoval na Burgutu. Rozhodně by bylo do budoucna dobré se na tento jev zaměřit.

Taková expedice byla ale určitě obohacující nejen vědeckými poznatky, ale i zážitky. Které pro vás byly nejsilnější? Johanka: Jídlo! (směje se). Celkově to bylo, minimálně pro mě, něco úplně jiného, co jsem ještě neviděla. Dosud jsem nebyla takhle daleko mimo civilizaci, pro mě to byl úplně jiný svět.

Jakub: Mě to na druhou stranu překvapilo, čekal jsem, že to bude daleko větší divočina. Představoval jsem si to jako nějakou pustinu, mikrooázičku, ale bylo to strašně příjemné. Zvlášť v malých vesnicích, to bylo daleko příjemnější, než velká postsovětská města, kde jsme byli po výzkumu. Přijde mi, že vesnický život je tam na úrovni poloviny 19. století v Čechách. Přesto, že tam neteče voda a elektřina po setmění vypadá, je to tam opravdu moc příjemné.

Johanka: Mně se moc líbilo, jak vnímají čas úplně jinak než my. Když projíždíte krajinou, místy potkáte pastevce, jak jen tak sedí na kopečku a hledí do dáli. My jsme byli v přímém kontaktu s uzbeckými lidmi, bydleli jsme v místní rodině s dvěma malými holčičkami. Té nejmladší byly necelé dva roky, běhala si sama venku, našla ořech, sebrala kámen, ořech rozbila a snědla. Jednoduchá věc, ale leckteré dvanáctileté dítě u nás už by tohle nezvládlo. Zážitků bylo ale strašně moc, ještě jsme je ani nestihli vstřebat.

Anička: Pro mě bylo důležité to, že jsem měla vlastní výzkum, musela jsem se během měsíce naučit komunikovat rusko-uzbecky a přistoupit ke všemu tak, jak by se mi v Čechách nikdy nepodařilo. Hodně mě to naučilo. Celé to je jeden velký zážitek.

A uměli jste již trochu rusky, než jste odjeli? Všichni: Ne! (smějí se)

Johanka: My jsme se tak různě učili cestou, v letadle, v autě…

Jakub: To byl takový šok, člověk je ze střední Evropy a západu zvyklý, že když umí anglicky, domluví se všude. Ale tady musíte uzbecky nebo rusky, ruština je tam ještě vcelku divoká.

Johanka: A v naší rodině nám rusky vůbec nerozuměli, uměli jen uzbecky. Rusky jsme se domlouvali spíše na výzkumu.

Jakub: Já jsem musel dělníkům nějak velet, takže jsem se naučil nejdřív základní výrazy v ruštině, a pak jsem postupně vstřebával uzbečtinu přímo od nich. Což se dělníkům hrozně líbilo, že mě mohli něčemu učit.

Kromě bádání jste si ale také jistě užili i cestovatelské radosti. Navštívili jste velká okouzlující města, třeba jako Samarkand či Bucharu plné architektonických skvostů, ale i tradiční venkov. Jaká doporučení byste měli pro ty, kteří chtějí Uzbekistán navštívit a zajímá je i jeho dávná minulost? Johanka: Samarkand nám zase tolik okouzlující nepřišel, ale jelikož jsme byli utahaní, zůstali jsme tam o několik dnů déle. Čehož jsme pak trochu litovali v Buchaře, ze které jsme byli zcela nadšení.

Michal: Třeba mezi Bucharou a Samarkandem je velký rozdíl, protože Samarkand je živoucí město, kde mezi památkami stojí socialistické stavby, což nepůsobí dobře. Zatímco Buchara má krásné jednotné historické centrum. Jen škoda, že jsme nenavštívili více měst.

Anička: Určitě bychom doporučili tyto tři velká města, Samarkand, Bucharu a Chivu, kterou jsme ale bohužel nestihli, to plánujeme na příští rok. Důležité je také mít u sebe pořád pas, naučit se vyjednávat s místními, hlídat si registraci, kde přespáváte. Ale obecně lze říci, že díky tomu, že jsme tam nejeli jako turisti, jsme viděli daleko více, místní nás více brali, byli rádi, že se zajímáme o jejich kulturu, a tak jsme je mohli poznat mnohem blíže.

Johanka: Já bych spíše než města navštěvovala krajinu, vesnice, hory. Tam se člověk dostane i více do kontaktu s místními obyvateli. A ještě můžeme doporučit jízdu nočními vlaky, je to hezké, připadali jsme si jako v Orient Expresu, a ještě ušetříte za nocleh.

Střední Asie je nepochybně úchvatná oblast s půvabnou kulturou, obyvateli i historií, ovšem u nás stále poměrně málo známá. Zkuste na závěr vyzdvihnout pár důvodů, proč stojí za to se o středoasijské země a jejich minulost i současnost zajímat.

Johanka: Pro nás klasické archeology je oblast jižního Uzbekistánu, Baktrie, zajímavá především kvůli střetu kultur z jihu z Indie, z východu z Číny a ze Středomoří. A ty hory!

Jakub: Příroda je tam nádherná, ta opravdu stojí za to. A navíc, jedná se o oblasti bývalého Sovětského svazu, takže lidé tam k nám mají blíž. A hlavně nás Čechy znají!

Johanka: Jeden pán u mešity se nás ptal, odkud jsme. A na naši odpověď reagoval otázkou, jak se mají Slováci!

Anička: A hodně lidí vědělo, že už není Československo, že jsme rozdělení. A někteří i věděli, ve kterém roce k tomu došlo!

Děkuji za rozhovor!

Více fotografií si můžete prohlédnout na facebookové stránce expedice.

#Rozhovor #Vědeckéarcheonovinky