Please reload

Nejnovější příspěvky

Východočeské muzeum v Pardubicích se vydalo Proti proudu času

25/11/2015

Včerejší mrazivý listopadový večer se nesl ve slavnostním duchu, neboť ve Východočeském muzeu v Pardubicích proběhla radostná událost, která se neděje příliš často. Otevírala se zde totiž zbrusu nová archeologická expozice s názvem Proti proudu času a na vernisáž se vydala celá širá archeologická obec. Cesty archeologie byly samozřejmě u toho!


Vernisáž se konala v honosných prostorách pardubického zámku, kde muzeum sídlí, a byla zahájena virtuózní hrou na kytaru. Obojí večeru přidalo na výjimečnosti a zcela zaplněný sál tak již nedočkavě očekával, co bude následovat. Úvodního slova se chopil ředitel muzea Tomáš Libánek, následovaly ho pak projevy dvou z autorů, Jana Jílka a Františka Janoška Kašpárka. Ti představili celý expoziční záměr a také průběh vzniku výstavy. V závěru pak vystoupila Dominika Schmidtová, koordinátorka projektu Hmatové stezky, která je součástí nové expozice. Zahajovací ceremoniál byl zakončen promítnutím videa z tvorby výstavy, jehož vtipné momenty rozesmály celý sál. A pak už nastal čas na vrchol večera, prohlídku expozice.


Kvůli omezené nosnosti horních podlaží se návštěvníci rozdělili do několika skupinek, které se do expozice vydávaly postupně (čekání nám hezky krátilo občerstvení v rytířském sále). Rozhodně se vyplatilo počkat si a vychutnat si expozici pěkně v klidu a bez davů. Protože na její prohlídku to opravdu chce vyčlenit si dostatek času a mít tak možnost užít si jak celek, tak i atraktivní detaily.

 

A jaký máme z nové expozice dojem my? Výtečný! Zavede vás totiž opravdu proti proudu času, protože nezačíná, jak to bývá u našich expozic obvyklé, v nejstarším pravěku, ale naopak v raném středověku, a pokračuje postupně až do paleolitu. Vy tak můžete pozorovat proměny hmotné kultury, jako kdybyste cestovali v čase pozpátku. Zdařilé výtvarné provedení, které využívá dobové motivy z keramiky jako nosné vizuální prvky a kombinuje je s černobílými velkoplošnými výjevy ze života pravěkých lidí, navozuje svým propojením modernity s minulostí pocit kontinuity dějin a přispívá k doladění velmi příjemné atmosféry. 


Vkusná instalace využívající pouze transparentních materiálů nechává vyniknout estetické hodnotě artefaktů, které patří mezi ty nejlepší nálezy z celého kraje. Autoři navíc opustili klasické výstavní informační panely, takže archeologické artefakty a velkoplošné motivy tvoří celistvý, ničím nepřerušovaný celek. Informace o daných obdobích i vystavených předmětech si pak mohou návštěvníci přečíst ve vytištěných a při zemi umístěných materiálech, které si mohou následně i odnést s sebou domů a později si načerpané vědomosti připomenout. Každá sekce je navíc doplněna vlastním tabletem, který obsahuje jak charakteristiku konkrétní doby, tak také popisy vystavených exponátů. Tento „beztextový“ systém je nepochybně zajímavým nápadem, který umožňuje návštěvníkovi vlastní práci s textem. Ovšem nutno říci, že alespoň zřetelné prostorové uvedení, ve které době se zrovna návštěvník nachází, by rozhodně neuškodilo a zlepšilo by tak celkovou orientaci nejen ve výstavě, ale také v obsahu. 

 

Expozice však stojí za pozornost nejen pro své originální archeologické nálezy, ale také díky doprovodné Hmatové stezce, která vznikla z dobrovolné iniciativy čtyř studentů (více níže) za podpory Nadace O2 a jež zde tvoří interaktivní linku. Prostřednictvím replik vystavených nádob, šperků a zbraní a rekonstrukcí částí oděvů i modelů domů si tak můžete výstavu užít nejen očima, ale i rukama. Dotýkat se doporučeno! Haptický přístup tak otevírá dveře do světa archeologie i nevidomým a zrakově postiženým, pro které návštěva klasických muzeí není rozhodně zábavným zážitkem. 


Zaujmou jistě i dioaramata z archeologických výzkumů, doplněné tapetami s výjevy z Pardubického kraje. Pozornost je tedy věnována nejen předmětům samotným, ale i metodě jejich získávání. Tu si pak návštěvníci mohou sami „vyzkoušet“ v připraveném prostoru, který simuluje archeologický výzkum.  Tím ale poznávání na vlastní kůži zdaleka nekončí. V této části je připraveno množství replik artefaktů, kterých se mohou návštěvníci nejen dotýkat, ale také si zkoušet s nimi pracovat. Ať už se jedná o nádoby, rekonstrukci tkalcovského stavu či několik hotových oděvů včetně doplňků z průběhu celého pravěku, vyhraje si s nimi dozajista nejen mnoho dětí, ale i dospělých. A jako inspirace mohou posloužit fotografické materiály s krásně oděnými lidmi „z pravěku“ a také postavy, vystupující z hlubin minulosti na běžícím videu. 

 


Ještě vás naše dojmy z první prohlídky nezlákaly k vlastní návštěvě? Pak si přečtěte, co nám k expozici a Hmatové stezce řekli někteří z autorů! Na vernisáži jsme si vyzpovídali tři z nich, Jana Jílka, Dominiku Schmidtovou a Johanu Tlustou:

 

Jak dlouho trvala příprava expozice a co všechno obnášela?
Jan: Intenzivní příprava trvala více jak dva a půl roku a skládala se z výběru artefaktů, sepsání katalogu, komplexní rekonzervace všech vystavených předmětů a z vlastní instalace. Dále bylo nutné vytvořit idealizované rekonstrukce ve formě velkoplošných obrazů, inspirovaných stylem Franka Millera (americký komiksový kreslíř, stojí např. za slavnými komiksy Sin City nebo 300 – pozn. autorky). 

 

Co pro vás bylo inspirací? Můžeš uvést nějaké konkrétní české i zahraniční expozice, které vás při tvorbě ovlivnily?
Jan: My jsme k tvorbě přistoupili typicky východoevropsky. Nastoupili jsme do vlaků a aut a objížděli jsme nejen všechny expozice v České republice, ale taktéž některé zahraniční, a vybírali jsme prvky, které je nutné využít. Protože co si budeme nalhávat, vymyslet dnes zcela nový koncept je téměř nemožné. Inspirovala nás například menší expozice v poděbradském muzeu nebo také třeba expozice v Plzni, kterou považuji za velmi zdařilou. Také jsme se rozhodli, že maximálně omezíme panelovou instruktáž, protože většina návštěvníků nemá čas všechno důkladně pročítat. V tomto nás inspirovala berlínská muzea a Louvre, a tak jsme zvolili prezentaci informací formou letáků, které se rozdávají návštěvníkům. 

 

Co jsou podle Tebe highlighty expozice? Proč bys její návštěvu doporučil i lidem, kteří se o archeologii primárně nezajímají?
Jan: Já bych rozhodně zmínil sponu z Mikulovic, krásný doklad uměleckého řemesla časného laténu. Ta zaujme i běžného návštěvníka ztvárněnými maskami, a také svou magičností, typickou pro umění této doby. Zdůraznit je třeba také spektakulární depot ze Lžovic, který nadchne množstvím šperků z pozdní doby bronzové. Ve starších obdobích pak vyniká kolekce předmětů z Třebosic, s nepřehlédnutelnou plastikou kozlíka. Jedná se o pozdně lengyelskou (lengyelská kultura z konce neolitu – pozn. autorky) plastiku, která je unikátní svou mírou propracovanosti a v České republice nemá obdoby. 

 

A jak se zrodil nápad na Hmatovou stezku?
Dominika: Bylo to poměrně složité, nebyl to okamžitý nápad, ale dlouhý proces. Na začátku jsme uvažovali o tom, jak udělat chystanou expozici interaktivní a přístupnější návštěvníkům. Inspirací mi před dvěma lety byla návštěva výstavy Ve stínu Olympu v Národním muzeu, která byla doplněna právě haptickou stezkou, a také přednáška Mirky Šmolíkové z Muzea hlavního města Prahy o jejich hmatových výstavách, to bylo v rámci univerzitní výuky předmětu Archeologie a veřejnost. Jelikož obojí bylo ve stejnou dobu, pěkně se mi to spojilo a k nápadu přispěla i má návštěva expozice v Národním muzeu v Budapešti. Tu jsem navštívila s přítelem, který je „nearcheolog“, a byl velmi unesen z možnosti vyzkoušet si tam repliku luku. Do té doby se docela nudil a tohle ho uchvátilo. Tak jsem si říkala, že by bylo skvělé něco takového udělat v Pardubicích, celé se to nějak rozpohybovalo a vznikla z toho naše Hmatová stezka. 


Jak velký tým se na její realizaci podílel?
Johanka: Na stezce pracovali čtyři studenti z Pardubic, Prahy a Hradce Králové, já, Dominika Schmidtová, Honza Kutěj a David Richter. Tmelila nás Dominika, vedoucí projektu, která studuje v Pardubicích, kde se poznala s Honzou i Davidem, a se mnou studovala klasickou archeologii v Praze. Nejprve jsme jeden rok pracovali pouze tři a ve druhém roce příprav jsme pak přibrali čtvrtého člena. 


Haptika není ovšem perfektní jen pro nevidomé a zrakově postižené, ale vychutnat si ji mohou všichni návštěvníci expozice. Můžete výhody tohoto přístupu rozvinout?
Johanka: Předávání minulosti bez vitrín a bariér je něco jiného, co u nás v muzeích stále k vidění moc není. Když člověk předměty vnímá i dalším smyslem, hmatem, má z toho úplně jiný požitek, než když jen chodí okolo skleněných vitrín. To je skvělé nejen pro nevidomé, ale také pro děti, pro které je možnost si na věci sáhnout rozhodně mnohem zajímavější. Takovéto důkladné prozkoumání zaujme určitě i dospělé, protože jak jsem říkala, je to úplně něco jiného, než na co jsou zvyklí. Nutné je také zmínit, že na stezce nejsou jen repliky vystavených artefaktů, ale také ukázky karetkových pásků a látek či modely nalezených staveb. Je to tedy opravdu pestré.


Dominika: Máme dvě cílové skupiny, zrakově hendikepované a děti. Jak říkala Johanka, možnost dotknout se předmětů umožňuje návštěvníkům lépe poznat předměty ve vitrínách a zprostředkovává interaktivitu. Tento přístup může pomoci například i ve školní výuce. 
Johanka: A lidé pak odejdou z muzea s daleko lepším prožitkem, než kdyby expozici vnímali jen zrakem!
 

Děkuji za rozhovor!

 

Pro další informace navštivte web Východočeského muzea v Pardubicích!

 

 

Fotostřípky z vernisáže (foto V. Mikešová)

 

 

Please reload

Please reload

Archiv