Osudové setkání nad medovinou: Kostky jsou vrženy
Vnitřek stavení tvořila jen jedna místnost, skromně zařízená, ale z pece v rohu místnosti příjemně hřály a probleskovaly vytoužené plameny. Gwinver si odepla sponu a sundala kápi i plášť. Její rezavě zbarvené vlasy pozdravily plameny a ty ještě více osvětlily místnost. Spokojeně usedla na lavici a byla ráda, že už není v sedle.
Po chvíli dorazil Kalet s mladíkem. Kalet šel rovnou k peci. „Konečně si prohřeju své staré kosti“, radoval se a začal se zbavovat svých vrstev oblečení. Mladík chtěl něco říci, ale při pohledu na Gwinver mu slova z úst rázem zmizela. Gwinver mu pohled oplatila, což ho trochu probralo, a alespoň zavřel pusu. Nakonec ze sebe vydoloval i celkem logickou větu, aby nasměroval hovor směrem, který ho v tu chvíli začal zajímat. „Bude mi ctí tak urozený manželský pár pohostit“, a s menší odmlkou dodal: „Před chvílí jsem dovařil rybí polévku, je ještě teplá, dáte si?“
Kalet s Gwinver se na sebe podívali. Párkrát už hráli manžele a nebylo ve společnosti neobvyklé, že starší zaopatřený muž si vzal daleko mladší ženu ale tentokrát Kalet usoudil, že to nutné není. „U Cernuna, co já bych dělal s tak mladou ženou!“, rozohnil se, ale spíše jen naoko a vesele. „Ale polévku si dáme, když dovolíš, rovnou se obsloužím“, začal se plně věnovat voňavému jídlu. „Nejsme manželé, já jsem Gwinver a Kalet je můj strýc.“ To sice taky nebyla úplně pravda, ale pro tuto chvíli to bylo dostačující vysvětlení.
„A jak se vlastně jmenuješ ty?“, zeptala se zvědavě Gwinver. Mladík upadl do rozpaků: „Moc se omlouvám paní, jmenuji se Talmun.“ Gwinver se zasmála a přívětivě dodala: „Talmune, neříkej mi paní, říkej mi Gwinver.“ „Dobrá, Gwinver“, opětoval jí úsměv Talmun. Do toho se už od hrnce s polévkou otočil Kalet. „Seznamování se odjakživa v našem kraji zapíjí“, a s tímto dovětkem zvedl významně obočí směrem k Talmunovi.
„Máš pravdu, Kalete.“ Talmun vyslovil Kaletovo jméno jen opatrně, neboť si nebyl jistý, jestli se tohle sblížení týká i jich. Kalet už ale nechtěl ztrácet čas nějakými zdvořilostními frázemi a rovnou to zrychlil otázkou: „Co toto stavení poskytne za honosný nápoj?“, s důrazem na slovo honosný. „Stavení může nabídnout medovinu“, otočil se Talmun a zpod lavice v rohu místnosti vytáhl malý soudek s tím, že nejlepší bude ohřátá. Kaletovi se rozzářily oči.
„Ohřeju ji, ať jsem taky trochu nápomocná“, přiskočila Gwinver a chopila se soudku. „Výborně“, dodal Kalet a pohlédl na Talmuna. „Hraješ kostky?“ „Čas od času ano“, odvětil Talmun. „Dobře! Tedy pojď, posadíme se“, a z měšce u pasu vytáhl několik hracích kostek. „O co si zahrajeme, Talmune?“ Do toho se už vmísila Gwinver: „Musím tě, Talmune, varovat. Kaletovi bohové ve hře až nezdravě přejí. „Mně bohové přejí ve spoustě věcí, ale třeba mi dnes udělí výchovnou lekci“, pobaveně podotkl Kalet. Snažil se snížit vyslovené varování. Ale byla pravda, že v kostkách neprohrával. Na Talmunovi bylo vidět, že váhá, bylo by nezdvořilé odmítnout, ale na druhou stranu měl obavu, že nemá do hry moc co nabídnout. Kalet ale neměl dnešní večer úmysl mladíka oškubat, poskytl jim střechu a teplo svého domu a působil celkem slušně. Chtěl si spíš tak zvesela zahrát a přesvědčit se, že při něm bohové stále stojí.
Pohlédl tedy na Talmuna a prohlásil: „Co si tak zahrát o ten soudek medoviny? Když vyhraješ, hostíš ty nás, když vyhraju já, hostím já. Bereš?“ Talmunovi se ulevilo, tohle byla dobrá nabídka. „Podej kostky, starče!, odpověděl už žertovně Talmun. V železném kotlíku se medovina mezitím ohřála a tak Gwinver podala oběma poháry. „Ať tedy vyhraje ten, koho mají bohové za většího hostitele“, a s těmi slovy se usadila k peci. Při pohledu na vášeň, se kterou se oba hráči pustili do hry, a s příjemně teplou medovinou v dlaních jí bylo fajn. „Ha, dvanáct!“, zarezonoval Kaletův výkřik místností. „Musel bys hodit třináct, abys dorovnal!“ Talmunovi se orosilo čelo, chtěl to být on, kdo bude hostit krásnou Gwinver. Vzal kostky do ruky, protřepal a hodil. „U Cernuna!“, vytřeštil oči Kalet, „třináct!“ S touto větou jako by mu klesnul i jeho knír. „Zdá se, že si dáte ještě jedno rozhodující kolo“, smála se Gwinver jejich výrazům.
„Dobře, dobře, bohové, ještě tedy poslední kolo!“ křikl Kalet a pohlédl směrem do stropu. „Začni tedy ty, ty šťastná třináctko, když jsi dorovnal“, přistrčil kostky k Talmunovi a zhluboka se napil z poháru. Talmun znovu protřepal kostky a pro sebe si řekl krátké zaříkávadlo. „Šest“, vydechl Kalet úlevně, plivl si do dlaně a hodil kostkami. „Devět!“ hulákal blaženě, „Cernune, díky!“ Talmunův obličej poklesl. „Já tě varovala“, soucitně hlesla k Talmunovi Gwinver, „ale vzdoroval jsi statečně.“ Kalet vzal kotlík a dolil všem poháry s laškovně řečeným „mí ctění hosté“. Talmuna poplácal po rameni. „Byl jsi dobrý soupeř, pojď, připijeme si. A nezapomeň, neštěstí ve hře, štěstí v lásce!“, mrkl na Talmuna. „Já ale beru zásadně štěstí ve hře!“, dodal Kalet a hlasitě se rozesmál. Chvíli si ještě povídali, ale únava z cesty se začala projevovat a k půlnoci se již rozhostilo stavením ticho, narušované jen Kaletovým spokojeným pochrupováním.
Ráno vstal první Kalet, šel si ven odlehčit a zkontrolovat koně. Když se vrátil do stavení, byl vzhůru i Talmun. V peci rozfoukával uhlíky a po chvíli opět místnost osvětlily plameny. Gwinver ještě spala, v ovčích houních a pod vlněným pláštěm jí bylo příjemně. „K snídani udělám placky, bude to pro vás důstojná snídaně?“, zeptal se potichu Talmun Kaleta. „Já nejsem, chlapče, zas tak vybíravý. A navíc, ráno nesnídám. No a Gwinver nedáme prostě na výběr. Udělej snídani, já zatím připravím koně. A jí ještě nebuď. Cesta, kterou jsme ujeli, by byla náročná i pro mladého muže, natož pro ni.“ Talmun přikývl. Místností se začala linout vůně placek a máty s meduňkou. To Gwinver probralo. „Hmm, to voní!“, vynořil se zpod přikrývek nejdříve rezavý chomáč vlasů a pak i radostný obličej. „V kotlíku je odvar z bylinek a u pece medové placky. Přeji ti dobré ráno a dobrou chuť a teď půjdu Kaletovi pomoci s koňmi“, pozdravil rozespalou Gwinver Talmun. „Tobě také krásné ráno“, protáhla se Gwinver.
Když se Kalet a Talmun vrátili, byla už Gwinver po snídani a řádně upravena, jak se na mladou urozenou dámu slušelo. Kalet se opásal mečem, připnul ostruhy a začal si upravovat plášť. „Snídaně byla výborná, je vidět, že jsi, Talmune, dobrý hostitel.“ S těmito slovy ho Gwinver pohladila po paži a vydala se ven. Kalet podal Talmunovi ruku, což často nedělal. „Rád jsem tě poznal a těším se, že si zase zahrajeme!“ „Potěšení na mé straně“, odvětil Talmun, „rád si opět zahraji.“ Před stavením pomohl Kalet Gwinver na koně a sám se pak vyhoupl do sedla. Než pobídl koně, otočil se na Talmuna: „Děkujeme ti za přístřeší a bude mi ctí ti tuto službu v budoucnu oplatit.“ „Pokud bohové dovolí, rád přijmu“, odvětil Talmun. Gwinver stočila koně tak, aby byla čelem k Talmunovi. „Byla radost tě potkat. Když budeš mít cestu, zastav se někdy na oppidu.“ „A jak vás najdu?“, zjišťoval Talmun. „Ptej se po domu Kaleta“. A s touto větou mu Gwinver darovala úsměv a pobídla koně. Talmun ještě za oběma zvedl ruku na rozloučenou a potichu sledoval, jak se vzdalují. Ve svém nitru ale cítil, že jejich cesty se neprotnuly naposledy ...
Keltové a hrací kostky
V mladší době železné, tzv. době laténské, do které jsme náš příběh zasadili, máme na našem území celkem početné nálezy hracích kostek. Nebyly stejné, jaké známe dnes, ale těm dnešním se poměrně podobaly. Laténské hrací kostky, nebo spíše hrací kameny, se vyráběly z kostí či silnějších parohů, za použití pilky a kružidla. Soubor 21 kostek byl objeven na počátku minulého století na oppidu Stradonice, ze kterého v našem příběhu pochází Kalet a Gwinver, známy jsou ale i další nálezy z významných lokalit, jako třeba ze Mšeckých Žehrovic, Starého Hradiska či Němčic nad Hanou. Z běžných zemědělských sídlišť máme dokonce i výrobní polotovary.
Profesor J. L. Píč ke zmíněným stradonickým kostkám napsal následující řádky: „Hrací kameny kostěné nalezeny většinou v podobě plochého obdélníku, na způsob našich kamenů dominových, ale s číslováním v podobě kroužků s tečkou na čtyřech stranách, a sice tak, že vyznačena jsou pravidlem čísla 3-6, větší čísla někdy na širší, někdy však I na užší straně a obráceně. Kostky tyto jsou co do velikosti velice různé a nehodily se tudíž ku skládání v podobě domina; jestli se však jimi hrálo jako s kostkami, jestli se jimi totiž házelo, je těžko k pochopení, jak se kostka mohla též postaviti na úzkou plochu, kde často největší čísla jsou vyznačena.”
Předpokládá se, že Keltové převzali zábavu s hracími kameny od Etrusků, a od té doby se u nás podobné hry opakují až do dnes. Hře s kostkami, byť trochu tvarově odlišnými, kolem přelomu letopočtu holdovali nejen Keltové, ale i Germáni, jak píše Tacitus: „Podivno, že střízlivi kostkami se baví jako věcí vážnou s tak velikou odvážlivostí při výhře nebo při prohře, že, když všecko prohráli, na rozhodné a poslední hození svou svobodu a svá těla sázejí. Prohrál-li, dobrovolně v porobu se dává, byť i sebe mladší a silnější byl, svázati a v porobu prodati se nechává: takovou při věci špatné jeví tvrdošíjnost; sami to poctivostí nazývají. Nevolníky tohoto druhu do cizích krajin prodávají, aby i studu pro takovou výhru se zbavili.“
O co hráli Keltové nebo Germáni, a jaká k tomu používali pravidla, si ale dnes můžeme pouze domýšlet. Nicméně jedna věc je z výše uvedených řádků zřejmá, hazard rozhodně není pouze moderní záležitostí!