Germánská Pičhora po dvou tisících letech znovu ožije pohřbem
Germáni se znovu vracejí na své slavné pohřebiště Pičhora! Sejdou se tam 25. května v 17 hodin, aby uctili památku jednoho ze svých bojovníků obřadem, tancem, ohněm a hodováním. A vy můžete být u toho!
Pičhora u Dobřichova (více se o ní dočtete zde) totiž byla v prvních staletích po přelomu letopočtu jedním z nejvýznamnějších pohřebišť u nás, a pro své luxusní předměty, které v těchto hrobech nalezl už na počátku 20. století známý archeolog J. L. Píč, bývá spojována s markomanskými bojovníky Marobudovy říše. Náš Ústav archeologické památkové péče středních Čech zde spolu s obcí Dobřichov v roce 2014 vybudoval naučnou Stezku Markomanů (jejíž virtuální podobu i s mnoha informacemi naleznete také v online výstavě), kterou však nechceme nechat poklidně spát. Proto jsme se rozhodli ji pravidelně oživovat. Loni v červnu jsme zde zinscenovali pro místní školy Návštěvu u Germánů a letos jsme se rozhodli uspořádat pohřeb. Lepší téma rekonstrukce minulosti na takto význačném pohřebišti jsme si totiž ani vybrat nemohli!
O čem můžete před návštěvou našeho germánského pohřbu přemýšlet?
Pohřbívání je jedním ze základních zvyků lidské společnosti, který je provozován po celém světě již několik desítek tisíc let, a za tu dobu se jeho základní rysy příliš neproměnily. Stále se jedná o pietní rituální akt rozloučení se se zemřelým, jenž má v každé společnosti svá pevná pravidla a na našem území končí už po tisíciletí nejčastěji uložením těla či popela nebožtíka pod zem, případně rozprášením spálených ostatků. Současný pohřeb většina z nás již někdy viděla. Dovedete si ale představit, jak to mohlo probíhat v prvních staletích po Kristu, v době, kdy u nás žili bojovní Germáni?
Jak vypadaly jejich hroby?
Napovídají nám archeologické prameny, tedy to, co zůstalo uchováno pod zemí. Germáni až na výjimky praktikovali žárový ritus, své mrtvé spalovali na pohřebních hranicích a jejich popel pak uložili buď v keramických urnách (tzv. popelnicích), organických schránkách či přímo do vyhloubených jamek. Pohřební milodary, jako zbraně a šperky, bývaly spalovány spolu s mrtvými a zdeformované a záměrně zohýbané pak uloženy k popelu. „Zemřely“ tak spolu se svým majitelem. Některé popelnice mají malý otvor, někdy překrytý sklíčkem. Říká se mu „okno pro duši“ a naznačuje nám, že Germáni věřili v nesmrtelnou duši…
A jak takový pohřeb probíhal?
To popravdě nevíme. Něco málo nám mohou napovědět písemné prameny, a to konkrétně pozdější křesťanské penitenciály, které se snažily zakazovat mimo jiné pohanské pohřební rituály. Zmiňují se například o hrách při mrtvém, ďábelských písních a tancích nebo smíchu. Z toho můžeme usuzovat, že toto se dělo nejen u pohanských Slovanů, ale také u Germánů, protože písně, tance a hostiny se vlastně dodnes často s pohřby pojí. Antičtí autoři, jako Poseidonios z Apameie či Publius Cornelius Tacitus, kteří o Germánech psali, se sice zmiňují o jejich zvycích, kultech a náboženstvích, ale o pohřebních obřadech mlčí. Tacitus sice uvádí, že v germánské společnosti existuje vrstva kněží, zmiňuje dokonce i ženy v kultu, ovšem jejich roli při pohřbu z toho nevyčteme. To ovšem neznamená, že se nemůžeme pokusit o jeho rekonstrukci na základě toho, co z archeologie, historie a etnografie známe.
Přijďte se tedy na jeden takový germánský pohřeb podívat ve středu 25. května v 17 hodin na Pičhoru (mapa)!
