December 20, 2019

Please reload

Nejnovější příspěvky

Bouřlivý Slunovrat se slavil na Festivalu živého pravěku v Křivolíku

27/06/2016

„Do hodovní síně, rychle!“, křičel Inguz, zatímco se mu vichr snažil vyrvat slova z úst. „Vztyčte podpěrné kůly pod střechu a zažeňte sem i zvířata“, rozdával další pokyny a bojoval s pláštěm, který mu v poryvech div neodlétl. Do Hvozdu se hnala bouře, jakou zde už roky nezažili…

Blesky rozsvěcely oblohu jasným žlutomodrým světlem v čím dál častějších intervalech a dunění hromu se hrozivě odráželo od okolních kopců. Na záda posledních doběhnuvších se již snášely kapky deště, když se do bečení zmatených ovcí ozval nářek. Vyděšené tváře dětí byly ještě celé zmuchlané spánkem a blížící se bouřka a chaos jim naháněly strach. Inguz se ve světle svící ihned zorientoval a kontroloval, zda někdo nechybí. „Je to dobré, jsme tu všichni“, uklidňoval sám sebe a snažil se nemyslet na všechny možnosti pohrom, které na ně mohou bohové s touto bouří seslat. Na druhou stranu byl na sebe hrdý, že se mu na poslední chvíli podařilo zorganizovat rozjetou oslavu Slunovratu a všechny, včetně spících dětí i těch, které uspaly pivo a medovina, dostat pohromadě do relativního bezpečí pevné hodovní síně.

 

 

A dobře udělal. Jen co za nimi dveře síně zabouchly, spustila se průtrž. Provazy vody se během chvíle změnily ve zmrzlé kroupy, velké jak křepelčí vejce. Mezi údery hromů už se dalo napočítat sotva do pěti a tak zvenčí přicházel takový hlomoz, jako kdyby se na osadu snášelo stádo nebeského dobytka. „Pojďme si vyprávět!“, zvolal do hluku Inguz, „přeci se tu jen nebudeme třást strachy, jako malé děti.“ Jeho nápad ostatní ocenili, příběhy zaměstnají jejich rozechvělou mysl a budou se soustředit na něco jiného, než rachot zvenčí. A Inguz sám začal. Vtipně jim líčil svůj odpolední zážitek z dřevorubeckého klání, kterým se během oslav muži bavili. S pomocí zábavných kousků a grimas nakonec celé klání málem vyhrál, a když celou scénku znovu předváděl, ti, kteří u klání nebyli i ti, co vše viděli na vlastní oči, brečeli smíchy, navzdor burácejícím hromům. Než se však ke slovu dostal další vypravěč, smích přerušilo hlasité skřípání. Všichni zmlkli a s doširoka otevřenýma očima se zaposlouchali do sílícího práskání, které bylo vzápětí následováno ohromnou ranou přímo nad jejich hlavami. Instinktivně se začali hrnout na opačnou stranu, než odkud zvuk pocházel, a statečný Inguz se vyběhl podívat ven. Na střeše hodovní síně ležel statný dub, jako by tento posvátný strom chtěl také naslouchat vyprávění. Inguze polilo horko při představě, co by se stalo, kdyby střechu, která už nebyla nejnovější, pro jistotu ještě pořádně nepodepřeli. „Jaké znamení nám dáváte?“, otázal se Inguz v duchu bohů a rozhodl se, že celou událost probere s místním druidem. Nejdřív ho ale čekalo mnoho uklidňování ostatních a náročné odklízení následků bouře…

 

Takováto příhoda se málem odehrála v horké sobotní noci v Pravěké osadě Křivolík. My však, na rozdíl od našeho příběhu, měli to štěstí, že se nám bouře vyhnula a tak jsme vesele mohli pokračovat v oslavách Slunovratu a vyprávění příběhů beze strachu v očích. Tento významný den, kdy se vítá příchod léta a slaví se nejdelší den v roce, se totiž již tradičně scházejí na Festivalu živého pravěku v Křivolíku v režii občanského sdružení Bacrie příznivci naší pravěké minulosti a archeologie, aby své znalosti a pravěké dovednosti předali návštěvníkům.

 

 

Ty letošní neodradilo ani dusivé parno, které po celý den panovalo, a tak vážili dlouho cestu do kopců nad Českou Třebovou s pálícím sluncem nad hlavou. Ale určitě nelitovali, neboť je v Křivolíku čekal pestrý program. Setkali se zde s pravěkem opravdu „naživo“, protože si mohli nejen prohlédnout rekonstrukce pravěkých staveb, ale také pohovořit s lidmi, kteří jako by se rázem přenesli z dob před stovkami a tisíci let do současnosti. Návštěvníkům ukazovali celou řadu řemesel a technologií, od výroby a barvení textilu přes kuchařské umění a lukostřelbu až po tavbu bronzu, která byla hlavním tématem letošního ročníku. A přesně jako tomu bylo i v našem příběhu, program byl zpestřen i dřevorubeckým kláním, jehož smyslem bylo předvést rozdílnost, podobnost a vývoj pravěkých nástrojů. Několik statných mužů z řad účastníků a návštěvníků si na vlastní kůži vyzkoušelo, jak obtížné je pokácet strom s kamennou, bronzovou, železnou i moderní sekerou. Ta jen o pár sekund předčila sekery o stovky let starší a předvedla tak, že i pravěk byl plný dokonalých nástrojů.

  

Sluneční tanec u májky a její pokácení, které symbolizovalo konec jara, pak letošní Festival živého pravěku dynamicky ukončil. Horké počasí naštěstí nepřineslo nikomu nic horšího, než pořádnou žízeň, a tak jsme společně s návštěvníky pozvedli poháry a připili na letošní léto. Ať je to vaše vydařené a přírodní síly ať při vás stojí, stejně jako nakonec ochránily i Hvozd v našem příběhu!

Velkou fotogalerii z Festivalu živého pravěku najdete již brzy na facebookové stránce Bacrie a Pravěká osada Křivolík! Zatím se nechte navnadit ukázkou v malé fotogalerii z objektivu Filipa Hostýnka:

 

 

 

 

 

Please reload

Please reload

Archiv