Please reload

Nejnovější příspěvky

Nezapomenutelné východy slunce, krumpáče i iPady (aneb jak se kope na Předním východě) 2.díl

16/06/2020

Autor textu:

Koronavirová pandemie ochromila cestování do zahraničí, a právě cestování bývá s archeologií neodmyslitelně spjato. Mnohé archeologické expedice do zahraničí však byly nyní zrušené. Jak to na takových výzkumech vypadá? Liší se to od výzkumů u nás? Připravili jsme si pro vás sérii reportáží, které vás zanesou do sluncem zalitých oblastí Izraele a Turecka, kam se v minulých letech naši kolegové vydali a účastnili se archeologických projektů a expedicí. Dnes vám přinášíme druhou část, tentokrát o zážitcích našeho kolegy z archeologických výzkumů v západním Turecku.

Za archeologií do Turecka…

 

Jako doktorand studia klasické archeologie jsem cílil na to dostat se na výzkumy do zahraničí, do míst, která souvisejí s mým oborem a mým zaměřením. Proto jsem během posledních čtyř let jezdil každé léto na archeologické výzkumy do Turecka a zúčastnil jsem se celkem tří různých projektů. Současně jsem, zejména v prvních dvou letech, s batohem na zádech procestoval skoro celé západní Turecko po archeologických lokalitách a muzeích. A o něco málo z mých zkušeností bych se tu rád podělil.

 

Turecké projekty

 

V letech 2016-2017 jsem pracoval na lokalitě Kaymakcı, kam mě přivedl ředitel Ústavu pro klasickou archeologii FF UK doc. Peter Pavúk. Kaymakcı je poměrně nově objevené velké opevněné sídliště z doby bronzové, umístěné na kopci nad jezerem Marmara v historickém regionu starověké Lýdie. Byla objevena fortifikace, domy a ulice. V okolí je množství dobře viditelných tumulů (mohyl) z doby železné. Mnoho jich je menších, ale je i několik velmi velkých. Skoro ‚přes kopec‘ od Kaymakcı jsou starověké Sardy, kde nadále také pokračuje výzkum. Lokalita Kaymakcı mohlo být v době bronzové centrum tehdejšího království/územního útvaru, známé nám z chetitských písemných pramenů jako Země řeky Šeha. Na vedení výzkumu se podíleli Američané z Boston University a Turci z univerzity Koç v Istanbulu. Celý tým archeologů byl velmi mezinárodní. Co se týče podmínek, zejména americká přítomnost byla znát v oblasti technologií. Přímo na lokalitě bylo instalováno zařízení na přenos wifi. Veškeré nálezy a situace se okamžitě zaznamenávaly do online databáze přes tablety. Denní hlášení probíhalo často přes Skype přímo z lokality. Při dokumentaci se kreslily pouze některé, jen ty nejzajímavější nálezy, většina se dokumentovala za pomoci 3D skenerů. Na druhou stranu bylo přísně zakázáno pořizovat fotografie přímo lokality, archeologických situací či jakýchkoliv nálezů.

 

 

 

Během svých cest v roce 2017 jsem se zastavil na lokalitě Beycesultan, kde přijali moji žádost o účast na výzkumu v následujícím roce. Podle mého osobního názoru se jednalo o nejzajímavější výzkum, na kterém jsem byl. Beycesultan je pravěké sídliště z období chalkolitu a doby bronzové, umístěné několik kilometrů od města Çivril, v dnešním regionu Denizli v jihovýchodní části západního Turecka. Jedná se o významný tel osídlený po dlouhý čas. První výzkum (anglický) zde proběhl v padesátých letech minulého století a objevil velkou budovu něčeho, co bylo identifikováno jako palác, dále další domy a ‚veřejné‘ budovy (jedna identifikována například jako ‚chrám‘) a množství zajímavých nálezů: kompletní keramické nádoby, kamenná industrie, kovy, přesleny a podobné. Nyní probíhá nový, čistě turecký výzkum pod vedením Ege University v Izmiru, který vykopal novou část sídliště s na sebe namačkanými domky postavených z nepálených cihel a pomohl k přesnější chronologii lokality. Zajímavé je, že se zde našla vrstva, kdy někdy během 16.-15.století př. n. l. došlo možná k násilné destrukci sídliště se stopy ohně, poházených a rozbitých předmětů, zbraní a lidských ostatků. V této vrstvě se našly i některé unikátní nálezy z materiálu, který jinak podléhá zkáze, jako například kousek provázku či část proutěného košíku. Strávil jsem tam čtyři týdny a celkově jsem se dobře bavil. Byl jsem tam jediným cizincem, jinak pouze Turci. Byla to tvrdá práce, kterou doprovázela častá komunikační bariéra (ačkoli mě kolegové i dělníci učili turecky), ale taky vřelost a ochota ze strany mých hostitelů. Našel jsem si tam mezi studenty přátele, se kterými jsem do teď v kontaktu.

 

 

 

 

V roce 2019 jsem se zúčastnil projektu Panormos u egejského pobřeží Turecka. Panormos byl ve starověku výraz pro vhodné přístaviště lodí, a tento konkrétně byl umístěný na dnešním milétském poloostrově v blízkosti starověkého Milétu a Apollónova chrámu v Didymě. Jednalo se o povrchové sběry v okolí za účelem předběžného zjištění intenzity místního osídlení. Projekt byl vedený britsko-německým manželským párem archeologů. Pracovní tým byl pouze malý, kromě několika dalších cizinců z Evropy tam byli pouze Turci. Zejména ubytování bylo velmi pěkné, bydleli jsme v letních domech hned u moře, ve městě Mavişehir, což je oblíbené prázdninové místo místních a turistů. V terénu bylo nějtěžší zejména zdolat všudypřítomné tvrdé trnité keře (maquis) a hrozilo nebezpečí od smeček potulných polodivokých psů, které se nám zblízka naštěstí vyhnuly.

 

 

 

Jaká je pracovní rutina na tureckých výzkumech?

 

Na každém výzkumu se systém lehce lišil, ale leckteré věci byly společné. Pracovalo se od pondělí do soboty, neděle bývaly volné. Kopání bylo možné jen od brzkého rána do max. 13:30-14 hod, poté už bývalo příliš velké horko. V Beycesultanu byla postavená střecha nad lokalitou, tak se kopalo do 15:30. Někde byl mezitím oběd, jinde byl až po práci. Při povrchových sběrech v Panormu se svačiny, oběd a nezbytná voda připravily ráno a braly se s sebou do terénu. V Kaymakci či Beycesultanu se podával oběd na základně, který pro nás vařili místní milé kuchařky a kuchaři. Po obědě a občasné krátké siestě pak probíhaly ještě odpolední práce v „laborce“ – mytí a zpracovávání nálezů, dokumentace, deník, kreslení, focení atd. Někteří lidé se střídali tak, že byli jednou celý den v terénu, podruhé zase celý den v laboratoři, či dokumentovali, kreslili apod. Celkově ale krátká doba sezóny (obvykle 4-6 týdny) a množství práce vyžadovalo velké pracovní nasazení a na odpočinek často nezbývalo mnoho času.

 

Místní lidé a jazyk

 

Turci, se kterými jsem se setkal, byli pouze ti ze západu Turecka, proto si nedovolím tvrdit, že znám charakter lidí z celého Turecka. Nicméně musím podotknout, že tam kde jsem byl, mě vždy přijímali velmi dobře, chovali se ke mně s úctou a věnovali mi pozornost. Stejně tak jejich pohostinnost byla vždy velká. Dělníci jak z Kaymakci, tak i v Beycesultanu si mě celkově oblíbili a během jejich svačin mě vždy rádi hostili, snažili se se mnou komunikovat a žertovat. Díky tomu jsem se cítil dobře a vítaný. Obecně jsem si povšiml, že u většiny lidí, které jsem potkal, byla tato srdečnost běžná. Je i možné, že jsem byl dobře přijímán díky tomu, že se svým zjevem příliš neliším od běžného tureckého muže. Stávalo se mi často, například v Istanbulu, že jsem byl turisty zastavován na ulici a tázán na cestu.

 

Turečtina je těžká, ale za ty roky jsem se postupně naučil drobné základy a jazyk si zamiloval. Bohužel Turci, často ani mladí lidé, skutečně neumí příliš anglicky, takže veškeré moje představy, že s angličtinou si poradím všude, se nesetkaly se skutečností. Na druhou stranu ale, při svých cestách na vlastní pěst, jsem se nikdy neztratil, a to i z důvodu, že místní obyvatelstvo se skutečně vždy srdečně snažilo pomoci a poradit, a rukama nohama, či vášnivými gesty, jsme se vždy nějak dorozuměli. Hlavně mě to donutilo se za pochodu učit turecká základní a potřebná slovíčka, a když jsem se je snažil použít, vždy to bylo od místních náležitě oceněno. Proto doufám, že se brzy budu moci opět na některý z výzkumů do Turecka vrátit.

 

 

Fotografie : Miloš Roháček

 

 

 

 

 

Please reload

Please reload

Archiv