Please reload

Nejnovější příspěvky

Pramínky vlasů z pravěku: jaké účesy hýbaly světem před tisíciletími?

17/01/2018

Opláchl si obličej v kádi před domem, namočil do ní i hlavu a rukama si přejel dlouhé mokré vlasy a stáhl je z obličeje. Bezmyšlenkovitě prameny stočil a zakroutil si je nad pravou skrání do pevného uzlu, který obvázal pruhem kůže. Vlasy mu tak nebudou na výpravě překážet a jeho vzezření tím dostane majestátnější charakter. Je to tradice jejich germánského kmene, kterou si všichni muži oblíbili pro její praktičnost i symboliku zároveň. Hlavně, aby mu dnes jeho mužnost byla co platná, problesklo Alwinovi hlavou. Sigiswert je tvrdohlavý a pokud při vyjednávání se zrádci dojde k boji, budou na ně s Faramundem pouze tři a neochrání je ani jejich meče, natož divoké účesy …

 

Jak tento příběh dopadl, už víte, vyprávěli jsme vám ho asi před rokem. Ač jsou jména postav smyšlená, zakládají se na skutečných historických událostech. A to nejen hrdinové příběhu, ale i zmíněný účes - svébský uzel. Ptáte se, jak je možné, že víme, co si lidé česali před tolika roky? Tak my vám to prozradíme, a na naší cestě za poznáním vlasových trendů minulosti vás vezmeme ještě mnohem hlouběji, než jen k dva tisíce let vzdáleným Germánům. Takže, co že si to ten Alwin ráno vytvářel na hlavě?

 

 

Svébský uzel Markomanů

 

Germánští mužové byli pyšní na své dlouhé kštice. Z krásné trojkombinace pramenů archeologických, ikonografických a písemných známe velmi detailně jeden konkrétní mužský účes přelomu letopočtu: svébský uzel. Svébové byli germánské uskupení kmenů původem ze severovýchodní Evropy, které se prohnalo i naším územím. Tacitus o jejich kadeřnických zvyklostech zanechal následující řádky: “Pro tento národ je příznačné, že si vyčesávají vlasy z čela a svazují je do uzlu. Tím se odlišují Suebové od ostatních Germánů, tím se odlišují u Suebů svobodní od otroků. U jiných kmenů zavedlo tento zvyk příbuzenství se Sueby, nebo jak se často stává, snaha podobat se jim, ale setkáváme se s tím u nich jen zřídka a jen u mladých lidí. Suebové si však až do stáří češou vzpurné vlasy dozadu a často je svazují do uzlu na samém temeni; náčelníci je mají upravené ještě ozdobněji. Je to parádivost, ale nevinná, neboť jim nejde o to, aby dávali najevo lásku nebo ji vyvolávaly – oni se zdobí před zraky nepřátel, když se chystají do války, aby vypadali vyšší a strašnější.” Díky bronzové plastice mužské hlavy právě s tímto účesem, která byla objevena na velkém kotli v královském hrobě v Mušově také víme, že tento svébský uzel vypadal vskutku důstojně. A dokonce známe i jeho přesnou techniku uvazování - jeden takový měl totiž učesaný muž, jehož tělo bylo objeveno (ano, opět ty bažiny dalekého severu) v Německém Osterby. Tak co pánové, myslíte, že i vás by tento účes učinil hrůzostrašnějšími?

 

 

 

 

 

Sláva keltských knírů

 

A jak na tom byli pánové keltští? I ti o sebe pečovali a jejich vlasové variace byly vskutku nadčasové. Něco málo nám o tom zanechal ve svém díle Historická knihovna Diodóros Sicilský: “Galové (Keltové ze západních oblastí Evropy zvaných Galie - pozn. autorky) jsou vysocí, s provazci svalů a světlou pokožkou. I jejich vlasy jsou světlé, ovšem ne přirozeně. Napomáhají si k nim umělými prostředky, aby zvýraznili tu vzácnou barvu, kterou jim příroda dala. Vlasy si myjí vápennou vodou a pak je sčesávají z čela na temeno hlavy a zpět na zátylek, takže vypadají jako Satyrové nebo Panové a jejich vlasy jsou pak těžké a drsné. Někteří z nich si holí vousy, jiní je však nechávají trochu růst; urození si pak holí tváře, ale pěstují si knír, překrývající jim ústa.” Krásným příkladem je nám slavný český nález keltské hlavy z Mšeckých Žehrovic. Tato 25 cm vysoká opuková hlava velmi realisticky zobrazuje keltského muže z 2. pol. 3. st. př. Kr. Podle rozboru specifického účesu - tonzury a zmínek v písemných pramenech, zabývajících se druidy na Britských ostrovech, se pravděpodobně jedná o sochu významného druida, nejspíše dřívějšího příslušníka místní komunity. Velikost sochy přibližně odpovídá velikosti skutečné lidské hlavy, z ploché tváře vystupují oči mandlového tvaru a lichoběžníkovitý nos. Obočí je spirálovitě zakončené, stejně tak mohutný zakroucený knír. Ústa jsou vyznačena rýhou a mají koutky stočené dolů. Uprostřed úst zeje malý kulatý otvor, jehož význam nám však není znám. Na krku je umístěn nákrčník – torques, typický keltský šperk, který nacházíme v hrobech mužů i žen z vyšších společenských vrstev. Účes má podobu úzkého plastického příčně členěného pásu nad čelem od ucha k uchu, týl je zdrsněn a působí dojmem oholené hlavy. Docela se to s Diodórem shoduje, co říkáte? Takové krášlící úpravy jistě zabraly něco času! Dnešní hipstři se svými vosky na vousy by se od Keltů mohli učit, jak se starat o kníry …

 

 

 

Cop oběti z Ellingu

 

Hodně podnětů do diskuze o účesových trendech poskytla bažinatá severní Evropa. Slyšeli jste někdy o Muži z Tollundu? Tento mumifikovaný muž byl nalezen v roce 1950 v dánské bažině Bjældskovdal a stal se jednou z nejznámějších severských mumií doby železné vůbec. Méně známá však je Žena z Ellingu, která byl o 12 let dříve nalezena ve stejné bažině, jen o nějakých 80 metrů vedle. Její tělo, zabalené do ovčí kůže a koženého kabátce s velmi jemnými stehy, objevil místní farmář. Žena, stejně jako tollundský muž, zemřela oběšením ve 3. století př. Kr. S největší pravděpodobností byla obětována, dokonce je i možné, že dobrovolně. Její tvář, stará pouhých 25 let, podlehla působení věků, avšak její účes se dochoval v naprosto perfektním stavu. A je tolik pozoruhodný! Od temene hlavy byl spleten copánek až nad krk, kde se k němu přidal i zbytek vlasů a všechny se pak zapletly do úhledného složitého copu. Tento celých 90 cm dlouhý strukturovaný ohon byl patrně před oběšením protažen svou střední částí a tím byl celý účes zkrácen. Žena musela mít vlasy pro tento účes dlouhé alespoň metr. Její smutný osud tak alespoň přispěl k poznání sofistikovanosti a estetičnosti péče o krásu před více jak dvěma tisíci let.

 

 

 

 

Plné vlasy jehlic z Hallstattu

 

V některých obdobích ženy vlasovou péči dotáhly k dokonalosti. Třeba taková móda starší doby železné, to vám bylo něco! Jak potvrzuje množství archeologických nálezů ze solných dolů v rakouském Hallstattu (psali jsme o nich zde), bronzové šperky, jemné látky, nadčasové vzory a složité účesy tvořily v té době designovou jednotu, dosahující (a mnohdy přesahující) kvality současného módního průmyslu. Téměř dva tisíce hrobů, zkoumaných v 19. století na hallstattském pohřebišti, nám poskytuje detailní vhled do tehdejší práce s vlasy. V mnoha ženských hrobech se totiž v okolí hlavy nalezly bronzové doplňky, které nepochybně sloužily ke stylingu účesů. Jedním konkrétním se zabývaly rakouské archeoložky v rámci experimentu, který se pokoušel o rekonstrukci podoby účesu ženy z hrobu č. 45/1999. Ta měla hlavu obklopenou 9 cm dlouhými jehlicemi s kulovitým zakončením a také přiloženou bronzovou spirálu, patrně na uchycení konečků. Inspirací se jim kromě samotných nálezů staly také bronzová vědra, tzv. situly z lokalit Certosa, Vače a Castelvetro. Na nich jsou totiž velmi názorně zobrazeny různé ženy s různými účesy. Kombinací těchto dvou pramenů dospěly dámy k několika variantám složitých vlasových pletenců, které umístěním jehlic nejlépe připomínaly jejich polohu v hrobě. Nejlépe však odpovídala varianta 2 (viz obrázek). Co říkáte, dámy, také byste se chtěly pyšnit takovým elegantním účesem plným cenného kovu?

 

 

 

 

Grácie ze Skrydstrupu (rek. Oldtidsllimt/Museum Sønderjylland)

 

O účesech doby bronzové nás opět nejlépe zpravují těla z dánských bažin. Dívka, která byla pohřbena na jihu dnešního Dánska věku 17-18 let, se stala jedním z nejpozoruhodnějších archeologických objevů současné Evropy vůbec (ač byla objevena již v roce 1935). Díky kyselinovému prostředí, které se vytvořilo v její dubové rakvi, zůstaly její ostatky v neuvěřitelně zachované podobě, a to včetně oblečení, kůže a - celého účesu. Její život v době bronzové (konkrétně asi mezi lety 1300 a 1100 př. Kr.) rozhodně nebyl obyčejný. Jak ukazují aktuální stronciové analýzy, původem nebyla z oblastí Dánska, ale přistěhovala se tam ve věku 13-14 let. Jelikož její pohřeb vypovídá o vyšším postavení, uvažuje se, že důvodem pro její stěhování byl sňatek a upevnění spojenectví mezi regionálními vládci. Jen pohleďte na složitost a eleganci jejího pohřebního vlasového stylingu: pod vlněným provázkem obtočeným kolem dokola hlavy se protáhly jemné pramínky vlasů, které se navzájem propletly, zbytek vlasů se vyčesal nahoru a překryl jemnou síťkou z koňských žíní. Na obou skráních se do účesu navíc vpletly velké záušnice z pravého zlata. Jakou roli mohla tato mladá žena hrát za svého života, když si její smrt žádala takovéto kadeřnické služby?

 

 

 

Elegance a bohatství dámy z Borum Eshøj

 

Podobně dechberoucí nálezy pocházejí taktéž z dánské lokality Borum Eshøj, kde bylo v rakvích objeveno hned několik výborně zachovalých pohřbů ze 14. st. př. Kr. doby bronzové (mladý a starý muž a stará žena - možná členové jedné rodiny). Pro naše vlasové téma je velmi zajímavým nálezem hrob C, v němž byla pohřbena žena ve věku asi 50-60 let. Oděna do dlouhé vlněné sukně přírodní barvy a stejně tak přírodní vlněné tuniky, byla vybavena cennými oděvními doplňky. V oblasti pupku měla uvázaný bronzový zahrocený disk zdobený rytými spirálami (zvaný “tutuli”), který je pro danou dobu spojován se slunečním kultem a nemohla si ho jistě pro velkou symboliku, náročnost technologie výroby a cenu materiálu dovolit v té době každá. U pasu měla také parohový vyřezávaný hřeben a honosnou bronzovou dýku. Samozřejmostí bylo také upravit zemřelé vlasy.  Měla je umístěné ve vlněné síťce, zhotovené technikou zvanou sprang (tuto techniku si můžete vyzkoušet i vy, návod na podobnou ozdobu vlasů naleznete zde). Původně se v ní dochovaly i vlasy této dámy, jak uvádějí zprávy z dob nálezu. Jelikož se ale během terénního výzkumu dělníci v nálezech příliš “přehrabovali”, všechny vlasy z lebky odpadly a dochovala se pouze kresba pramínku ženiných vlasů.

 

 

 

 

Německé paničky z neolitu

 

No a jak na tom byli první zemědělci? Ač měli mnoho práce s rozvojem zemědělství a novými řemesly, přesto si našli čas i na krásu. Informují nás o tom nejen nálezy šperků a součástí oděvu, ale také drobné sošky. Ženských plastik z neolitu, mladší doby kamenné, existuje celá řada (narozdíl od těch mužských, kterých je jako šafránu). Jak z Evropy, tak z oblastí předního Východu. Zaměřmě se však na dvě geograficky nám blízké. Jsou to dvě keramické hlavičky, které se dochovaly ze sošek vzniklých v době, kdy v prostoru střední Evropy pobýval lid kultury s lineární keramikou (o němž jsme mimo jiné v loňském roce vydali komiks). První z hlaviček byla nalezena na lokalitě Eilsleben a to, co má na hlavě, bychom mohli nazvat vrabčím hnízdem. Kudrnaté vlásky mohou zobrazovat buď krátký účes, nebo sofistikovaně stočené prameny na hlavě. Druhá hlavička pochází z Ostheimu a pokud nezobrazuje připnutý šátek (ano, v té době již textilie z rostlinných vláken počaly ovládat módu), naznačují ryté linie patrně copy či prameny připnuté nahoru a dozadu na temeno ve formě vznosného účesu.

 

 

 


 

Hlava v ulitách z Aiterhofenu

 

Módní zvyky prvních zemědělců středoevropského neolitu byly vůbec zajímavé. Často a rádi se zdobili doplňky ze zvířecích zubů, kostí a dalších částí těl, což někteří badatelé spojují s dědictvím předcházejícího lovecko-sběračského období mezolitu. Trendy udávaly také využívat schránky vodních živočichů, a to nejen místních. Za nejhonosnější byly považovány tzv. spondylové šperky, pocházející z lastur ostnovky (lat. Spondylus), žijící ve Středozemním moři. I u nás se nosily tyto spondylové pasové zápony, náramky či korálky, takže nadregionální trendy se prostě musely dodržovat už tehdy. A z ulit se tvořily i vlasové pokrývky, jak dokládá například bavorské pohřebiště Aiterhofen - Oldmühle. Tam byly v několika hrobech objeveny nejen kostěné a lasturové doplňky oblečení, ale také množství ulit v oblasti hlav několika žen. Jednalo se o drobnounké šnečí ulity, které mohly být buď našity na šátek či kapuci nebo vpleteny do samostatné síťky či provázku obtočeného kolem hlavy. O tom, že tyto ženy rády o svou hřívu pečovaly, svědčí i nálezy kostěných a jemně zdobených hřebínků, které měly uloženy u hlavy. Prostě “hair-care routine” není žádným moderním výmyslem dnešních blogerek, ale ženy jí propadaly snad odjakživa.

 

 

 

 

Něžná Venuše z Brassempouy

 

Asi nejméně toho zatím víme o tom, jak se česali lovci a sběrači starší doby kamenné-paleolitu. Něco málo naznačují opět sošky. Třeba mladopaleolitické torzo ženské figurky, které bylo objeveno již roku 1892 ve francouzské obci Brassempouy při výzkumu paleolitického naleziště Papežova jeskyně (Grotte du Pape). A od té doby nepřestává svět fascinovat. Aby ne, vždyť sošku z mamutoviny vyřezal neznámý umělec už před 25 tisíci lety - stala se tak jedním z nejstarších detailních vyobrazení lidského obličeje vůbec. Zda šlo o řezbářovu fantazii či zda mu předlohou byla skutečná žena dnes nepoznáme, v každém případě je zachycená tvář překrásná i z našeho estetického měřítka. Je známa pod přezdívkou Lady with Hood (Dáma s kápí), neboť jemná rytina, která jí pokrývá celou hlavu, může naznačovat součást oděvu. Jelikož rysy této ženy jsou velmi precizní, předpokládáme, že i tyto linie zobrazují konkrétní styl účesu. Zda se jedná o rafinovanou prošívanou kožešinovou čapku, splétanou síťku nebo třeba zvláštní typ účesu už ale necháme na vaší představivosti.

 

 

 

 

Willendorfská venuše

A na závěr proslulý archeologický bonbónek. Tuhle rakouskou matrónu, objevenou již v roce 1908, jistě dobře znáte. Vytesána byla z vápence taktéž v mladém paleolitu, tentokrát ovšem umělec ztvárnil dámu korpulentních rozměrů. Realisticky provedené tělo s rukama složenýma na prsou bylo původně patrně celé pokryto červeným barvivem, ovšem obličej zůstal, nespecifikován. Zato s účesem si mistr řezbář důkladně vyhrál. Drobné bochánky kolem dokola hlavy  naznačují, jak mohla mít upraveny vlasy. Může to být zobrazení krátkých vlnitých či pevně splétaných vlasů, pravděpodobnější se však zdá, že dáma měla pokrývku hlavy. Vzhledem k tomu, že v paleolitu ještě nebyly známy textilie jako takové, mohla by to být čepice například ze splétaného rákosu či lýka. Ať už se jednalo o skutečný doplněk či symbolické zobrazení, v reálném provedení na živo by to nepochybně byla elegantní součást oděvu. Takže jak vidíte, mít pod čepicí nejen rozum, ale i pěkný účes, chtěli lidé už od počátku věků.

 

 

 

Chcete si také přečíst o pravěkých účesech a módě?

 

Blažková, K. - Sedláček, F. - Stolz, D. - Stolzová, D. - Venclová, N. 2011: Příběh nejkrásnější keltské hlavy. Pohled do života Keltů nejen na Novostrašecku. Praha - Rakovník.

 

Diodóros Sicilský: Bibliothéké historiké, 5/28.

 

Elling Woman [online]. The Tollund Man. A Face from Prehistoric Denmark [cit. 201-01-09]. Dostupné z WWW: <http://www.tollundman.dk/ellingkvinden.asp>.

 

Broholm, H. C. - Hald, M. 1940:  Costumes of the Bronze Age in Denmark. Copenhagen.

 

Frei, K. M. - Villa, Ch. - Jørkov, M. L. et al. 2017: A matter of months: High precision migration

chronology of a Bronze Age female. PLOS One 06/2017, 1-20.

 

Grömer, K. 2016: The Art of Prehistoric Textile Making. Wien.

 

Kern, A. - Grömer, K. 2014:  Early Iron Age Headdress in the Central and Eastern

Alpine Area. In: Giner, C. A. - García, J. O. - Peset, M. A. (eds.), Tiarae, Diadems and Headdresses in the Ancient Mediterranean Cultures. Symbolism and Technology. Valencia, 69-78.

 

Lenneis, E. 2007: Mesolithic heritage in early Neolithic burial rituals and personal adornments. Documenta Praehistorica XXXIV, 129-137.

 

Tacitus, P. C.: O původu, poloze, mravech a národech Germánů (Germania).

 

The Woman from Borum Eshøj [online]. The National Museum of Denmark [cit. 201-01-11]. Dostupné z WWW: <https://en.natmus.dk/historical-knowledge/denmark/prehistoric-period-until-1050-ad/the-bronze-age/the-family-from-borum-eshoej/the-woman-from-borum-eshoej/>.


 

 

 

 

Please reload

Please reload

Archiv