Pičhora znovu ožívá aneb návštěva u Germánů

„Sestro, sestro, podívej, kdo jde! Kupec je tu!“, neslo se slunečným ránem radostné výskání mladé germánské ženy. „Spony potřebujeme, a taky sůl nám došla!“, odpovídala starší sestra a hnala se naproti obchodníkovi přicházejícímu z provincií, až si málem přišlápla peplos. Kdyby její manžel, který se po odchodu otce obou sester na vojenské tažení stal pánem domu, nebyl tak příšerně šetřivý, mohly si obě ženy výměnou za svou krásnou severskou otrokyni pořídit nejen skvostné bronzové spony, ale také parádní jelení kožešinu. Ovšem po pořádné hádce s pánem domu jim nezbylo nic jiného než koupit zásobu soli a smutně doufat, že se otec vrátí živ a s bohatou kořistí, aby jim mohl dopřát šperky, po kterých tolik toužily…

Přesně tato scéna se naskytla udiveným školním třídám, které zrovna dorazily po komentované prohlídce naučné Stezky Markomanů na Pičhoře u Dobřichova na její konec, k rekonstrukci germánského domu. Děti nejdřív překvapeně a tiše poslouchaly, pak se začaly vášnivému hádání žen s pánem domu smát a nakonec se po výzvě k pomoci zapojily do běžných denních prací této germánské rodinky. Navštívily je totiž ve zcela normální pracovní den, a tak mohly pozorovat, jak obyvatelé jedné markomanské polozemnice tráví běžně čas. Pán domu, když tedy zrovna nemluvil své ženě do vaření, pletl síť a jeho žena pobíhala okolo mletí obilí a kontrolovala otrokyni, jestli přede vlnu dost rychle a nepokukuje po kupci, který dostal nabídku zdržet se na jídlo. Mladší ze sester zrovna máchala čerstvě obarvenou vlnu z březového nálevu a připravovala ji na sušení a mezitím odbíhala ke tkaní karetkového opasku. Ten totiž přislíbila svému muži za to, že jí vyřeže dřevěný hřeben s jelenem. A že mu to vyřezávání jde, pomyslela si hrdě pokaždé, když se podívala jeho směrem a usmála se. No a obchodník? Ten raději jen kroutil hlavou nad touhle divokou rodinou a tiše čekal, až dostane najíst a bude moct jít uzavřít snad lukrativnější obchody.

Ale to by samozřejmě nebyla naše akce, aby se děti jen koukaly a nemohly se ničeho samy dotknout. Každou z činností jsme jim samozřejmě v rámci svých germánských rolí pořádně vysvětlili, nechali je své výrobky osahat a také nám s činností pomoct. Měli jsme přeci tolik práce a každá ruka se hodila! Největší nadšení však sklidilo mletí obilí na rotačním mlýnku a také drcení obilí na zrnotěrkách. Žáci se totiž u toho mohli vzájemně předhánět, kdo má víc sil, a která skupinka namele a nadrtí jemnější mouku. Oblíbenou činností se také stalo pletení náramků z břízou obarvené vlny a jejich nabízení obchodníkovi. Obzvláště kluci se snažili různými cestami z něj vymámit kus soli nebo sponu, ale brzy zjistili, že kousek vlny prostě není zrovna ceněný obchodní artikl. Některé z nich dokonce napadlo prodávat své spolužáky do otroctví, ovšem obchodník je rozhodně nepovažoval za dostatečně silné, aby o ně měl zájem.

A tak jsme vlastně žákům ze školy z nedalekých Peček předvedli, kdo to vlastně byli ti Markomané, jimž je věnována celá naučná stezka a kteří nahoře na Pičhoře byli s velkou pompou pohřbíváni. A nejen to, k ucelenému poznání jim také dopomohlo povídání s archeologem, který jim ukázal repliky artefaktů z celého pravěku, vysvětlil, proč vlastně můžeme prezentovat všechny tyto aktivity a životní styl Germánů a jakými metodami tyto informace čerpáme. Nadšení z tohoto nenápadného vzdělávání byli nejen žáci, ale i paní učitelky. Takže i my jsme z toho měli naprosto skvělý pocit! A hlavně, nebyla to poslední akce, oživující slavnou Pičhoru. Protože už se nám v hlavách začal rodit nápad na další, ovšem tentokrát tematicky temnější, dušičkovou. Rozhodně se máte na co těšit!

Akce se konala 2. 6. 2015 ve spolupráci Ústavu archeologické památkové péče středních Čech, Národního muzea a obce Dobřichov, která zajistila báječné občerstvení nejen pro děti, ale i pro nás Germány. Děkujeme!

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku Archeologie na dosah. Foto Dražen Šťastný

#Archeoakce