- David Kosák Maršálek
Gwinver přichází
Měli celkem naspěch, vítr se zvedal a blížící se temně prošedivělá mračna nevěstila nic dobrého. „Mám obavu, že jak sílí vítr, tak to nestihneme“, rozhlédl se Kalet a dodal: „Zabočíme více k řece a zabereme dům nějakého rybáře“.
Gwinver přikývla, už byla celkem promrzlá. Neměla moc ráda, když využívali svého vyššího postavení, ale cesta v dešti a ledovém větru jí připadala už nereálná. Zprávy, které nesou, nejsou tak důležité, aby nevydržely do zítra. Kalet po chvíli ukázal k malé usedlosti na terase nad řekou. „Ta bude ideální“, zamumlal si pod knír a stočil koně směrem k ní.
U branky sesedl a spíš tak ze zvyku, než že by čekal nepříjemnost, si přehodil plášť za pravé rameno, tak aby měl rychlou ruku k meči. Gwinver také sesedla a následovala Kaleta. Než došli ke stavení, už se otevřely dveře a ven vykoukl mladík. „Bohové žehnejte hosty!“, vyhrkl ze sebe. „A bohové žehnejte toto stavení“, odpověděl Kalet.
Mladík vystoupil zpoza dveří a prohlédl si příchozí: starší muž v letech s výrazným knírem, mečem a ostruhami, za ním žena v kápi, oba s pestře vzorovanými plášti. Hleděl na ně tak nějak nevěřícně. Občas se sice zastavil někdo z rybářů, kteří měli domy ještě blíže k řece, ale takové setkání, obzvláště v tento čas, moc nečekal.
Rozhovor začal Kalet. „Jsme na cestě a počasí nevypadá, že by nám dopřálo dnes šťastného návratu domů, žádáme tedy o nocleh“. „Jistě, samozřejmě“, rychle ze sebe mladík vyhrkl. „Pojďte, koně dáme do chléva. A paní, vy běžte rovnou dál, koně vám odstrojím“. Gwinver přikývla, byla už opravdu zkřehlá zimou. Muži odvedli koně a ona vstoupila do stavení ...
