- Veronika Puhačová
Prehistory is not dead! aneb intenzivní žití
Nedělní večer, čas návratů, doba znovuobjevování kouzla domova. Tramvaj číslo devět uhání z Hlaváku nahoru na Žižkov a snaží se nevyplivnout dav mačkajících se znuděných tváří. Balancuju mezi nimi, malá dívka s velkou krosnou. Na krosně srolovaná telecí kožešina, v krosně vlněný keltský šat a spacák, v ruce proutěný koš s ručně barvenou vlnou, na nohou pohorky od bahna. Zablácené džíny a kouřový odér, jako by mě zrovna vytáhli z udírny. Znuděné tváře zaměřují své tázavé pohledy nenápadně mým směrem a s lehkým úšklebkem znechucení je zase rychle odvracejí. Mně ve sluchátkách burácí divoké rytmy balkánské dechovky a mísí se se záplavou víkendových zážitků z lesa, takže mě to fakt nerozhodí. Horká sprcha a útulný pokojík v dosahu několika minut zdají se být v tu chvíli tou nejkrásnější věcí na světě. Jsem šťastná. Prostě jen tak, obyčejně šťastná…
Ale ráno už zase pěkně obléct šaty, namalovat se a hurá do kanceláře "na úapku", jak familiárně zkracujeme náš Ústav archeologické památkové péče středních Čech. Zasednout k počítači, zkontrolovat všechny ty weby a fejsbůky a podělit se s nimi o záplavu fotek, názorů, archeofakt a zkušeností. Tahle kombinace zdánlivě neslučitelných činností je totiž pracovní náplní archeologa-popularizátora. O víkendu keltská žena, předvádějící na venkovních oživených historických akcích pravěkou módu a její tvorbu, v týdnu pak redaktorka, PR, muzejní pedagožka, produkční, švadlenka, … Jednoduše vše, co je zrovna potřeba k tomu, aby se povědomí o archeologii mohlo šířit co nejdál a lidé pochopili, že archeologické kulturní dědictví je i jejich minulost.
V tomhle zdánlivě bláznivém životním stylu ovšem nejsem sama. Je nás vlastně docela hodně. Zapálených nadšenců z různých institucí a sdružení, kteří si o víkendech oblékají ručně vyráběné kostýmy, aby v nich předváděli pravěká řemesla, povídali si s lidmi, tančili, bojovali, nebo tam prostě jen byli a byli krásní. Že je zima a prší? Nevadí. Že není voda, záchod ani postel? Nevadí. Že je potřeba vzít si sekeru nebo krumpáč a něco vykopat, nasekat, opravit či postavit? Nevadí. Všechno zvládneme. Tohle totiž není LARP nebo Cosplay, ba ani ultra hipsterství. Tohle je Living Prehistory, rekonstrukce života v pravěku. Až na dřeň.
Living Prehistory je svébytná subkultura, která má však kromě vlastního pobavení i hlubší cíle. Naše aktivity totiž směřujeme na širokou veřejnost. Je to živá popularizace archeologie, vzdělávání prostřednictvím zábavy. Jak jinak chcete lidem ukázat, o co že se ti archeologové vlastně zajímají? A konečně všechny jednou provždy přesvědčit, že fakt nekopeme dinosaury, a že i když tu nemáme pyramidy, i tak se nenudíme? Nejsnazší je přeci jim to pěkně polopaticky předvést. A tak se převlékáme za naše pravěké předky, rekonstruujeme jejich oděvy podle archeologických nálezů z celé Evropy a učíme se prastarým řemeslům. A s využitím replik pravěkých artefaktů veřejnosti sdělujeme, že pravěcí lidé nebyli žádní barbaři a svou zručností by mnohé z nás strčili do kapsy.
Jenže není to všechno jen tak. Jak říkám, je to životní styl. Keramické nádoby, košíčky, klubka vlny, metry látek, kusy kůry, lipová polena a řezbářské vybavení (partner v tom samozřejmě musí jet s vámi, jinak by brzy vzal nohy na ramena) pomalu zaplavují váš jedna plus jedna a vy víte, že bude hůř. Navíc, abyste lidi nebalamutili smyšlenými kostýmy či znalostmi, musíte vědět, o čem mluvíte. To jsou hodiny a hodiny studia pramenů, odborné literatury, projíždění internetu, navštěvování muzeí. Ani nemluvím o čase, stráveném výrobou a sháněním doplňků a tkaním, barvením nebo šitím zvoleného oděvu. A když nejste zrovna zkušená švadlenka, těch hysterických návalů u toho! No a pak vám ještě někteří z návštěvníků nechtějí věřit, že takhle pěkné šaty mohli mít už v pravěku a že jako doopravdy nechodili jen v kůžích a listech. To chce vážně silné nervy!
Jenže když už se na tuhle cestu vydáte, nejde přestat. Jednak zjistíte, že ti šílenci ve vlněných šatech se stali vašimi kamarády a že by vám chyběli, jednak je vám venku pod modrou oblohou prostě nejlíp. A taky to postupně začnete vnímat jako své poslání a chcete být pořád lepší a zkušenější. Pokud jste tomu navíc zasvětili i svou kariéru, tak to máte spočtené. Living Prehistory vás lapila a už vás nepustí.
A proč? Protože mezi pravěkem a současností nestojí žádná bariéra, ale jsme kontinuálním pokračováním tehdejších lidí. Protože spoustu věcí, které dnes používáme a inovujeme, vymysleli chytré mozky už před tisíci a tisíci lety. Protože estetická hodnota některých nálezů je pořád úchvatná. Protože spoustu našich problémů už lidstvo zažilo a my si z toho můžeme leccos odnést. Protože abychom pochopili svou přítomnost, musíme znát naši minulost. A třeba taky proto, že když jako archeologové nechceme být státem placení koníčkáři, měli bychom něco ze své práce taky předvést, žejo.
Takže i tohle může být život v subkultuře. Náročný, ale naplňující. Hlavně se nesmíte ohlížet na to, že někteří přátelé si o vás myslí, že jste divní. Že někteří kolegové vaši práci nepovažují za dostatečně erudovanou. Že rodiče pořád čekají, kdy si už konečně najdete normální práci. Že někdy je té archeologie všude kolem prostě moc i na vás. Jak říkám, nejde přestat. Tohle intenzivní žití je jako droga…
Chcete to zažít taky? Nechat se strhnout kouzlem živého pravěku? Pojeďte s námi taky na některou z archeoakcí a sledujte nás na Facebooku a Instagramu!
