Obklopeni archeologií. Rozhovor s manželi Stolzovými

PhDr. Daniel Stolz, Ph.D. a PhDr. Dana Stolzová jsou archeologové, které pojí nejen práce v Ústavu archeologické památkové péče, ale i společný život. Jsou jedním z několika současných proslulých archeologických párů, kteří společně také tvoří. Jejich práce je velkým přínosem pro poznání Berounska, Hořovicka a Rakovnicka, na které se již dlouho odborně zaměřují. Ovšem nejen o tom jsme si povídali, řeč přišla třeba i na trávení dovolených v archeologickém manželství a zážitky z nich.

Oba máte na svém kontě množství výzkumů. Které z nich dnes považujete za nejvýznamnější? A které vás svými nálezy a výsledky nejvíce překvapily? Dan: Uvedl bych svůj první větší výzkum zde v ÚAPPSČ. Probíhal v roce 2000 na školním hřišti v Žebráce, kde se nám podařilo prozkoumat jednu z mála dosud doložených výrobních zón na výrobu mlýnů a štípané industrie z mladší doby kamenné, náležející kultuře s lineární keramikou. Do té doby žádná taková výrobní zóna v Čechách prozkoumána nebyla, podobné objekty a zóny se začaly objevovat v různých částech Čech až po tomto výzkumu. V Žebráce to tedy byl první výzkum takovéto koncentrace objektů na výrobu mlýnů a štípané industrie, našli jsme jich desítky.

Dane, soustavně se věnuješ poznávání pravěku Berounska a Hořovicka, jejichž nejhlubší minulost je velmi pestrá. Můžeš čtenářům přiblížit, v čem spočívá jejich archeologická atraktivita? Dan: Můj zájem pramení mimo jiné z toho, že jde o region, ze kterého pocházím. Začal jsem se jím zabývat v 90. letech a zjistil jsem, že o místním pravěku toho vlastně moc nevíme. Snažil jsem se tedy zkoumat, zda v některých epochách byl region souvisle osídlen, zda osídlení někdy zcela vymizelo, jak se měnila jeho hustota. Z dosavadních poznatků se však nedalo nic moc vyvozovat, proto jsem začal dělat nejprve povrchové průzkumy a pak v rámci ÚAPPSČ také záchranné výzkumy a archeologické dozory. A na základě těchto průzkumů a výzkumu se nám začal vývoj pravěkého osídlení pěkně rýsovat. To mi přišlo úžasné a vzrušující, že ještě v 90. letech máte region, o kterém se nedají činit žádné větší závěry, a vy jste tím prvním, který zjišťuje ucelený obraz osídlení a objevuje ho.

Specializuješ se také mimo jiné na kamenné nástroje neolitu a eneolitu. Co všechno dokáže archeolog vyčíst z nálezů tzv. štípané a broušené industrie? Dan: Zajímavá je rozhodně otázka, k čemu se dané nástroje používaly. Tím se však zabývá metoda traseologie (mikroskopické zkoumání pracovních stop na nástrojích – pozn. autorky), tu já nedělám, zabývají se jí jiní specialisté. Já jakožto archeolog mohu hledat původ nástrojů, odkud pocházejí, což nám pomáhá v poznávání regionálních kontaktů. Na štípané industrii můžeme díky různým používaným surovinám různého původu zkoumat, jak se kontakty daného regionu v daných epochách měnily. To jsou aspekty, které například z keramiky nezjistíme. A právě na kamenných nástrojích můžeme pozorovat také módní trendy, jako když dnes preferujeme určité šperky či auta. Krásně je to doloženo například na bavorských pruhovaných rohovcích, kdy jednou z příčin jejich značného rozšíření v mladší době kamenné mohla být jejich vizuální atraktivita.

Za rozšířením některých kamenných surovin tedy nemusely stát jen technické vlastnosti, výhodné pro štípání. Dan: Přesně tak. Třeba tato surovina se nám během sta, dvou set let rozšířila na desetitisíce kilometrů čtverečních, ačkoli její kvalita není nic extra. Lidem se prostě musela líbit. Další příkladem jsou pruhované spilitové tufity, používané na výrobu broušených kamenných sekerek ve středním eneolitu v kultuře řivnáčské. Také se najednou rozšířily na ohromném území a opět to vypadá, že v tom svou roli hrála jejich atraktivita. Nacházíme je nádherně vyleštěné, jako byste je přetřeli bezbarvým lakem, což dává vyniknout pruhům. Zde tedy opět vidím důvod jejich značného rozšíření v estetické hodnotě.

Dano, v rámci své archeologické profese se věnuješ také popularizaci a práci se žáky a studenty, a to nejen v programech ÚAPPSČ, ale přednášíš také na VŠUP. Máš pocit, že se vztah dětí a dospívajících k archeologii za tu dobu nějak proměnil?

Dana: Konkrétně neznám nikoho, kdo by archeologii přímo zavrhoval. Děti, i ty větší, dost zajímá, ale často o ní mají jen kusé představy a málo informací. Přijde mi, že dost záleží na tom, jak a kdy se archeologií či archeologem setkaly. Nejčastěji si ji spojují s dobrodružstvím (všichni znají Indiana Jonese) a hledáním pokladů. Pak dětem (těm větším – adolescentům)ještě vyvstane před očima postava člověka s lopatkou a štětečkem nad nějakou „mrtvolkou“, a tady většina představ končí. Občas se najdou i takoví, kteří vědí více, ale je jich málo. Avšak ten jejich zájem o hledání pokladu a tajemna se dá krásně využít a nasměrovat je správným směrem. Bohužel, ve školách na „nějaký pravěk“ není mnoho času a leckteří z dějepisářů neví, jak jeho výuku uchopit. Tady se pak naskýtá prostor pro archeology-popularizátory.

A jak je to s výstavami, kterých si již vytvořila celou řadu? Máš pocit, že očekávání a reakce návštěvníků jsou dnes, v souvislosti s digitální érou se svým neustálým tokem informací, jiné?

Dana: Ne všichni jsou posedlí digitalizací. Lidé rádi chodí na archeologické výstavy především, když se to týká jejich regionu a okolí. Každý rád vidí, co má za humny nebo na zahradě. Já osobně mám ráda výstavy, kde jsou vitríny vkusně nadité artefakty, aby se bylo na co dívat, doplněné různými modely a rekonstrukcemi, jak co fungovalo a vypadalo. K tomu jako doplněk pak různé digitální vymoženosti: videa, zvuky, průvodce, prezentace, světelné efekty. Bohužel, většina našich výstav probíhá v tradičním duchu, bez větších technických vymožeností. Není to tím, že bychom je nechtěli nebo neuměli využít, ale zkus si najmout IT specialistu na vytvoření programu pro výstavu, když na ni máš rozpočet 30000 Kč. Můžeme tak předvádět jen jednoduché prezentace a videa, které si natočíme a sestříháme sami. A to nemluvím o zastaralé technice. Využíváme alespoň online virtuální prohlídky, prezentujeme upoutávky na sociálních sítích. Samozřejmostí jsou doplňkové programy, nejen pro školy, kde si návštěvníci na archeologii mohou sáhnout.

Na svých dovolených rádi navštěvujete také zahraniční výstavy a centra prezentace. Které vás poslední dobou uchvátily nejvíce? Dan: Z těch opravdu výborných prezentací mám asi nejraději německé zemské výstavy, naposledy jsem byl na jedné v Bonnu, věnované mladší době kamenné. V těchto výstavách se vždy kurátorům podaří shromáždit k určitému tématu artefakty z celé střední Evropy. Je samozřejmě vidět, že k tomu mají dostatek času i peněz, ale základem je celkové uchopení problematiky. Díky celoevropským exponátům si člověk můžeudělat komplexní obraz o dané problematice i jejím aktuálním stavu poznání. Velmi podstatnou součástí těchto výstav bývá také skvěle zpracovaný katalog, který zahrnuje nejen obrazovou část, ale i text, představující výsledky současného bádání. Kombinací pročtení katalogu a sledováním výstavy se člověk během poměrně krátké chvíle dozví fakta, která byla zkoumána celá desetiletí. A všechno to je navrch podané opravdu úžasnou formou, ještě jsem nebyl z žádné z těchto zemských výstav zklamán.V odborné literatuře dnes najdeme tisíce článků, což ani archeolog nemá šanci obsáhnout, takže díky takovým výstavám si může i odborník rozšiřovat obzory. Ovšem napadají mě desítky dalších zdařilých prezentací. Krásné muzeum, kde jsme byli naposled a které mohu rozhodně doporučit, je v Chemnitz, nedaleko českých hranic. V něm vznikla zcela nová archeologická expozice, zaměřená na Sasko. Je interaktivní, takže se tam nejen mnoho věcí dozvíte, ale také si můžete leccos vyzkoušet. Podařilo se jim prostě vytvořit moderní výstavu tak, jak má dnes vypadat.

Dana: Souhlasím, ale jen v případě paleolitu a neolitu. Ostatní období už tak pěkně zpracovaná nejsou, jako by jim došel dech.

Mě uchvátilo dánské Lejre. Navštívili jsme ho letos na sklonku prázdnin. Ne, že by u nás nebyly pěkné archeoparky či skanzeny, ale stále tomu něco chybí. U nás park sice zbudujete, ale je velmi obtížné ho udržet. V Lejre si skutečně na pravěk sáhnete. Na několika hektarech putujete časem od paleolitu po 19. stol. a vše si můžete osahat, vyzkoušet, na všechno se zeptat nebo jen pozorovat, a pokud budete chtít, můžete tu i pár dní žít. Zrovna tu byla asi 20 členná skupinka čtyř až pětiletých špuntů, několik jich drtilo obilí na zrnotěrkách a dělalo placky, okolo nich pobíhaly kachny, které jim strkaly zobáky téměř pod drtidla, aby něco uloupily, pár těch čtyřletých dětí mělo v rukou železné sekery, které byly větší než ony a se zápalem sekaly do dřeva. Dalším navlíkli záchranné vesty, dali pádla a vypustili je v dlabaných loďkách na rybník. A jejich dospělý doprovod je v tom povzbuzoval. Neuvěřitelné. U nás ve školách by se řešilo, co kdyby se sekly a kachna je štípla? Učitelé však za to nemohou. A při dnešních předpisech a požadavcích se vůbec divím, že ještě s dětmi někam jedou. Ale to jsem odbočila úplně jinam.

A jak hodnotíte současný český přístup k archeologickým výstavám a expozicím? Dan: Myslím, že není problém, že by nebyly výstavní prostory nebo archeologové a muzejní pracovníci, schopní realizovat velké počiny. Ale bohužel je vidět, že stejně jako na ostatní humanitní obory, ani na archeologii není moc peněz. Znám to z vlastní zkušenosti z výstav, které jsem vytvářel. S nedostatkem financí se prostě špatně pracuje. Vidíte, že třeba zmíněné německé výstavy jsou v řádech milionů, zatímco my se pohybujeme v řádech desetitisíců, maximálně statisíců, což je pro větší výstavy jednoduše omezující. Proto se těch výstav dělá poměrně málo. Ale samozřejmě i u nás vznikají skvělé výstavy, z těch posledních musím vyzdvihnout Hroby barbarů v Muzeu hlavního města Prahy. Tam je vidět, že když je chuť, a samozřejmě i ty peníze, taki u nás může být výstava zcela srovnatelná s těmi zahraničními.

Dana: V tom se s Danem shodneme. Jednou bych se velmi ráda podílela na výstavě, byť i s třetinovým rozpočtem jako mají kolegové v sousedním Německu. Díky omezeným prostředkům totiž strávíme spoustu času vyráběním a přípravou věcí tzv. „na koleně“, které sice nejsou špatné, ale mohly by být lepší, a hlavně tento čas bychom mohli věnovat něčemu jinému.

A teď otázka osobnějšího charakteru, oba pracujete v jedné instituci jako archeologové. Jsou pracovní témata na běžném pořádku i doma nebo se snažíte práci striktně oddělovat a nechávat ji pomyslně za dveřmi? Dan: Samozřejmě že i mimo práci občas přijde řeč na archeologii, zcela oddělit to nejspíš nejde. Ale snažíme se to utlumit, abychom se opravdu nebavili jen o archeologii, aby nás to neválcovalo i doma.

Dana: Hmm. Doma máme samozřejmě i jiné starosti, než jen archeologii J. Teď momentálně připravujeme věci k jarní výstavě o neolitu (Danova srdeční záležitost), a tak děláme oděvy, figuríny, Dan brousí sekerky a do toho články – ne archeologií se u nás doma rozhodně nežije.

Společně také některá témata a výzkumy publikujete, což bývá u některých archeologických párů někdy poměrně výbušné. Dokážete se shodnout na finální podobě článků nebo má vždy poslední slovo jeden z vás? Dan: Myslím, že naše spolupráce je celkem klidná, že nedochází k žádným třecím plochám. Samozřejmě máme někdy odlišné představy, třeba o populárních článcích a knížkách, ale myslím, že se nám to daří sladit bez nějakých velkých konfliktů. Kdo bude mít definitivní slovo, nemáme určené.

Dana: Pravdu má náčelník, a pokud ji nemá, platí pravidlo jedna. Ale teď vážně: vždy se dohodneme bez větších potíží a myslím si, že se i dobře doplňujeme. Dan je vědec a já si „hraju“. Pokud už k něčemu dojde, končí to Danovo obligátním: „Ale jdi, ty brepto“. Jen jednou za ta léta, co jsme spolu (podotýkám 24 hodin denně), přistálo Danovi na hlavě, co jsem měla zrovna po ruce – mobil Nokia E90. Kdo se jen trochu vyzná v technických parametrech, ví, že by mohl sloužit za těžítko - váží 21 dkg. Přežili oba.

Děkuji za rozhovor!

#Rozhovor