top of page
  • Milan Kukla

Hradiště Vraník

Nalézáme se ve Středočeském kraji, na západním okraji okresu Kutná Hora, na levém břehu Sázavy, mezi městysem Rataje nad Sázavou a městem Sázava (obr. 1). Jedná se o poměrně dominantní místo nad řekou, které je na severu chráněno příkrým skalním svahem, který je na východě o něco mírnější a skalní výchozy mizí. Na západní straně je doposud dobře zachovalý nadzemní val porostlý vegetací, který se na jihu pomalu ztrácí a následně pokračuje na východ formou cesty, kterou taktéž obklopují četné stromy a keře (obr. 2).



Celá plocha hradiště, tak jak je vymezena památkovou ochranou zaujímá rozlohu necelých 7,4 ha, ve starších pramenech se uvádí dokonce 12 ha. Prostor je přirozeným utvářením terénu členěn na západní a východní část, které jsou poměrně nerovné. Západní plochy hradiště se od hrany severního srázu k řece sklání na opačnou jižní stranu se zhruba 7,0° klesáním, východní část klesá ve stejném směru se sklonem až 8,5°. Prostor je navíc členěn agrárními terasami, u kterých nelze vyloučit, ale ani potvrdit možnost, že se jedná o původní vnitřní členění (obr. 3). V severovýchodní části se nalézá jediné možné místo, na němž je možné předpokládat akropoli hradiště. Je to dnes oválná plošina kolem nejvyšší kóty 396 m n. m., která má rozlohu necelých 8 ha (obr. 4).



Jak jsem již zmiňoval výše, od řeky se jedná o výrazný bod (obr. 5). Ne tak ale, pokud se sem dostanete po úzké silnici od jihozápadu, tak jako já. Z této strany je hradiště poměrně nevýrazné, přijíždíte totiž od nejvyššího blízkého vrcholu, kterým je Chlumek (480 m n. m.). Naopak z hrany Vranického hradiště je v době vegetačního klidu nádherný výhled na tzv. „Přívlackou mušli“, meandr řeky Sázavy, který odtud máte jako na dlani (obr. 6). Jedná se vlastně o „poloostrov“ se vstupním krčkem 150 m širokým, ale s úctyhodnou rozlohou 74 ha. Navíc současná cesta do Přívlak je nově vylámaná ve skále, tudíž se sem v minulosti suchou nohou dostávalo jistě poněkud obtížně. Nebylo tedy hradiště Vraník, situované nad uvedeným krčkem obrannou pevností chránící sídlištní polohu meandru kolem dnešních Přívlak? (obr. 7).



Hradiště lze v literatuře dohledat jak pod názvem Vraník, tak pod heslem Ledečko, a to s umístěním v poloze Na skále, nebo Na skalách. Dřívější badatelé kladou počátky hradiště podle nemnohých nálezů z povrchových sběrů, neboť archeologický výzkum zde nikdy neproběhl, do pozdní doby bronzové, nebo mladší doby halštatské. Existenci raně středověkého hradiště ve střední době hradištní potvrzují zřejmě výraznější keramické nálezy. Mladší středověké a novověké nálezy z hradiště jsou už jen odrazem sídlištních a zemědělských aktivit obyvatel pozdější osady Vraník.


Z opevnění hradiště se do současnosti dochoval především vnější val, který byl v minulosti zaměřen jako 3 m vysoký a 6,5 m široký (obr. 8). Podle současného pozorování má vnější opevnění formu terénní hrany nebo valu zapojeného někdy po zániku hradiště do systému agrárních teras. Na severozápadě vybíhá linie opevnění od srázu nad řekou směrem k jihovýchodu nejprve jako ostrá hrana (obr. 9), oddělující plochu hradiště na jihozápadní přístupové straně svým až pětimetrovým příkrým svahem, jehož výška směrem na jihovýchod zvolna klesá. Zároveň s tím, zhruba v polovině délky této části získávají zbytky fortifikace charakteristický sedlovitý tvar. Je tedy možné, že dřevohlinitá konstrukce byla především v této střední části valu, čemuž nasvědčují i četné stopy do oranžova propálené hlíny vynesené na povrch místními pedoturbanty (obr. 10). Kromě toho vystupují tu a tam k povrchu terénu i velké bloky spečené hlíny. Nejsou to běžné „mazanice“ z omazů dřevěných stavebních konstrukcí domů, ale masivní kusy pocházející nepochybně z výplně tělesa požárem zničené hradby (obr. 11). Takové hroudy tvrdě vypálené hlíny lze nalézt především vně hradiště pod valem, kde se na základě měření v LIDARovém (http://ags.cuzk.cz/dmr/) prostředí nachází pouhým okem téměř nepostřehnutelná deprese zaniklého vnějšího příkopu, který je na jaře silně podmáčen. Tato nejvýraznější část vnějšího šíjového opevnění zhruba po 170 m končí.

Je otázkou, zda zde byl hlavní vstup do hradiště, či za absenci valu může cesta do Ledečka. Dále na jihovýchod je určení průběhu valu velmi nejisté, neboť se do předpokládaného průběhu opevnění jihovýchodním směrem stáčí zmiňovaná cesta. Zde se přikláním k závěrům kolegy Bernata a Štědry, kteří se domnívají, že cesta zdejší val v delším úseku téměř zničila, když se dlouhodobým užíváním zařízla do jeho tělesa a šikmo jej přeťala (obr. 12). Jeho pozůstatky jsou vidět na jihozápadním okraji cesty, ale v současnosti v těchto místech žádná propálená zemina pozorována nebyla. Cesta se po 180 m stáčí k jihu a je zde možné pozorovat snad torzo zídky z nasucho kladených kamenů, která kopíruje jižní hranu hradiště (obr. 13). Nelze ovšem vyloučit, že se jedná o mladší úpravu hrany obdělávané plochy. Také je tu zachován jediný úsek vnějšího příkopu, který byl v minulosti, i podle císařského otisku stabilního katastru, využívaný jako úvozová cesta (obr. 14). Valové těleso v této části již není viditelné, nad roklí vymezuje pravděpodobný okraj hradiště dnes jen výrazná hrana louky. V celé délce vnějšího ohrazení jsem nikde nepozoroval, v minulosti zmiňované uhlíky nebo spáleništní vrstvy. Kolmo k hraně hradiště probíhá terénní rýha, kterou kolegové Bernat a Štědra jednoduše popisují jako strouhu od prameniště uvnitř ohrazeného areálu, a nikoliv jako přístupovou cestu k potoku, jak uvádějí předchozí autoři. Co se však v literatuře doposud neobjevilo, je drobný trojúhelníkovitý výběžek na východě (obr. 15), který je od plochy hradiště oddělen menším příkopem, na jehož vnitřní straně lze pozorovat opět na sucho kladené kameny (obr. 16). Tato mírně se svažující plošinka má rozlohu 250 m2 a je z ní v současnosti přímý výhled na Ledečské nádraží, přitékající Sázavu a případnou starou přístupovou cestu (obr. 17). Posledním zajímavým útvarem je kamenný násep na severovýchodním okraji větší plošiny, kterou považujeme za akropoli (obr. 18). Uvedený násep zde vytváří krátký ostrý hřbet táhnoucí se od severního okraje akropole k jihu, kde na vnitřní ploše mizí do ztracena. Svou strukturou je tento valovitý útvar sice zcela odlišný od vnitřních pásů agrárních teras, připomíná ale už výše zmíněné zbytky nasucho stavěné zídky pozorované v mezi na jihovýchodním úseku obvodu hradiště.



K tradiční lokalizaci hradiště podle pomístního názvu bych si dovolil drobnou poznámku. Polohu Na skále, nebo Na skalách nebylo možné dohledat na žádné v současnosti běžně dostupné mapě, a proto se domnívám, že se jedná dosud nebo do nedávné doby živé označení polohy, zejména jejího severního okraje nad srázem k řece. V historickém prameni, v tzv. Eichlerově sbírce (kde se toto označení poprvé objevuje), se navíc hradiště umisťuje asi ne zcela přesně do lesa Žakov (dnes Žákov), přiléhajícímu na jihovýchodní straně až těsně k hradišti (obr. 19).


obr. 19

Celý areál není výrazně narušován, pokud pomineme rozrývání drnu divokou zvěří (Obr. 20) a poškozování vnějšího valu pasoucím se dobytkem nebo koňmi a pak následnou dešťovou erozí. Je tedy otázkou, zda nedoporučit vlastníkovi pozemku vyčlenění valu ohradníkem z areálu pastviny.


obr. 20

Sejdeme-li dolů k řece, buď cestou po žluté turistické značce nebo po svažitém hřbetě ke krčku, který je jediným vstupem do prostoru Přívlacké mušle a otočíme se čelem k hradišti, tedy k jihu, spatříme v době vegetačního klidu ostrou hranici Vranického refugia (obr. 21).  Přívlaky byly až do poloviny 20. století drobnou zemědělskou osadou s jen několika usedlostmi (obr. 22). Dnes zde k původní zástavbě a starším chatám z 2. poloviny 20. století přibývá mnoho novodobých staveb bez jakéhokoliv urbanistického a krajinného dozoru, což zcela ničí fenomén Přívlacké mušle. Poslední zastavení bych rád věnoval vyhlídce na severní straně ohbí Sázavy, odkud je dobře patrné přízvisko tohoto místa. Pohledu dole dominuje velký meandr řeky, nad ním vrch Borová a Vranické hradiště, které se vlastně trochu ztrácí na pozadí daleko vyšších vrcholů Žákova, Maní hory a Chlumku (obr. 23).





Na místo se lze dostat několika způsoby. Autem, z dálnice D1, exit 34 Ostředek a přes Choratice, Xaverov a Bělokozly až do osady Vraník, která se z původních zhruba šesti stavení rozrostla díky chatařům a chalupářům na zhruba 30 staveb. Je možné sem dojet i z pravého břehu Sázavy z obce Ledečko, pod kterou Vraník spadá. Pro pěší turistiku, spojenou s romantickým cestováním Posázavským Pacifikem, je možné využít hned několika možností značek KČT. Žlutá turistická značka (dále jen ŽTZ, ZTZ, MTZ) buď z žst. Chocerady – 12km nebo z její opačné strany z žst. Ledečko – 1km. Další neméně zajímavá trasa je z žst. Český Štemberk zastávka po ZTZ po proudu řeky s napojením na ŽTZ – 7km nebo z její opačné strany od Sázavského kláštera proti proudu taktéž s koncovkou po ŽTZ a stejnou vzdáleností – 7km. Nejkratší je ale MTZ z žst. Sázava s následným přechodem na ŽTZ – 5km, nebo z opačné strany z Českého Štemberka a také koncovkou po ŽTZ – 6,5km. Neměli bychom opomenout ani vodní cestu, kdy je možné zanechat lodě buď bezpečně v tábořišti Ledečko na splavném kilometru 140,7, nebo malé peřejky přímo pod hradištěm zhruba na kilometru 142,4. a následně využijeme ŽTZ, kdy je to na vrchol necelý kilometr.


Na závěr ještě připojuji svou nesmělou rekonstrukci hradiště, která nevychází z exaktního výzkumu, ale pouze z vlastní invence (obr. 24), stejně jako je tomu u (obr. 7).




 

Literatura:


Bernat, J. – Štědra, M. 2005: Archeologie ve středních Čechách. 202-204. Praha

Bubeník, J. 1971: Krátké články. Archeologické rozhledy XX. 516. Praha

Bubeník, J. 1968: Ledečko okr. Kutná Hora, Archiv NZ, ČSAV Archeologický ústav. 696/86. Praha

Bubeník, J. 1970: Příspěvek k poznání hradištního osídlení Posázaví. Archeologické rozhledy XXII. 298. Praha

Bubeník, J. 1971: Slovanské hradiště u osady Vraník. Archeologické rozhledy XXIII. Praha

Čtverák, V. – Lutovský, M. – Slabina, M. – Smejtek, L. 2003: Encyklopedie hradišť v Čechách. 158-159. Praha.

Kudrnáč, J. 1964: Ledečko okr. Kutná Hora, Archiv NZ, ČSAV Archeologický ústav. 2294/64. Praha

Kudrnáč, J. 1965: Bulletin záchranného oddělení 2 – 1964. Praha

Kudrnáč, J. 1983: Ledečko okr. Kutná Hora, Archiv NZ, ČSAV Archeologický ústav. 166/83. Praha

Maštalíř, J. 1964: Bulletin záchranného oddělení 1 – 1963. Praha

Maštalíř, J. 1965: Vraník okr. Kutná Hora, Archiv NZ, ČSAV Archeologický ústav. 6990/65. Praha

Sklenář, K. 1992: Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Praha



 

Poděkování za pomoc při tvorbě textu a shánění literatury patří kolegovi Jiřímu Bernatovi a za korektury manželce a kolegyni Elišce Kuklové.


Veškeré fotografie a obrázky: autor Milan Kukla. Pouze (obr. 1 a 28) převzat z mapy.cz.

Comentarios


Los comentarios se han desactivado.
Nejnovější příspěvky
Archiv
bottom of page