Please reload

Nejnovější příspěvky

Kdybych mohl, chtěl bych se do středověku podívat. Rozhovor s archeologem Janem Frolíkem

28/01/2016

 

PhDr. Jan Frolík, CSc. je uznávanou kapacitou archeologie středověku, kterému se odborně věnuje po celou svou kariéru. Kromě působení na našem Ústavu archeologické památkové péče středních Čech vede Oddělení záchranných výzkumů Archeologického ústavu AV ČR a přednáší na univerzitách. Již od dob svých studií je ale v zájmu jeho pozornosti Pražský hrad, k jehož poznání přispěl velkou měrou. A s Pražským hradem souvisí i aktuální velký projekt, jehož je řešitelem, projekt „Středověká populace v centru a na venkově. Archeologie, bioarcheologie a genetika na pohřebištích Pražského hradu, středních a východních Čech“, který je financován Grantovou agenturou ČR.  Ten poběží až do roku 2018 a klade si za cíl zkoumat středověkou populaci na Pražském hradě a v jeho nejbližším zázemí a populaci ve venkovských oblastech východních a středních Čech. Archeologové, působící v projektu, se snaží mnoha různými metodami a analýzami odhalit, odkud k nám v 9. a 10. století přišli příslušníci elitních skupin, které obklopovaly první Přemyslovce, jako byli knížata Bořivoj, Spytihněv I. či svatý Václav a také potvrdit hypotézu, že venkovské obyvatelstvo v těch dobách bylo místní a hluboce zakořeněné ve svém kraji.

 

S dechberoucím výhledem, který skýtá pracoviště Archeologického ústavu na Pražském hradě, jsme si povídali nejen o předběžných výsledcích tohoto pozoruhodného projektu, ale také o přínosu moderních přírodovědných metod pro archeologii, vztahu minulosti a současnosti a kouzlu středověké archeologie. A to na vás jistě dýchne i z našeho vydatného rozhovoru.

 

 

 

Projekt „Archeologie, bioarcheologie a genetika na pohřebištích Pražského hradu, středních a východních Čech“, je svým zaměřením a pramennou základnou velmi rozsáhlý. Kolik lidí se na něm podílí?
Tento projekt, kterému jsme po dvou letech konečně dali zkratku ABG, je rozsáhlý nejen zaměřením, ale i počtem osob. V České republice je do něj zapojeno celkem 20 lidí, a to z Archeologického ústavu a z Národního muzea, a pak také genetici ze společností Forenzní DNA servis a Biologicals. Spolupracujeme také s univerzitou v Bristolu, která provádí analýzy izotopů stroncia, a letos bychom měli navázat spolupráci s univerzitou v Helsinkách, kde by se měly dělat analýzy izotopů kyslíku. Řídit tuto skupinu je dost práce, ale zatím se to daří a postupujeme dopředu. Nyní skončil druhý rok projektu a naše poznání je zatím nerovnoměrné, protože některá pohřebiště jsou již kompletně zpracována, jinde jsme zatím na začátku. Já doufám, že v letošním roce se to podaří vyrovnat, abychom konečně mohli poskytovat nějaké výsledky, o které bude zájem.

 

 

Kdy se vlastně zrodila myšlenka na takovýto komplexní projekt?
Myšlenka je už staršího data, protože co se týče genetiky, pokoušeli jsme se o projekt podobného ražení již několikrát. Jeden z návrhů se také týkal Pražského hradu, projekt se jmenoval Archeosteon, a měl se zabývat genetikou Přemyslovců a tehdejší populace. Další předběžné výsledky jsme také měli ze zaniklého benediktinského kláštera v Podlažicích, to jsme také zkoušeli podat, ale nikdy to nevyšlo. Já považuji skoro za zázrak, že projekt ABG nakonec vyšel, protože samotná soutěž byla vypsána pozdě a na všechno pak byl zcela šibeniční termín. Tento termínový tlak ale možná způsobil, že jsme do grantové žádosti ze sebe vymáčkli to nejlepší a posuzovací radu to zaujalo.

 

 

Informace čerpáte z nálezů na raně středověkých pohřebištích na Pražském hradě i v jeho širším okolí, velkou roli hrají přírodovědné analýzy, zkoumání demografie a genetiky. Kolik pohřebišť bylo pro tyto účely vybráno? Které lokality byste zdůraznil?
Jsou to zaprvé pohřebiště na Pražském hradě a v jeho nejbližším zázemí a zadruhé vesnická pohřebiště východních a středních Čech. Přímo v areálu hradu se zabýváme pohřebištěm kolem kostela Panny Marie na II. nádvoří. Jde o jedno z nejstarších pohřebišť na Pražském hradě, kde by měli být pohřbeni nejstarší křesťané, kteří zde působili. Zkoumáme také část pohřbů ze III. nádvoří, kam patří známý hrob bojovníka z 9. století a malá skupina elitních hrobů kolem něj. Dále to jsou pohřebiště ze severního předpolí Pražského hradu, mezi nimiž vévodí slavné bohaté pohřebiště v Lumbeho zahradě, a také dvě nově prozkoumaná pohřebiště, zjištěná při hloubení tunelu Blanka. První z nich bylo objeveno na křižovatce Prašný most a druhým je pohřebiště Střešovice-Triangl, kousek od střešovické vozovny.

Už tento výběr ukázal mnohé zajímavosti.  Poslední dvě jmenovaná jsou totiž na rozdíl od těch předchozích prozkoumána moderními metodami a kompletně, zatímco u starších pohřebišť z Pražského hradu máme leckdy problém s tím, že se dochovala jen část materiálu, a my tak nemáme některé detaily, které bychom potřebovali. Ale navzájem se to vyvažuje.
První jmenovaná pohřebiště určitě souvisí s Pražským hradem, zatímco u Střešovic a Prašného mostu je otázka, zda to jsou ještě zázemí, či už jde o vesnická sídliště v blízkosti Hradu. Izotopové analýzy stravy ale zatím ukazují, že jde o zázemí.

Protože sledujeme také pohyb obyvatelstva, srovnáváme tyto výsledky s vesnickými pohřebišti. Tam neočekáváme takový tok obyvatel, kteří by, jako je tomu v případě Pražského hradu, přicházeli, zjednodušeně řečeno, za lepší službou. Zde by měla být zachycena tehdejší běžná populace. Jsou to východočeská pohřebiště, benediktinský klášter v Podlažicích, pohřebiště u kostela v Lažanech u Skutče a několik dalších menších. Ty poslouží jako záložní v případě, že z těch prvních dvou nebude dostatek vzorků. A pak máme také středočeské pohřebiště v Žabonosech na Kolínsku, kde ale zatím nemáme představu, zda šlo o místní obyvatele, nebo se tam podepsala poloha místa na hlavní trase z Prahy na východ.

Určitě bych ještě rád zmínil, že všechna pohřebiště jsou vyhodnocována kompletně archeologicky i antropologicky. Dále se analyzují izotopy stravy, což jsou izotopy uhlíku, dusíku a kyslíku, abychom zjistili, co pohřbení jedinci jedli, a izotopy stroncia za účelem zjištění původu. Vzorky zkoumají také genetici. Zde je ale potřeba pokládat přesně kladené otázky, protože ač máme poměrně dost peněz, přesto si nemůžeme dovolit analyzovat tato pohřebiště naprosto celá, z jednoho konce na druhý. Poslední analýzou v řadě je pak mikrogenetika DNA, tedy testy toho, co se v nás usadilo. Jako například zubní kámen, který odráží, co jsme jedli a také jakými nemocemi jsme trpěli.

Snažíme se ale sledovat i nejnovější nálezy a zařazovat je do projektu dodatečně. To je případ v loňském roce objeveného pohřebiště v Přezleticích u Prahy, typického vesnického pohřebiště z 10. století. To bylo prozkoumáno kompletně a se zaměřením na to, abychom mohli ze získaného materiálu odebírat potřebné vzorky.

 

 

Díky vyspělým DNA a stronciovým analýzám je dnes možné zjistit, odkud pocházeli lidé, žijící u nás před tisíci lety. Na jakém principu tyto analýzy fungují? A jak dobře zachovalý kosterní materiál a v jakém množství je k tomu potřeba?
DNA by nám mělo říci, k jaké haploskupině člověk patřil. Stručně řečeno, asi třetina lidí u nás má tzv. praevropskou DNA. Pak asi po dvaceti procentech jsou dvě skupiny, jedna dnes nejvíce zastoupená na Ukrajině a jedna na Balkáně, pravděpodobně odraz dvou slovanských vln. A pak ten zbytek. Takže my se v první řadě snažíme zjistit tuto příslušnost, případně příbuznost. V nejoptimálnějším případě se dají zjistit i konkrétní informace o konkrétním člověku, jako je třeba barva očí či vlasů, ale to je nesmírně drahé.

V našem projektu se snažíme potvrzovat i příbuznost v hrobech. Například u ženského hrobu v Lumbeho zahradě, který byl obklopený hroby dětskými. Tam se otázka příbuznosti přímo nabízí. Dalším příkladem z Lumbeho zahrady je jedinec, který, ač antropology dosud určován jako muž, byl pohřben se záušnicemi. My se teď pokusíme analýzami zjistit, zda se antropologický posudek nemýlí a zda to je skutečně muž nebo žena.


Na pohřebišti na Prašném mostě zase antropologové identifikovali degenerativní chorobu kostí podobnou artróze, která je zřejmě dána geneticky. Osob s touto chorobou je tam několik a vzniká tedy předpoklad, že by měli být příbuzní. My se to tedy pokusíme potvrdit.
Co se týče odebírání vzorků, dnes už genetika dospěla tak daleko, že stačí několik miligramů vzorku, nejsou to celé kosti. Ale zůstává problém, že dopředu nevíme, zda ve vzorku DNA bude nebo nebude a zda bude dobře zachovaná. Daleko jednodušší to je s analýzami stroncia, na které potřebujeme zuby, nejlépe stoličky. První stolička nám ukazuje, kde dotyčný člověk žil, když mu ta první stolička rostla, zhruba tedy do věku deseti let. Izotopy stroncia, které se v nás usazují, jsou totiž v každém regionu jiné. Podle toho se tak dá do jisté míry určit, kde člověk žil v mládí. Naopak třetí stolička, zub moudrosti, může prozradit, kde člověk žil zhruba v posledních deseti letech svého života. Na základě toho předpokládám, že budeme schopni určit podíl domácích a příchozích obyvatel na daných pohřebištích.


U stronciové analýzy pak stačí opravdu malinký plátek zubu, který se podélně nařízne, plátek se vyjme, zub se opět slepí a není to znát. Podobné je to i se vzorky DNA, vnitřek zubů je totiž nejodolnější vůči kontaminaci jinou DNA. Veškeré vzorky čerpáme ale pouze z dospělých jedinců. Navíc, k antropologickému materiálu se snažíme chovat pietně, lidské pozůstatky tedy analýzami nikterak zbytečně neničíme.


Zajímavou ukázkou toho, jak jsme uvažovali ohledně DNA, je také pohřebiště v Českém Brodě. Je to šest hrobů z 2. poloviny 15. století, které se nalezly v blízkosti příjezdové staré silnice, vně předměstí. Všichni to byli muži. Co tam ovšem dělali? Nejprve nás napadlo, že by to byli vojáci. Někteří ovšem byli tak nemocní, že by jako vojáci moc užiteční nebyli. Stanovili jsme si tedy několik hypotéz. Podle první z nich mohlo jít o nějakou skupinu, která musela v té době žít na okraji, jako třeba Židé či Romové. To ale genetika vyloučila, a tak jsme dospěli k tomu, že se muselo jednat o tuláky či žebráky, kteří byli z měst vyháněni na okraj a tam i pohřbíváni. Zde tedy genetika velmi pomohla.

 

Vám se na Pražském hradě u zatím 60 zkoumaných jedinců podařilo díky těmto analýzám odhalit, že deset z nich nepocházelo z Čech.  Zjišťování jejich přesného původu leží nyní před vámi, v médiích se objevují teorie, že mezi nimi byli i Vikingové. Na čem tento konkrétní předpoklad zakládáte a jaké jsou Vaše odhady na další místa původu zkoumaných zemřelých?
Vycházíme z toho, že služba na Pražském hradě, v knížecím či církevním prostředí, přitahovala lidi odjinud.  Podobně tomu bylo v tomto období i u raně středověkých družin v Polsku či v Kyjevské Rusi, kam přicházeli lidé z různých oblastí. Leccos je známo i z legend.  Třeba sv. Ludmila byla zavražděna Tunnou a Gommonem, muži s vikinskými jmény. Podle této legendy se Ludmilini vrazi u nás snad už narodili, takže sem museli přijít jejich rodiče či otec. Ukazuje se tedy, že takový pohyb obyvatel byl jakýsi trvalejší stav. Takže odsud se objevují předpoklady.

Avšak máme ještě jedno vodítko. Dánové dělali před nedávnem výzkum v raně středověkém Trelleborgu, vojenském hradišti krále Haralda Modrozuba. Třetina pohřbených vojáků byla z Dánska, třetina ze Skandinávie a třetina pocházela jižně od Dánska. I zde se tedy ukazuje, že takhle to fungovalo, a pokud by se nám to podařilo potvrdit i na Pražském hradě, byli bychom zase o kousek dál.


K určování původu máme nyní z Pražského hradu již odebraných přes sto vzorků z výše jmenovaných pohřebišť. Šestina z analyzovaných jedinců podle výsledků analýz není původem z této oblasti, ale bližší určení bude předmětem dalšího zkoumání. 

 

Podstatnou část informací čerpá archeologie vlastně ze sídlištního odpadu. Zajímavá data poskytují například zvířecí kosti, dalo by se říci kuchyňské zbytky, které ukazují, čím se daná společnost živila. Odpad sice na pohřebištích nezachytíme, ovšem celé okolí Pražského hradu jistě skýtá nepřeberné množství zvířecího kosterního materiálu. Probíhaly zde tyto tzv. osteologické analýzy? Je možné říci, jak vypadal každodenní jídelníček pražské elity 9. a 10. století?


V našem projektu se objevují i osteologické analýzy, ovšem ne jako rozbory desetitisíců kostních zlomků, ale spíše jako podklad pro stanovení izotopového pozadí. To se využívá jak pro stronciové analýzy, kdy je to u zvířat velmi podobné jako u lidí, ale ještě větší význam to má u izotopů stravy. Přes maso zvířat se tyto izotopy totiž dostávaly do těl lidí, takže co je v jejich kostech, je základem toho, co najdeme v těch lidských. Takto pak můžeme určit, zda pohřbení jedinci konzumovali stravu založenou spíše na obilovinách nebo spíše na mase. Také lze určit, zda jedli hodně ryb.


To může být zajímavé na pohřebištích u kláštera v Podlažicích nebo u kostela Panny Marie, kde by se očekávalo, že zde pohřbení křesťané jedli o půstech pouze ryby a tak zde bude patrná vyšší konzumace rybího masa. Větší soubory zvířecích kostí z Pražského hradu nyní také budou zpracovávány v rámci dizertační práce kolegyně Trojánkové z Archeologického ústavu, takže to jistě bude další zajímavý zdroj informací.


Pokud bychom to měli porovnat, z předběžných výsledků zatím vyplývá, že lidé, pohřbení u kostela Panny Marie, byli velmi dobře živení, na špičce pyramidy všech vzorků. A naopak lidé z pohřebiště ze Střešovic konzumovali stravu tvořenou hlavně obilovinami. Zajímavý je také fakt, že se zatím ukazuje, že lidé na pohřebišti u Prašného mostu jedli samozřejmě hůře, než ti na Hradě, ale zase lépe, než ve Střešovicích. A ještě zajímavější otázka vyplývá ze zjištění, že ještě úplně jinou stravu měli nemocní se zmiňovanou artritickou degenerativní chorobou. Jedli jinak a proto onemocněli, nebo jedli něco jiného, protože byli nemocní? Překvapením je pak Lumbeho zahrada, kde se ukázal takový stravovací průměr. Čekal bych spíše, že vzhledem k bohatství, vyjádřenému hrobovými šperky, jedli mnohem lépe.

 

 

Zajímavé jistě bude srovnání tělesného stavu a kondice obyvatel z rodícího se města a z venkova. Vezměme si například nesmírně bohaté a více jak 50 let zkoumané pohřebiště v Lumbeho zahradě, kde byli od konce 9. do 1. čtvrtiny 11. století pohřbíváni nejvýše postavení lidé v Čechách, vybavení množstvím stříbrných a zlatých precizně zpracovaných šperků. Projevil se zámožný životní styl i na jejich fyzické stránce? A naopak, odráží se náročnější způsob venkovského života na chudších pohřebištích z okolí Prahy?
Tady ještě nejsme tak daleko, syntéza těchto informací leží před námi. Více se musíme ponořit do II. nádvoří a do Lumbeho zahrady, schází také analýzy vzorků z Podlažic, Lažan a Žabonos. Podle antropologických rozborů se zatím dá konstatovat, že většinou na tom lépe se stravující lidé byli poměrně dobře, ale je vidět, že museli snášet daleko větší námahu, než my. Jako zajímavost snad mohu dodat, že nejlepší podmínky zřejmě měla žena, která byla jako starší osoba pohřbena na pohřebišti v Lumbeho zahradě.


Jako problematický se ale jeví fakt, že u pohřebišť na Pražském hradě nám schází muži. Podíl mužských hrobů je asi pětinový, není to půl na půl muži a ženy. Opět je více hypotéz, proč tomu tak je. První, co člověka napadne, že zemřeli někde při vojenské službě pro svého knížete. Tento rys se totiž objevuje i na Budči a Levém Hradci. Ale naopak v tzv. slavníkovské sféře, na Staré Kouřimi nebo na Libici a také ve velkomoravských Mikulčicích, je to naopak, tam převažují muži a chybí ženy.  Patrně se jedná o jiný způsob chování komunity, který ale zatím nedokážeme vysvětlit.

 

Výzkumem Pražského hradu se již zabýváte mnoho let, a nejen o něm, ale i o počátcích Prahy a jejím postupném rozšiřování z levobřežní Malé Strany na pravobřežní Staré Město byste jistě dokázal vyprávět hodiny. Židovský cestovatel Ibrahim Ibn Jákúb zachytil ve svých zápiscích Prahu ve druhé polovině 10. století takto: „Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přichází sem z města Kráková Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyváží od nich otroky, cín a různé kožešiny … V městě Frága vyrábí se sedla, uzdy a tlusté štíty, kterých se užívá v těchto zemích…“  Kdybyste Vy měl dnes takto stručně popsat to, jak se jeví Praha konce 10. století ve světle archeologických pramenů Vám, co byste měl potřebu vyzdvihnout?
Jistě to na tehdejší dobu byla obrovská aglomerace, největší v Čechách, v rozsahu několika desítek hektarů. Na konci 10. století již neexistovaly srovnatelné velkomoravské, jako byly Mikulčice nebo Staré Město u Uherského Hradiště. Takže když sem Ibrahim ibn Jákúb přišel ze severu z Magdeburgu, musel být překvapen.  Podle nejnovějších závěrů z Pražského hradu se v té době jednalo o hradiště a k němu byla opevněním připojena Malá Strana, kde ibn Jákúb navštívil tržiště. Ale zdá se, že byly opevněné i celé Hradčany, čímž se celá opevněná plocha nesmírně zvětšila a neměla obdoby. Nemyslím si ale, že výklad kamene a vápna by spočíval v kamenných kostelech, jak se někdy uvádí, ale spíše bych původ výroku hledal ve valovém opevnění s čelní kamennou plentou. Navíc, ibn Jákúb byl při svém popisu evropských lokalit docela přesný. A u jedné německé, kde byl v té době klášter, uvádí, že byla z kamene a malty. Ale jednoznačně ho musela Praha velmi zaujmout a díky tomu máme tuto nejstarší zmínku o Pražském hradě vůbec.

 

Praha je dnes stále místem velkých společenských rozdílů a hovoří se o tom, že tzv. sociální nůžky, tedy rozdíl mezi bohatými a chudými, se dále rozevírají. Dokázal byste v současné době najít nějaké analogické situace k raněstředověkému obrazu společnosti? Můžeme se z něho případně nějak poučit?


Napadají mě dvě věci. Příliš velké rozevření sociálních nůžek vždy vedlo k tomu, že se společnost začala bouřit a došlo k určité revoluci, která pro bohaté většinou nedopadla dobře. Ale společnost se z toho nikdy nepoučila, toto se v historii opakuje pořád znova a znova. I dnes stále čelíme různým krizím. Když bychom to měli přirovnat k minulosti, Římská říše byla bohatá, nejvyspělejší civilizace kolem přelomu letopočtu. Po dlouhém období růstu ovšem nastal zlom a vývoj se obrátil zpět směrem dolů. S dnešním odstupem by se dalo říci, že současná civilizace Evropské unie je stejná. My jsme ta bohatá společnost, která se ale díky svým vlastním chybám řítí do záhuby. Ovšem nevíme, ve které části sestupné křivky jsme, zda před koncem, nebo na začátku. Aktuálně máme další podobné srovnání. Archeologové, kteří se zabývají obdobím stěhování národů, ho dnes mohou sledovat v přímém přenosu a studovat procesy s ním spojené. Takže z historie rozhodně lze čerpat poučení, ale obávám se, že současní politici si z ní nic neberou.

 

 

Máte ovšem odborný přehled o vývoji celých středních Čech, pro náš ústav jste vedl například dosud největší záchranný výzkum v Kutné hoře. Během něj byly v roce 2012 prozkoumány Jezuitská kolej, jízdárna, letní divadlo, kašny, bastion, jímky, studny, doly a pokusné šachty, využívané při těžbě stříbra, ale také množství dalších různorodých objektů nejen ze středověku, ale i z pravěku a novověku. Nálezy z tohoto výzkumu zaplnily tisíce beden, což je obrovské množství informací. Jakým způsobem tento výzkum rozšířil naše povědomí o středověkém životě ve Středočeském kraji?
Výzkum umožnil pohled do života Kutné Hory od 13. století až do novověku a ukázal, že i přes veškeré bohatství a importy tam lidé žili naprosto běžným životem, jak se ukazuje například v odpadních jímkách. Máme zde samozřejmě doklady hornictví se všemi články řetězu, od šachet přes prubířské pece až po zpracování, jako je slévání a tavba. Avšak zpracování jde bohužel velmi pomalu a prostředky na něj jsou omezené. Nicméně se jedná o lokalitu evropského významu, takže doufám, že se podaří zapojit ji do mezinárodního projektu. Kolegy ze zahraničí Kutná Hora velmi zajímá a kdykoli o ní mluvím, vždy se jim rozsvítí oči nadšením.
Soubor z Jezuitské koleje je tedy zatím zpracováván formou jednotlivostí, jako je například zmíněná prubířská pec. Na ní je překvapivé, že prubíř nepracoval se stříbrem, jak by se v Kutné Hoře očekávalo, ale jsou tam stopy zlata. Takže to všechno musíme nyní zapracovat do celkového kontextu.

 

 

Vraťme se ještě na chvíli zpět k nejmodernějším analytickým možnostem. Dnes je trendem porovnávat archaické DNA s těmi současnými, odebírat vzorky žijícím lidem a řešit tak otázky kontinuity obyvatelstva. Jaké jsou poznávací možnosti těchto metod a pro jaké časové horizonty mají tato srovnání vlastně ještě význam? Uvažovali jste o nich i ve výše zmíněném projektu?
Ano, to je dnes móda a my to v našem projektu máme také. Je dobré vědět, nakolik lidé žijící v určitém místě navazují na své předky, ale má to i svůj společenský aspekt. Archeologie je bytostně závislá na dobrém vztahu s veřejností, takže když lidem ukážete, že jejich předkové na daném místě žili již před osmi sty lety, upevníte tím jejich vztah k minulosti.
V projektu ABG předpokládáme, že návaznost doložíme ve východních Čechách, ve zmiňovaných Podlažicích či Lažanech, zatímco na Pražském hradě, kde dnes prakticky nikdo nežije, by to smysl nemělo. Není to ovšem jen o odebírání vzorků, je to také velký archivní průzkum. Pro tyto testy potřebujeme, aby současní lidé žili na zkoumané lokalitě již ve třetí generaci. A také se analyzují příjmení na základě Berní ruly, kdy zjišťujeme, zda se tam určitá příjmení vyskytují již od konce 17. století, a pátrá se v matrikách. Podlažice v tomto ohledu již máme rozpracované a Lažany nás teprve čekají.

 

A na závěr osobnější otázka, kdy a čím konkrétně Vás středověk okouzlil natolik, že jste se rozhodl jeho poznávání zasvětit svůj život?
Já se přiznám, že to nebyl hned středověk, ale v dětském věku mě okouzlila archeologie jako taková, prostřednictvím knížek od Zamarovského a podobně. Nejprve jsem se ale chtěl zabývat Velkou Moravou, už jako středoškolák jsem byl na výzkumech v Mikulčicích a v Rajhradě. A pak jsem se setkal s panem docentem Smetánkou a ten mě takříkajíc překlopil na středověk a ukázal mi mnoho zajímavého. Myslím, že bylo velké štěstí, že se mohu věnovat Pražskému hradu, lokalitě světového významu. Ze středověku se tu totiž protíná úplně všechno, pohřebiště, sídliště, hrad i klášter, takže celá problematika je velice barvitá. Středověk mě prostě stále přitahuje, a kdyby to šlo, určitě bych se tam chtěl podívat.

 

 

Děkuji za rozhovor!

Please reload

Please reload

Archiv