Please reload

Nejnovější příspěvky

Pod pokličkou archeologie (14): Jak se tvoří výstava aneb ze zákulisí Klenotů středočeského pravěku

Záchranné archeologické výzkumy zpravidla nekončí s příchodem zimních měsíců, ale vzhledem k počasí většina výkopových prací přeci jen probíhá od jara do podzimu. Zima představuje spíše čas zpracování dat z výzkumů, psaní článků, ale třeba také přípravy výstav. V dnešním díle seriálu Pod pokličkou archeologie nahlédneme do zákulisí výstavy Klenoty středočeského pravěku a na to, jak tvorba takové výstavy může vypadat.

Zpřístupnit sbírky veřejnosti je jedno z poslání muzeí. I přesto, že Ústav archeologické památkové péče středních Čech a Informační centrum keltské kultury na zámku Nižbor, které UAPPSČ spravuje, není formálně muzeum, záleží nám na tom, aby poznatky z našich archeologických výzkumů byly prezentovány veřejnosti. Vždyť archeologie je věda o lidské minulosti, lidé by tudíž měli mít možnost vidět výsledky naší práce. 

 

Nejprve si ujasněme rozdíl mezi výstavou a expozicí. Expozice je stálý nebo dlouhodobý typ výstavní prezentace, který představuje zásadní nebo profilovou část sbírky muzea a měla by být vytvořena tak, aby vydržela alespoň pět až deset let. Oproti tomu výstava je krátkodobá instalace, která může trvat několika týdnů, ale třeba i rok. Bývá zaměřena na nějaké téma, které může reagovat na aktuální dění jako například historické výročí nebo může prezentovat výsledky právě dokončeného projektu. Výstava, vzhledem k tomu, že je časově omezená, neklade tak vysoké nároky v oblasti technického a dalšího vybavení, jako je tomu u expozice. Umožňuje tím také zpřístupnit vzácné předměty, které jsou citlivé na vlivy okolního prostředí a nemohou tak být ve výstavních prostorách dlouhodobě. Existují také tzv. putovní výstavy, které jsou vytvořeny autorským muzeem, ale po jejím skončení je možné ji zapůjčit a nainstalovat v prostorách dalších institucí. 

 

Život výstavy můžeme rozdělit do čtyř fází: příprava, realizace, provoz a na závěr vyhodnocení a likvidace. V každém muzeu se může proces výběru tématu výstavy lišit, rozdíly jsou hlavně mezi menšími a velkými muzei. Nejprve bývá vytvořen výstavní záměr, který je po schválení zařazen na výstavní plán muzea. Tvůrčí příprava se v českém prostředí skládá ze tří stupňů, kterými jsou námět, libreto a scénář. Z námětu by mělo být jasné a zdůvodněné, co má výstava sdělit a v jakém rozsahu. V libretu pak nalezneme podrobný popis výstavy, který může sloužit i jako podklad pro vytvoření architektonické studie. Scénář je pak rozpracovaný do detailů, jako jsou jednotlivé vitríny a panely. 

 

A jak probíhala realizace Klenotů středočeského kraje?

Ústav archeologické památkové péče středních Čech vydal v roce 2019 publikaci Klenoty středočeského pravěku, který prezentuje třináct nejzajímavějších výzkumů ústavu za poslední desetiletí. Proto výběr tématu letošní výstavy byl snadný. V tomto případě jsme však postupovaly poněkud nevšedně. Běžně bývají tyto události v opačném pořadí, tedy nejprve vzniká výstava, ke které je publikován katalog. Prvním krokem pro nás tedy bylo vytváření textů na panely z kapitol v publikaci a výběr nálezů ze zmíněných třinácti výzkumů, které bude možné vystavit. Poté přišlo na řadu vymýšlení dalších prvků, jako jsou modely a figuríny či interaktivní prvky.  

 

Ve velkých muzeích se na tvorbě výstavy podílí mnoho různých oddělení a dodavatelů a většinou se jedná o desítky lidí. Informační centrum keltské kultury na zámku Nižbor je však malé a k vytvoření výstavy Klenoty středočeského pravěku bylo k dispozici tolik pracovníků, kolik by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Proto nás čekalo několik netradičních úkolů, o kterých jsme netušily, že na ně během naší kariéry archeologa-edukátora narazíme. Mezi ně patří například sehnání šperkařských kleští, mosazného drátku a výroba čísel označujících jednotlivé exponáty, ale také studování technických specifikací polepových výstavních materiálů a možností stojanů tak, aby to bylo co nejvýhodnější.  

 

 

 

V publikaci se nachází ilustrace rekonstrukce hrobu germánské dámy ze Zdib, kterou jsme si zvolily jako předlohu pro rekonstrukci hrobu s milodary v životní velikosti. Během instalace nás potkalo i několik kuriózností spojených právě s touto germánskou dámou.

 

 

 

Než jsme začaly se samotnou instalací, bylo potřeba polystyrenovou výplň dřevěné konstrukce hrobu omazat hlínou, ale to nebyla jediná činnost, při které jsme měly možnost se zamazat. Přály jsme si, aby figurína v hrobě ležela v pozici, jakou nám ukazuje nálezová situace z archeologického výzkumu. Proto jsme musely celou figurínu samy vyrobit. No a jak na to? Nejprve si jedna z nás nechala obalit horní část těla celofánem a lepicí páskou. Po rozstřihnutí a sundání jsme konstrukce těla a rukou opět slepily a vycpaly novinami. Jediné části figuríny, které nebudou oděny, jsou ruce a obličej. Proto jsme lepenkové ruce obalily samotvrdnoucí hlínou, ze které jsme vymodelovaly také obličej. Poté jsme se přesunuly k práci na dalších částech výstavy a nechaly naší dámu schnout, a to za slunečných dnů venku na slunci. Při plánování takovýchto ambiciózních prací s hlínou, jako byla tato dáma a její hrob, je potřeba počítat s dlouhou dobou schnutí, což nám velmi urychlil odvlhčovač vzduchu. 

 

 

 

Pak přišel na řadu obtížný úkol, instalace dámy a milodarů do hrobu. V tuto chvíli se naše figurína skládala ze samostatné hlavy, dvou rukou a novinami vycpaným trupem. Vše jsme umístily na kožešiny na dně hrobu, oděly do ušitých šatů a jaly se aranžování dalších papírů, abychom simulovaly tvar těla. Chodidla jsou skrytá onucemi a obutá do kožených bot.

 

 

 

Na závěr přišlo na řadu leštění vitrín a instalace samotných archeologických nálezů. Při pořádání výstav je na prvním místě bezpečnost, jak nálezů, tak i návštěvníků. Nálezy jsou v prostředí výstavních prostor více vystaveny negativním vlivům. Je zapotřebí dbát na to, aby ve výstavních sálech byla vhodná teplota, vlhkost, a osvětlení. Nebezpečný je také prach, plísně a hmyz či hlodavci. Také při manipulaci musíme být obezřetní, ať už kvůli tomu, abychom předešli rozbití předmětu v důsledku pádu, tak ale je také nutné dodržovat bezpečnostní opatření, jako například nošení rukavic při zacházení s kovovými artefakty. 

 

 

 

Když bylo vše hotovo, přišla třešnička na dortu - dozdobení zdí výstavních místností dekoracemi v podobě pravěkých motivů a evokačních otázek, které mají návštěvníka nabádat k zamyšlení se nad životem v pravěku, ale také nad tím, co nám pravěk může dát do současnosti. Dolaďování detailů by bylo možné dělat do nekonečna, jelikož kritické oko autorů vždy najde něco, co by se dalo vylepšit. Datum otevření výstavy se ovšem vždy rychle a neúprosně blíží.

 

 

Pro autory tento proces rozhodně nekončí vernisáží, je velice důležité, aby výstava prošla evaluačním procesem a bylo tak možné zjistit, jaký názor na ni mají návštěvníci a poučit se pro příště. Jednou z možností evaluace je například návštěvní kniha. Letošní návštěvnická sezóna na zámku Nižbor byla vzhledem k protipandemickým opatřením zkrácena, ale i tak k nám návštěvníci stihli zavítat a zanechat nám v knize zpětnou vazbu, za kterou děkujeme.

 

 

 

 

I přesto, že výstavy v menších muzeích jsou tvořené nepatrným počtem lidí, s občasnými improvizacemi a s menším rozpočtem, věříme, že neztrácejí na informační a edukační hodnotě a kvalitě. Vznik výstavy doprovázelo mnoho dalších činností, které se do dnešního článku nevešly. Máte-li tedy nějaké dotazy a je-li  něco, co by vás ohledně vzniku výstav zajímalo, neváhejte a napište nám!

Buriánková, M. – Komárková, A. – Šebek, F. 2010: Úvod do muzejní praxe. Praha, Asociace muzeí a galerií České republiky.

 

Bukačová, J. – Komárková, A. – Šebek, F. 2014: Muzejní výstavnictví. Praha, Asociace muzeí a galerií České republiky.

 

Žalman, J. – Jirásek, P. 2010: Příručka muzejníkova I. Praha, Asociace muzeí a galerií České republiky.

 

Žalman, J. 2006: Příručka muzejníkova II. Praha, Asociace muzeí a galerií České republiky.

 

 

 

 

 

Please reload

Please reload

Archiv