Když se na dovolenou vydá archeolog

Když se na dovolenou vydá archeolog, dá se očekávat, že se bude po trase pídit po zajímavých archeologických lokalitách nebo muzeích, kde by mohl své oči potěšit pohledem na místní nálezy a v hlavě pak porovnávat jejich vztah k archeologickým kulturám u sebe doma. Nejinak tomu bylo i u nás, ačkoli naším cílem byly také Julské Alpy a provětrání se na slovinské národní hoře Triglav. Slovinsko je i přes svou nepatrnou velikost nádherná země a zároveň krajina ukrývající velké množství archeologických skvostů. Pojďme se tedy podívat na některé z nich. Během našeho výletu si uděláme také malou odbočku na chorvatskou Istrii, abychom si užili trochu toho Jadranu.

První zastavení jsme však učinili ještě v rakouském Korutansku, na výrazném návrší jménem Magdalensberg. Nachází se jen kousek severovýchodně od Klagenfurtu (slovinsky Celovec) a lze se k němu dostat sjezdem z okresní silnice L71. Po vyjetí četných serpentin se návštěvník ocitne v archeologickém parku s ruinami římské stanice z přelomu starého a nového letopočtu. Jde o ojedinělý a především vizuálně atraktivní příklad nejčasnější přítomnosti Římanů (především obchodníků a řemeslníků, ale také vojáků) poměrně hluboko v království keltského kmene Noriků ještě v době, než si je Římská republika roku 15 př. n. l. podmanila. K vidění jsou kromě obydlí řemeslnické čtvrti také základy rozsáhlé vily, obchodní baziliky, lázní nebo římského chrámu. Z prezentovaných nálezů vynikají doklady nástěnných maleb v pompejském stylu, v prostoru Alp naprosto výjimečné.

Po přejezdu Karavanek se výletník ocitne ve Slovinsku a odtud je to už kousek k perle Slovinska – pohádkovému jezeru Bled s biskupským hradem na ostrohu nad vodní hladinou a barokním klášterem na malém ostrově uprostřed. Jen málokdo však ví, že okolí jezera, a dokonce i ostrov sám, je plný významných archeologických lokalit. V jednom z depotů u jezera byl uložen jeden z nejstarších zlatých předmětů ze Slovinska – jemně tepaný pektorál z mladší doby bronzové, uložený dnes v lublaňském Národním muzeu. Břehy jezera byly hustě osídleny už ve starší době železné, nacházely se zde osady z doby římské nadvlády, ale také první slovanské vesnice z raného středověku. Dnes je tato lokalita především atraktivní turistickou destinací.

Pokud se dostanete k řece Soči, která vyvěrá v nitru Triglavského národního parku, a budete pokračovat podél jejího toku, dostanete se k městu Kobarid. Kobaridské muzeum je věnováno především krvavým bojům na sočské frontě během 1. světové války, nicméně jen kousek od města se na jednom z mohutných vrchů nad řekou nachází lokalita zvaná Tonovcov grad. Jde o výšinné sídliště z pozdní antiky (především konec 5. až 6. století n. l.) opevněné kamennými zdmi, které fungovalo jako refugium v dobách, kdy v této oblasti nebylo kvůli četným bojovnickým skupinám a barbarským armádám bezpečno. Zároveň fungoval jako jeden z opěrných bodů v Julských Alpách při obraně Itálie před útoky z Balkánu. Množství archeologických lokalit podél Soči je částečně prezentováno ve výstavních prostorách kupříkladu muzea v Tolminu.

Naše cesta směřovala k jihu, chtěli jsme totiž navštívit proslulé Skočjanské jeskyně ve slovinském krasu. Návštěva tohoto místa v sobě ukrývá možnost obdivovat nejen krásy 100 metrů vysoké jeskyně proražené podzemní řekou, jež je přemostěna můstkem à la Morie. Další krasová jeskyně - Mušja jama - je puklina, na jejímž dně byly nalezeny stovky artefaktů, především však militárií od mladší doby bronzové až po počátek římského období, a to z různých oblastí, od Itálie, přes Řecko a Panonii. Jde o jedno z nejvýznamnějších pravěkých obětišť v Evropě, kam - jak vidno - směřovali lidé i z poměrně velkých dálek. Nedaleko jeskyň fungovalo na blízkém návrší hradiště z doby bronzové až starší doby železné, které jistě z blízkosti kultovního centra profitovalo.

Slovinsko je malá země a od Skočjanu je to jen kousek na pobřeží do turisticky nejoblíbenějšího slovinského přístavu – Piranu, který existoval už ve 2. století př. n. l., kdy ho Římané využívali jako přístav zajišťující komunikaci s italskými pobřežními městy. Historie námořního obchodu a dalších věcí spojených s životem na moři je prezentována v místním Pomorském muzeji Sergeja Mašera. My však měli smůlu – bylo pondělí a to jsou zavřena i muzea ve Slovinsku. Procházet se úzkými uličkami sevřenými mezi domy v benátském stylu však byl také zážitek.

Protože touha po Jadranu byla velká a únava z Triglavu rovněž, uchýlili jsme se na pár dní na Istrii a utábořili se v přímořském městečku Poreč. To je z archeologického hlediska zajímavé především přítomností raně křesťanského biskupského sídla z pozdní antiky – tzv. Eufrasiovy baziliky. Skutečně není mnoho míst, kde můžete v takovém stavu pozorovat křesťanskou baziliku z takto časné doby, i s působivými mozaikami z 5. a 6. století n. l. Zajímavostí jistě je, že křesťanská svatyně tu byla už ve 3. století, tehdy však ještě skrytá, neboť křesťané byli v raných dobách pronásledováni. Především ale stavby z 6. století dosud stojí – baptisterium i biskupův palác. Pouze kostelní věž byla postavena až v 16. století. Díky archeologickým výzkumům v 90. letech 20. století a vhodnému zpřístupnění odkrytých situací je možné udělat si velmi dobrý obrázek o celé struktuře tohoto komplexu.

Výlet do nejdůležitějšího města Istrie – Puly – nám hned zpočátku přinesl zklamání, neboť Archeologické muzeum prochází renovací a prohlédnout si je možné pouze malé římské divadlo z 1. století n. l. ve svahu nad muzejní budovou. Tedy, není to tak úplně pravda – na starém římském foru nedaleko pobřeží, na dnešním náměstí zvaném Forum, je k vidění rekonstruovaný Augustův chrám, rovněž již z 1. stol. př. n. l. Na první pohled krásná ukázka klasického raně římského italského chrámu. Pravdou však je, že byl znovu postaven v roce 1947, poté, co během války dostal přímý zásah. Předtím během novověku zase sloužil jako křesťanský kostel a až po onom tragickém zásahu získal zpět svůj prostý, ale působivý vzhled. Jednou z nejatraktivnějších antických památek Puly je však římský amfiteátr – v takové kondici uvidíte skutečně jen málo podobných staveb, přirozeně kromě známějšího římského Collosea. Malá expozice ve sklepení amfiteátru vás seznámí nejen s výrobou olivového oleje a vína – nejdůležitějším exportním artiklem na Istrii v době římského impéria – ale také se způsoby, jak se v Římské říši obchodovalo. Na mapách jsou vyznačeny průběhy hlavních obchodních tepen v Dalmácii, severní Itálii a východním Přialpí, jakož i desítky amfor, které kdysi obsahovaly právě výše zmíněné výrobky.

Protože jsme ještě měli čas a do ruky nám přistála navštívenka nedaleké archeologické lokality známé pod antickým jménem Nesactium, vyrazili jsme se podívat ještě tam. Nesactium (nebo chorvatsky Nezakcij) je římské městečko, které bylo intenzivně zkoumáno od 80. let minulého století. Dojedete do něj z vesničky Valtura, jež se nachází jen asi půl hodinky jízdy z Puly směrem na východ. Po jízdě po prašné klikaté cestičce se zastavíte před kamennými zdmi, které jsou překvapivě pozůstatky opevnění ještě z doby bronzové. Lokalita má totiž kořeny sahající tři tisíce let do minulosti! Nejslavnější dějinnou etapou procházelo v době železné, kdy se zde nacházelo centrum kmene Histrů – naznačují to bohaté hroby, jež byly nalézány podél příjezdové cesty. Konec slávy tohoto místa přinesli roku 177 př. n. l. Římané, kteří město oblehli a dobyli, přičemž histrijský král Epulon v poslední chvíli spáchal sebevraždu. Na místě je dnes možné vidět základy kapitolu, baziliky a taberny – římských staveb postavených po ovládnutí Istrie. Později zde vznikly rovněž menší křesťanské baziliky. Samotné nálezy bude patrně možno obdivovat až v momentě, kdy se archeologické muzeum v Pule znovu otevře veřejnosti.

Poslední větší zastávkou na cestě zpět se měla stát Lublaň. K několika příjemným zdržením však po cestě přeci jen došlo. Milovníkům vína by rozhodně nemělo uniknout údolí Vipavy, které je pěstováním vína známo již od doby římské – nakoupit je možné v některém z místních městeček, ve Vipavě nebo v Ajdovščině (kde se také nalézá muzeum se slušnou sbírkou paleontologických a archeologických nálezů z okolí). Odtud nás po cestě do Lublaně čekalo překročit náhorní plošinu Hrušica po značně úmorné klikaté silnici. Nezmiňuji to náhodou – tuto trasu zvolili pro spojení mezi Aquilejí a Emonou (dnešní Lublaň) Římané poté, co celou oblast získali pod svou kontrolu a ustavili provincii Panonii a tím i hranici říše na Dunaji. Přímo ve vesnici Hrušica, v sedle mezi návršími, byla postavena pevnost Ad Pirum, střežící tuto důležitou komunikační tepnu – silnice vedla přímo branami pevnosti.

Pozoruhodnými nálezy z této lokality jsou kůstky velbloudů – ti byli Římany používáni hlavně jako tažná zvířata a ve střední Evropě jsou jejich doklady stále velmi vzácné. Lublaň sice patří k „těm menším hlavním městům“, ale její secesní podoba rozhodně vyvolává kouzelný dojem. Nedávno navíc oslavila 2 tisíce let od založení – počítáno od opevnění sídliště kamennými hradbami v roce 14 n. l. Pravoúhlý plán antického města je na mapě centra Lublaně ostatně dodnes zřetelný. Na prohlídku města nebylo mnoho času, naše kroky mířily do Národního muzea, které sice v těchto letech stejně jako české Národní muzeum prodělává rekonstrukci, nicméně přesto v určitém omezeném režimu funguje tak, aby návštěvníci měli možnost vidět ty nejzajímavější nálezy ze Slovinska – neandrtálskou kostěnou flétnu, nálezy z oblasti Lublaňských blat a především přebohaté hrobky ze starší doby železné, známé z lokalit jako proslavená Magdalenska gora, Vače nebo Stična. Otevřená je však také menší výstava „Římské příběhy na křižovatkách“. Úplného otevření muzea se návštěvníci dočkají během 2-3 let a jistě se bude na co těšit. Tím se také uzavírá naše putování po Slovinsku.

Zajímavé odkazy: Archäologischer Park Magdalensberg Muzeum 1. Světové války v Kobaridu Park Skočjanské jeskyně Biskupský komplex v Poreči, stránka UNESCO Archeologické muzeum Istrie v Pule