Archeologie prodlužuje naši paměť. Rozhovor s ředitelkou ÚAPPSČ Irenou Benkovou

Mgr. Irena Benková je ředitelkou ÚAPPSČ od roku 2007, kdy převzala vedení po prvním řediteli PhDr. Vladimíru Čtverákovi. Vystudovala archeologii a historii v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a hned po studiích začala pracovat jako archeolog v Muzeu Českého krasu v Berouně. V roce 1996 pak přešla částí úvazku do Ústavurcheologické památkové péče Praha, v jehož čele dnes stojí. Naši sérii rozhovoru tedy začínáme právě s ní.

Na úvod obligátní otázka, co Vás přivedlo k archeologii?

K archeologii mě přivedla kombinace zájmů o stavařinu a historii. Maminka totiž byla učitelka humanitních věd a tatínek byl stavař. Když to zjednoduším, v archeologii se prolínají jak prvky stavařiny, jako je čtení plánů, prostorová orientace a chápání prostorových vztahů mezi objekty, tak také láska k historii, která k archeologii neodmyslitelně patří. Můj zájem tedy pramenil z kombinace genů obou rodičů. Má cesta k archeologii však byla složitější. Samozřejmě jako mnoho jiných archeologů mě ovlivnil svými knížkami Vojtěch Zamarovský a také jsem svého času byla nadšeným zájemcem o starověký Egypt a chtěla jsem studovat egyptologii. Ovšem to se trochu zkomplikovalo, protože tatínek byl jako stavební technik vyslán na rekonstrukci velvyslanectví do Moskvy. Já tam absolvovala konec základní školy a dva roky gymnázia, které tam bylo pouze dvouleté. Jsem tedy tak trochu urychlená, maturovala jsem v patnácti letech a vysokou jsem pak končila týden před svými dvacátými druhými narozeninami. Studovala jsem dva roky na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Studium však nebylo rozděleno na jednotlivé obory už od počátku, ale první dva ročníky byly naprosto obecné, aby se student rozkoukal, co se mu líbí více, jestli historie, etnografie, egyptologie či archeologie. Já jsem se po těchto dvou letech vrátila zpět do Čech a měla v plánu nastoupit na Karlovu univerzitu na egyptologii, ale nějakou shodou okolností se na ministerstvu zasekly moje papíry a na egyptologii jsem se nedostala. K historii jsem si tedy musela vybrat něco jiného a archeologie byla egyptologii nejblíž, takže jsem si vybrala archeologii. A do dneška toho vůbec nelituji, ba naopak. Myslím, že v egyptologii bych uplatnění příliš nenašla nebo by mě to časem odradilo, zatímco u archeologie jsem zůstala už více jak dvacet let.

Jaké to bylo studovat tehdy vysokou školu v Rusku? Mám jednu pikantní vzpomínku na svou zkoušku z archeologie. Byla to má první zkouška na univerzitě vůbec a ještě k tomu v ruštině. Pan profesor Abdusin, který mě zkoušel, byl vyhlášen tím, že nesnášel ženy s nalakovanými nehty, což jsem se ale bohužel dozvěděla až těsně před zkouškou. A já v té době nosila nehty dlouhé a rudě nalakované. Takže jsem celou zkoušku seděla se zaťatými pěstmi a doufala, že nebude potřeba ukazovat ruce. Jenže při poslední otázce jsem dostala za úkol ukázat rozšíření kultury na mapě. Pan profesor už v klidu psal známku do indexu, já jsem šťouchla prstem do mapy a on v tu ránu nadskočil, jako když bodnete do vosího hnízda. Zeptal se mě, jestli vím, že nemá rád nalakované a dlouhé nehty. Tak jsem přiznala, že jsem se to dozvěděla těsně před zkouškou. Dál se začal na základě mých údajů v indexu ptát, kde mám druhé jméno po otci, načež jsem mu vysvětlila, že ho nemám, protože jsem cizinka. On vytřeštil oči a chtěl hned vědět odkud. Na mou odpověď, že z Čech, se začal potěšeně vyptávat, jestli znám profesora Buchvaldka, pana doktora Košnara, doktora Slámu. Já je v té době samozřejmě ještě neznala, ale slíbila jsem, že až přijedu do Prahy, pozdravy vyřídím. Takže to bylo vlastně mé první setkání s budoucími pedagogy a ze zkoušky jsem tak odcházela jako jedna z mála s výbornou známkou, přestože jsem si dovolila ukazovat před ním ty rudé nehty.

Každý archeolog má své nejoblíbenější téma, i když se mu často nemůže věnovat, tak jak by chtěl. Co je to Vaše nejmilejší? Mým nejoblíbenějším tématem je štípaná industrie. Diplomovou práci jsem psala u docenta Vencla na pozdní paleolit a do berounského muzea jsem mimo jiné nastupovala proto, že mě zajímaly jeskyně a jejich výzkum s Václavem Matouškem, který se mu tehdy věnoval. Lákal mě vlastně celý Český kras, neboť skrývá množství zajímavých nejen paleolitických lokalit. Od paleolitu jsem se pak posunula k neolitu a neolitické štípané industrii. Ale díky tomu, že jsem nastoupila jako archeolog do okresního muzea, jsem samozřejmě měla mnoho různých dalších úkolů. Mým prvním záchranným výzkumem byly raně středověké hroby ve Zdicích a až s odstupem asi dvou let jsem prvně kopala neolit. Pak přišlo několik velkoplošných středověkých výzkumů přímo v Berouně, který je unikátní svou keramickou produkcí 16. a 17. st. Takže v podstatě nyní nerozlišuji, jakýkoli záchranný výzkum je pro mě zajímavý. Ovšem z pozice ředitelky, která má jinou než terénní práci, si nechávám jako libůstku Beroun a ten se snažím hlídat, protože mi po těch 22 letech zalezl pod kůži. A to přesto, že jsem si tehdy říkala, že tam zůstanu dva tři roky a pak se uvidí.

Co je podle Vás na archeologii a jejích poznatcích to nejzajímavější? Proč by se o ni a potažmo i o nás archeology měli lidé zajímat? Na archeologii je zajímavé především to, že vždycky dokáže překvapit. Jak jsem říkala, Beroun zkoumám již 22 let, a přesto má pro mě vždy něco nového. Například v roce 2005, kdy se tam nalezly unikátní dřevěné konstrukce, dochované díky vysoké hladině spodní vody, nebo v roce 2012, kdy došlo k objevu celé baterie technicky vyspělých hrnčířských pecí se zachycenými stavebními fázemi (více najdete v našem článku). Já jsem sice věděla, jaké historické město kopeme a co můžeme očekávat, ale tohle jsme přesto nečekali. Archeologie poznává to, co bylo v minulosti a překvapuje každým svým zjištěním, a nemusí to vůbec být hrnec plný zlatých mincí. Naopak, velkou informační hodnotu může mít i střípek v místě, kde ho vůbec neočekáváme. Takový nález pak totiž mění hranice našeho poznání. Pro veřejnost může být zajímavé například to, že si díky našim poznatkům mohou lidé uvědomit, že si vybíráme většinou stále stejná místa k bydlení. Nebo také fakt, že místa, dnes zdánlivě prázdná, kdysi byla plná života. Argument, který často slýchám, že co dědeček pamatuje, tady nikdy nic nebylo, rozhodně není pádným argumentem, neboť dědeček si sice pamatuje třeba 70 let, ale lidé ve středních Čechách kontinuálně sídlí dobrých sedm osm tisíc let. Archeologie tak vlastně prodlužuje naši paměť o mnoho generací nazpět.

Archeologie ovšem není jen o pozitivech, a jelikož se úzce dotýká různých sfér společnosti, má i různorodé problémy. V odborných kruzích jsou nyní nejvíce diskutovány problémy s detektoráři, jednání servisních a soukromých organizací, provádějících výzkumy, financování vědy či směřování české archeologie vůbec. Co Vy osobně považujete za to nejpalčivější téma? To nejhorší je, že archeologii ovládají peníze, už to není o vědě. Ať už je to dohadování s investorem o ceně výzkumu, nebo tvrdá konkurence státních a soukromých archeologických organizací. I problém s detektory je o penězích, kdyby se v archeologii netočily peníze, tak by asi s detektorem chodili jen ti slušnější hledači, kteří to dělají opravdu se zájmem, ne bandy, které lokality vykradou a nálezy rozprodají. Kdybychom se nemuseli dohadovat s investory a nebyli omezení jejich financemi, které pak rozlišují to, co se udělat má a co se reálně udělat může, vypadalo by vše jinak. Někteří archeologové se totiž mnohdy přizpůsobují tomu, že konkrétní zakázku potřebují dostat. Takže kvůli nákladům něco někde vypustí, něco neudělají, investor to sice nepozná, ale obor tím trpí. Jako základní problém tedy vidím peníze, ale tak je to zákonem a trhem nastaveno a myslím, že to nyní jen tak změnit nelze. Jediné, co může pomoci, je lidská slušnost. Bohužel však ani tato základní gentlemanská slušnost mnohdy v naší archeologii nefunguje. Otázkou také je, zda archeologické výzkumy skutečně patří do kategorie licencované živnosti, jestli by bývalo nebylo lepší, kdyby oprávnění zůstala ve státní správě a místní samosprávě. Jestli obecně prospěšné společnosti, často s jediným stálým zaměstnancem, jsou pro náš obor přínosem. Já s nimi mám bohužel zkušenost spíše negativní.

Jak se ÚAPPSČ proměnil od Vašeho nástupu v 90. letech? Já jsem nastoupila v roce 1996 a po dohodě s tehdejším ředitelem Vladimírem Čtverákem bylo zřízeno pracoviště ÚAPPSČ v Berouně. Já měla na starosti záchrannou činnost v celém okresu, veškeré kabely, kanály a kontroly všech zapsaných památek. Dělala jsem například ještě jako zaměstnanec berounského muzea první plochu záchranného výzkumu v Loděnicích, pod ÚAPPSČ pak plochu druhou. V 90. letech se totiž teprve rozbíhaly servisní organizace, první byly v Praze, a k jejich rozvoji přispěl stavební boom velkých hal na okrajích Prahy na konci 90. let. Vznikla tak přirozeně potřeba servisních organizací, které budou pomáhat státním organizacím s těmito rozsáhlými velkoplošnými výzkum. Myslím, že bez nich bychom to jen stěží dokázali zvládnout. Když nám běželo třeba pět velkých výzkumů, byl by to bez této pomoci velký problém. Já v té době dělala ale také další běžnou muzejnickou práci, jako byla příprava výstav a přednášek. Pod ÚAPPSČ jsem pouze nemusela dělat katalogizaci a správu sbírek, neboť nejsme sbírkotvornou institucí. Velká změna pak nastala v roce 2007, kdy vydal Středočeský kraj opatření, aby muzejní pracovníci neprováděli velké investorské záchranné výzkumy a mohli se tak plně věnovat právě správě sbírek a výstavní činnosti. Většina těchto velkých výzkumů z celého Středočeského kraje, kromě okresů Kladno, Mělník a Kutna Hora, které si zajišťoval Archeologický ústav v Praze, tak spadla právě na náš ústav. Následoval vznik dalších soukromých společností, které nám dnes bohužel jen vybírají jednotlivé akce a atraktivní velkoplošné výzkumy, aniž by se musely stejně jako my pečlivě a systematicky sledovat celý region.

A jak změnilo ÚAPPSČ Vaše vedení? Já jsem se stala ředitelkou 1. dubna roku 2007 a dodnes se směju, že jsem přišla jako aprílový žert. Bylo mi jasné, že musí dojít k radikální změně, k rozdělení územní odpovědnosti pro jednotlivé zaměstnance. Bylo nutné, aby každý měl na starosti své konkrétní území a systematicky jezdil po jeho lokalitách, nešlo nadále udržet stav, že by si zaměstnanci své výzkumy vybírali. Museli jsme tedy udělat i personální proměnu a přijmout zaměstnance nové, aby se to dalo zvládat. Postupně od roku 2004, kdy bylo otevřeno Informační centrum keltské kultury na zámku v Nižboře, pak také vznikala samostatná detašovaná pracoviště, jedno právě na Nižboře, další v Kounicích a také v Benátkách nad Jizerou, kde je dnes náš depozitář. Bohužel pak nastala ekonomická krize a nejenže utichl stavební rozvoj, ale kraj nám také snížil příspěvek. A tyto příspěvky vždy byly a jsou závislé na současném vedení kraje, které se však mění každé čtyři roky po volbách. Co jsem v této funkci, zažila jsem již třetího radního pro kulturu. Přičemž pikantní je, že paní radní, která mě uváděla do funkce, mi řekla, že mě sice nechtěla, ale že ji přesvědčili. Současný radní pak má velký zájem o kulturu a všímá si podstatných věcí, ovšem volby už se zase blíží a nikdo neví, co bude po nich. Jsme tedy závislí na současné politické situaci více, než by se zdálo.

Když byste měla srovnat funkci ředitelky takovéto archeologické instituce, která je nezisková, s vedením soukromé firmy, kde byste viděla největší odlišnosti a v čem naopak podobnost? Soukromá archeologická společnost se chová tak, aby přežila a utržila. My fungujeme na neziskové bázi, tudíž musíme přežít, ale utržit nemůžeme. Některé problémy tak řešíme jinak, než by je řešila soukromá firma. Například provoz Informačního centra na Nižboře tvrdě dotujeme, protože pokud bychom ho jednou, byť provizorně, zavřeli, je mi jasné, že už bychom ho znovu neotevřeli, a to by byla škoda nejen pro návštěvníky. Depozitář v Benátkách také spolkne mnoho peněz už jen svou existencí, ale opět se ho nemůžeme zbavit jen proto, že na něj momentálně nemáme. My jsme vázáni tím, co po nás vyžaduje zřizovatel, kterým je právě Středočeský kraj. Toho jsou soukromé firmy oproštěni a mohou se tak věnovat jen a pouze archeologii. Odpadá jim také mnoho papírování, výkazů, veřejnosprávních kontrol a další přebujelé byrokracie státní správy.

V posledních měsících se v činnosti ústavu objevilo pár novinek a další se chystají. Můžete je našim čtenářům popsat a poodhalit své plány? Určité představy a vize jsem samozřejmě měla už při svém nástupu do funkce ředitelky. Ale jak to tak bývá, postupně jsem poznávala, že ne všechno je možné. Ono i jen samotné rozpoznání toho, co všechno taková funkce obnáší, nějakou dobu trvá. Já jsem si až po pěti letech troufla říci, v čem všem spočívá býti ředitelkou a co všechno musím dělat. Ale i dnes, po osmi letech, se stále snažím nevzdálit se od archeologie úplně a tak své ředitelování někdy neberu tak vážně a s některými věcmi si raději nechám poradit. Jak jsme probírali před chvílí, do mých vizí vstoupily vnější faktory, jako ekonomická krize či politická situace ve vedení kraje. V současné době však máme optimistický výhled, neboť kraj nám zvýšil příspěvek a tím nás stabilizoval. Můžeme se tak v našich plánech posunout dál, budeme věnovat více pozornosti nejen záchranným výzkumům a jejich vyúčtování, ale také vědecké práci, interním badatelským projektům a také zpřístupňování našich informací. Proměnou by také mělo projít Informační centrum keltské kultury, které by již nemělo být úzce specializované na keltskou kulturu, ačkoli název zůstane, ale mělo by prezentovat celý pravěk. Chceme se představit jako moderní instituce, a to nejen svým vědeckým přístupem, ale také využitím moderních a dnes tolik vyžadovaných technologií, jako je web a Facebook. Samozřejmě se také snažíme co nejvíce spolupracovat s dalšími institucemi.

Závěrem, říkáte tedy, že výhledy jsou i přes některé nepříznivé vlivy pozitivní? Rozhodně!

Děkuji za rozhovor!

#Rozhovor #TonejlepšízvýzkumůÚAPPSČ