- Veronika Puhačová
Beltain v Boiohaemu a síla keltských žen
Soumrak se již pomalu snášel na údolí Hvozdu, hraniční osady na východě Boiohaema, když muži vztyčili březového ducha jara. Bylo na čase zapálit ohně. Awelwildos pokynul skupince mladých bojovníků s loučemi a společně se odebrali k připraveným hranicím. Byla tu celá rodina, dorazil i mocný bratr Toranos, vládce kraje pod Kamennou horou, který poklidně seděl opodál a pozoroval křepčení mladých. Přátelé se vesele bavili a popíjeli z rohů medovinu. „Nechť slavnost ohně započne!“, vzkřikl Awelwildos a radostně tak zahájil první letošní jarní noc.
Gwinver, která toho dne do Hvozdu dorazila s Kaletem, aby si zde odpočinuli na obchodních cestách a pozdravili přátele, se zhluboka nadechla. Oslavy ve Hvozdu byly vždycky náročné, ale stály za to. Nejenže tu nasbírá důležité kontakty, ale ještě se tu pobaví tak, jako málokde. A tentokrát dorazil do Hvozdu i Talmun, mladý rybář, u kterého v zimě na jedné ze svých cest nocovali a který je tak pěkně pohostil. „Jaká to náhoda...“, pomyslela si Gwinver, upravila si věnec z listí a snažila se potlačit nadšené cukání koutků pokaždé, když na ni Talmun se zájmem pohlédl. „Zachovej si důstojnost, mladá dámo“, okřikovala se v duchu a začala se raději soustředit na obřad.
Awelwildos do půl těla svlečený právě přistupoval k hranici, aby oheň sežehl poslední zbytky zimy. Jakmile plameny začaly dřevěné tělo stravovat, celý kmen začal hlasitě výskat a roztančil se kolem ohně. „Víc, víc, ať hoří víc!“, ryčeli mladíci, přihazovali větve a začali se svlékat. V tom za úderů bubnů proskočil plameny první z nich. „Jeeeeeeeeeeeej“, zaječel dav, a v tu ránu plameny prolétl další z nich. Gwinver hořely tváře z žáru a medoviny a bylo jí jasné, že musí očistnými plameny proskočit také. Začala si vysvlékat svůj peplos a připravovat se v duchu na rituál, když ji najednou chytl za ruku rozjařený Talmun a táhl ji k ohni. „Pojď, projdeme branou ohně spolu!“ Gwinver se podívala na jeho ozářené svaly a bylo jí jasné, že neodolá. Rozběhli se a mohutným skokem proletěli nad hranicí. Krátký okamžik žáru byl následován úlevným pocitem a oba se začali hlasitě smát. Beltain, magická noc, kdy se vláda nad pocity vytrácí…
O něco později již zase oblečení seděli všichni kolem ohně a pokračovali v debatách. Kalet zapředl výbušný hovor s Toranem a tak si Gwinver raději sedla o kus dál. „Promiň mi mou nehoráznou odvahu, ale já si prostě nemohl pomoci!“, ozvalo se najednou za ní, až nadskočila leknutím. „To je v pořádku, bylo to veselé“, smála se Gwinver. Talmun, kterému svítily oči nejen ohněm, ale i medovinou, si rovnou přisedl: „Jestli smím být ještě jednou smělý, co vlastně se svým strýcem děláte na cestách?“ „Ach, on Kalet vůbec není můj strýc!“, vyhrkla Gwinver. „Tak přeci jen manžel?“, zesmutněl Talmun. „Ale vůbec ne, je jedním z naší kmenové rady, a doprovází mě na obchodní setkání. Přicházíme totiž z té velké řemeslné osady, která stráží ohyb řeky Albis. Naším posláním je vyjednat co nejvíce odběratelů našich výrobků, a to hlavně kamenných mlýnů, které vyrábí dílna mého otce.“ Talmun se podivil: „Tak to tě pověřili významným úkolem!“ „Ale kdepak, zatím se jen učím od Kaleta. Mám sice jisté nadání získávat si lidi, ale co se týče dohadování podmínek obchodu, Kalet jakoby se pro to narodil. Jenže má potíže se zády, jízda na koni už mu nesvědčí a vypadá to, že se bude muset vrátit domů. A mě čeká ještě poslední setkání, na nejzápadnějším oppidu. Zamířím tam hned zítra, abych stihla poslední dny jejich beltainových oslav. To bývají všichni vždy nejlépe naladěni a obchody pak jdou samy!“, lišácky se pousmála Gwinver.
„Ale kdo tě bude doprovázet, když se Kalet vrací domů?“, vyhrkl Talmun. „Nikdo, tuto poslední cestu již musím zvládnout sama.“ „To přeci nejde, takové samotné křehké ženě hrozí nebezpečí a…“ Při slovech křehká žena vrhla Gwinver na Talmuna ostrý pohled, takže raději už větu ani nedokončil. „Však já se o sebe umím postarat.“, odsekla dotčeně Gwinver. „O tom nepochybuji,“ zachraňoval situaci Talmun, „jen jsem ti chtěl nabídnout společnost na tvé cestě, ve dvou to určitě lépe uteče.“ Gwinver ale stále odolávala: „A co tvé ryby?“ „Mám nějaké nasušené zásoby, takže je mohu na oppidu prodat a něco si vydělat. A navíc, vždycky jsem se chtěl podívat na západ!“, přesvědčoval ji Talmun. „Tak dobrá, proč ne, milou společnost ocením“, podlehla Gwinver a snažila se nepřipouštět si, že jí Talmunova nabídka vlastně ohromně potěšila. „A teď mě omluv, medovina už mi zavírá oči a já si musím trochu před cestou odpočinout. Snad už konečně přijde skutečně jaro, ta dlouhá zima je vyčerpávající!“ Její slova však jakoby zimu ještě povzbudila a když se kráčejíc do tmy choulila do pláště, na ramena se jí snášely sněhové vločky…
Po týdnu však konečně jaro dorazilo a v poslední den jarní slavnosti pod západním oppidem je již místo ohně spalovalo slunce. Gwinver se s Talmunem během putování Boiohaemem sblížila a zjistila, že si mají stále co říci a že vlastně nechce, aby jejich společná cesta skončila. Na oppidu je pak přátelsky přivítal západní vládce Vous a navrhl, že na obchody je času dost. „Slavte ještě s námi a bavte se, počasí nám konečně přeje a tak nemusíte spěchat. Obchodovat můžeme po oslavách. Teď budeme žít!“ Gwinver tuto nabídku ráda přijala. Se sluncem nad hlavou, zelenající se krajinou kolem sebe a Talmunem po boku stejně neměla na vyjednávání myšlenky. A tak hodovali, tančili a zpívali. Povinnosti přeci mohou počkat…
Mohla Gwinver v době železné skutečně být takto samostatná?
Ano! Keltské ženy měly totiž zcela jiné postavení, než křesťanské ženy o několik století později. Byly vážené, uznávané a dostávalo se jim velmi podobných práv, jako mužům. Informují nás o tom nejen archeologické prameny, dokládající bohatství a vysoký společenský status některých žen, ale také prameny písemné. Například řecký spisovatel a filozof Plútarchos v 1. století n. l. napsal:
„Předtím, než Keltové překročili Alpy, se mezi nimi rozhořel tvrdý spor, který téměř vyústil v občanskou válku. Mezi ozbrojené síly se ovšem postavily ženy, zhostily se diskuzí a rozhodly spor tak čestně, že opět mezi rozkmotřenými rodinami zavládlo přátelství. Důsledkem pak bylo to, že se muži i nadále radili se svými ženami v otázkách války a míru.“
Ženy byly tedy mezi Kelty považovány za rovnocenné a inteligentní partnerky, které mohly zastávat stejné společenské role, jako muži. Byly také udatnými bojovnicemi, a jak v 1. století n. l. uvedl římský historik Tacitus, Keltové „ve velení vojska nečiní rozdíl mezi pohlavími.“
Sílu žen doby železné nám demonstruje i královna Boudica, která žila v 1. století n. l. v Británii a po smrti svého muže krále Prasutaga převzala veškerou jeho vládu nad kmeny v oblastech dnešního Suffolku a Norfolku. Byla to neklidná doba plná nájezdů Římanů na Británii, a po tom, co Římané nedodrželi smlouvu se zesnulým králem, se Boudica rozhodla, že to tak nenechá, a postavila se do čela velkého keltského protiřímského povstání. Po několika úspěších (mezi které patří například zničení celé 9. legie) však bylo povstání potlačeno, a jak nás informuje Tacitus, statečná Boudica raději spáchala sebevraždu.
Ovšem nebojte, naše Gwinver válčit nebude. Putuje totiž z laténské osady na břehu Labe, která zajišťovala chod hradiště nad ním a patrně také kontrolovala provoz na řece. Tato osada byla prozkoumána v letech 2014-2015 archeologem Ústavu archeologické památkové péče středních Čech Zdeňkem Benešem (více v našem článku z minulého roku) a díky rozsáhlé spolupráci se zkušenými hledači s detektory kovů zde bylo, kromě tradiční keramiky a nezvyklého množství kamenných mlýnků na mouku, nalezeno velké množství kovových předmětů včetně mnoha mincí. Osada tedy jistě měla i četné obchodní kontakty, které jistojistě musel někdo zajišťovat. A možná tomu napomáhaly i ženy.Co myslíte, podaří se Gwinver dojednat dobré obchody? A jaký osud ji čeká na tom nejzápadnějším oppidu v Boiohaemu, na Stradonicích? Sledujte její příběh i nadále!
Předchozí vyprávění o Gwinver najdete v sekci Příběhy předků:
