• Veronika Mikešová a Zdeněk Beneš

Poslední cesta Markomana Sigiswerta


Pičhora u Dobřichova je návrší, které ční nad plochou krajinou okolí Peček u Kolína. Je jednou z nejslavnějších českých archeologických lokalit, ovšem dobu svého existenčního vrcholu má již téměř dva tisíce let za sebou. V prvních dvou století nového letopočtu se zde totiž rozkládalo velké germánské pohřebiště, na kterém své mrtvé pohřbíval kmen Markomanů. Nebyly to však jen tak ledajaké hroby, které zde archeologové objevili. Podle všeho se zdá, že na svou poslední cestu se na Pičhoře vydávali velmi bohatí a vysoce postavení lidé, snad dokonce členové panovníkovy družiny. Luxusní šperky, kovové tepané nádoby dovezené z Itálie, honosné zbraně, dokonalá keramika, to vše nám vypovídá mnohé o zesnulých a podněcuje naši fantazii k hledání jejich příběhů. Pojďme si jeden takový příběh představit. Bude nám ho vyprávět Gudrun, žena udatného bojovníka Sigiswerta, jehož pohřeb se na Pičhoře právě odehrává …

Pohřební průvod Markomana Sigiswerta. Foto B. Petráň

„Šedý dým ještě pomalu stoupá z pohřební hranice, ale pivo už teče proudem do rohů, které bojovníci lačně nastavují křepčícím tanečnicím. Sigiswert by si jistě přál, aby ho na posmrtné putování vyprovodila pořádná hostina a veselí namísto truchlivého lkaní. Byl by spokojen, na rozloučení s ním dorazili i naši vzdálení příbuzní a přátelé z celého širého okolí. Jeho hrdinné činy teď náležitě oslavíme, zatímco jeho duše bude s dýmem volně stoupat na svou poslední cestu. Vyprovodit ji přišel dokonce i host ze všech nejvýznamnější, sám král Marobud. Na Sigiswertův velký pohřeb tak celá vesnice dlouho nezapomene…

Muselo k němu ale opravdu dojít? Od rána se ptám sama sebe stále dokola a ta otázka pálí jako žhavý kov. Všechno začalo tou odpornou bitvou, která se odehrála před několika úplňky a kterou vyvolal ten proradný Arminius. Sigiswert se domů vrátil naštěstí jen s lehkými šrámy, ale část jeho mužů padla pod ostřími mečů a kopí svých bývalých spojenců. Ztráta spolubojovníků a přátel však nebylo to, co Sigiswerta zarmoutilo ze všeho nejvíc. Byla to zrada. Zrada pěti nejschopnějších družiníků, vedených Faramundem, kteří těsně po bitvě opustili Sigiswerta a úlisně se přidali k Arminiovi. Zahodili ideje a vize našeho krále Marobuda a jak hladoví psi se vrhli tam, kde vidí kořist, slávu a moc. Ach, jak se mýlí! Copak jim někdo, kdo se postaví proti vlastnímu lidu, může zaručit nějaké štěstí? Hlupáci.

Žároviště na Pičhoře těsně před začátkem germánského pohřbu. Foto T. Chlup

Všichni v naší vesnici jsme Sigiswertovi radili, ať to nechá být, že bohové vědí, co dělají. Sigiswert si však vždycky stál za svým, ať šlo o názory, nebo o lidi. A tak se tvrdohlavě vydal za řeku Albis, ještě se dvěma nejbližšími bojovníky Alwinem a Baldfriedem, aby odpadlíky přesvědčil. Byl si tak jistý, že se mu to rozumnou dohodou povede, že ještě při odchodu sliboval, že cestou domů něco uloví. Lov byl odjakživa jeho oblíbenou zábavou a nenechal si ujít žádnou příležitost, kdy mohl prokázat své síly i jinde, než v boji.

Měla jsem ho více přesvědčovat, aby neodcházel? Mohla jsem zlomit jeho osud? To už se nedozvím. Navždycky si ale budu pamatovat ten pohled, jak Sigiswert hrdě odchází z vesnice, obklopen svými muži. V tom krásném plášti se vzorem kosočtverců, který jsem mu utkala v jeho oblíbených barvách, rudé a hnědé. Ve vypasovaných vlněných kalhotách, obepínajících jeho svalnatá stehna. S blyštivou velkou bronzovou sponou, kterou směnil s obchodníkem z jihu za kožešiny, a která se tak pěkně hodila k plášti, jež spínala. U pasu honosný meč, který už zmařil mnoho životů a na který byl tak pyšný. Na zádech se mu houpal zavěšený štít, když se naposledy otočil a z jeho zarostlé tváře divoce svítily modré oči, očekávajíc dobrodružství.

O několik dní později mě ze spánku vytrhl hluk a hlasy. ´Sigiswert!´, vytanulo mi na mysli. Ano, byl to on. Ale ne tak, jak jsem čekala a jak jsem si přála. Na svázaných štítech přinesli jeho tělo Alwin a Baldfried a na můj vyděšený výraz pouze pochmurně zakroutili hlavami. Noc rozetnul můj výkřik. Padla jsem k Sigiswertovu tělu a až do bílého úsvitu jsem neustala v pláči, než jsem usnula vyčerpáním.

Sigiswertovi věrní druzi. Foto J. Lohnická

Z blouznivých snů mě opatrně vzbudil Alwin, protože bylo potřeba začít chystat pohřeb. A také nastal čas na otázky. S Baldfriedem mi odvyprávěli celý příběh. Své bývalé druhy našli a v míru s nimi pohovořili. Už už to vypadalo, že dávají Sigiswertovi za pravdu, a uznali, že Arminiovi jde o mnohem více než o nezištné dobro našeho lidu. S příslibem, že se sbalí a v noci se vydají zpět za námi, se Sigiswert a jeho muži vydali nazpět, rozradostnění a natěšení na lov. Cestou však měli pocit, jako by je někdo sledoval. V noci se sice snažili zůstat ostražití, ale spánek je nakonec přemohl a všichni tři se na okamžik vydali do snové krajiny. Alwina vzbudilo až podivné chroptění. Než však zcela přišel k sobě, zahlédl jen mizící cíp pláště v křovinách a zavětřil pach čerstvé krve. Pak ho uviděl. Sigiswerta s podříznutým hrdlem…

Myslím, že není pochyb, kdo za tímto nechutným a zbabělým činem stojí. Faramund neměl ani tolik cti, aby se svému někdejšímu veliteli postavil čelem, a raději poslal jednoho ze svých nohsledů podříznout Sigiswerta jako zvěř. Ač nezemřel přímo v bitvě, položil svůj život v boji za dobrou věc. Ještě ten den jsme tedy začali chystat pohřeb a vyslali jsme posly do sousedních vsí, kde žijí naše dcery se svými rodinami. Druhého dne jsme Sigiswertovo tělo připravili k pohřbu, zabalili do lněného roucha, které pomalu hoří, a tento rubáš jsme ozdobili rudými meandry. Zatímco se příchozí smuteční hosté chodili klanět zemřelému do našeho domu, muži chystali hranici z vonného dřeva a připravovali žároviště na obřad.

Ženy tančí na Sigiswertovu počest. Foto T. Chlup

Před soumrakem, zalit rudým světlem západu, se celý smuteční průvod vydal vzhůru na Pohřební horu. Já s dcerami, hlavy zahalené, jsme kráčely vepředu a nesly obětiny. Zbytky Sigiswertovy družiny za námi nesly jeho zbraně, meč, kopí a štít, které půjdou na hranici spolu s ním. A za námi šel sám velký vládce. Marobud. Když se doslechl o skonu jednoho ze svých nejvěrnějších velitelů, v lítosti se ihned vydal vyprovodit ho na poslední cestu a zjistit, za jakých podivných okolností se vše odehrálo. Takový čin nemůže zůstat bez odezvy.

Nyní však musíme být tvrdí. Nářky a slzy odkládáme brzy, bolest a zármutek však zůstává. Ženám sluší truchlit, mužům vzpomínat. Sigiswertův život však musíme ještě dnes večer řádně uctít, a tak se bude tančit, pít a vyprávět. Zatímco ostatní se brzy po nasypání popela do urny a jejím uložení do země vedle dalších slovutných bojovníků našeho kmene zaberou do hovoru, já nezapomenu. Nikdy.

A proto já, Gudrun, žena hrdého Sigiswerta, svolávám na tebe, Faramunde, i na tebe, Arminie, tisíceré neštěstí. Kéž vaše duše brzy shoří i s vašimi těly na hranici!“

Sigiswertovo tělo s milodary na hranici. Foto B. Petráň

Jaké historické události skutečně stojí za příběhem Gudrun a Sigiswerta?

To nám napovídají nejen archeologické nálezy, ale v tomto období, tedy na počátku 1. stol. 1. tisíciletí n. l., i písemné zprávy antických autorů. Vyprávění odráží dění roku 17 n. l., kdy vyvrcholil konflikt mezi králem Marobudem, který sem svůj lid kmene Markomanů přivedl v posledním desetiletí starého letopočtu, a Arminiem, vládcem kmene Cherusků. Ač měli oba velmi úzké vztahy s Římskou říší (Arminius působil v římské armádě a Marobud byl dokonce vychován na Augustově dvoře), oba také toužili po silné a neomezené moci nad rozlehlým germánským územím, což se Římanům samozřejmě vůbec nezamlouvalo.

Římské pokusy o zpacifikování germánského království dospěly až k legendární bitvě u Teutoburského lesa, kde roku 9. n. l. byly Germány rozmetány celé tři legie (to je více jak neuvěřitelných deset tisíc římských vojáků!). Celý boj organizoval a vedl právě Arminius, který po svém vítězství začal na svou stranu strhávat i další kmeny a přesvědčovat je k válce proti Římanům, která by je odsud navždy vypudila. Marobud však chtěl jít cestou míru. To se Arminiovi nelíbilo a jejich spor vedl právě roku 17. n. l. ke střetu, který však skončil nerozhodně. Někteří Marobudovi velmoži ale přesto začali opouštět jeho mírnou politiku a tak, jak popisuje Gudrun, se přidávat na stranu Arminia. Nicméně ani ten se na vrcholu neudržel dlouho a byl dále střídán dalšími mocichtivými Germány.

Kde přesně se rozkládalo Marobudovo království, bohužel nevíme. Archeologické nálezy nám však napovídají, že by jeho centrum teoreticky mohlo být právě ve středních Čechách, což podporují i luxusní pohřební výbavy hrobů zkoumaných na Pičhoře. Tam se bezpochyby konaly velmi honosné pohřby vysoce postavených Germánů. Jak ale mohly vypadat samotné obřady? K tomu nám něco málo zanechal římský historik Tacitus: „Pohřby jsou bez okázalosti. Jen na to dbají, aby byly mrtvoly významných mužů spalovány dřevem určitých stromů. Na postavenou hranici nevrší ani oděv, ani vonné látky, dávají tam každému jen zbraň, v některých případech je spalován i kůň. Hrob je pokryt drnem. Pohrdají vysokými a pracnými pomníky, jako by taková pocta nebožtíky tížila. Nářky a slzy odkládají brzo, bolest a zármutek pozdě. Ženám sluší truchlit, mužům vzpomínat.“

Pokud se o dramatických časech doby Marobudova království chcete dočíst více, navštivte virtuální výstavu Ústavu archeologické památkové péče středních Čech a Národního muzea Stezka Markomanů!

Obětiny na Pičhoře. Foto T. Chlup

Pičhora znovunalezená

Podívejme se ale také na průběh událostí, které Pičhoru proslavily v moderní době a vynesly na piedestal archeologického bádání i mimo české území. Zhruba v polovině dubna roku 1896 započala těžba písku a štěrku na západním úbočí návrší kvůli stavbě obecní silnice. Práce vedl správce lichtenštejnského panství v Radimi, Jan Waněk. Poté, co dělníci náhodou nalezli tři hliněné nádoby, předali je právě Waňkovi, který prohlédl jejich obsah a na základě nalezených kovových předmětů uhodl, o co se jedná, a ihned psal list do Prahy profesoru Píčovi: