- Veronika Puhačová
Výprava za něměckými studnami
Základem každé vědecké práce je nová inspirace. Jedním jejím zdrojem jsou objevy a informace získané výzkumem, dalším zdrojem zkušenosti. A ty se velmi dobře čerpají na cestách. Proto jsme se i my minulý týden vypravili na cestu za sběrem zkušeností zahraničních kolegů. Naším cílem byl saský Großstolpen, kde Landesamt für Archäologie Sachsen zkoumá nejnovější nálezy neolitických studen, které se našly na sídlištích prvních zemědělců z mladší doby kamenné. To je u nás velké téma, neboť v loňském roce byla jedna taková studna prozkoumána naším Ústavem archeologické památkové péče středních Čech pod vedením Tomáše Chlupa, druhá o několik měsíců dříve v Uničově pod vedením Marka Kalábka z Archeologického centra Olomouc. Jelikož obě studny jsou nyní v procesu zpracování, obě instituce daly dohromady své týmy a ve čtvrtek 26. 1. jsme vyrazili na výpravu za německou archeologií.
Ponořeni v dobré náladě, kterou při zastávce na kávu ještě rozdmýchal náš kolega-vtipálek Pepa Dufek a kterou také podpořily příjemné a nyní vzácné sluneční paprsky, jsme kolem poledne pěkně vysmátí dorazili do Großstolpenu. Kolegové z Olomouce přijeli chvíli před námi, a tak jsme v očekávání nastoupili před dveře tovární haly, které lákaly k návštěvě velkým nápisem STEINZEIT – BRUNNEN. Doba kamenná – studny, to je vývěska, která by nenechala v klidu žádného archeologa. Když se tyto dveře otevřely a vyšel z nich německý tým, vedený vysokým, černovlasým a černookým archeologem Haraldem Stäublem, tak nějak nám bylo jasné, že tohle odpoledne nuda nebude. Harald nás všechny mile přivítal a vpustil nás do svého království studen. Původně tovární hala dnes slouží archeologům z Landesamt für Archäologie Sachsen ke zpracování a prezentaci nálezů souvisejících s výzkumy studen mladší doby kamenné, kterých jen zde v Sasku mají pro nás neuvěřitelných 13 (pro srovnání – v celé Evropě jich je 40, což je pouze 3x více než v Sasku!).
Zatímco jsme se rozkoukávali, Harald se svou kolegyní Saskií Kretschmer nám začali líčit okolnosti jejich nejnovějšího výzkumu na lokalitě Droßdorf. Těžba hnědého uhlí v povrchovém dolu Peres v těžební oblasti Schleenhain se stále posouvá, a tak mají archeologové plné ruce práce se záchranou pravěkých nálezů, které se na místech plánované těžby dochovaly. Pokud jste v nedávné době sledovali seriál Pustina, a záběry na rotující lopatky těžebních strojů vás také fascinovaly, jistě si dovedete představit, co by asi tato masa kovu provedla s pozůstatky pravěkého osídlení. Nicméně firma doly vlastnící si je dobře vědoma nutnosti předstihového výzkumu, a proto s archeology ochotně spolupracuje a výzkum i jeho prezentaci podporuje.
Harald nám názorně vylíčil, co za několik let zkoumání lokality všechno objevili a také jaké postupy při tom používají, což pro nás z metodického hlediska bylo nadmíru zajímavé. Na ploše čítající více jak deset hektarů se rozkládala vesnice z mladší doby kamenné, datovaná stejně jako naše Velim do období kultury s lineární keramikou. Celkem v ní bylo objeveno 65 dlouhých domů (zkuste si jen představit, kolik dřeva na ně muselo padnout), ovšem je téměř nemožné přesně rozpoznat, které z nich stály současně a které postupně přibývaly či ubývaly. To je podobné jako v našich městech a vesnicích. Některé domy jsou vybydlené, další rozestavěné a jiné starší již stržené, přesto všechny po sobě zanechají stopy a předměty, datující je do 20. - 21. století. A tak tomu bylo i v neolitické vesnici u Droßdorfu v období mezi lety 5300 – 5000 př. Kr. Stopy, které nám její příběh vyprávějí, jsou vskutku početné. Archeologové zatím mají 80-90 tisíc keramických střepů a stovky úlomků kamenných štípaných i broušených nástrojů, jako jsou sekery, zrnotěrky, hroty šípů či čepelky srpů a nožů. Nebo třeba kousek břicha z keramické sošky.
To nejzajímavější jsou však právě studny, které byly i důvodem naší návštěvy. Jihozápadně od vesnice bylo celé pole studen (alespoň Němci jej označují termínem „Brunnenfeld“), kde bylo na poměrně malém prostoru prozkoumáno celkem devět (!) objektů, tvářících se jako studny. Sedm z nich bylo vykopáno přímo na místě, dvě však byly vyzvednuty v celém bloku a převezeny do haly v Großstolpenu. Co zní úplně jednoduše, však bylo téměř titánské dílo. Dovedete si představit, co to je vyzvednout ze země kvádr o rozměrech přibližně 2 x 2 x 4 metry a váze více jak 30 tun v jednom kuse? My to sice viděli na videu, ale i tak je to pro nás pořád dost neuvěřitelné.
Obě studny byly podrobeny preciznímu zkoumání a odshora rozebírány vrstvičku po vrstvičce a trám po trámu. Aby během průzkumu nepodlehly rozkladu, laboranti je průběžně prolévali množstvím vody, aby ani kousek nepřišel nazmar. Pomocí dendrochronologického datování tesařsky promyšlených roubení pak byly datovány – menší studna vznikla v letech po roce 5160 př. Kr., větší po roce 5134 př. Kr. (dendrochronologie umožňuje určovat stáří stromů podle jejich letokruhů, je tedy možné zjistit, ve kterém roce byl strom, z něhož dřevo pochází, poražen). Těmito prastarými daty se obě studny zařadily mezi několik málo nejstarších dochovaných dřevěných staveb celé Evropy.
Ptáte se, proč jsou ale všichni archeologové tolik rozrušení z nějakých studen? To proto, že vlhké prostředí uvnitř uchovalo bohatý záznam o životě prvních zemědělců. Jak tzv. makrozbytky rostlin i jejich pyly, které je možné analyzovat, tak celé kusy dalších předmětů z organických materiálů, které jsou na běžných neolitických sídlištích již dávno proměněné v prach. V těchto dvou studnách z Droßdorfu to byly například celé kusy lýka, které se zde možná máčelo, zbytky rostlin (třeba máku nebo blínu) i hmyzu, téměř celé nádoby nebo také kostra mladého srnečka. Ve studně z Altscherbitzu, kterou zkoumali před několika lety, to zase byly dlouhé kusy lýkového provazu, nádoby z kůry či naprostý unikát, celá keramická nádoba vyspravená záplatou z březové kůry přilepené březovou smolou.
Oči nám z toho přecházely a skoro jsme nevěděli, co sledovat dřív. Všechny tyto informace, některé z originálních nálezů a množství fotek a videí mají totiž v hale pěkně na celé přední stěně vystavené. Landesamt für Archäologie Sachsen svou laboratoř otevřel veřejnosti a nabízí zde prohlídky pro předem objednané skupiny. A zájem skutečně je a návštěvníky tu provádějí pravidelně. Náš čas návštěvy byl však už v tu chvíli několikanásobně delší, než jsme čekali, a tak jsme se odebrali do vedlejší místnosti, kde, obrazně řečeno, dostaly prostor také naše studny. Tomáš Chlup prezentoval své poznatky o výzkumu té velimské, Pavlína Kalábková zase představila studnu uničovskou. Paleoenviromentalisté Libor Petr a Petr Kočár obě prezentace doplnil o velmi zajímavé předběžné výsledky palynologických a makrozbytkových analýz, které byly v lecčems poměrně překvapivé a s nimiž vás časem také seznámíme.
Nasyceni informacemi jsme z Großstolpenu nakonec odjížděli až po pěti hodinách od příjezdu, lehce unavení a těžce hladoví. S Haraldem a Saskií jsme se rozloučili jen zběžně a domluvili se s nimi na večerní setkání v Lipsku. To bylo velmi příjemné a plulo na vlně pulzující zábavy, která začala již ráno. Hovor se překvapivě netočil jen kolem studen, ale na přetřes přišel také smysl naší práce a její problémy napříč Evropou. Vlastně je to někdy potřeba slyšet, že i zahraniční kolegové se potýkají se stejnými obtížemi, jako my u nás. A vidět, že to stejně dělají s vervou a entuziasmem, je vždycky motivující. Bývali bychom všichni takhle vydrželi sedět a povídat ještě dlouho, ale ráno nás čekala další pěkná povinnost, návštěva nové archeologické expozice v Chemnitz, kde je k vidění mnoho nálezů nejen ze saských studen.
Mrazivé, leč slunečné ráno nám ukázalo poklidnou atmosféru pracujícího Lipska, kterým jsme rychle projeli a za necelou hodinu jsme již vstupovali do moderní a prosvětlené budovy Státního archeologického muzea v Chemnitz. Tři patra naplněná archeologickými nálezy nás měla varovat, že tohle nebude rychlá prohlídka a že strávit hodinu v prvním patře není zrovna nejmoudřejší. Jenže archeologové v archeologickém muzeu, to je jako děti v hračkářství. Takže pouze dobíhající čas parkovného nás donutil expozici opustit, nakoupit knihy a navrátit se k o něco méně blyštivé realitě české archeologie. A protože si jistě dovedete představit, že pokud bychom vám začali líčit ještě dojmy z expozice v Chemnitz, tahle reportáž by se zdvojnásobila, ukážeme vám radši výběr téhle muzejnické parády ve fotogalerii. Však se také pokochejte tím, jak se dělá archeologie v Sasku.
FOTOGALERIE Z DOBY KAMENNÉ (foto V. Mikešová)
