Život ve městech nás tlačí do kouta, archeologie může přinášet úlevu. Rozhovor s Veronikou Mikešovou
Představujete si archeologa jako postaršího pána s cvikrem a kozí bradkou? Jako suchopárného intelektuála bez smyslu pro humor? Kdepak, tak to není. Archeologie má mnoho tváří a s jednou z nich si můžete přečíst rozhovor, který původně vyšel na stránkách webu Pohanský kruh.
Jak se to vůbec stane, že se mladý člověk rozhodne stát archeologem? Proč ne „jen obyčejným“ historikem? Plánovala jste to už v dětství? Co Vás k tomu vlastně přivedlo?
Archeologie a historie mají možná stejný cíl, tedy odhalování naší minulosti, nicméně cesta k ní je u každého oboru zcela jiná. Zatímco historie pracuje převážně s prameny písemnými, archeologie, tedy alespoň ta pravěká, má pramennou základnu v předmětech, kterých se kdysi dotýkali jejich skuteční výrobci a majitelé. To mě na tom asi vždycky fascinovalo. Navíc, získávání těchto pramenů je v archeologii záležitostí terénní a často velmi fyzickou, což mnoha lidem, včetně mě, evokuje pocit dobrodružství. Svůj podíl na mé volbě také jistě měly všechny různé encyklopedie a romány o pravěku i starověku, kterými mě rodiče od malička často obdarovávali při narozeninách či Vánocích. Teď se někdy smějí, že kdyby věděli, kam mě to povede, dávali by mi raději knihy o medicíně :).
Jak se vlastně takový čerstvě vystudovaný archeolog (archeoložka) dostane mezi „starou gardu“? Je náročné v naší zemi získat pro „nováčky“ práci v některém slovutném ústavu?
Nemyslím si, že by se archeologie nějak výrazně dělila na “starou” a “mladou” gardu, nebo mám minimálně štěstí na to, že jsem to nepocítila. Ze strany starších kolegů se jakožto služebně mladší archeologové setkáváme převážně s podporou a přijetím, což oceňuji. A musím říct, že s některými zasloužilými kolegy a kolegyněmi, s kterými jsem dosud mohla pracovat, je někdy více legrace, než s některými vrstevníky. Pro nováčky je to však těžké v jakémkoli oboru. Zpočátku je asi nejdůležitější mít štěstí, aby se vůbec nějaké vhodné místo objevilo. Samotné vystudování oboru však není nutnou zárukou toho, že budete pro takové místo vhodným kandidátem. A když už je člověk někam skutečně přijat, samozřejmě nastupují obavy, zda nezklame a z role “nováčka” se rychle vypracuje.
V mém případě byly mé začátky souhrou štěstí a zvoleného tématu diplomové práce, které mi umožnil si vybrat můj vedoucí Miroslav Popelka, čímž mi vlastně pomohl postavit se na pomyslný start. Protože v roce 2012, kdy jsem zrovna dokončovala diplomku “Archeologie a veřejnost. Vztah laické veřejnosti a vědního oboru”, byl v Národním muzeu zrovna připravován grantový projekt ze sekce podpory národní a kulturní identity (NAKI) Archeologie na dosah. A já byla díky svému odbornému zaměření řešitelkou projektu Jarmilou Valentovou oslovena jako vhodný kandidát na pozici redaktora webového popularizačního portálu a později i muzejního pedagoga. Jarmile tedy stále vděčím za to, že mi dala šanci a důvěru se do takového, jak říkáte slovutného ústavu, dostat hned na počátku kariéry.
Někteří lidé nejspíš stále mají archeology zařazené do dvou škatulek z filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava: Drsný dobrodruh Jones Junior, který nosí koženou bundu, bič, klobouk a pistoli – versus zoufale nepraktický Marcus Brody, který „zabloudil ve vlastním muzeu“. Jaká je skutečnost? Někde uprostřed nebo úplně někde jinde?
To je nepochybně zajímavá otázka. Ač někteří archeologové možná mají trochu heroické sklony, k Indianovi bych asi nikoho nepřirovnala. I když kožené bundy, klobouky a těžké boty tak nějak k naší profesi patří a většina archeologů i archeoložek jsou skutečně svérázné osobnosti, a to myslím v tom pozitivním slova smyslu. Marcus Brody bude asi o něco bližší přirovnání, než Indiana Jones. Ale ve výsledku vlastně každý archeolog, ať muž či žena, musí mít od každého z nich něco. Touhu zachraňovat archeologické památky s osobním nasazením, kdy na záchranných výzkumech je to skutečně někdy boj, minimálně o čas, a zároveň trochu toho chaotického a nepraktického přístupu k dnešnímu světu, z nějž však často pramení velká kreativita a silný vztah k minulosti.
Vy se hodně věnujete experimentální archeologii, povězte nám něco o tom, co tento kouzelně znějící termín vlastně znamená?
Experimentální archeologie se v podstatě objevila už na konci 18. století, kdy byl v Británii rekonstruován nález bronzového hudebního nástroje z doby železné, carnyxu. Nicméně pozornost jako skutečně vědecké metodě je jí věnována od 60. let 20. století. Jejím cílem je zkoumání a ověřování různých archeologických hypotéz, a to prostřednictvím experimentů. Ty se povětšinou týkají technologie výrobních a stavebních postupů nebo konkrétních otázek o způsobu života našich prapředků. V 70. letech archeolog John Coles pevně ustanovil zásady této metody, mezi které patří například nutnost využívání pouze dobově autentických materiálů a předmětů pro potřeby experimentu nebo jeho ověřitelnost a nový přínos. Jako příklad užití metody v tomto pojetí si můžeme uvést třeba experimentální hutnění železa, výpal keramiky či experimentální stavbu domu podle konkrétního archeologického nálezu, kdy se každá část experimentu důkladně sleduje, měří a zaznamenává. Postupně se však v archeologické obci začala objevovat určitá skepse vůči skutečnému potenciálu těchto experimentů. Jedním z nejčastějších argumentů byl fakt, že naše současné schopnosti a dovednosti nejsou srovnatelné s těmi pravěkými, a že tedy například naše časové údaje o určitém technologickém procesu, rekonstruovaném dnes, nejsou relevantní k pravěku. Nebo že mnohokrát opakovaný experiment již není experiment, ale replikace.
Ovšem i taková replikace, tedy opakování již známých a prozkoumaných pravěkých postupů, má svůj význam. A to jak pro archeology, kteří díky vlastnímu prožitku na vlastní oči a kůži lépe pochopí například funkci některých artefaktů či technologii, kterou znají pouze z odborné literatury, tak i pro laickou veřejnost. Můžu vám například složitě vysvětlovat, jakým způsobem se od mladší doby kamenné tkaly látky, ale když sám uvidíte rekonstrukci tkalcovského stavu a s pomocí archeologa či lektora si na něm zkusíte tkát, bude vám to jasné hned. Sama se nyní například podílím na knize přední české odbornice na pravěký textil Kristýny Urbanové. Spolu s ostatními zapojenými děvčaty se snažíme rekonstruovat konkrétní archeologické nálezy textilií zhotovených technikou tkaní na destičkách, a to od stříhání ovcí přes předení a barvení až po samotné tkaní. Vše pak bude pěkně vylíčeno a popsáno v knize, včetně našich zážitků, fotografií a návodů. Nejsme ovšem v Evropě první, kdo se o to pokouší, smyslem tedy není ověření konkrétní teorie. Nicméně procházet všechny kroky tohoto procesu je nesmírně přínosné, protože při textilní práci s konkrétními replikami nálezů se nám stále vynořují další a další problémy a otázky, které nás přivádějí k novému a hlubšímu přemýšlení o celé věci. Získáváme tak navíc cenné praktické zkušenosti a dovednosti, což považuji za nedílnou součást experimentální archeologie. A ve výsledku si u toho užijeme i dost nervů, ale taky legrace.
Na experimentální archeologii se podílí i spousta „amatérských“ nadšenců z oblasti Living history, jak se Vám s nimi spolupracuje?
Musím říct, že výborně. Mnozí z těchto nadšenců jsou skuteční profesionálové v různých historických řemeslech a jejich znalosti archeologických pramenů jsou často skutečně udivující. Řekla bych, že pro archeology může být pohled lidí mimo obor velmi konstruktivní a osvěžující, protože ač mají tzv. načteno, nejsou v problému a různých archeologických paradigmatech zanořeni tak hluboko, jako spousta archeologů. Mnohdy tedy dokáží vidět určitou hypotézu daleko jasněji a přinést do diskuze hodně podnětných a inspirativních myšlenek. Každopádně ať už spolupracujeme na výrobě různých replik archeologických nálezů, nebo se potkáváme na vzdělávacích oživených akcích jak našeho Ústavu archeologické památkové péče středních Čech, kde nyní pracuji, tak i dalších organizací, vždycky je to radost a vzájemné obohacení.
V Čechách a na Slovensku se v posledních letech buduje spousta archeoskanzenů a archeoparků. Některé patří k muzejím, jiné jsou vedeny soukromníky. Myslíte, že takovéto projekty mohou oslovit širší veřejnost a pomoci poznávat historii i dětem?
Zcela nepochybně. Jak už jsem zmiňovala před chvílí, možnost vidět a “vyzkoušet si pravěk” na vlastní kůži je nesrovnatelná s jakýmkoli jiným způsobem poznávání minulosti. Archeoparky a archeoskanzeny nám povětšinou neukáží originální archeologické nálezy za sklem vitrín, pracují spíše s replikami a rekonstrukcemi, ale vše je v nich na dosah, skutečné a živé. Dobře promyšlený a vybudovaný archeopark je jako dveře do pravěku, vejdete, a stovky či tisíce let zapomenutý svět před vámi ožije. Zajímavým fenoménem těchto prožitků je také hledání kořenů vlastní identity, odhalujeme-li život našich prapředků, nacházíme také to, co s nimi sdílíme. Pro děti, dospělé ale i archeology, jak jsem říkala, je to nedocenitelná možnost získat znalosti o minulosti, které se nemusí číst ani nazpamět učit, ale které jsou prožity. Stávají se zkušeností, která nám často může být prospěšná i v běžném životě. Ať už je to zajímavý “pravěký” recept, chytrý stavebně-technologický detail či účelné a přesto citlivé využití životního prostředí, z návštěvy archeoparku si vždycky něco odneseme. Takže kdo ještě v žádném takovém zařízení nebyl, rozhodně doporučuji.
Píšete taky na stránky Cesty archeologie a do časopisu Živá historie. Opět tedy cesta, jak dostat historii k lidem. Jaké máte na Vaší práci ohlasy?
Jak jsem říkala na začátku, od roku 2012 jsem byla redaktorkou portálu Archeologie na dosah. Když projekt a s ním i mé místo skončily, představa, že už nebudu moct předávat archeologii lidem, mě rozesmutnila. A tak, když mi ředitelka Ústavu archeologické památkové péče středních Čech Irena Benková nabídla místo, propojující archeologii, PR, marketing a muzejní pedagogiku, dohodly jsme se, že si “úapka” také zaslouží vlastní popularizační web, a tak vznikly Cesty archeologie. Fungují od června 2015 a za ten rok a půl už na nich vyšlo přes sto archeologických článků, reportáží, rozhovorů a videí, desítky archeopojmů, množství různých vzdělávacích akcí a další drobné archeozajímavosti. Některé z článků, například příběh Markomana Sigiswerta, jehož pohřeb jsme inscenovali loni v květnu na germánském pohřebišti ze starší doby římské na Pičhoře, dokonce zaujal šéfredaktorku Živé historie, Andreu Poláčkovou, takže mě kontaktovala, zda bych tyto články připravila pro otištění. To mě velmi potěšilo. Internet je sice mocný, ale článek na šustivých a voňavých listech tištěného časopisu, který má navíc desetitisíce čtenářů, to je pro každého autora i čtenáře daleko větší radost.
Přesto myslím, že právě online popularizace je dnes pro každý vědní obor skvělou cestou, jak se dostat k lidem, sdělit jim zajímavosti z oboru a otevřít jim nové možnosti pohledu na svět. Když se pak takové virtuální aktivity propojí s tou živou částí popularizace, programy pro školy, přednáškami a různorodými akcemi, minulost pak pro veřejnost přestává být nudnou sbírkou dat a pojmů, ale stává se její vlastní součástí, kterou je navíc i docela zábava poznávat. Alespoň takové jsou právě ohlasy.
Jaké je Vaše oblíbené historické období? Chtěla byste v něm žít nebo vám vyhovuje 21. století?
Další pěkná otázka k zamyšlení. Asi na ni ale nedokážu jednoznačně odpovědět, každá doba má něco do sebe. Navíc vlastně neznáme jiné období než naše natolik, abychom mohli říct, zda bychom v něm chtěli žít. Ale když tak o tom přemýšlím, mě občas dnešní přetechnizovaná a zbrklá doba docela štve. Díky skautu i mým rodičům jsem v podstatě vyrůstala v jihočeských lesích u Vltavy, takže je mi blízký život v přírodě i práce rukama. Zvlášť poslední dobou často přemítám o tom, jak nás život ve městech, stovky možností aktivit, nával pracovních povinností a neustálé pípání mobilů, mailů a sociálních sítí tlačí do kouta. Do úzkých z neustálého stresu z toho, co bychom ještě měli udělat a v čem bychom se mohli zlepšit, což odvádí naši pozornost od toho, co je v životě skutečně podstatné. Jako bychom se vzdalovali sami sobě, navzájem i uvnitř sebe. Najednou se pro nás stalo vzácností mít chvíli sám pro sebe a možnost jen tak přemítat a nechat myšlenky plynout. I když je to třeba při rytí záhonu nebo sekání dřeva. Velká část společnosti se sice zbavila těžké fyzické práce, ale velká část také končí na gaučích v psychoterapeutických ordinacích s vyhořením, úzkostmi či depresemi. Takže dnešní doba je sice pohodlná, ale myslím, že by nám jedině prospělo se v leccčems inspirovat v dobách minulých. Možná by to přineslo trochu úlevy do současné “společnosti nevolnosti”, kterou výstižně líčí Václav Bělohradský ve svých esejích. Pokud bych si však skutečně musela zvolit období, ve kterém bych si dokázala sebe samu představit, asi by to byla moje oblíbená mladší doba železná. Jednak se mi velice líbí tehdejší móda i vysoký keltský estetický styl, jednak mi připadá blízky i jejich životní styl, alespoň podle toho, jak se nám jeví v archeologických i písemných pramenech. Navíc, jako ženě mi také imponuje, že ženy v keltské společnosti nestály na okraji, jako v mnoha staletích následujících, ale spíše naopak. Opět díky kombinaci archeologických i písemných pramenů z celé Evropy víme, že mohly dosahovat vysokého společenského postavení, mnohdy spojeného i s politickou funkcí. Také manželské právo bylo vůči keltským ženám daleko přívětivější a rovnoprávnější, než tomu bylo například v antickém světě. Na druhou stranu, co my víme. Možná kdybych měla možnost se na chvíli skutečně stát keltskou ženou, ještě ráda bych se vracela do našeho digitálního a hektického věku J . Každopádně myslím, že už jen přemýšlet o této otázce může každému z nás urovnat v hlavě spoustu věcí. I tohle totiž může být jedním z dopadů archeologie...
Stránky Pohanského kruhu, jak už název napovídá, jsou určeny především novodobým pohanům. Jak se na etnické pohanství (o které nám jde primárně) díváte Vy? Myslíte, že je to „mrtvá víra z dávné minulosti“ nebo že má cenu a smysl na staré pohanství navazovat? Vždyť i ta úžasná antika se všemi těmi geniálními Řeky a Římany byla vlastně pohanská.
Musím se přiznat, že jsem si pojem etnické pohanství musela trochu „progůglovat“, neboť jsem si nebyla jistá, co přesně se pod ním skrývá. V archeologii jsou totiž témata duchovna a náboženství nesmírně složitou záležitostí, pro kterou máme velmi málo dokladů. Navíc konstrukt etnicity v archaických společnostech plave tzv. na vodě, v pravěku nejsme schopni na základě archeologických pramenů uchopit společnosti jako konkrétní etnika, i když se o to někteří badatelé pokoušeli a někdy toho dokonce zneužívali k ideologickým záměrům. Ona totiž etnicita a jazyk, kultura se svými materiálními projevy a tradicemi a fyzická a genetická příslušnost jsou tři různé kategorie, které se však nemusí vždy vzájemně prolínat, stačí se podívat na dnešní společnost. Proto myslím, že koncept etnického pohanství je pro každého archeologa jen obtížně srozumitelný a přijatelný. Na našem území se jen za poslední dva tisíce let totiž vystřídalo několik kultur a nepochybně i etnik, každý z nás je tak pestrým genetickým i kulturním mixem. Vezměme si tři známé pohanské okruhy, které byly za tu dobu na našem území: Keltové, Germáni a Slované. Jejich víra byla i podle archeologických a písemných pramenů pohanská, určitě velmi spjatá s přírodními procesy. Jejich božstva se však lišila a určitě se lišily i tradice a rituály jejich uctívání. My je však známe jen velmi obecně, nikdo je nepopsal tak důkladně, jak je popsáno náboženství starých Řeků a Římanů. Pro mě osobně by bylo velmi těžké praktikovat víru, jejíž uchopení a tradice byly s největší pravděpodobností dost odlišné, než jak si představujeme, a jejíž některé rituály by se nám vůbec nemusely líbit. Musím také dodat, že „etnicky“, historicky i geograficky je pro naši společnost přirozené i křesťanství. Ono těch plusmínus 1100 let, kdy je u nás vůdčím náboženským směrem, není zas tak málo, a mnoho z jeho filozofie a základních pravidel mezilidských vztahů a sebereflexe vychází z obecných morálních zásad. Navíc, křesťanství do sebe vstřebalo velké množství pohanských svátků a rituálů, ať už to je jarní oslava prvního máje a pálení čarodějnic, jejíž kořeny můžeme spatřovat v beltainových rituálech, či podzimní Dušičky. Takže tuto návaznost je myslím dobré si uvědomovat. Ale abych nebyla vůči pohanství úplně kritická, duchovní sepětí s přírodou a uctívání její moci mi je samozřejmě blízké, proto také možná dělám archeologii i living history. Musím se přiznat, že já sama se nejvíce spojená se svým životem i světem cítím právě venku, v lesích, na horách, tam čerpám životní energii. Ne že bych chodila objímat stromy, ale tak nějak tam prostě občas zažívám něco jako osvícení. Věřím, že když je člověk pozorný a má otevřenou mysl, příroda k němu skutečně dokáže promlouvat a hodně mu dát, a to i po duchovní stránce. Nedokážu to však sama v sobě spojovat s konkrétní vírou, spíš dávám průchod přirozenému lidskému naturelu, ve kterém se snoubí síla lidské mysli i síla přírody.
Moc Vám děkuji za rozhovor a za celý Pohanský kruh přeji spoustu úspěchů a nádherných zážitků v tak úžasném dobrodružství jako je archeologie.
Poznámka: Jak poutavě dokáže Veronika Mikešová vyprávět o své práci, můžete posoudit i v díle Historie.cs Pravěk v nás.
