Reportáž z daleké cesty za helvétskými Kelty
„Ad korma!!!“, hromově zadunělo helvétskou osadou, když všichni přítomní Keltové zvedli nad hlavu rohy a poháry se směsí piva a medoviny. „Ad korma!“, přidali se k přípitku stejně hlasitě i hosté z dalekého Boiohaema. Kupec Awelwildos, diplomatka Gwinver se svým mužem Talmunem, drusada Uepa i bojovník Rango se svou družinou si zhluboka přihnuli opojného nápoje. Tahle dlouhá cesta na kmenovou sešlost do daleké země Helvétů se jim začínala skutečně líbit. Jistě tu navážou důležité obchodní kontakty a zajímavá spojenectví. Gwinver už se jala s místními děvčaty probírat jejich inovace v textilních řemeslech, muži zase porovnávali řemeslnou dokonalost svých zbraní a nástrojů. Zatímco domácí Curmina rozlévala nápoje, Awelwildos už si představoval, jak se v měsíčním světle vydá obětovat do blízkého jezera na dřevěný most svůj meč. Tohle místo je totiž proslulé svou magickou silou a obětiny sem nosí bojovníci z blízka i daleka. Meč z Hvozdu jezero však ještě nedostalo. „Bohové se teď na kmen Divoké svině budou usmívat jistě o něco více“, spokojeně si zabručel pod vousy Awelwildos a mocně upil ze svého rohu. Helvéti začali zpívat a jejich pochmurný nápěv se nesl napříč jezerem až k vysokým kopcům, které ho obklopovaly. Síla keltského lidu zdála se být v tuto chvíli věčná…
Scéna znějící jako z historické knihy není smyšlená. Naopak. Byla intenzivně prožitá, a to tuto velikonoční sobotu. Skutečně jsme se totiž vypravili přes Alpy k našim helvétským přátelům z kmene Viviskes, kteří nás pozvali na mezinárodní keltské setkání. Pořádali ho nedaleko malého švýcarského městečka Gletterens na břehu Neuchâtelského jezera, v archeoskanzenu Village Lacustre. „Uf, pěkná dálka“, řekli jsme si, když jsme se podívali na mapu. Cestovatelské výzvy však nikdy neodmítáme (to by přeci nebyly ty správné Cesty archeologie), a tak jsme sbalili své keltské kostýmy, dvě auta, kamarády ze sdružení Bacrie a Pravěké osady Křivolík a ve čtvrtek v noci vyrazili na západ. A protože vždycky a všude chceme vidět a zažít co nejvíce, rozhodli jsme se do těch pár dní výpravy zařadit také všechny slavné archeologické lokality, které budou po cestě. Výlet to byl vskutku nabitý a převyprávět vám ho dopodrobna by nám zabralo nejméně tři reportáže. Proto se vám pokusíme alespoň stručně ukázat, co všechno nás na naší „keltské“ výpravě čekalo a zaujalo, samozřejmě včetně pořádné dávky fotek. Léto se blíží, třeba k podobné cestě za archeologií inspirujeme i vás!
DEN PRVNÍ: Alpy, slunce a Ötzi
Noc jsme strávili v autě a se svítáním na italských hranicích jsme očekávali avizované špatné počasí. Jaké bylo naše překvapení, když nás před Bolzanem uvítalo slunce vycházející nad dolomitskými vrcholky. Už jsme se nemohli dočkat otvíračky Jihotyrolského archeologického muzea, které ukrývá jeden z nejvíce fascinujících archeologických nálezů Evropy, jenže bylo příliš brzy ráno. Tak jsme se vydali do úzkých uliček, které nám svou středomořskou atmosférou navodily bezvadný pocit prázdnin. Pokud se do Bolzana někdy vydáte, určitě si na prohlídku města nechte dostatek času a projděte si centrum i okolní promenády. Majestátní hory tyčící se nad městem vás jistě okouzlí. To hlavní, co byste si ale určitě neměli nechat ujít, je muzeum, které je celé věnované nálezu muže z ledovce – Ötziho. Nebudeme zde podrobně popisovat tento dechberoucí doklad života a smrti jednoho tmavovlasého muže z eneolitu (ostatně, informací o něm je plný internet a nejnovější poznatky včetně fotek uvádí samotné muzeum zde), ale rozhodně musíme konstatovat, že toto muzeum patří k těm nejlepším, které můžete na poli evropské archeologie navštívit. Nejenže je zde vystaven každý detail týkající se nálezu, od bederní roušky přes nohavice z kozinky a pláštík z traviny válečky prapořité až po měděnou sekerku a samotné tělo Ötziho. Můžete mu dokonce pohlédnout do očí, neboť díky zdařilé technologicko-umělecké práci sourozenců Adrie a Alfonse Kennisových spočinete živoucí Ötziho rekonstrukci tváří v tvář. Horní patro vás pak provede životem alpských údolí před pěti tisíci lety a nechá vás nahlédnout také do vědeckých metod, kterými se tyto informace zjišťují. V patře třetím je pak vždy jedna z dočasných výstav, tohoto času věnovaná počátkům zpracování mědi. Jistě vás také potěší její název: „Heavy Metal“.
Rozhodně si i na návštěvu muzea vyhraďte dostatek času. My tam strávili téměř tři hodiny. Nezapomeňte se pak zastavit také v muzejním obchůdku pro jednu z mnoha publikací, ve kterých si můžete část exponátů odvézt, alespoň na fotografiích. My už jich máme hned několik, obzvláště nás nyní zaujaly Ötziho „kuchařky“, ve kterých kromě výsledků přírodovědných analýz najdete také zajímavé tipy na chutné pravěké recepty. Přijdete-li na jednu z našich akcí, určitě nějaký ochutnáte! My však zatím stihli knihami jen listovat, protože byl čas vydat se dál na cestu vstříc švýcarským Alpám. No nedalo nám to, a ještě jsme se párkrát museli pokochat zasněženými výhledy, historickými městečky zalitými sluncem, italskou zmrzlinou a letní atmosférou. Zdržení by bývalo nebylo tak hrozné, kdybychom po hodinové jízdě horskými serpentinami nepřijeli k zavřenému pasu. Návrat zpět o stovku kilometrů k jinému pasu nakonec způsobil, že na druhý konec Švýcarska k našim helvétským hostitelům jsme dorazili doslova za pět minut dvanáct a jejich hledání ve tmě si ještě zpestřili pátráním na březích Neuchâtelského jezera. Legrace prostě musí být i o půlnoci. Nakonec se však zadařilo. Přivítali jsme se s naším známým Abelem, který nás k nim pozval, nad ohněm probrali s naší druhou českou sekcí úskalí na cestě, umrtvili se jedním jediným pivem a upadli do sladkého cestovního kómatu.
DEN DRUHÝ: Banquet Viviskes – pivo, Kelti, zpěv
Ráno jsme se vzbudili a konečně si prohlédli, kam jsme to vlastně dojeli. Stany jsme rozbili na příjemné mýtince mezi proutěnými konstrukcemi v blízkosti dvou jurt. Místo slouží jako polní tábořiště pro všechny, kteří se podílejí na stavbě místního archeoskanzenu Village Lacustre. V něm je podle skutečných nálezů rekonstruováno několik staveb z období mladší doby kamenné a prvních zemědělců, a nově se v blízkosti buduje také dům z doby bronzové. Viviskes, kteří jsou původem z Lausanne, prostor skanzenu využívají pro obdobná setkání, a je to vskutku dobrá volba. Příjemné prostředí a dostatek volného prostoru přímo vyzývají k podobným sešlostem. My jsme však rozhodně byli hosty nejvzdálenějšími. Během dopoledne dorazily kmeny z dalších koutů Švýcarska, z Francie, Německa i Itálie. Viviskes na prostranství uprostřed nachystali hodovní půlkruh a slavnost mohla začít. Zahájení v gaelštině bylo následováno symbolickým rozseknutím amfory s vínem, načež se všichni pustili do skvělých pokrmů. Během odpoledne následovaly rituální souboje, bardská soutěž a také množství debat. Řekli byste, že běžní Švýcaři toho o Keltech prý moc nevědí? Že si myslí, že žili ve středověku? Takové informace jsme zjišťovali během příjemného povídání. Vzájemně jsme si také ukazovali, co kdo z nás ovládá za řemesla, co bychom si mohli vyrobit a naopak čím bychom mohli inspirovat my je. Řeč padla i na současné švýcarské záležitosti, problematiku čtyř národních jazyků, ale i oblibu českého piva napříč Evropou. Co jiného jsme také mohli dovézt jako dar na hostinu, než soudek pravé české plzně, že? To je totiž zaručený způsob, jak se spřátelit v krátkém čase se spoustou nových lidí. A mezi Kelty toto pravidlo platí dvojnásob, nehledě na státní příslušnost.
Odpoledne plné nových vjemů se rychle přehouplo do noci, ve které nám Viviskes ukázali svou muzikálnost. U nás je zvykem vytáhnout kytary, oni si vystačili se zpěvem a předvedli nám celý repertoár písní. Francouzština, která je jejich mateřským jazykem, se něžně nesla nocí, a ukolébala nás ke spánku plnému snů o horách a keltských štítech.
DEN TŘETÍ: Neuchâtelské loučení
V neděli ráno se počasí začalo kazit, a tak dopolední souboje o keltský meč byly zality proudy vody. Válečníkům to však nevadilo, a tak jejich svlečená těla byla brzy nejen rudá od nárazů štítů, ale také celá od bahna, do něhož je kluzká louka co chvíli posílala. Poučeni z bojů „ostrými“, v jednom z nichž podle vyprávění Marie (s keltským jménem Curmina) před nedávnem jejich známá přišla o oko, bojují s měkčenými zbraněmi. A dobře dělají. Takto tvrdý boj by se skutečnými zbraněmi nebyl možný, tedy pokud by ze své „living“ history nechtěli udělat „dead“ history. Někdy se prostě stoprocentní autenticita nevyplácí.
Kolem poledne déšť naštěstí ustal, a tak hostina na rozloučenou mohla proběhnout pěkně pod širým nebem. A pak jsme jsme ani nevěděli jak, a bylo tu loučení. To je asi nejhorší část každé keltské akce, zvlášť takto daleko. Ale ne se všemi jsme se loučili na dlouho, neboť někteří členové Viviskes se chystají nejen na oslavu Lughnasadu do Nasavrk, ale také na zářijovou Kupeckou osadu Krumbenowe. Všechny ostatní kmeny odjely, zatímco my jsme ještě zůstali a vydali se na nedělní výlet na druhý břeh, do samotného Neuchâtelu. Elegantní město bylo v chladném odpoledni skoro vylidněné, jakoby téměř jen pro nás. Toulali jsme se ulicemi až nahoru k hradbám, kochali se výhledy dolů na jezero a obhlíželi vitríny se švýcarskými šperky a hodinkami. Jaký to kontrast k předchozímu dni mezi bujarými Kelty! Návrat do prázdného skanzenu i tábořiště byl trochu smutný, až se nám zastesklo po hlasitém výskání a zpěvu. U ohně jsme tedy jako správný kmen z Boiohaema zhodnotili setkání i nové kontakty a pěkně zavčasu zalehli do stanů. Čekalo na nás totiž další keltské dobrodružtství.
DEN ČTVRTÝ: Laténium!
Lokalita, která je pro každého archeologa, natož takového, který se zabývá keltskou kulturou, téměř posvátná, je samozřejmě La Tène. Naleziště na břehu jezera, po němž byla pojmenována celá mladší doba železná – doba laténská – se navždy zapsalo do evropské archeologie. Zdejší nálezy se doslova vynořovaly z jezera díky stavebním úpravám již od poloviny 19. století, ovšem teprve od počátku 20. století byly skutečně systematicky zkoumány. Za více jak století výzkumu se v celém regionu nalezly tisíce předmětů, a to nejen kovových (především zbraně a množství šperků), ale také dřevěných, jako například štíty, konstrukce mostu (na který se patrně zbraně jako obětiny zavěšovaly) nebo celé kolo vozu. Nedaleké oppidum Mont Vully (které je vidět z oken muzea), most v Cornaux a tzv. Viereckschanze Marin (čtvercová ohrazení, která jsou pro tuto dobu typická) vydaly během výzkumu nesmírné kulturní bohatství a tak poukázaly na vyspělost a moc, kterou tato oblast před dvěma tisíci lety oplývala.
Ač jsme se nejvíce těšili právě na laténské nálezy, v muzeu Laténium vystavené, jako třeba slavnou antropomorfní dýku, zmíněné kolo vozu a štít nebo ucho bronzového carnyxu, nakonec jsme byli nejvíce nadšení z nálezů daleko starších. Tak jako u dalších švýcarských jezer, i u Neuchâtelského v období eneolitu a doby bronzové vzkvétaly nákolní osady. Ty jsou díky svému vlhkému prostředí proslulé zachováváním organických materiálu, jako dřeva či textilu. Když jsme ve vitrínách spatřili dokonale pletené a vzorované koše a ošatky, nit z lipového lýka ještě napředenou na vřetenu nebo útržek dokonale jemňoučkého plátna, měli jsme téměř dětinskou radost a pořád se vzájemně lákali k dalším a dalším nálezům. Nic naplat, tohle prostě na našich, byť sebezajímavějších výzkumech, očekávat nemůžeme. Ještě jsme se tedy prošli na břehu jezera, prohlédli si rekonstrukci kůlového domu z doby bronzové, přístřešky pro workshopy a programy, které se tu konají, a vyrazili na další etapu cesty, vstříc německým hranicím. Vstříc Manchingu!
DEN PÁTÝ: Manching – ukryté oppidum
Noc jsme již trávili v německém kempu. Už večer nám začínalo být jasné, že bude nejspíše mrznout. Stan překrytý těžkým sněhem jsme však ráno skutečně nečekali, odhazování závěje před stanem přeci jen není úplně dubnová klasika. Celí zmrzlí jsme se sbalili rychlostí blesku a vyrazili do další chumelenice. Až jsme z toho skoro přestali litovat, že už naše výprava končí. V cíli jsme však už zase toužili vidět víc. Čekaly na nás totiž další keltské skvosty – nálezy z Manchingu.
Manching býval se svou rozlohou 380 ha jedním z největších evropských oppid, ovšem v jedné věci se od nich velmi odlišoval. Netyčil se totiž nad okolní krajinu, ale rozprostíral se uprostřed nížiny. V době jeho největší slávy ve 2. století př. Kr. žilo uprostřed jeho hradeb stavěných technikou murus gallicus 5 – 10 tisíc obyvatel. Dvorce, menší obytné domy, dílny, železářské okrsky, mincovna, dokonce i svatyně a objekty naplněné lidskými kostmi a lebkami, to vše se nalezlo na ploše „pouhých“ 49 ha, která byla zatím archeologicky prozkoumána. Ohromná škála železných nástrojů poukazuje na špičkové technologické dovednosti tamních Keltů, depot zlatých mincí a fascinující pozlacený model stromu se zlatým listím zase na jejích nesmírné bohatství. Vidět tohle všechno a ještě mnohem více na vlastní oči v Kelten-Römer Museum za tu dlouhou cestu i studenou noc stálo.
Rádi bychom vám napsali ještě další a podrobnější dojmy a vylíčili minulost i výzkumy všech míst, která jsme navštívili. Jenže to už by pak bylo skoro na archeocestovatelskou knížku, že? 2250 ujetých kilometrů, několik desítek nových „Keltů“ z celé Evropy, 4 archeologické lokality a muzea, 1 velká hostina a nespočet drobných postřehů a zážitků. Nezbývá než vás motivovat, abyste se do takového objevování pustili sami!
DALŠÍ OBRÁZKY Z CESTY (foto V. Mikešová a L. Broncová)
