- Zdeněk Beneš
Neočekávané výzkumy a nečekané objevy
Jsou záchranné archeologické výzkumy, které se plánují týdny a měsíce dopředu – v extrémních případech českých dopravních infrastrukturních projektů ještě déle – a pak jsou výzkumy, které na archeologa vyskočí doslova nečekaně, na poslední chvíli. Často je to dáno tím, že investor neoznámí svůj stavební záměr včas, ať již záměrně nebo neúmyslně. Pak jsou rovněž taková místa, kam oko archeologa při jeho cestách regionem zrovna moc často nepadne. Obojí platí pro malou středočeskou obec Chotýš na Českobrodsku. Tam jsem se dostal na počátku léta 2013 na banální dohled výkopu pro kabel nízkého napětí. Jenže po příjezdu mou pozornost zaujaly spíše zemní práce, zjevně archeologům neoznámené, probíhající na nedalekém pozemku. Situace to nebyla příjemná: čtvrtá hodina odpolední den před nástupem na krátkou dovolenou a snaha dostat se domů co nejdříve. Stavebník by byl tehdy jistě raději, kdybych se rozhodnul jinak…
Dnes jsem za to ale rád a doufám, že nejen já. Během záchranného archeologického výzkumu, který trval měsíc a účastnila se ho kromě pražských studentů různých oborů také místní mládež (včetně obou dcer stavebníka), byly objeveny pozůstatky z celkem tří různých období pravěku a všechny s sebou přinesly poznatky, které dalece přesahují rámec regionální archeologie. A mimochodem, šlo o úplně první archeologický výzkum v obci.
Jednou jedinou jámou byl zastoupen počátek eneolitu, tedy pozdní doby kamenné. V ní byly pozůstatky pouze dvou téměř úplných nádob, což je neobvyklá situace naznačující, že šlo původně snad o hrob. Ostatně, i tato jáma měla tvarově k hrobovým jamám blízko. Nebožtíkovy kosterní pozůstatky se však nedochovaly. Kosti se v místním podloží skutečně zachovaly velmi špatně, pokud vůbec – zpravidla nám v Chotýši zůstaly jen zuby chráněné před chemismem půdy silnou sklovinou. Jedna z nádob se zahroceným dnem, nad nímž je ozdobena perforovanou lištou, je v našem prostředí ojedinělá a lze ji spojovat s michelsberskou kulturou, jejíž památky jsou obvyklé spíše v Porýní. Druhá nádoba – džbánek s uchem – nemá naopak s michelsberskou kulturou nic společného. Jde o typ z pomezí časného eneolitu a tzv. baalberského stupně kultury nálevkovitých pohárů (v galerii). Díky společnému výskytu a faktu, že z nákolních osad u Bodamského jezera jsou nádoby s hrotitým dnem dobře datovány dendrochronologicky, můžeme říci, že soubor z Chotýše lze datovat do 39. století př. n. l. A jde o první takovou situaci v Čechách (Dobeš – Beneš 2018).
Dvěma jamami je zastoupena starší doba železná, tzv. doba halštatská, konkrétně její pozdní úsek z 6. až 5. století n. l. Samotná keramika z těchto nalezených situací nebyla ničím výjimečná. Pozoruhodný byl ale malinký bronzový kroužek, který se, pokrytý hlínou a prachem, nezdál být v terénu nijak zvláště zajímavý. Teprve po předání konzervátorovi se ukázalo, že bronzové je pouze jádro předmětu, původně však byl pokryt stříbrným plechem. Nešlo také ani o ledasjaký kroužek – jedná se o tzv. záušnici, která má svůj původ v nomádských kulturách kimmerského okruhu. Kimmeriové během starší doby železné pronikli až do Karpatské kotliny a do Čech se dostaly (nejspíš) pouze ohlasy jejich kultury. Záušnice z Chotýše je jedním z mála podobných nálezů, které u nás známe (Beneš – Čisťakova 2016).
A do třetice všeho dobrého. Asi nejvíce situací a nálezů nám v Chotýši poskytla neolitická kultura s vypíchanou keramikou, již v Čechách datujeme do období 5 100 až 4 400 př. n. l. Podle charakteristického dekoru na nádobách lze říci, že nálezy z Chotýše spadají do její mladší fáze. V Chotýši byl ale odhalen celý jeden velký dům této kultury. Jeho stěny, jež byly budovány nejspíše ze svisle kladených dřevěných sloupů, omazaných následně hlínou a ohozených omítkou, byly zapuštěny do základového žlabu, který měl trapézovitý půdorys.
Dobře dochované celé půdorysy takových staveb u nás nejsou příliš časté. Jen pár metrů za zadní částí domu byla odhalena jáma, která obsahovala stovky větších i menších úlomků tzv. bavorského jurského rohovce, což je laicky řečeno jistý druh pazourku, který má známé výchozy právě v Bavorsku. Tam jsou také známy doly, kde byl dobýván. V jisté době byla tato surovina na výrobu štípaných nástrojů velmi populární i v Čechách a byla sem dovážena v celých deskách. Totiž, tento druh pazourku tvoří v zemi charakteristické ploché desky, které tehdejší lidé dále lámali a štípali na menší kusy, z nichž se vyráběly finální výrobky. Kousky takových desek byly nalezeny i v Chotýši a představují nejvýchodnější doklad jejich vývozu z místa dolování. Dokonce se zdá, že v Chotýši byly z této suroviny vyráběny přednostně malé gracilní vrtáčky (Burgert – Kapustka – Beneš 2018). Vyráběl je zde snad nějaký propagátor nové zajímavé suroviny, pro kterou bylo třeba vytvořit odbytiště? To bychom už zřejmě přeháněli a fantazírovali.
V každém případě jsem toho názoru, že zarazit neohlášenou stavbu a provést tam v létě 2013 záchranný archeologický výzkum bylo dobře. A to také proto, že se celý výzkum postupně podařilo s vybranými specialisty na daná období a témata publikovat v odborné literatuře a zapojit jej tak do nikdy nekončící vědecké diskuse. Chotýš si tak našel své místo na archeologické mapě Čech.
Autoři fotografií a kreseb: Zdeněk Beneš a uvedení.
A kam dál?
Reportáž ze záchranného archeologického výzkumu v Chotýši najdete na popularizačním webu Archeologie na dosah.
Citovaná literatura:
Beneš, Z. – Čisťakova, V. 2016: Objekty ze starší doby železné z Chotýše, okr. Kolín, a spirálovité záušnice „skytského“ původu ve střední a východní Evropě, in: Popelka, M. - Šmidtová, R. - Burgert, P. - Jílek, J. (eds.): …tenkrát na východě… Sborník k 80. narozeninám Víta Vokolka, Praehistorica XXXIII/1–2, 31–53, Praha.
Dobeš, M. – Beneš, Z. 2018: Nový nález michelsbersko-baalberského horizontu ze středních Čech (39. stol. BC): hrob (?) z Chotýše, okr. Kolín, Archeologie ve středních Čechách 22/1, 109–119.
Burgert, P. – Kapustka, K. – Beneš, Z. 2018: Zpracování bavorských deskovitých rohovců v neolitu na příkladu dílny ze sídliště kultury s vypíchanou keramikou v Chotýši u Českého Brodu, Památky archeologické 109, 37–74.
