Otcové archeologové. Rozhovor při příležitosti Dne otců.
„Jeden otec je více než sto učitelů", pravil kdysi anglikánský kněz a velšský básník George Herbert. Že rodiče pomáhají svým dětem zorientovat se ve světě a jsou jejich prvními učiteli je známá skutečnost. Nakolik ale povolání otců a matek ovlivňují osudy jejich potomků si netroufáme soudit. Při příležitosti oslav Dne otců, který se každoročně slaví vždy třetí červnovou neděli v mnoha zemích světa včetně České republiky a který letos připadá na 16. června, jsme pro vás vyzpovídali několik našich milých kolegů a archeologů, kteří si ve svém nabitém programu našli pár chvil a zodpověděli naše dotazy. Přečtěte si i vy jejich postřehy o vztahu mezi rodiči a jejich profesí a o tom, nakolik studium dávných kultur ovlivňuje jejich osobní život.
1. Jak archeologie ovlivnila váš vztah k potomkům? Je archeologie ve vaší domácnosti častým tématem? A jak se prolíná váš rodinný a profesní život?
2. Liší se, podle vás, role otce v dnešní době nějak zásadně od historických období, které zkoumáte?
Jak a v čem? Vychovával byste radši své děti v pravěku?
3. Líbilo by se vám, kdyby se vaše dítě stalo archeologem a proč?
Jan Bouzek
(Ústav pro klasickou archeologii Filozofické fakulty UK)
1. Žil jsem v mezinárodním společenství, kterého se účastnily i mé děti, na vykopávkách jsem míval zejména vnoučata.
2. Několik starých kultur je zvlášť blízkých mému srdci, ale nyní od nich mám radši již odstup.
3. Aby se moji potomci stali archeology, jsem nijak zvlášť nechtěl, ale jedna moje vnučka archeologii studuje.
Jiří Janák
(Český egyptologický ústav Filozofické fakulty UK)
1. Mé odpovědi na vaše otázky budou možná trochu zkreslené, protože nejsem archeolog v pravém smyslu slova. Je to jen jedna část mé práce. Většinou se zabývám spíše analýzou a výkladem staroegyptských náboženských, mytologických a magických představ a textů. Archeologický výzkum ale představuje základní, velmi důležitou a především zábavnou součást mého bádání. A jestli archeologie nějak ovlivnila můj vztah k potomkům? Ani ne. To víc ovlivnila vztah potomků ke mně. Je to vlastně ten hlavní aspekt mé práce, o kterém se s dětmi mohu bavit a kterým je mohu nějak upoutat. Ostatní jsou možná až příliš teoretické a abstraktní. Když v poušti 20 metrů pod zemí hledám pohřební komoru, která pravděpodobně bude plná magických textů, zobrazení bohů a démonů a možná v ní bude ještě mumie, a dokonce třeba i živá kobra, rozhodně to děti uchvátí víc, než když jim řeknu, že zrovna dopisuji zajímavý příspěvek na mezinárodní konferenci o možných vlivech egyptského pojetí posmrtného soudu na židovskou apokalyptickou literaturu a rané křesťanství.
A jestli je archeologie u nás doma častým tématem? Vlastně ano, ale zas to nebude jen čistá archeologie. Spíš je to směs historie, komparativní religionistiky, dějin umění, přírodních věd atd., ale archeologie často představuje nutný předpoklad všech těchto odvětví bádání, kterým se věnujeme já i moje žena, což samozřejmě nějak přechází také na naše děti. V tomto ohledu je pro děti asi nejzajímavější naše obliba a potřeba navštěvovat významná archeologická, historická a přírodovědná muzea, a pak také příprava popularizační a lektorské činnosti pro děti a školy. To je něco, na čem se mohou samy bezprostředně podílet nějakým nápadem nebo kritikou.
Samozřejmě, že se náš rodinný a profesní život nějak prolínat musí. Jakékoli vědecké bádání je tím typem profese, který si vlastně nosíte pořád s sebou a ze kterého je velmi těžké po pracovní době vystoupit. Ale je nutné to udělat, alespoň občas! A právě v tom vám mohou pomoci děti, i když vám se třeba zrovna moc nechce.
2. Určitě se liší, ale spíš jen v detailech. Základní úkoly rodičů zůstávají stejné, přestože se jejich role v poslední době trochu posouvají. Oproti starému Egyptu a dalším předovýchodním nebo dnešním blízkovýchodním kulturám je evropská rodina více individualizovaná. Nežijeme ve velkých rodinách, jejichž hlavou by byl otec, kterého by ostatní členové tohoto širokého společenství poslouchali a který by se ale musel o všechny starat. Egypťané si třeba mysleli, že jejich vlastní oživující duše (ka) byla zodpovědná nejen za udržení života jich samotných, ale také za ochranu života jejich rodičů a dětí. Nemluvě o úzkém vztahu, který žijící udržovali i se svými zesnulými předky (achu). Ale pokud jde o vztah otce, matky a jejich dětí mezi sebou, myslím, že vše zůstává a zůstane při starém.
Nevím, co si od toho slibovat, ale rozhodně bych chtěl na chvíli zkusit vychovávat své děti v pravěku. Nejspíš by vše bylo na jednu stranu jasné a jednoduché, a na druhou stranu nepříjemně těžké a možná i kruté. Neustálé hledání obživy, výchova, škola a boj o přežití rodiny by tak nějak splývaly.
3. Asi by se mi víc líbilo, kdybychom se s dětmi nějak profesně doplňovali, spíše než překrývali. Bylo by to určitě pestřejší a zajímavější. Přál bych si, aby se věnovaly nějaké tvůrčí, možná badatelské, ale rozhodně dobrodružné činnosti. A kdyby se to nějak týkalo i archeologie, historie nebo umění, bylo by to samozřejmě skvělé. Ale taková ochrana divokých šelem v Africe nebo velryb uprostřed oceánu by byla taky fajn. Třeba by mě pak děti vzaly s sebou do práce, stejně jako to dělám já jim. :-)
Milan Kukla
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech)
1. Myslím si, že archeologie nijak zásadně můj vztah k dceři neovlivnila. Neřekl bych ani, že archeologie je u nás doma častým tématem. Má devítiletá dcera se však ve škole s archeologií a historií už začíná potkávat, takže drobný zájem tu je. Prolínání se projevuje zejména rodinnými výlety na rozmanité archeologické lokality, návštěvami památek a muzeí.
2. To si nemyslím. Otec vždy zůstane otcem. Otázkou ale je určitá hierarchie, která se může v různých dobách lišit. Výchova dětí v pravěku je sice zajímavá a možná romantická představa, ale nejspíš ne.
3. V dnešní svobodné době máme všichni na výběr. Pokud by ji to bavilo, tak proč ne, nebránil bych jí. Ale vysvětlil bych jí, že je to spíše srdcová záležitost. :-D
Tomáš Polišenský
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech)
1. Archeologie můj vztah potomkům ovlivnila celkem pozitivně, neboť mám dost času se jim věnovat. Častým tématem u nás doma ale není, leda jako součást všeobecného dovzdělávání dětí.
Můj rodinný a profesní život se prolínají poklidně. Když řešíte „střepy", staré tisíce let a na druhé straně vidíte jak váš čas s dětmi letí, tak není co řešit.
2. Zásadně ne, přítomnost či absence otce v rodině měli v pravěku jako i dnes obdobné důsledky. Nejvíce se asi liší v právním postavení otce a matky v rámci rodiny či rodu, ale o těchto záležitostech se můžeme pouze dohadovat.
Dovedu si představit relativně velmi pohodová období pravěku (například mezolit), ovšem žít radši v pravěku než teď – no nevím, ale všeobecně považuji za největší přednost vzdělávání v pravěku minimální intervence ze strany institucí.
3. Děti už teď mají zajisté rodinou zátěž pokud jde o historii, ale jestli a jak ji budou chtít rozvíjet i ve svých profesních životech záleží na nich samotných. Budu zcela spokojen když si dokážou sami určit či vybrat optimální způsob.
Ladislav Stančo
(Ústav pro klasickou archeologii Filozofické fakulty UK)
1. Nemám pocit, že by archeologie ovlivnila můj vztah k potomkům, ale například pravidelné expedice se do vztahu k dětem výrazně promítají: pokaždé, když vyjíždím se mi už po cestě stýská a po pár týdnech se na dcery hrozně těším. Vždycky si tak připomenu, co pro mě rodina znamená. Obě holky se narodily v březnu a já pak odkládal expedici jak to jen šlo, ale jel jsem i tak. Doma archeologii příliš neřešíme, dcery jsou spíš umělkyně, ale třeba na dovolené mají smůlu a po několika archeologických lokalitách, třeba v Řecku, je samozřejmě povodím, aby si tu pláž pak zasloužily. Co děti výrazně ovlivňují, je odborná práce - doma toho po večerech moc neudělám, není čas, ani prostor, takže mi články trvají několikanásobně déle, než bych si přál (hezké alibi, že?). :)
2. Myslím, že celkem zásadní rozdíl je v tom, že dnes otec věnuje pozornost výchově dcer víc, než by tomu bylo v antice (třebaže v mém případě stále ne dost, je to hlavně na mé ženě). Výchovu v pravěku si asi nedokážu dost dobře představit, bylo by tam víc lovení, vydělávání kůží a podobných věciček a o něco méně kroužků, zejména housle ne. Bylo by ovšem více času na táboření pod širákem a další příjemnosti, jichž si dopřáváme málo a ještě méně.
3. Ani jedna z dcer neprojevuje nejmenší zálibu v naší vědě a já to nevnímám nijak úkorně. Jistě budou jednou dělat něco zajímavého a užitečného, archeologii budou muset zvládnout jiné dnešní děti. Kdyby je to ale bavilo, bylo by to fajn, o konverzační témata táty a dcer je někdy nouze.
Miloš Vávra
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech)
1. Archeologie mne, když byly děti malé, částečně odvedla od rodiny a několik let jsme si s manželkou (zvláště já) pochvalovali, že máme víkendové manželství. Možná proto nám vydrželo. To platilo především o prázdninách, kdy jsem se vracel domů jen na sobotu a neděli. Auto (natož služební) k dispozici nebylo a o dvě naše děti se starala moje paní s velkým podílem jejích rodičů. V současnosti jsme štafetu převzali my a tak podle svých sil pomáháme s vnoučaty. Když byly naše děti starší, pracoval jsem už ve Velimi a dlouho jsem byl odkázán na vlak, telefonní budku u nádraží a týdenní pobyty na výzkumu pokračovaly.
Po práci v terénu mne pak dlouhou dobu zahradničení na dvou místech (doma a na chatě) nelákalo, neboť jsem měl vrtání v hlíně za celý týden dosyta. Nyní se to trochu láme k lepšímu.
Manželka mi právě sdělila, že se o archeologii doma mluví často, já to tak nevnímám a snažím se být tolerantní k jejímu poznávání květin, historických zahrad, zahradníků a parků, kterážto tematika doma kapánek převládá.
2. Role otců se v poslední době výrazně mění ve prospěch spolupráce obou rodičů v péči o potomky, myslím, že dříve (a o to víc v pravěku) a na řadě míst ve světě dodnes, tomu tak nebylo a ještě není. Vzpomenu-li si jen namátkou například na v podstatě nedávnou vysokou úmrtnost dětí, jímá mne děs, jak hrozné to pro rodiče bylo.
3. Aby moje děti převzaly odbornou štafetu jsem neměl v plánu (nebyl bych však proti; krátké pobyty na výzkumu je zas tak nezaujaly), nechali jsme na jejich rozhodnutí a do života se obě včlenily s potřebou pomáhat druhým, což považuji za úspěch naší i prarodičovské výchovy.
Vojtěch Volf
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech)
1. Archeologie můj vztah k potomkům neovlivnila zřejmě vůbec. Občas se o ní bavíme, ale není to pravidlem. Asi jako o každé práci jednoho z rodičů. Sem tam vyrážím na kontroly výkopů v rámci svého bydliště s kočárkem.
2. Role otce se samozřejmě od dob středověku zásadně změnila, což je v současné době velmi diskutováno, a tedy není třeba se k tomu více vyjadřovat - to patří do rukou odborníků. :) Jsem rád, že můžu vychovávat své děti teď a asi raději něž v pravěku či středověku.
3. Pokud by ji to bavilo, tak samozřejmě.
Všem respondentům děkujeme za jejich odpovědi i za čas, který věnovali Cestám archeologie a přejeme jim hodně úspěchů v profesním i rodinném životě!
Krásný den všem otcům a jejich potomkům!
Fotografie: z archivu respondentů a volně dostupných zdrojů.
