Petra Beran-Cimbůrková
- 6. 2.
- Minut čtení: 9

Nemoci našich předků (6): Choroby zubů a alveolů II – Abraze, paradentóza, zubní kámen....

…horizontální lineární hypoplázie skloviny, ortodontické anomálie

Možná vás to překvapí, ale mnoho nemocí zdaleka není doménou dneška. Antropologie dokládá, že kořeny celé řady chorob je nutné hledat již v dávné minulosti. V seriálu Nemoci našich předků vám představíme některá známá i méně známá onemocnění. V prvních třech článcích série jsme představili rodinu degenerativně produktivních procesů: DISH (difuzní idiopatická hyperostóza skeletu), deformační artrózu, deformační spondylózu. Dále ve čtvrtém článku pak stopy traumat na kostech. V pátém zubní kazy a periapikální léze. Nyní se podíváme na zbývající choroby zubů a alveolů.

Přehled terminologie:

abraze, obroušení.

atrofie, zmenšení normálně vyvinutého orgánu, na němž se podílí úbytek jeho buněk, nebo zmenšení jejich velikosti.

bukální, tvářový, směrem ke tváři.

distální, plocha vzdálenější středu zubního oblouku.

druhy zubů trvalého chrupu: I, incisor – řezák; C, canine – špičák; P, premolar – třenový zub; M, molar – stolička.

hypodontie, vrozené chybění základu některého zubu v čelisti.

labiální, směrem ke rtům.

linguální, směrem k jazyku (u dolních zubů).

mesiální, plocha bližší středu zubního oblouku.

okluzní, kousací, žvýkací plocha.

ortodontický, týkající se nepravidelností chrupu a jejich léčby.

palatinální, směrem k patru (u horních zubů).

paradentóza, též parodontóza, chronické onemocnění závěsného aparátu zubu, dásně a zubního lůžka (alveolu). Zub se postupně uvolňuje a může dojít k jeho ztrátě.

zubní plak, měkký bělavý zubní povlak, který vzniká v dutině ústní. Je tvořen sacharidy a bakteriemi, které poškozují sklovinu. Má význam při vzniku zubního kazu, zubního kamene a paradentózy.

Obrušování chrupu (abraze)

V důsledku základní funkce chrupu – rozmělňování potravy – podléhají žvýkací plošky zubů postupnému obrušování (abrazi). Dosáhne-li abraze extrémního stupně s otevřením dřeňové dutiny zubu, dojde k podobným následkům jako u hlubokých kazů. Sledování stupně zubní abraze, která se v průběhu života prohlubuje, slouží v antropologii jako jedno z kritérií při stanovení individuálního stáří. Rovněž při studiu patologie chrupu je třeba stanovit – nejlépe u každého zubu – stupeň jeho abraze.

Urychluje je žvýkání tuhé potravy i používání chrupu k mimožvýkací – pracovní nebo jiné habituální činnosti. V pravěku (například i u starých Egypťanů) byla abraze mnohem výraznější a začínala v mladším věku než dnes. Příčinou byla nejen tuhá, syrová, špatně rozmělněná nebo nedokonale uvařená potrava, nýbrž i příměsi prašných zrn v mouce (zvláště v chlebové), které se do ní dostávaly při mletí z kamenných zrnotěrek nebo rotačních kamenných mlýnků (Leek 1972).

Proces obrušování zároveň brzdí časné vytváření zubního kazu. Odstraňuje mezihrbolkové rýhy a jamky, predilekční místa vzniku kazu. Zároveň vede obrušování chrupu k změně skusu, který je v mládí zpravidla nůžkovitý (psalidodontie), při vyšších stupních abraze se mění na klešťovitý (labidodontie).

Bašť (2007-2011), únětická kultura

Detaily výrazné abraze dentice horní čelisti. Muž nad 55 let.

Modřany (2020), knovízská kultura

Velmi asymetrická abraze na horní pravostranné první stoličce a celková výrazná abraze zbývajících zubů. Žena nad 55 let.

Svrkyně (2011), knovízská kultura

Všechny zuby v horní čelisti byly velmi silně a asymetricky abradovány (obě druhé stoličky mají na palatinální straně nejen zcela ubroušenou korunku a krček, ale i část kořene). Muž nad 55 let.

Cerhenice (2015), doba stěhování národů

Asymetrická abraze na dolním pravém druhém třenovém zubu a první stoličce (na bukální straně). Na třetí stoličce byl na mesiální ploše výrazný krčkový kaz. Muž nad 55 let.

Mladá Boleslav (2010), mladší doba hradištní

Atypický obrus pravého horního špičáku z labiální strany. Směr obrusu byl ze strany od rtů a pravděpodobně souvisel s často vykonávanou činností. Ostatní zuby byly zcela v pořádku. Žena 45–55 let.

Paradentóza a zubní kámen

Paradentóza (v anglické literatuře periodontální nemoc) zahrnuje různé formy onemocnění měkkých tkání ústní dutiny (dásní) a závěsného aparátu zubů (periodontia). Jde o zánětlivé nebo nezánětlivé, degenerativní onemocnění, které odbourává periodontium a tím způsobuje ztrátu i zdravých zubů. Za jeho příčinu se považují také dentální plaky, které se hromadí vlivem nedostatečné ústní hygieny a vyvolávají v periodontiu záněty nebo degenerativní změny. Plaky mohou kalcifikovat, čímž se vytváří zubní kámen (calculus), který dráždí okolní struktury. Zhoršování stavu působí infekční nemoci, nedostatek vitaminů, hormonální poruchy, nepříznivé návyky a poruchy skusu. Uplatňují se i genetické faktory a vlivy prostředí, kulturní i ekologické. V kostrových sériích se paradentóza určuje podle snížení alveolárního okraje (takzvané horizontální destrukce alveolů), vytváření porozity alveolárních sept, vroubkování bukálních a linguálních okrajů alveolů a vytváření kostních kapes (takzvané vertikální destrukce kosti).

Paradentózu je třeba odlišit od fyziologického ústupu alveolárních okrajů v průběhu stárnutí. Přitom dochází k postupnému odhalování stále delší části kořenů. Důsledkem je vypadávání zubů, uzavírání alveolů a postupná atrofie alveolárních výběžků čelistí.

Paradentóza byla v paleolitu vzácná, vzrostla v neolitu a od té doby její frekvence přibývala. V Anglii bylo údajně postiženo 74 % ze 130 lebek datovaných od neolitu do anglosaského období (cca do roku 1066).

Pečky (2007-2008, 2011), lengyelská kultura