top of page
  • Petra Beran-Cimbůrková

Nemoci našich předků (6): Choroby zubů a alveolů II – Abraze, paradentóza, zubní kámen....

…horizontální lineární hypoplázie skloviny, ortodontické anomálie


Možná vás to překvapí, ale mnoho nemocí zdaleka není doménou dneška. Antropologie dokládá, že kořeny celé řady chorob je nutné hledat již v dávné minulosti. V seriálu Nemoci našich předků vám představíme některá známá i méně známá onemocnění. V prvních třech článcích série jsme představili rodinu degenerativně produktivních procesů: DISH (difuzní idiopatická hyperostóza skeletu), deformační artrózu, deformační spondylózu. Dále ve čtvrtém článku pak stopy traumat na kostech. V pátém zubní kazy a periapikální léze. Nyní se podíváme na zbývající choroby zubů a alveolů.

 

Přehled terminologie:


abraze, obroušení.

atrofie, zmenšení normálně vyvinutého orgánu, na němž se podílí úbytek jeho buněk, nebo zmenšení jejich velikosti.

bukální, tvářový, směrem ke tváři.

distální, plocha vzdálenější středu zubního oblouku.

druhy zubů trvalého chrupu: I, incisor – řezák; C, canine – špičák; P, premolar – třenový zub; M, molar – stolička.

hypodontie, vrozené chybění základu některého zubu v čelisti.

labiální, směrem ke rtům.

linguální, směrem k jazyku (u dolních zubů).

mesiální, plocha bližší středu zubního oblouku.

okluzní, kousací, žvýkací plocha.

ortodontický, týkající se nepravidelností chrupu a jejich léčby.

palatinální, směrem k patru (u horních zubů).

paradentóza, též parodontóza, chronické onemocnění závěsného aparátu zubu, dásně a zubního lůžka (alveolu). Zub se postupně uvolňuje a může dojít k jeho ztrátě.

zubní plak, měkký bělavý zubní povlak, který vzniká v dutině ústní. Je tvořen sacharidy a bakteriemi, které poškozují sklovinu. Má význam při vzniku zubního kazu, zubního kamene a paradentózy.

 

Obrušování chrupu (abraze)


V důsledku základní funkce chrupu – rozmělňování potravy – podléhají žvýkací plošky zubů postupnému obrušování (abrazi). Dosáhne-li abraze extrémního stupně s otevřením dřeňové dutiny zubu, dojde k podobným následkům jako u hlubokých kazů. Sledování stupně zubní abraze, která se v průběhu života prohlubuje, slouží v antropologii jako jedno z kritérií při stanovení individuálního stáří. Rovněž při studiu patologie chrupu je třeba stanovit – nejlépe u každého zubu – stupeň jeho abraze.


Urychluje je žvýkání tuhé potravy i používání chrupu k mimožvýkací – pracovní nebo jiné habituální činnosti. V pravěku (například i u starých Egypťanů) byla abraze mnohem výraznější a začínala v mladším věku než dnes. Příčinou byla nejen tuhá, syrová, špatně rozmělněná nebo nedokonale uvařená potrava, nýbrž i příměsi prašných zrn v mouce (zvláště v chlebové), které se do ní dostávaly při mletí z kamenných zrnotěrek nebo rotačních kamenných mlýnků (Leek 1972).


Proces obrušování zároveň brzdí časné vytváření zubního kazu. Odstraňuje mezihrbolkové rýhy a jamky, predilekční místa vzniku kazu. Zároveň vede obrušování chrupu k změně skusu, který je v mládí zpravidla nůžkovitý (psalidodontie), při vyšších stupních abraze se mění na klešťovitý (labidodontie).



Bašť (2007-2011), únětická kultura

Detaily výrazné abraze dentice horní čelisti. Muž nad 55 let.




Modřany (2020), knovízská kultura

Velmi asymetrická abraze na horní pravostranné první stoličce a celková výrazná abraze zbývajících zubů. Žena nad 55 let.



Svrkyně (2011), knovízská kultura

Všechny zuby v horní čelisti byly velmi silně a asymetricky abradovány (obě druhé stoličky mají na palatinální straně nejen zcela ubroušenou korunku a krček, ale i část kořene). Muž nad 55 let.




Cerhenice (2015), doba stěhování národů

Asymetrická abraze na dolním pravém druhém třenovém zubu a první stoličce (na bukální straně). Na třetí stoličce byl na mesiální ploše výrazný krčkový kaz. Muž nad 55 let.



Mladá Boleslav (2010), mladší doba hradištní

Atypický obrus pravého horního špičáku z labiální strany. Směr obrusu byl ze strany od rtů a pravděpodobně souvisel s často vykonávanou činností. Ostatní zuby byly zcela v pořádku. Žena 45–55 let.


 

Paradentóza a zubní kámen


Paradentóza (v anglické literatuře periodontální nemoc) zahrnuje různé formy onemocnění měkkých tkání ústní dutiny (dásní) a závěsného aparátu zubů (periodontia). Jde o zánětlivé nebo nezánětlivé, degenerativní onemocnění, které odbourává periodontium a tím způsobuje ztrátu i zdravých zubů. Za jeho příčinu se považují také dentální plaky, které se hromadí vlivem nedostatečné ústní hygieny a vyvolávají v periodontiu záněty nebo degenerativní změny. Plaky mohou kalcifikovat, čímž se vytváří zubní kámen (calculus), který dráždí okolní struktury. Zhoršování stavu působí infekční nemoci, nedostatek vitaminů, hormonální poruchy, nepříznivé návyky a poruchy skusu. Uplatňují se i genetické faktory a vlivy prostředí, kulturní i ekologické. V kostrových sériích se paradentóza určuje podle snížení alveolárního okraje (takzvané horizontální destrukce alveolů), vytváření porozity alveolárních sept, vroubkování bukálních a linguálních okrajů alveolů a vytváření kostních kapes (takzvané vertikální destrukce kosti).

Paradentózu je třeba odlišit od fyziologického ústupu alveolárních okrajů v průběhu stárnutí. Přitom dochází k postupnému odhalování stále delší části kořenů. Důsledkem je vypadávání zubů, uzavírání alveolů a postupná atrofie alveolárních výběžků čelistí.


Paradentóza byla v paleolitu vzácná, vzrostla v neolitu a od té doby její frekvence přibývala. V Anglii bylo údajně postiženo 74 % ze 130 lebek datovaných od neolitu do anglosaského období (cca do roku 1066).



Pečky (2007-2008, 2011), lengyelská kultura

Paradentóza na dolní čelisti. Žena 45-55 let.


Paradentóza na dolní čelisti. Žena 30-35 let.




Sadská (2019), střední doba bronzová

Detail z bukální strany na levou polovinu horní čelisti s paradentózou. Pohlaví neurčitelné, věk nad 50 let.




Mladá Boleslav (2010), mladší doba hradištní

Střední zubní kámen na labiální ploše dolních řezáků a špičáků. Muž 30–35 let.




Zdětín (2012), středověk-novověk

Slabý zubní kámen. Žena 45-55 let.




Kostelní Lhota (2020), středověk-novověk

Na linguální ploše dolních řezáků, špičáků a prvního třenového zubu byl přítomen střední zubní kámen. V dolní čelisti byl původně jen jeden první řezák (postmortálně ztracený), jedná se o odchylku počtu zubů, viz dále. Žena 45-55 let.




Benátky nad Jizerou (2017), nedatováno

Na všech zubech je silný zubní kámen, na horních výraznější na bukální straně a na dolních předních na linguální ploše. Horní pravá M2 má zubní kámen i na okluzní ploše, protože proti sobě neměla delší dobu zub. Žena 45-55 let. Tato žena měla i neprořezané všechny třetí stoličky viz dále.



 

Horizontální lineární hypoplázie skloviny


Na přední ploše frontálních zubů lze někdy nalézt příčné rýhy či žlábky nebo jamky. Vznikají při kalcifikaci zubu, postupující od hrany či špičky korunky směrem ke kořenu, takže podle výšky defektu na korunce lze určit věk dítěte, ve kterém u něho vznikly.


Jejich studium jako důležitého zátěžového znaku (stresového markeru) je v současné době velmi populární. Zaviňuje je hluboká porucha metabolismu z různých příčin – nedostatku potravy, vápníku, vitaminu D – nebo těžké, zvláště infekční, choroby dětského věku.


Již jeden z australopitéků, Paranthropus robustus (žil před 2-1,2 milionem let), vykazoval ve 26 % izolovaných zubů hypoplastické jamky (především na stoličkách) nebo rýhy (převážně na předních zubech). Toto procento výskytu je velmi vysoké, výrazně se liší od všech porovnávaných žijících i fosilních členů tribu Hominini (Hominini je tribus shrnující v sobě člověka a jeho nejbližší příbuzné v rámci čeledi Hominidae. Z žijících hominidů sem patří oba druhy šimpanzů a člověk moudrý. Dále je do tohoto taxonu zahrnováno i množství vyhynulých předků obou skupin včetně jejich posledního společného předka.) Nyní probíhají genetické studie, zda za tento tak vysoký výskyt jamkovité hypoplázie nemůžou geny (Towle – Irish, 2019).




Micro-CT snímky (rentgenová mikrotomografie) jedince ze Swartkrans (SK 64, P. robustus), dolní pravostranná první stolička.

A) Pohled na linguální plochu, oranžová čára značí místo řezu na obrázku B.

B) Řez ukazující jamky na linguální i bukální ploše.

C) Okluzní plocha;

D) Detail jamek na okluzní ploše. Zdroj: Towle – Irish, 2019.




Identické kulaté hypoplastické jamky na čtyřech zubech jedinců P. robustus ze Swartkrans. A) SK 61; B) SK 63; C) SK 64; D) SK 90. Zdroj: Towle – Irish, 2019.


Mikroskopicky byly poruchy tvorby skloviny prokázány u paleolitických nálezů z jeskyně Kebara (Mount Carmel, Izrael). U britských nálezů z anglosaské doby (6.–7. století n. l.) mělo tyto defekty na více než jednom zubu 58 % lebek.



Pečky (2007-2008, 2011), lengyelská kultura

Velmi jemná horizontální lineární hypoplázie skloviny na horním levém druhém řezáku (vlevo) a špičáku (vpravo). Muž 24-30 let.




Slatina (2018), kultura se zvoncovitými poháry

Na obou dolních špičácích a prvních třenových zubech (výrazněji vlevo) byla zachycena horizontální lineární hypoplázie skloviny – odpovídá působení stresu (úraz, nemoc, podvýživa) ve věku 3,2-4,2 roku. Muž 16-20 let.




Mladá Boleslav (2010), mladší doba hradištní

Horizontální lineární hypoplázie skloviny a střední zubní kámen. Žena 18–21 let.



 

Ortodontické anomálie


Odchylky počtu zubů


Chrup je rovněž studován z ortodontického hlediska. Jde o nepravidelnosti počtu, tvaru a postavení jednotlivých zubů nebo zubních řad. Patří k nim i odchylky skusu (malokluze).


Vrozené chybění základu některého zubu (hypodontie) se týká nejčastěji horních bočních řezáků (I2), třenových zubů, zvláště druhého horního nebo dolního (P2) a třetí stoličky (M3 horní nebo dolní). Nezaložení jednoho i více z nich se v paleolitu vyskytovalo jen ojediněle, u prehistorických souborů dávných populací z různých dob a míst u méně než 27 % jedinců, během středověku vzrostlo na současných 10 až 40 % jedinců. Nejčastěji jde o třetí moláry (10–26 %), mnohem vzácněji o druhé premoláry (0,5–1 %) a nejméně často o druhé řezáky (0,1–0,8 %). Hypodontie postihuje více ženy než muže. Na pohřebištích v Mikulčicích chyběly třetí stoličky u 23,3 % mužů a 21,2 % žen, nebyly však odlišeny stoličky geneticky nezaložené (hypodontní) od stoliček neprořezaných (retinovaných čili impaktovaných).


Vrozený základ nadbytečného zubu (hyperdontie) byl popsán už v pleistocénu (viz dále), zůstal však vzácný i v neolitu (0,01–0,05 %), častěji se vyskytl v gallo-římské kultuře, dnes má frekvenci 0,15–3 %. Bývá naopak častější u mužů než u žen.


Australopithecus robustus (žil před 2-1,5 miliony lety) ze Swartkrans (SK 83) měl v horní čelisti nadpočetný řezák, který se prořezal v patře, hned za pravostranným prvním a druhým řezákem (Ripamonti – Petit – Thackeray, 1999).



Snímky horní čelisti jedince SK 83 (Australopithecus robustus) ze Swartkrans (Jihoafrická republika). Pohled zdola na celou horní čelist. Detail pravé poloviny horní čelisti s nadpočetným řezákem. Zdroj: Ripamonti – Petit – Thackeray, 1999.





Kostelní Lhota (2020), středověk-novověk

Detaily křivě prořezané horní levostranné třetí stoličky. Dentice byla zachována nahoře vpravo I1, P1-M1 a druhý řezák a špičák (I2-C) nebyly vůbec přítomné (geneticky nezaložené /hypodontie/nebo předčasně vypadlé?) a na jejich místo byly posunuty třenové zuby a M1. Stoličky M2 a M3 intravitální ztráta. Vlevo byly zachovány I1-P2, M3. Na I2 byla přítomna anatomická varieta interruption groove a intravitálně odlomený kousek zubu na labiální ploše. Stoličky M1 a M2 intravitálně ztraceny a M3 narostla výrazně křivě (v úhlu 45 stupňů proti ostatním zubům, M2 by se tam na své místo ani nevešla, je překryté M3). Na horní pravostranné M1 byl na distální ploše korunky nehluboký zubní kaz. Žena 45-55 let.


V dolní čelisti byly vpravo i vlevo přítomny zuby I2-M1 a M2-M3 intravitálně ztracené.


V dolní čelisti byl původně jen jeden první řezák (odchylka počtu zubů) – postmortálně ztracený. Na dolních špičácích byla sledována hypoplázie odpovídající působení stresu ve věku 3,6-4,2 roku. Na linguální ploše dolních I, C a P1 byl přítomen střední zubní kámen. U stoliček byla výrazná paradentóza. Žena 45-55 let (stejný jedinec jako předešlý případ).



Anomálie velikosti a tvaru zubů


Zmenšená velikost některého ze zubů (mikrodontie, nejčastěji třetí stoličky nebo bočního řezáku) byla popsána nejdříve v neolitu a vyskytuje se jen ve zlomcích procenta (dnes 0,5–1 %). Opačný případ, zvětšení velikosti (makrodontie) v důsledku srůstu zubů, bývá ještě řidším nálezem. Bohužel v našich nálezech prozatím tyto případy nebyly přítomny.


Impaktace (zaklínění) a ektopie (prořezání na neobvyklém místě) zubů


Anomálie směru erupce a tím vznikající anomální poloha zubu se týká nejčastěji špičáku, druhého řezáku a třetí stoličky /viz výše: Kostelní Lhota (2020)/. Frekvence je odhadována do 1 % v paleolitu, 5–15 % ve středověku, dnes 7–40 %.



Kolín (2008), eneolit

Dentice dolní čelisti a detail křivě prořezaného dolního pravého špičáku.


V dolní čelisti chyběl vpravo P2 (na jeho místě byla persistující dočasná druhá stolička /m2/), vlevo C, P1, P2, M2. Pravý dolní špičák byl otočen o 90 stupňů. Souviselo to pravděpodobně s perzistující (přetrvávající) pravostrannou dočasnou druhou stoličku (měla by vypadnout do věku 12,5 roku), která byla nalezena ve formě hnědého pahýlu s jedním kořenem (distálním). Žena 14-17 let.


Při nepoměru velkých zubů a malých čelistí vzniká úzké postavení horní nebo častěji dolní fronty (crowding, namačkání zubů).




Zápy (2020), únětická kultura

Dolní druhé řezáky byly křivě prořezané, natočené mesiálním okrajem k jazyku. Muž 30-35 let.




Nebovidy (2009), mladší doba římská – doba stěhování národů

Dolní řezáky měly v čelisti velmi málo místa a byly naměstnané na sebe, bohužel u prvních řezáků není možné, z důvodu chybějících zlomků kosti, rekonstruovat jejich zcela přesnou polohu v čelisti. Žena 40-50 let.




Bělá pod Bezdězem (2018), novověk

Dentice dolní čelisti neobsahovala pouze postmortálně ztracený pravý I1. Dolní pravá třetí stolička křivě rostla – cca v úhlu 45 stupňů proti druhé stoličce. Na dolních zubech byl přítomen slabý zubní kámen (nejvíce na I2 na linguální straně). Na dolním levém I2 byla zaznamenána hypoplázie svědčící o působení stresu ve věku 1,7-2,1 roku. Muž 20-30 let.



Resorbované alveoly


Pokud nějaký zub během života vypadl, a jedinec ještě poté řadu let žil, tak se zubní alveol zcela vyplní kostní tkání (resorbuje) a na povrchu kosti vznikne podobná plocha, jako kdyby zub ani nebyl nikdy prořezán.



Zdiby (2008), doba římská

Dolní čelist nesla pouze P1 vpravo a C, P1 a P2 vlevo. Postmortální ztráty: vpravo I1, I2, C, P2, vlevo I, I2. Alveoly všech stoliček byly kompletně resorbované. Žena nad 50 let.




Benátky nad Jizerou (2017), nedatováno

Resorbované alveoly, po ztrátě zubů během života, v dolní čelisti. Poslední vypadla levostranná první stolička – alveol ještě není zcela uzavřený. Žena 45-55 let.



 

Literatura:

Alt, K. W. – Rosing, F. W. – Teschler-Nicola, M. (eds.) (1998): Dental Anthropology Fundamentals, Limits, and Prospects. Springer Wien. s. 203-312.


Aufderheide, A. – Rodríguez–Martin, C. (1998): The Cambridge encyclopedia of human paleopathology. Cambridge: Cambridge university press. s. 398-412.

Horáčková, L. – Strouhal, E. – Vargová, L. (2004): Základy paleopatologie. In: Malina, J., ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů, 15. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM – Masarykova univerzita v Brně – Nakladatelství a vydavatelství NAUMA. s. 185-187.


Irish, J. D. – Scott, G. R. (eds.) (2016): A Companion to Dental Anthropology. Wiley-Blackwell. s. 413-484.

Leek, F. Filce (1972): Teeth and Bread in Ancient Egypt. Journal of Egyptian Archaeology, 58, s. 126–132.


Ortner, D. (2003): Identification of pathological conditions on human skeletal remains. Washington: Academic Press. s. 593-608.

Ortner, D. – Putschar, W. G. J. (1981): Identification of Pathological Conditions in Human Skeletal Remains. Washington: SMITHSONIAN INSTITUTION PRESS. s. 442-456.


Pinhasi, R. – Mays, S. (2008): Advances in human palaeopathology. West Sussex: John Wiley & Sons. s. 283-308.




Waldron, T. (2009): Palaeopathology. Cambridge: University Press. s. 239-248.

Comments


Nejnovější příspěvky
Archiv
bottom of page