• Mgr. Eva Schimerová

Pod pokličkou archeologie (19): Konzervace kovových nálezů

Kovové archeologické nálezy jako šperky, militaria atd. poutají naši pozornost a v médiích většinou nepřehlédneme zprávy o nálezu depotu mincí. Avšak již méně se píše o péči, kterou je nutné „starému železu“ dát aby se nerozpadlo na prach. Při konzervaci přitom nejde jen o uchování předmětu pro další generace, v laboratořích dochází k objevování mnoha detailů, které jsou pod korozí nebo přímo v ní ukryty. Co všechno se s kovovými nálezy děje poté co jsou vyzvednuty ze země, nám prozradí Mgr. Eva Schimerová, z Konzervátorské laboratoře CETA, Katedry archeologie na Univerzitě v Hradci Králové.

Pro stabilizaci (nejen) kovových předmětů je důležité, aby se správně ošetřily hned od počátku. V ideálním případě by se měly rovnou z terénu vozit do laboratoře, kde je konzervátoři za kontrolovaných podmínek nechají vysušit a pak je uloží do krabic se stabilním klimatem, kde potom čekají na konzervaci. Je to proto, že radikální změna okolního prostředí může na předmětech způsobovat nevratné změny. Z toho důvodu jsou konzervátorská pracoviště plná plastových bedýnek s indikátory vlhkosti, které se musí pravidelně kontrolovat, aby v nich nestoupala vlhkost a předměty dále nekorodovaly. Tento postup – tedy odvézt kovové nálezy co nejdříve z terénu je vždy nejlepší volbou. Pokud se stane, že archeolog tu možnost nemá, existují i postupy, které může využít v terénu, ale musí k nim být vhodné podmínky. Dá se totiž využít stejný systém, který by potom prováděli konzervátoři ve chvíli, kdy se k nim předměty dostanou.


Bez mikroskopu se dnes už konzervátoři neobejdou


Prvním krokem je nechat předměty vyschnout. Ve chvíli, kdy se vytahují ze země, obsahují v sobě ještě vlhkost z půdy a té je třeba se co nejlépe zbavit. Pokud je k dispozici nějaký prostor, kde mohou předměty v klidu schnout (v buňce, kde není vlhko nebo na základně), pak je dobré je nechat volně na vzduchu prosychat, dá se využít i vytápěné místnosti. Po vyschnutí se předměty vloží do plastových zipových sáčků, které se propíchají, aby se případná reziduální vlhkost nekumulovala v sáčku. Poté je dobré u sebe mít plastové boxy s těsněním, ve kterých je sáček s vysoušecím médiem a tam se pak předměty vloží. Takto můžou pak chvíli vydržet, než se podaří je odvézt ke zpracování. Je třeba ale postupovat opatrně. Pokud bychom vlhké předměty prudce vysušili, mohly by se poškodit. Stejně tak pokud by byly uložené v uzavřeném sáčku a nemohly „dýchat“. Ideální je, aby archeolog, konzultoval postup s konzervátorem, který určí správný postup. Zní to možná složitě, ale jen to jen otázka zvyku. Při našem výzkumu na dálnici D11 se nám tento postup velmi osvědčil a praktikujeme ho dále.



Stejně důležitým pomocníkem jsou i rentgenové snímky


Často tradovaným mýtem mezi archeology je to, že pokud předměty okamžitě uložíme do demineralizované vody, tak je tím vlastně stabilizujeme. Kde se tato informace vzala, už asi nezjistíme, ale tento postup je vysoce nevhodný a v podstatě destruktivní. Přestože se lázeň demineralizované vody při konzervaci využívá, je to už součást samotné konzervace a ne preventivní opatření. Konkrétně u železných předmětů můžeme tímto skladováním způsobit nevratné škody, protože pobytem ve vodě vzniká sekundární koroze, díky které předmět ubývá na hmotě. Proto musí být tento proces kontrolovaný a ideálně co nejkratší a je lepší ho nechat na odbornících.



Fotografická dokumentace mince před konzervací bez patrné ražby


Samotná konzervace začíná vždy důkladným průzkumem předmětu pod mikroskopem. Hlavně u železných předmětů je nutné mít rentgenový snímek. Zjistíme, jak předmět vypadá, jak moc je zkorodovaný, a na rentgenu vidíme i případné výzdobné prvky, ale také praskliny a další faktory, které musíme při konzervaci brát v potaz. Poté se předmět fotograficky dokumentuje a na základě zjištěných informací se připraví návrh konzervačního postupu. V průběhu konzervace se může stát, že se narazí na další zajímavosti, které se potom dokumentují zvlášť. U kovů se může jednat třeba o otisky v korozních produktech – textilie, lidské kůže a vlasů, hmyzu, rostlin nebo i jiných organických pozůstatků, které byly v okolí předmětu. Tyto pozůstatky se, pokud nejsou k předmětu přikorodované, sundají a uloží zvlášť. Vše se ukládá s ohledem na budoucí bádání a řádně se dokumentuje a popisuje.



Rentgenový snímek mince, který ukazuje detaily


První fází je očištění předmětu. U mědi a jejích slitin to nejčastěji bývá pouze od zbytků hlíny, u želez se odstraňují svrchní korozní vrstvy tak, aby se neporušilo kovové jádro předmětu. Při prohlídce předmětu se vrstvy hlíny, které lze odstranit sundávají opatrně pomocí štětců nebo vatových tyčinek namočených v alkoholu, který předměty nesmáčí a rychle vytěká. Čištění by mělo vždy probíhat tak, aby se nepoškodil původní povrch předmětu. Bez mikroskopu nebo jiného způsobu adekvátního zvětšení by se předměty vůbec čistit neměly. Jednak proto, abychom nepoškodili povrch předmětu, ale díky zvětšení můžeme identifikovat třeba zbytky pokovení, nebo jiné důležité prvky. Pro čištění se využívají různé nástroje s ohledem na to, s jakým materiálem zrovna pracujeme, od štětců, přes skalpely, ultrazvukové jehly, rotační nástroje až po mikrootryskávací zařízení.



Mince po konzervaci


U předmětů z mědi a jejích slitin, jinak zvaných i barevné kovy se postup volí především podle stavu tzv. patiny. Časem se jejich zlatavý povrch potáhne zelenou nebo někdy až modrou vrstvou (v závislosti na použité rudě, nebo chemických podmínkách, ve kterých byly uloženy), která se neodstraňuje. Pokud je předmět pokrytý hladkou vrstvou, ta slouží zároveň jako jeho ochrana. Občas se objevují vydrobená místa pokrytá práškovou zelenou korozí, která se potom musí důkladně stabilizovat. Po stabilizaci se předměty vysoušejí a natírají ochranným lakem a někdy i voskem. Jsou i relevantní názory, že to není nutné, protože patina předmět chrání dostatečně. Tam je ale třeba to ověřit chemicky, aby se nic nezanedbalo.


Kování z barevného kovu pokryté korozními produkty a zeminou


Železné předměty jsou často považovány za náročnější a pracnější na konzervaci, ale to je vždy velmi individuální. Platí ale, že jejich stav je často velmi akutní a v některých případech je třeba postupovat velmi rychle. V minulosti se objevilo mnoho trendů, jak by se železo mělo konzervovat, proto také každý předmět ve sbírkách vypadá trochu jinak. U železných předmětů je důležité zjistit, jaký je stav kovového jádra a podle toho se stanoví jak moc nebo málo můžeme předmět čistit. V tom nám pomáhá rentgenové snímkování. Díky tomu můžeme i z amorfní hroudy korozních produktů vyčíst, co se v ní skrývá za předmět. Přestože se s tím můžeme občas setkat v muzejních expozicích, železné předměty by se neměly čistit až na kovové jádro. Pokud to stav dochování umožňuje, pak je ideální čištění zastavit na vrstvě, které se říká magnetit. Ta kopíruje původní povrch předmětu a má tmavou barvu, někdy až do černa, pod ní se už skrývá kovové jádro, které by mělo zůstat neodkryté. Proč? Protože v této vrstvě se nejčastěji dochovávají různé výzdobné prvky a detaily (jako třeba zbytky tauzie nebo pokovení) a také protože se může stát, že kovové jádro je někde natolik poškozené, že by se odstraněním magnetitu mohl předmět zhroutit. Následně se železné předměty stabilizují stejně jako předměty z barvených kovů. Určitě si každý někdy všiml, nebo se zamýšlel nad tím, proč jsou často železné předměty po konzervaci černé. Je to tím, že jedním z možných konzervátorských postupů je nanášení tanátovacího roztoku, který reakcí s korozními produkty zbarvuje předmět do tmavě černé barvy, pokud je postup proveden nesprávně může být odstín jiný, někdy až černofialový, občas se objevuje hnědý povrch. Následně se železné předměty opět stabilizují a nanesou se na ně vrstvy laku a někdy i vosku.



Kování po vyčištění a konzervaci


Nejčastěji se konzervátoři setkávají se železnými předměty a předměty ze slitin mědi. Občas se jim ale dostanou do rukou i jiné kovy. Jako zlato, stříbro, nebo třeba olovo. Zlato, pokud je „ryzí“ korozním procesům nepodléhá, takže ho obvykle stačí pouze vyčistit a je jako nové. Pokud má v sobě nějaké příměsi, pak už je čištění trochu pracnější. Často se stává, že díky příměsi mědi tvoří zelenou patinu, což platí často i u stříbra. Stříbro navíc ještě velmi často černá, což známe i dnes, například u šperků. Olovo se často potahuje bílou vrstvou, která je velmi pevná a kopíruje tvar předmětu, tato vrstva se obvykle neodstraňuje.


Po stabilizaci a závěrečných povrchových úpravách se potom předměty vždy fotograficky zdokumentují a následuje tvorba konzervátorské zprávy. Zpráva by měla mít vždy jisté náležitosti. Musí obsahovat přesný popis konzervačního postupu, a to i včetně použitých nátěrů (lak, vosk) a rozpouštědel. Proč je to tak důležité? Může se stát, že za pár let se bude muset předmět rekonzervovat a proto je nezbytné, aby konzervátor, který rekonzervaci provádí věděl, jak má minulé nátěry odstranit. Rekonzervace je obecně častější u železných předmětů, u kterých se proces koroze zastavuje jen velmi obtížně. Zpráva by měla obsahovat i fotografickou dokumentaci, ideálně před započetím konzervace a také po jejím dokončení. Někdy je třeba dokumentovat i průběh prací, třeba když se podaří odhalit nějaké výzdobné prvky, nebo otisky v korozních produktech.



Železný nožík s kostěnou rukojetí před konzervací


Nemalý vliv mají na stav kovových předmětů také podmínky, ve kterých jsou uložené. Každý materiál má své specifické požadavky na teplotu, relativní vlhkost a světlo. Nejdůležitější je u kovů právě vlhkost, která by v případě, že vykazují aktivní korozi ideálně neměla přesahovat 20%. Proto se kovy často skladují samostatně, neboť ostatní materiály obvykle vyžadují vyšší vlhkost. Nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout je zkonzervované předměty opět uložit do boxů s vysoušecími sáčky a indikátorem vlhkosti, jak bylo uvedeno už výše. Nesmírně důležité je i dodržovat jistá pravidla při manipulaci s kovovými předměty. Samozřejmě se s nimi musí zacházet opatrně, protože jsou křehké, ale je nezbytné si na jakoukoliv manipulaci s nimi brát rukavice. Kontakt s lidským potem na rukou by totiž mohl opět nastartovat korozní procesy.



Železný nožík s kostěnou rukojetí po konzervaci a ošetření tanátovacím roztokem


O kovech by se toho dalo napsat opravdu mnoho, ale pokud by si čtenář, ať archeolog, nebo archeologický nadšenec měl zapamatovat to nejdůležitější, pak by to bylo rozhodně to, že na kovové předměty se nemá sahat bez rukavic, po konzervaci to platí bez výjimky. Toto pravidlo se často nedodržuje a je třeba si uvědomit, že za konzervací se skrývá mnoho hodin něčí práce, kterou tím de facto znehodnocujeme. Dále že je vždy třeba zajistit, aby se kovy pomalu a důkladně vysušily, než se uloží do kontrolovaných podmínek, kde mohou potom v klidu vyčkávat – buď na konzervaci nebo na zpracování do nálezové zprávy nebo publikace. Konzervaci kovových artefaktů (a konečně i všech ostatních) by měl vždy provádět odborník ve spolupráci s archeologem, aby se získalo maximum informací a zároveň minimalizovaly škody, které mohou často i v dobré víře vzniknout nesprávnou manipulací.

Nejnovější příspěvky