• Mgr. Eva Schimerová

Pod pokličkou archeologie (19): Konzervace kovových nálezů

Kovové archeologické nálezy jako šperky, militaria atd. poutají naši pozornost a v médiích většinou nepřehlédneme zprávy o nálezu depotu mincí. Avšak již méně se píše o péči, kterou je nutné „starému železu“ dát aby se nerozpadlo na prach. Při konzervaci přitom nejde jen o uchování předmětu pro další generace, v laboratořích dochází k objevování mnoha detailů, které jsou pod korozí nebo přímo v ní ukryty. Co všechno se s kovovými nálezy děje poté co jsou vyzvednuty ze země, nám prozradí Mgr. Eva Schimerová, z Konzervátorské laboratoře CETA, Katedry archeologie na Univerzitě v Hradci Králové.

Pro stabilizaci (nejen) kovových předmětů je důležité, aby se správně ošetřily hned od počátku. V ideálním případě by se měly rovnou z terénu vozit do laboratoře, kde je konzervátoři za kontrolovaných podmínek nechají vysušit a pak je uloží do krabic se stabilním klimatem, kde potom čekají na konzervaci. Je to proto, že radikální změna okolního prostředí může na předmětech způsobovat nevratné změny. Z toho důvodu jsou konzervátorská pracoviště plná plastových bedýnek s indikátory vlhkosti, které se musí pravidelně kontrolovat, aby v nich nestoupala vlhkost a předměty dále nekorodovaly. Tento postup – tedy odvézt kovové nálezy co nejdříve z terénu je vždy nejlepší volbou. Pokud se stane, že archeolog tu možnost nemá, existují i postupy, které může využít v terénu, ale musí k nim být vhodné podmínky. Dá se totiž využít stejný systém, který by potom prováděli konzervátoři ve chvíli, kdy se k nim předměty dostanou.


Bez mikroskopu se dnes už konzervátoři neobejdou


Prvním krokem je nechat předměty vyschnout. Ve chvíli, kdy se vytahují ze země, obsahují v sobě ještě vlhkost z půdy a té je třeba se co nejlépe zbavit. Pokud je k dispozici nějaký prostor, kde mohou předměty v klidu schnout (v buňce, kde není vlhko nebo na základně), pak je dobré je nechat volně na vzduchu prosychat, dá se využít i vytápěné místnosti. Po vyschnutí se předměty vloží do plastových zipových sáčků, které se propíchají, aby se případná reziduální vlhkost nekumulovala v sáčku. Poté je dobré u sebe mít plastové boxy s těsněním, ve kterých je sáček s vysoušecím médiem a tam se pak předměty vloží. Takto můžou pak chvíli vydržet, než se podaří je odvézt ke zpracování. Je třeba ale postupovat opatrně. Pokud bychom vlhké předměty prudce vysušili, mohly by se poškodit. Stejně tak pokud by byly uložené v uzavřeném sáčku a nemohly „dýchat“. Ideální je, aby archeolog, konzultoval postup s konzervátorem, který určí správný postup. Zní to možná složitě, ale jen to jen otázka zvyku. Při našem výzkumu na dálnici D11 se nám tento postup velmi osvědčil a praktikujeme ho dále.



Stejně důležitým pomocníkem jsou i rentgenové snímky


Často tradovaným mýtem mezi archeology je to, že pokud předměty okamžitě uložíme do demineralizované vody, tak je tím vlastně stabilizujeme. Kde se tato informace vzala, už asi nezjistíme, ale tento postup je vysoce nevhodný a v podstatě destruktivní. Přestože se lázeň demineralizované vody při konzervaci využívá, je to už součást samotné konzervace a ne preventivní opatření. Konkrétně u železných předmětů můžeme tímto skladováním způsobit nevratné škody, protože pobytem ve vodě vzniká sekundární koroze, díky které předmět ubývá na hmotě. Proto musí být tento proces kontrolovaný a ideálně co nejkratší a je lepší ho nechat na odbornících.



Fotografická dokumentace mince před konzervací bez patrné ražby


Samotná konzervace začíná vždy důkladným průzkumem předmětu pod mikroskopem. Hlavně u železných předmětů je nutné mít rentgenový snímek. Zjistíme, jak předmět vypadá, jak moc je zkorodovaný, a na rentgenu vidíme i případné výzdobné prvky, ale také praskliny a další faktory, které musíme při konzervaci brát v potaz. Poté se předmět fotograficky dokumentuje a na základě zjištěných informací se připraví návrh konzervačního postupu. V průběhu konzervace se může stát, že se narazí na další zajímavosti, které se potom dokumentují zvlášť. U kovů se může jednat třeba o otisky v korozních produktech – textilie, lidské kůže a vlasů, hmyzu, rostlin nebo i jiných organických pozůstatků, které byly v okolí předmětu. Tyto pozůstatky se, pokud nejsou k předmětu přikorodované, sundají a uloží zvlášť. Vše se ukládá s ohledem na budoucí bádání a řádně se dokumentuje a popisuje.



Rentgenový snímek mince, který ukazuje detaily


První fází je očištění předmětu. U mědi a jejích slitin to nejčastěji bývá pouze od zbytků hlíny, u želez se odstraňují svrchní korozní vrstvy tak, aby se neporušilo kovové jádro předmětu. Při prohlídce předmětu se vrstvy hlíny, které lze odstranit sundávají opatrně pomocí štětců nebo vatových tyčinek namočených v alkoholu, který předměty nesmáčí a rychle vytěká. Čištění by mělo vždy probíhat tak, aby se nepoškodil původní povrch předmětu. Bez mikroskopu nebo jiného způsobu adekvátního zvětšení by se předměty vůbec čistit neměly. Jednak proto, abychom nepoškodili povrch předmětu, al