Please reload

Nejnovější příspěvky

Pod pokličkou archeologie (8): Štípaná industrie (neboli pazourky)

20/04/2020

Jednoduchý kamenný úštěp s ostrou hranou prořízne i silnou kůži mrtvého slona. Díky kamennému ostří získali afričtí hominidé před třemi miliony let lepší přístup k výživnému masu a vnitřnostem. Ovládli schopnost poznat na kamenném jádru správný úhel a odrazit úštěp, díky kterému měli jistou výhodu proti ostatním predátorům. Od té doby kamenné nástroje formovaly životy našich předků až do nedávné minulosti. Dnes vám přinášíme další díl seriálu Pod pokličkou archeologie, tentokrát ve spolupráci s Petrem Zítkou, odborníkem na tzv. štípanou industrii.

 

 

Co a z čeho je vlastně štípaná industrie? A můžeme veškerou štípanou industrii nazývat pazourky?

 

Štípaná industrie, archeology často zjednodušeně nazývaná také jako “štípačka”, je označení pro kamenné nástroje (ale i jejich polotovary a odpad vzniklý při výrobě) vyrobené odštěpováním jednotlivých kusů z vhodné horniny. Štěpení kamene se řídí fyzikálními zákonitostmi, které pravěcí lidé museli chápat, ať už je pojmenovávali svými vlastními výrazy či si zprvu dovednost předávali pouhou nápodobou. Ovládáním celé řady proměnných, jako je úhel úderu, tvarování povrchu jádra, typ nástroje, jímž aplikujeme sílu apod., lze průběh štěpení ovlivnit a záměrně získávat polotovary předem určených tvarů a nástroje s ostrou pracovní hranou. 

 

Každá kultura v prehistorii používala poněkud jiné techniky a metody štípání kamene, vyráběli tedy i jiné typy hrotů a dalších nástrojů. Zjednodušený příklad je rozdíl mezi neandertálci a námi, moderními lidmi. Cílem neandertálců byly hlavně široké ostré úštěpy, které odrážely tvrdým kamenným otloukačem. Zatímco naši předkové, lovci sobů, mamutů a divokých koní, od doby před 40 000 lety, z jádra odbíjeli cíleně dlouhé tenké čepele. Lovci mamutů čepele štípali otloukačem z parohu, první zemědělci před 7000 až 4000 lety za použití parohového prostředníku a palice, některé kultury dokonce pouhým tlakem špičky z parohu či mědi. Paradoxně ne vždy platí, že čím starší období, tím primitivnější práce. S jistotou odbít z jádra tzv. levolloiský trojúhelníkovitý hrot, tak jak to skvěle zvládali neandertálci, je překvapivě obtížné i pro moderní zkušené štípače.

 

 

Naši předci v době kamenné využívali jako surovinu nejen známý pazourek (ze všech lidských kultur s jeho nejhumornějším pojmenováním přišli rozhodně současní geologové, kteří jej nazývají silicit glacigenních sedimentů). Zpracovávány byly také například křemence ze severozápadních Čech, jaspis z Podkrkonoší, křišťál z Českomoravské vrchoviny, rozmanité moravské rohovce, černý obsidián z východního Slovenska. Zdrojů štěpitelných surovin ve střední Evropě známe desítky až stovky, některé lze rozpoznat pouhým zrakem, jiné jsou si na první pohled tak podobné, že z nich petrografové musí pořídit výbrus a pod mikroskopem odlišit složení či typické mikrofosilie.

 

  

Zastoupení surovin na archeologické lokalitě nám mapuje síť využívaných zdrojů a pohyby pravěkých populací mezi nimi a sídlišti. Zatímco neandertálci na jižní Moravě zpracovávali převážně místní rohovce z okruhu několika málo desítek kilometrů, lovci mamutů (tedy moderní lidé) preferovali kvalitnější suroviny z až stovky kilometrů vzdálených zdrojů jižního Polska.

 

Kamenné suroviny, které lze opracovávat štípáním jsou tvrdé, dostatečně jemnozrnné a především homogenní či izotropní, tedy stejných vlastností ve všech směrech a celém objemu. Ačkoli tyto suroviny vznikly často zcela odlišnými geologickými procesy (např. „pazourek“ vznikl přeměnou těl mořských organismů, zatímco obsidián je vulkanického původu), mají všechny podobné složení, jsou tvořeny převážně oxidem křemičitým (SiO2). 

 

 

K čemu takové kamenné nástroje sloužily a jak vypadaly?

 

Okolnosti, v nichž se kamenné nástroje dochovaly, nám vypoví mnohé o jejich funkci. Jsou-li například hroty zabodnuté v kostech zvířete na místě úlovku, je zřejmé, že se jednalo o projektily. Od 19. století archeologové vytvořili dlouhý seznam typů kamenných artefaktů jako drasadla, škrabadla, rydla, vrtáky, pilky, hroty s množstvím podtypů a variant. Byl ale nástroj, který odborníci nyní klasifikují třeba jako škrabadlo, vůbec používán ke škrábání kůží? Odpovědi hledáme pomocí traseologie, tedy analýzou pracovních stop. Každý materiál s nímž kamenné ostří přijde do kontaktu, ať už je to maso či stébla neolitických obilnin, zanechává na povrchu čepele typické mikroskopické stopy. Tyto stopy na nálezech z archeologických výzkumů lze porovnat se stopami na opakovaně používaných replikách, a získat tak jasnější představu o tom, jakou praktickou funkci pravěký nástroj plnil. Tyto kamenné nástroje dost často mívaly i nějakou rukojeť. Stopy tmelu na nalezených hrotech a čepelích nám pak napoví, jak byly zasazeny do rukojeti či násady. Již v minulém díle tohoto seriálu Pod pokličkou archeologie jsme zmiňovali, že organické materiály, jako například dřevo, se během tisíců let v zemi rozloží. Existují však výjimky a podobu celého nástroje můžeme zrekonstruovat podle podobně datovaných nálezů např. z trvale zamokřených míst, kde se dochovaly i části ze dřeva či vázání rostlinnými vlákny.

 

 

Jak archeologové takový materiál zpracovávají?

 

Otázky, které si archeolog při pohledu na vykopaný soubor štípané industrie položí, můžeme pro snazší porozumění rozdělit do čtyř okruhů:

  1. tvar, tzn. jak kamenné nástroje v konkrétním souboru vypadají

  2. surovina, tedy kde pravěcí uživatelé získali surovinu

  3. technologie, tj. jak byly kamenné nástroje vyrobeny

  4. funkce, tedy k čemu tyto nástroje pravěcí lidé používali. 

 

Kamenný nástroj dnešní archeologové nevnímají jen v jeho konečném tvaru (např. jen jako rydlo), snaží se popsat jeho “životopis” (operační řetězec) a především za tímto artefaktem vždy vidí činnost člověka, který jej kdysi držel v ruce. Pokud je soubor štípané industrie studován komplexně v rámci tzv. operačního řetězce, zkoumáme sled všech kroků od získání suroviny, přes fáze výroby, užívání a reutilizace, až po vyřazení z živé kultury odhozením či třeba záměrným uložením do depotu či hrobu.

 

 

Výrobě artefaktů v rámci operačního řetězce se snažíme porozumět rozpoznáním metody, jíž byly artefakty vyrobeny. Metoda popisuje sled úkonů, které vedou k určitému zamýšlenému cíli. Sekvenci odbití zkoumáme analýzou negativů (to jsou plošky na jádře po odražených úštěpech) a pomocí tzv. remontáží. Pokud je při výzkumu odkryta dílna, množství štípané industrie nám dovolí pustit se do mimořádně pracného skládání úštěpů, čepelí a jader, tato remontáž nám pak prozradí záměr pravěkého štípače.

 

Jak víme, že “lovci mamutů” na Pálavě před 30 tisíci lety odráželi své tenké dlouhé čepele pomocí otloukače z parohu a mamutích klů? Věděli bychom to, i kdyby mamutovinové otloukače nebyly objeveny? Ano, pohledem zblízka na vnitřní stranu patky čepele objevíme drobnou “římsu”, jeden ze znaků, který na čepeli vznikne úderem měkkým organickým otloukačem. Díky experimentálnímu štípání generací archeologů-technologů dnes dokážeme na nalezených souborech štípané industrie odhadnout techniku, tj. zda šlo o přímý úder kamenným otloukačem, parohem, pomocí prostředníku či tlakem. Každá z technik zanechává na kamenných artefaktech charakteristické znaky, které lze číst a rozpoznat tak, jakým způsobem byly těženy čepele na konkrétní lokalitě, jaký repertoár technik používala zkoumaná kultura nebo jak se inovace ve štípání šířily Evropou.

 

 

 

Jak mohou archeologům při zkoumání pravěkých nástrojů pomoci původní obyvatelé Austrálie?

 

Jaké místo kamenné nástroje zaujímaly v životě prehistorických společností, šlo o spotřební zboží či prestižní artefakty? Bylo štípání doménou školených specialistů nebo tuto dovednost ovládal každý? K odpovědím na podobné otázky se snažíme přiblížit studiem nedávných či dosud žijících primitivních společností, prostřednictvím tzv. etnografických paralel. Archeologové vybavení poznatky etnografie tak porovnávají situace na vykopaných lokalitách doby kamenné s chováním existujících domorodých komunit, zkoumají pozůstatky na jejich opuštěných tábořištích apod. Také v případě funkce nástrojů někdy etnografové přinášejí překvapivá zjištění. Zajímavý příklad je yilugwa, nástroj jedné skupiny původních Australanů v podobě dlouhé retušované čepele. Na evropské lokalitě bychom ji klasifikovali jako tzv. koncové škrabadlo, pro Australany to byl “ženský nůž” k lehkému řezání a škrábání, který zároveň sloužil i jako lžíce při pojídání pečených rostlinných hlíz.

 

 

Na jakých výzkumech (resp. z jaké doby) nacházíme štípanou industrii? 

 

Při výzkumu v českých zemích na archaické kamenné artefakty, jako třeba pěstní klíny, narazíme na lokalitách s pozůstatky starších druhů rodu Homo, kteří žili před statisíci let. Bohaté sbírky úzkých hrotů a čepelí pochází hlavně ze sídlišť lovců mamutů, sobů a divokých koní mladšího paleolitu (40 tis. až 9 tis.), drobné geometrické trojúhelníčky objevujeme pod pískovcovými převisy, které obývali poslední lovci v mezolitu (9 tis - 5600 př.Kr.). Z důvodu hustší populace jsou početnější výzkumy z epochy zemědělského pravěku, kde se kamenné nástroje objevují v kontextu osad a pohřebišť neolitu (5600 - 4400 př.Kr), eneolitu (4400 - 2200 př.Kr.) a starší doby bronzové (2200 - 1600 p..Kr.). Ve věku bronzu lidé začali více spoléhat na kovová ostří a štípané artefakty z archeologického záznamu postupně mizí. Pozoruhodnou výjimkou je Krumlovský les na jižní Moravě, kde probíhalo štípání rohovce ve velkém objemu ještě na prahu doby železné 800 př.Kr., tentokrát však již jen jako rituální aktivita bez praktického účelu. 

 

Na závěr pro vás máme hádanku. K čemu myslíte, že sloužil tento předmět?

 

 

 

Chtěli byste rozšířit vaše kuchyňské vybavení a pořídit si například nějaký pravěký nůž? Navštivte web Petra Zítky Jak na pazourek, kde si takové výrobky můžete zakoupit. 

 

 

 

Please reload

Please reload

Archiv