top of page
  • Milan Kukla

POETICKO POPULÁRNĚ NAUČNÉ POJEDNÁNÍ O JEDNOM VELMI ZAJÍMAVÉM MÍSTĚ

Je nedělní odpoledne na konci července. Přijíždím po silnici od Řevničova, vůkol se lesknou zlaté klasy obilí a k nebi ční vypínající se chmel. Je lehce zataženo a vane silný vítr. Stromy i klasy se ohýbají ve větru.


U omšelého křížku zanechám vozidlo a s potřebným vybavením se nořím do hloubi starobylého hvozdu. Po půlhodině svižného tempa cestou, která vyústila z hlubokého a temného lesa, jenž je na západě a severozápadě lemován strmě klesající opukovou galerií, známou jako NPR Pochválovská stráň. Po obnažené opuce, která je vyleštěná do zrcadlového lesku, stoupám na náhorní plošinu. Vlevo zeje hluboká propadlina.


Na místě je ticho, slyšet je pouze štěbetání nesmělého drozda kvíčaly (Turdus pilaris). Pomalu se dává do deště. Rovná plocha zvláštně rezonuje vnitřní silou. Déšť zmizel stejně rychle jako se objevil a na západě se z rozedraných chuchvalců mračen vyhoupl zapadající sluneční kotouč, který krajinu obtěžkal zlatým světlem a prodlužujícími se stíny. Majestátnost místa, která je dána strmými opukovými srázy padajícími do okolní krajiny, je ještě podtržena mohutnými duby, ze kterých místy ční svraštělé pahýly starých větví, které bezhlesně křičí do omšelých mraků. Vítr v korunách šeptá dávné ozvěny.



Drozda vystřídala pěnice (Sylviidae) se svými zvučnými trylky. Kolem nově vysazených platanů (Platanus × Acerifolia) se rojí hejna vyletujících a pářících se mravenců drnových (Etramorium caespitum). Západ pomalu bledne nad tušeným pásem Krušných hor, nad kterými je stuha olověně modrých mraků, což nebrání dorůstajícímu srpku měsíce v tom, aby již vyšel a nechal se svým souputníkem nádherně osvětlovat. Nad hlavou prolétá první netopýr (Microchiroptera), bohužel jsem jej nestačil přesněji určit, který sbírá po tuctech křídlaté mravence. S přicházejícím soumrakem umlkají ptáci a štafetu přebírají zástupci rovnokřídlé hmyzí říše (Orthoptera), kteří v trávě cvrlikají (stridulace), jako někde ve středomoří.


Samotnou poetiku genia loci však kazí rezavějící vraky vozidel u barokní kaple sv. Václava, která je jednou ze tří zde stojících zděných staveb. Nepatřičně působí i pás rychle rostoucích topolů japonských (Populus), vysazených do půlkruhu na severní straně. Náhle se v trávě mihne černý stín. Přichází lovec. Opatrně našlapuje a dívá se do vysoké trávy po své kořisti. Je ode mne necelých 10 metrů, aniž by zachytil můj pach. Sehnu se k zemi, abych tvora (Felis catus) nevyplašil a mohl pořídit lepší snímek. V tu chvíli však zaregistruje slabý zvuk, snímané krytky z fotoaparátu a v okamžení prchá směrem k Dřevíčskému statku. Ano, právě jsem na úžasném hradišti Dřevíč. Strávit zde noc pod širým nebem bude velmi příjemné. S ubývajícím světlem začínají v trávě zářit smaragdově zelené tečky svatojánských mušek (Lampyris noctiluca).



Nyní, je možné během nautického soumraku sledovat matné světlo, které na východě tvoří odražené paprsky slunečního svitu na hradbě mraků (při soumraku je Slunce pod obzorem, osvětluje však horní vrstvy atmosféry, sluneční světlo se rozptyluje na molekulách vzduchu). Tehdy je ještě možné naposledy zahlédnout třepotající se siluety našich krásných okřídlených myší. A po soumraku astronomickém přichází tma tmoucí, kterou rozjasňují pouze myriády hvězd. V tuto roční dobu uvidíte Mléčnou dráhu, souhvězdí Labutě, Kasiopei, Herkula, nebo Velkou Medvědici. Ostré oko rozpozná i Merkur a Saturn. Usínám. Ale ne na dlouho.


Přichází svítání. Rozbřesk, úsvit nebo jak se říká na Moravě, rozednívání. Jedná se o nautický soumrak, během nějž se obzor na severovýchodě barví šmolkově modrou barvou. Ze tmy vystupují nařasené krajky stromů a slyšet je neustávající šelestění větru, doplněné občasným tupým hukotem dopravních letadel. Noc jako taková byla klidná, ale poměrně krátká. Její opravdu temná část trvala pouhých 146 minut. Pokud bychom započítali i večerní a ranní šírání, tak dostaneme nejvíce 5 hodin. Noční ticho rušil pouze štěkot psa z nedalekých Kozojed. Mezi stromy začíná opalizovat okrová barva a přichází modrá hodinka, nebo-li „l'heure bleue“.



Tolik vyhledávaný krátký okamžik dne, který miluje každý náruživý fotograf. Pak přichází civilní soumrak a zlatá hodinka. Okolní krajina se probírá k životu. Houstnou mračna drobných mušek, tu a tam pískne káně. Občas štěkne srnec svým děsivým hrdelním hlasem.



Vydávám se na detailnější průzkum. V severozápadní části je vidět pozůstatek valu, který s nevýraznou výškou 50 centimetrů ubíhá podél západní hrany, až k jižnímu vstupu zvanému Železná brána. Naproti tomu je ale dobře zachován mohutný val severní, místy až 2 metry vysoký. Ten je na několika místech porušen výkopy staršího data.


Sporadicky jsou na koruně valu zasazeny staré, svraštělé a bohatě plodící ořešáky. Těleso zaniklé hradby uprostřed severní strany mizí a vystupuje z okolního terénu až dále k východnímu ohybu, kde je posléze narušen cestou k Dřevíčskému statku. Průkop cesty zde lépe zviditelnil jinde téměř nezřetelný zaniklý příkop před valem, či zdvojení hradby.


Nyní si uděláme drobnou odbočku ke statku, který zřejmě stál za rozvojem intenzivního zemědělského využití hradiště. Jedná se ve zdejších končinách jak jinak než o opukovou stavbu, v tomto případě čtyřkřídlé dispozice, kterou se snaží kdosi zrekonstruovat. Drobné plastiky a střílny v ohradní zdi se tváří úsměvně, zatímco brány dvora působí majestátně.



Dobrý dojem nevytváří nový arkýř ze dvora ani suť z dmu, obsahující zbytky kachlových kamen, vyvezená do lesa u cesty. Vzhledem k faktu, že se jedná o kulturní památku, jsou to jevy dosti zarážející.



Poněkud nesourodě, zde působí hrázděná stavba, stojící mimo chráněný areál s opukovým dolním patrem a cihlovým horním patrem. Zbývající třetí stavení je lepší ani nekomentovat. Je 5:30 a začíná den. Pod statkem se otvírá krajina Džbánska k severu a dál je možné zahlédnout vrcholek Milešovky, Ostrého, Milé, Zlatníku a z horizontu Krušných hor vystupuje Černý vrch a Loučná. Z velké dálky se nese nepříjemný hukot zemědělských strojů připomínající start vesmírné rakety.



Teď se ale znovu vraťme k prohlídce hradiště. Východní val je v severním úseku též dobře dochován a při troše dobré vůle lze rozpoznat čelní kamennou plentu ve valu skrytého zbytku původní hradby. I zde jsou pozorovatelná četná narušení, ale ne vždy se jedná o práci pokladuchtivých hlupáků. Zaznamenal jsem nejméně čtyři jezevčí nory s pobytovými příznaky. Ve střední části východního valu je fortifikace dochována v šířce zhruba dvou metrů a kamenná plenta je patrná dokonce i na vnitřní straně.



Využívám také mysliveckého posedu k rozhledu z ptačí perspektivy, která ukazuje že hradiště není jednolitě rovné jako stůl, ale že jeho vnitřní plocha východní části mírně klesá.



Cestou po současné úrovni koruny valu mě také zaujme červený křemen, který mezi většími kamennými bloky a drobnou drtí opuky působil překvapivě. Následně byl určen jako pravěký lidský nástroj – otloukač.



Na jihozápadním výběžku hradiště tvoří hradba trojúhelníkovitou špičku, kterou bohužel využili při stavbě elektrické přenosové soustavy, proto zde z nevzhledného betonového monolitu trčí k nebi stožár z příhradových ocelových nosníků a v drátech vysokého napětí hučí velmi temně a dunivě vítr.



Má to ovšem jedno drobné pozitivum. Díky vegetaci vykácené v trase elektrického vedení je možné vyhlédnout do okolní krajiny. Snad bylo v minulosti široké okolí odlesněné, takže hora působila majestátním a dominantním dojmem.



To je vlastně otázka, kterou si zde kladu celou dobu, neboť tak masivní hradba na místě, které padá ze všech stran dolů z příkrého kopce, je rozhodně z našeho pohledu nesmyslná. Tudíž se nabízí přitažlivá i když v dnešní době často zavrhovaná kultovní či rituální funkce místa. Ta by snad mohla být příčinou výskytu neolitických nálezů, ve výšinné poloze poněkud překvapivých. Svůj význam a slávu místo na hoře prokázalo až v pozdějším období, ale o tom více v závěru.


Pěnkavy se opět začaly ozývat. Ale nyní zní vyděšeně rychle a krátké pípání, varuje před deštěm, který pozvolna přichází od západu. Provedu tedy ještě rychlou obhlídku stavení čp. 31. Je očividné, že se někdo pokoušel o jeho rekonstrukci, když v tom mu asi náhle došly finanční zdroje. Na dvoře stojí obludné plechové kontejnery, rezne tam Lada Niva a před kaplí stojí zarostlý zelený furgon značky Mercedes. Víc už teď nejde stihnout, a to kvůli sílícímu dešti a vyčerpané kapacitě baterie ve fotoaparátu.



Cestou navštívím ještě zbytky tvrziště Rychvald, které je ukryto hluboko v lesním porostu. Jedná se o různá valová opevnění či ohrazení a také o pozůstatky trojdílného domu. Na dvou místech je vnější val fortifikace proražen lesní technikou. Podle některých názorů by se mohlo jednat o pozůstatky hradu přechodného typu, podle jiných o vrchnostenský dvůr. K dokumentaci používám pouze mobilní telefon, když v tom z nenadání spatřím na východě pod skalní opukovou stěnou obrovského bílo-černého dravce. Fotografování mobilním telefonem nepřináší valný úspěch, a proto se snažím, skryt bukovým pňem a jeho hlubokým stínem vylovit již uklizený fotoaparát s dlouhým objektivem, snad mi ještě jeden nebo dva snímky umožní. Bohužel když se vrátím na místo odkud bych záběr mohl pořídit, je větev prázdná a po dravci není ani vidu ani slechu. Zbarvení by ale poukazovalo na mládě orla skalního (Aquila chrysaetos).



Historii a geografii místa ocituji se svolením autorky a kolegyně Mgr. Kateřiny Blažkové z muzea T.G.M. v Rakovníku z Archeologických rozhledů.


„Opevněná poloha na náhorní rovině zvané pomístním jménem Na Dřevíči je archeologickou polykulturní lokalitou. Její význam pro širší území ukazují starší, ale i nejnovější nálezy, jež dokládají průběžné osídlení lokality od mladší doby kamenné po pozdní středověk s obzvláště významnou etapou v raném středověku. Tato kulturní památka byla však dosud archeologicky zkoumána jen minimálně. Ve sbírkách muzeí v Lounech a v Rakovníku se nacházejí menší soubory předmětů ze starších náhodných nálezů, nejčastěji bez nálezových okolností, popř. z povrchových sběrů (pozlacený závěsek s gryfem, keramický hrnec s násobnou vlnicí v podhrdlí, množství keramických zlomků apod.). V posledních patnácti letech bylo však archeology evidováno větší množství nelegálních zásahů amatérských hledačů, přičemž nálezy do příslušného muzea častěji odevzdávány nebyly. Lokalita, která je součástí opukového masivu Džbán, se nachází ca 2 km jihovýchodně od obce Kozojedy. Trojúhelníková plošina o rozloze 11 ha se směrem k jihu postupně zužuje a je zde oddělena táhlým úzkým sedlem, zvaným Železná brána, od Pšanské vyvýšeniny. Tady se nachází nejvýše položený bod plošiny s nadm. výškou 497 m. Na západě je plocha chráněna značně erodovanou hranou, ze které spadá svah do údolí Pochválovského potoka. Podél této ostré hrany vede hradištěm přístupová polní cesta až ke kapli sv. Václava, zatímco na severu a východě polohy hrany přirozených svahů údolí Vinařického potoka kopíruje dochované valové opevnění neznámého stáří. Hrany a nejbližší okolí Dřevíčské plošiny jsou hustě zalesněny. Tyto lesy jsou intenzivně hospodářsky využívány, a častá lesní těžba je proto vedle zemědělské činnosti a nelegálních hledačských zásahů dalším důvodem ke zvýšené pozornosti archeologů.


Plošina hradiště je v severní čtvrtině přeťata cestou vedoucí kolem barokní kaple sv.Václava a sousední budovy bývalé hájovny. Zatímco jižní tři čtvrtiny plochy jsou intenzivně využívány jako orná půda, majitel jediného obytného stavení na hradišti využívá svoje pozemky na sever od obecní cesty částečně jako pastviny pro ovce a na zbylé části vysadil v roce 2012 japonské topoly, čemuž předcházel jeden z prvních zdejších záchranných výzkumů.


Nejstarší zprávou o Dřevíči je Kosmova zmínka o „velmi pevném“ hradu v souvislosti s boji Přemyslovců o vládu v Čechách v roce 1002: „ … munitissimum castrum nomine Drevic“ (Bretholz ed. 1923, 64). Hradiště lze zřejmě považovat v tomto období za hradské správní centrum kraje. Z tohoto důvodu se také předpokládá, že na místě dnešní barokní kaple původně stál raně středověký kostel. Tomu nasvědčuje kromě pozdně hradištních a středověkých pohřbů nalezených před kaplí i opuková dlažba odkrytá před vchodem do kaple v hloubce asi 60 cm (Sábl 1973). O konci Dřevíče jako přemyslovského správního hradu se mluví už v roce 1135 a další zprávy pocházejí až ze 14. století, kdy na Dřevíči existovalo proboštství Sázavského kláštera (Sedláček 1998, 168). Během husitských válek byl kostel nejspíš vyrabován a v 17. století zcela zbořen. Na jeho místě byl vybudován nový kostel sv. Václava, jehož loď byla zbourána v roce 1893 (Ševětínský 1905, 5–7). Pozůstalý presbytář tvoří dnešní kapli stejného zasvěcení.


Přestože bylo hradiště dosud odborně zkoumáno jen ve velmi malé míře, v rámci rešerše dosavadních archeologických aktivit evidujeme četné doklady archeologického zájmu od 2. poloviny 19. století. Řada nálezů z různých období pravěku a středověku dokládá osídlení polohy do počátku novověku. Z 19. století pocházejí záznamy o zuhelnatělých dřevech nalezených při odbourávání horní a střední části valů, z čehož předpokládáme, že valy měly hlinitý základ zpevněný dřevem, pravděpodobně byly obloženy čelní vápencovou kamennou plentou a zevnitř opět dřevem (Wocel 1868, 429). J. N. Woldřich (1889, 104) při stavbě sakristie kaple sv. Václava v roce 1883 zaznamenal kostrové hroby s kamennými náhrobky. Pohřebiště u kostela popsal také J. L. Píč (1909, 266). Počátkem 20. století se začala polohou Na Dřevíči zabývat řada badatelů (např. Prokop 1911, 26), ale případné tehdejší nálezy jsou dnes nezvěstné, jako např. bronzové enkolpion (Čtverák et al. 2003, 150). V roce 1950 položil A. Knor ve vzdálenosti 40 m jižně od kostela sondu, jež přeťala plošinu ve směru Z–V. Sondáž ověřila existenci pozdně hradištního a vrcholně středověkého hřbitova (Knor 1950a; 1950b), o němž hovoří už zprávy z 19. století (Bubeník 1988, 186). V 70. letech 20. století se na Dřevíč zaměřil regionální badatel V. Sábl a z povrchových sběrů získal velké množství keramických zlomků, převážně z pozdní doby bronzové a halštatské (Kabát – Moucha 1975, 61). V roce 1972 zde prováděl záchranný výzkum J. Bubeník, který se zasloužil o první odborné zhodnocení lokality (Bubeník 1975, 81). Kromě letecké prospekce Z. Smrže (1991) se další odborná pozornost hradišti vyhnula.“




 

Prameny a literatura:

Blažková, K. – Šámal, Z. – Urbanová, D. – Knauber, K. – Havel, D. 2017: Archeologické rozhledy LXIX–2017, 121—124.


Čtverák, L. – Lutovský, M. – Slabina, M. – Smejtek, L. 2003: Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Nakladatelství Libri.



Korektury:

Bernat, J. – Kuklová, E. - ÚAPPSČ


Konzultace:

Jůza, P. – Český hydrometeorologický ústav

Kacl, P – Muzeum města Prahy


Fotografie:

Autor Obr.:4-27, včetně fotografií v textu Více na: https://eu.zonerama.com/archeomys/692804


 

Obrazová příloha:




Commentaires


Nejnovější příspěvky
Archiv
bottom of page