- Zdeněk Beneš
Síla barbarů se při Slunovratu prohnala Pravěkou osadou Křivolík
Pravěká osada Křivolík se v posledních letech stává pojmem. Malebně zapadlým prostředím v lesích u České Třebové, upřímnou snahou o věrné rekonstrukce pravěkých staveb a postupů, ale především nadšením a „Do It Yourself“ přístupem, do něhož je kromě jádra sdružení Bacrie zapojena již celá řada příznivců a přátel. V sobotu 24. června 2017 měla možnost do jejich „kuchyně“ nahlédnout i veřejnost a to během již tradičních oslav Slunovratu s podtitulem Festival živého pravěku. Slunovrat, ani žádná jiná slavnost, se však na Křivolíku neopakuje nikdy dvakrát stejně, nýbrž přichází opět trochu větší a lépe připravená.
Nosným tématem letos byla „Síla barbarů“. Co si pod tím lze představit? To ukazovala řada stanovišť pravěké osady. Pokud si nyní představujete barbarské svaly, pak by vás jistě uspokojila skupina divoce vyhlížejících bojovníků, patřících k několika germánským kmenům obývajícím naše země v prvních čtyřech stoletích našeho letopočtu. Nelze zapomenout ani na několik Keltů z posledních staletí starého letopočtu. A za humna, tam se nastěhovala malá jednotka, tzv. contubernium, římských legionářů pod vedením svého optia, nižšího důstojníka.
Možná byste mohli namítnout, že „síla barbarů“ se mohla skrývat také v umění, kterým zvládali vyrábět nástroje, šperky a oděvy a přetvářet jimi svět kolem sebe. Ano, i na tyto aspekty života došlo. Výrobu, barvení a tkaní vláken bylo možno pozorovat v textilní dílně postavené před několika lety na základě archeologického nálezu z přelomu letopočtu ve východočeských Slepoticích. Hned dva stánky pravěké kuchyně rozhodně nezahálely a na vlastní oči – tedy nejen oči, těmi si jídlo samozřejmě člověk nevychutná dostatečně – bylo možné spatřit, že pravěká strava nespočívala pouze v „mamutovi s koprovou omáčkou“.
Esteticky nejzajímavější stavbou v osadě je nedávno dokončený dům hrnčíře – roubenka s vysokým štítem a hlínou omazanými stěnami. Ty v sobotu červenou hlinkou krášlil pravěký umělec, zatímco na zápraží domu se do hrnčířského kruhu opírala mladá hrnčířka. Spatřili jsme na jejím místě také mnohé malé návštěvníky. Skutečně daleko do hlubin pravěku, až do doby kamenné, nás zavedl mezolitický lovec, jenž návštěvníky učil rozdělávat oheň pěkně postaru. Pochlubil se však i vyráběním kamenných čepelí štípáním jader rohovce. To vše již v dnešním světě málokde spatříte. A abychom nezapomněli – metalurgické umění tavby bronzu návštěvníkům ukazovali dva bronzaři. Vyráběli drobné předměty na tzv. ztracenou formu, ale k ukázce nabídli také kamenné licí formy a repliky některých nástrojů a ozdob nejen z doby bronzové.
Pravěký program však také dokázal vypravovat příběhy. Ve dvou „oživených obrazech“ před námi vyvstaly fragmenty starověkých dějů, v nichž hlavní úlohu hráli barbaři a… Římané! Ti zde ovšem sehráli méně šťastnou úlohu. Pojďme si to představit …
Jsme uprostřed křivolických lesů. Zelené koruny stromů prosvěcují odpolední paprsky, prosycené poklidně se vznášejícím dýmem, jako by se nic nedělo. Tu se před námi otevírá brutální výjev zajetí skupiny římských obchodníků kdesi v nitru Germánie. Jsou přiváděni k posvátnému jezírku před barbarskou kněžku, která je jednoho po druhém zbavuje života a jejich krev zachycuje do bronzového kotle. Mrtvá těla postupně s tupým zvukem klesají k zemi a krev z kotle kněžka vylévá do jezírka. Ze smrtelných křečí Římanů a tvarů, které kreslí jejich krev ve vodě, věštkyně předčítá, co soudí o budoucnosti bohové. Posledního Římana však bohové ušetří, snad aby o této příhodě vyprávěl doma. Scéna končí.
Není to však bohapustý výmysl – podobné scény známe ze záznamů antických spisovatelů, jako byl Poseidonios píšící o tažení Kimbrů a Teutonů, nebo Tacitus o téměř dvě století později. Druhá scéna vyprávěla příběh římského důstojníka, jehož jednotka byla v Germánii, jen kousek od římského tábora, přepadena Germány. Říman se návštěvníků ptá: Ponecháme moc nad Římem v lavicích senátu, nebo ji vložíme do rukou jednoho člověka – diktátora – který nás těchto nebezpečných barbarů ze severu ochrání? O historii prvních střetů s barbary také pojednávala krátká přednáška archeologa.
Závěr festivalu ale patřil svržení májky. Ta křivolická, vysoká bezmála deset metrů a při vrcholu ozdobená věncem, byla vztyčena během letošního Beltainu. Nyní přišel čas, aby byla dle prastarých obyčejů kácení ducha jarní vegetace (které velmi podrobně popsal skotský antropolog James G. Frazer ve své slavné publikaci Zlatá ratolest) opět pokácena. Nebylo to však jen tak. Nejprve k ní dorazil za zvuku hudebních nástrojů průvod, v němž se mísily tanečnice s kyticemi třezalky, obětníci a bojovníci. Muž zosobňující Slunce pak musel postupně a s vypětím všech sil porazit bojovníky temnoty, představující různé aspekty zimního období, aby dokázal, že nadvláda světla ještě nekončí. Májka byla poté podetnuta a zavládlo veselí. Skončil tím program pro návštěvníky a začala divoká zábava Keltů a Germánů. Zde je tedy opustíme, neboť co se při setmění děje v lesích Křivolíku, to by tam také mělo zůstat.
Vychutnejte si spolu s křivolickými největší sílu, které slunce v těchto dnech má, a připijte mu, stejně jako jsme to učinili my v sobotu.
Na Slunce! A na život!
Comments