Please reload

Nejnovější příspěvky

Jaký smysl má dnes experimentální archeologie?

24/07/2017

Vědecké poznání? Archeologická data? Okno do minulosti? Zkušenosti? Zážitky? Popularizace vědy? Jestli čekáte, že vám na předloženou otázku o smyslu současné experimentální archeologie poskytneme odpovědi, tak vás asi zklameme. Tak snadné to není. Ale až si přečtete tuto čerstvou reportáž z Letní školy experimentální archeologie, možná si odpovíte sami. 

 

Letní školu experimentální archeologie v Pravěké osadě Křivolík jsme spolu se sdružením Bacrie pořádali pro studenty archeologie již podruhé. O té loňské si můžete přečíst buď v naší reportáži nebo v odborném článku. My i účastníci jsme z kurzu byli tak nadšení, že jsme se letos rozhodli vše zopakovat. A dobře jsme udělali. Rozšířili jsme obzory o možnostech poznávání pravěku nejen dorazivším studentům, ale i nám samotným. Letošní škola probíhala ve dnech 19. - 23. 7. 2017. Sešli jsme se již ve středu v podvečer a seznámili jsme účastníky s Křivolíkem. Nelze si snad ani představit lepší místo, kde se přiblížit pravěku, než údolí uprostřed lesů bez elektřiny, tekoucí vody a veškerých výdobytků moderní civilizace. Ne že bychom neměli lehkou obavu, zda i letošní várka studentů místy tvrdší křivolické podmínky zvládne, ale doufali jsme, že si je toto lesní "pravěké" údolí získá stejně, jako před lety nás. A vyšlo to. Hned ve čtvrtek ráno jsme se tedy vrhli do jednotlivých workshopů, v jejichž průběhu jsme studentům chtěli ukázat různé aspekty života v pravěku a přivést je na nové smýšlení o svém oboru.

 

 

První workshop zahájila specialistka na archeologický textil Kristýna Urbanová (z dua Jak obléci pračlověka), která nás provedla celým procesem tkalcovství, od navlečení osnovy až po samotné tkaní na vertikálním stavu. Společnými silami jsme tedy stav navlékli, a trvalo nám to "pouhých" pět hodin. Po tomto zážitku už pro všechny zúčastněné nebude pojem rozvoj tkalcovských technik jen prostým termínem v odborné literatuře, ale velmi živou zkušeností. V odpoledních hodinách jsme pokračovali workshopem zpracování rostlinných materiálů především ve starším pravěku, který vedla zkušená lektorka Eva Pecháčková. Lýkové provázky pro všechny účely? Slaměná povřísla? Nádoby z březové kůry? Provaz z ostružin? Tašky z kůry smrkové? Březová chrastítka? Cokoli je potřeba uložit nebo svázat, příroda nám k tomu poskytuje dostatek materiálu. A zatímco v tom archeologickém se s takovými výrobky (alespoň na našem území) setkáme kvůli jejich rychlému rozpadu minimálně, díky takovému workshopu si účastníci již daleko lépe dokáží představit, jak bohatá byla hmotná kultura pravěkých obyvatel. Večer jsme pak věnovali povídání o možnostech prezentace archeologie a jejím propojení s experimentem a také testovali pravěkou kuchyni. Ale o tom později.

 

 

Pátek byl nabitý, dorazil za námi totiž nejlepší český štípač pazourků Petr Zítka. Během jeho workshopu jsme se naučili nejen jakým způsobem lze studovat nálezy kamenné štípané industrie, ale také jsme si ji sami vyzkoušeli vyrobit. Co v Petrovo podání vypadalo jako hračka, v našich rukou bylo nadlidským úkonem. Přesto nás však štípání nadchlo a díky odbornému vedení jsme si všichni vytvořili vlastní čepelový nůž, středopaleolitický mousterienský hrot a ti nejšikovnější také obsidiánovou šipku. Než bychom se ale dostali alespoň na základní štípačskou samostatnost, museli bychom trénovat dlouhé měsíce. Pravěk prostě nebyl jednoduchý. Skokem do budoucnosti pro nás pak byl workshop keramičky Moniky Maršálkové ze sdružení Bacrie, která nám představila technologii objevenou v mladší době železné, točení keramiky na kruhu. Nebylo asi náhodou, že se nám všem namísto pravidelné kruhové nádoby podařilo vyrobit krásné laténské omáčníky a popelníčky. Nicméně stály za vypálení, a to ve speciálně připravené peci ve svahu, kterou jsme roztápěli mezi jednotlivými bouřkami. Ty nás pronásledovaly celou dobu (příště nesmíme zapomenout přinést obětiny jednomu z hromovládných bohů, Taranisovi, Donarovi či Thorovi). Redukční výpal jsme pak provedli v sobotu v noci. Uzavírání a ládování pece pod noční oblohou mělo vskutku nádech dobrodružství!

 

 

Sobotní ráno započalo přednáškou jednoho z účastníků, Jana Pavelky, který letos dokončil studium na Ústavu archeologie Slezské univerzity v Opavě diplomovou prací o experimentální orbě. Jeho velké zkušenosti a poutavé poznatky rozproudili velmi zajímavou diskuzi a my se těšíme, jaké výsledky přinesou jeho další plánované experimenty. Z polí jsme se opět vrátili k pravěkému oblékání, ale tentokrát pěkně od začátku. Workshop střídavě vedla Veronika Puhačová (Mikešová) a Lucie Šmahelová, osvědčené organizátorské duo velké oživené akce Kupecká osada Krumbenowe, které účastníkům představily nejen možnosti dochování takto starých dokladů textilu, ale také prameny, které k jejich studiu máme. Účastníci si s lektorkami vyzkoušeli základní zpracování rostlinných i živočišných vláken, a také jednodušší textilní techniky, jako je předení a tkaní na destičkovém a hřebenovém stávku. A jak jim to šlo. Součástí byl také experiment se zpracováním kopřivových vláken, kterým jsme ověřovali možnost získání kopřivové příze během jednoho až dvou dnů, a to pomocí vaření v popelu. K naší radosti to šlo skvěle, ale o tom až někdy příště. Jediné, co nás od našeho zkoušení vyrušovalo, byla nutnost přípravy tzv. ztracených forem, které byly potřebné na nedělní workshop odlévání bronzu. Ten vedl již zkušený student archeologie Jan Havelka z Ústavu archeologie a muzeologie FF Masarykovy univerzity v Brně. Každý z účastníků si musel vyrobit voskový model požadovaného artefaktu, který omazal hlínou a během nedělního dopoledne ho pak po odstranění vosku vylil bronzem. Ve větrném a deštivém počasí, které od dalšího rána panovalo, bylo dmýchání ohně v bronzířské pícce a pozorování žhavého kovu velmi uspokojující. Jak vzrušující a magické to asi muselo být pro lidi na počátku doby bronzové, představovali jsme si. 

 

 

Jak už jsme nastínili, i večery byly nabité. Nejsme totiž žádní troškaři. A tak jsme si je zpestřovali kuchařskými experimenty s pravěkými recepty. Třeba takové vepřové plátky dušené v popelu a kopřivách v hluboké jámě, to byl zážitek pro naše chuťové pohárky! V sobotu večer už jsme ale nějak všichni tušili, že je poslední. A ač únava stoupala, touha plout dál na vlnách pravěku rozhodně neklesla. Dál a dál jsme seděli kolem ohně a diskutovali o archeologii a experimentech, až jsme se přistihli v pravěké jam session. Březové proutky, na kterých jsme pekli špízy, posloužily jako paličky, dřevěné tyčky jako dřívka, rytmus udával velký dřevěný buben. Jak dlouho tohle hromadné nevázané bubnování v záři plamenů trvalo, to nevíme. Jsme si ale jistí, že v tu chvíli postmoderní člověk v nás usnul a na povrch se dostalo to prastaré, primitivní já, které v sobě všichni stále nosíme. Ač si to někteří odmítají připustit. A je rozhodně dobré ho občas pouštět ven, protože jinak by se shon a stres současného světa staly nesnesitelnými.

 

 

Tak co, zdá se vám již nyní smysl experimentu v archeologii jasnější? A byla to vůbec experimentální archeologie, co jsme na Křivolíku v posledních dnech prováděli? Podle nás nepochybně. Význam experimentální archeologie ve sféře kulturního dědictví je dnes již zcela nezpochybnitelný. Zaplňuje mezery v našem poznání minulosti a schopností vyzkoušet myšlenky založené na archeologických poznatcích a jejich vkládání do historického kontextu nám mnohdy dokáže dát lepší představu o tehdejším životě, ať už stojíme na straně odborníků či veřejnosti. Své místo by ale experimentální archeologie měla mít i ve vysokoškolském vzdělávání archeologů, kterým dokáže na principu aktivizujících didaktických metod výuky a zážitkové pedagogiky otevírat nové možnosti zkoumání života v pravěku a praktickým způsobem přibližovat poznatky, které znají z přednášek a publikací. Neméně důležitým přínosem je i subjektivní a současná stránka věci v rovině osobnostního rozvoje. Díky takovéto aktivní výuce totiž můžeme studenty vést k zamyšlení nad tím, jak žili naši předci, jak žijeme dnes, a k následnému vyhodnocení, jak chceme žít v budoucnu. Často se však můžeme setkat s tím, že pojmy experimentální (tedy ta přísně vědecká) a experienciální (zkušenostní či prožitková) archeologie se striktně rozdělují. Ale, jak můžete provádět experiment bez dostatku zkušeností? K čemu nám jsou údaje získané experimentem s technologií, kterou neovládáme dostatečně dobře? A jak můžeme ovládnout pravěkou technologii, aniž bychom ji stále opakovali? Na to si určitě zvládnete odpovědět sami. My i účastníci Letní školy experimentální archeologie jsme zajedno, že experimentální archeologie se stala velmi širokou a užitečnou metodou, která v sobě nese celé spektrum různých aktivit. A my se v nich budeme i nadále zlepšovat a snažit se své zkušenosti předávat dále. Třeba na příští Letní škole experimentální archeologie. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Please reload

Please reload

Archiv