• Tomáš Michalík

Mamutům lidé pasti nekopali


Něco o mamutech aneb zapomeňte na Štorcha Mamuti jsou vděčným tématem – zná je úplně každý. Od dětí (film Doba ledová už má čtyři pokračování dobrodružství mamuta Mannyho a v roce 2016 se chystá páté) přes sportovce (mamutí mosty pro skoky na lyžích v českém Harrachově, rakouském Oberstdorfu či norském Vikersunde), horolezce a turisty (značka oblečení Mammut), jeskyňáře a cestovatele (Mamutí jeskyně v USA je nejdelší jeskyní světa – nepleťte si ji však s Mamutí jeskyní v rakouském Dachsteinu), přírodovědce (sekvojovec mamutí je největším stromem na světě) až po bratislavské i přespolní vyznavače zlatého moku (pivovar Mamut v Bratislavě).

U většiny textů o pravěku bývá potřeba nejprve uvést čtenáře do obrazu načrtnutím společenského kontextu a představením typických archeologických nálezů či pohřebních zvyků, vyhynulý „huňatý slon“ však takové intro nepotřebuje. Pokud však někdo s tímto tématem bude chtít oslnit a dostat se na vyšší úroveň, měl by si přečíst následující řádky.

Mamut Manny z fimlu Doba ledová. (Foto: Twentieth Century Fox Film Corporation, Blue Sky Studios)

Vývoj Stejně jako každý rod, i mamuti (Mammuthus) se postupně vyvíjeli. Nezačneme úplně od Adama (tímto se omlouvám kreacionistům), ale v období před asi 1, 5 miliony let. V této době se v jižní Evropě pasou nejstarší evropští mamuti (M. meridionalis), jejichž předkové přišli – pro někoho možná překvapivě – z Afriky. Nevypadají však ještě jako Manny, podobají se více dnešním slonům. Nemají typicky dlouhou srst, ale jejich lebka už začíná být klenutá.

Stepní mamut, M. trogontherii, je už o nějaký milion roků mladší. Jak napovídá samotný název, jeho životním prostředím byla hlavně step. Objevuje se u něj dlouhá srst a dochází k zmenšování uší. Tento druh byl největším ze všech mamutů; samci dosahovali výšky v kohoutku až 4,3 m a hmotnosti až 10 tun. Ze stepního mamuta se vyvinul mamut srstnatý (M. primigenius), druh, který si představíme, když se řekne „mamut“. Byl o dobrý metr nižší než jeho předchůdce (samci přibližně 2,8 – 3,3 m) a také o poznání lehčí (do 6 tun). Srstnatý mamut byl dokonale přizpůsobený podmínkám doby ledové (glaciálu), měl často obrovské kly, dlouho srst, klenutou lebku a malé uši. Na území Severní Ameriky se ze stepního mamuta vyvinul tzv. Kolumbův mamut, M. columbi), který měl pravděpodobně řidší srst, ale stejně velké kly jako M. primigenius. Postupem času též roste počet lamel na stoličkách – zatímco M. meridionalis jich měl okolo 14, M. trogontherii disponoval již dvaceti a M. primigenius si potravu strouhal na ještě členitějších zubech, které měly až 25 lamel.

Srstnatý mamut. Kresba Z. Burian

Zajímavou odbočkou jsou trpasličí mamuti. Ti stojí na konci vývoje mamutů a jejich fosílie se nachází výhradně na izolovaných místech – na ostrovech, kde neměli dostatek potravních zdrojů a postupem času zakrněli (Sardinie, Channel Islands u západního pobřeží USA či Wrangelův ostrov severně od Sibiře, kde se našli nejmladší zástupci mamutů na světě – jejich věk je odhadován ani ne na 5 000 let). Tito minimamuti (tedy na mamutí poměry) neměřili víc jak dva metry, nezřídka i méně než 1,5 metru, což je poloviční velikosti v porovnání s jejich kontinentálními kolegy.

Mamut a člověk V této části bude vystupovat klasický srstnatý mamut, a to v období mladého paleolitu (před asi 40 000 – 12 000 lety, konkrétně v době archeologické kultury zvané gravettien přibližně před 30 000 – 25 000 lety). Přírodní prostředí velelo jasně – je třeba se teple obléct, je doba ledová, i se svými teplejšími či chladnějšími oscilacemi. Předměty z mamutoviny máme sice i starší (např. neandrtálská vyhlazená část mamutí stoličky, podle analogií se současnými australskými aboriginskými nálezy trochu velkoryse nazývaná „čuringa“, z maďarské lokality Tata), v mladém paleolitu se však s nálezy z mamutoviny roztrhl pytel.

Mamut poskytoval paleolitickým lovcům především potravu. I malé mládě představovalo horu masa, nemluvě o dospělých jedincích. Ulovení mamuta bylo nepochybně svátkem a na jistý čas i jistota hojnosti masa a tuku.

Výzkum obydlí z mamutích kostí na lokalitě Mežiřič

Doklady hostin, v kterých hrál ústřední roli mamut, jsou doložené na více lokalitách pavlovienu (specifická moravská forma gravettienu), kde se našly skládky mamutích kostí. Jejich interpretace není úplně jednoznačná, zřejmě však půjde skutečně o pozůstatky kořistí. V každém případě je jejich existence jedním (ne však jediným) z kritérií pro klasifikaci gravettienské lokality jako pavlovienské. Na lokalitách se často nalezly pozůstatky stovek mamutů (např. známá skládka z Dolních Věstonic), ze středomoravského Předmostí u Přerova se dokonce uvažuje o více než tisícovce (!) ulovených mautů. Škoda, že lokalita se zkoumala před víc jak 120 lety – dnes by patřila mezi světová top paleolitická naleziště. Z polského Krakova z polohy Spadzista ulica (kdo znáte Krakov, je to přesně tam, kde byla v 1. polovině 19. století postavena mohyla T. Kosciuszka a v roce 1850 rakousko-uherská pevnost) pocházejí pozůstatky více než 90 mamutů, mezi kterými se našlo několik hrotů s vrubem, jež jsou tak nepřímým dokladem loveckých technik paleolitických lovců.

Přibližná rekonstrukce obydlí z lokality Mežiřič

Dlouhé kosti mamuta byly v některých kulturách (např. v epigravettienské kultuře na Ukrajině a v Rusku) stavebním materiálem, který tvořil konstrukce pokryté kůžemi. V takové paleolitické jurtě zima určitě nebyla. Z lokalit je potřebné zmínit známý Mezin či Mežiřič, odkud pochází přímé archeologické doklady těchto „mamutích obydlí“. O podobném obydlí uvažuje archeolog Martin Oliva i v o něco starších Milovicích na jižní Moravě, a zřejmě není daleko od pravdy. Některé nálezy z východního gravettienu (nálezy původně pomalovaných mamutích lebek) jsou – zřejmě s jistou dávkou fantazie (ale vlastně proč ne, archeolog má být mysli otevřené) – interpretované jako paleolitické bubny.

Soška mamuta z mamutoviny. Vogelherd, Německo, asi před 35 000 roky

Osobitou úlohu hrál mamut v paleolitickém umění. Nálezový fond světového paleolitického umění obohacují nálezy sošek mamutů (vyřezávaných – jak jinak – též z mamutoviny), stejně jako sošky jiných zvířat. Ty starší se vyskytly už v aurignacienu (krásné nálezy pochází z německých jeskyň Vogelherd či Hohlenstein-Stadel), v našem středoevropském prostředí však jednoznačně dominuje hlavně střední fáze mladého gravettienu – už víckrát zmiňovaný gravettien/pavlovien. Kromě zvířecích motivů byly z mamutoviny vyřezávané i ozdoby (např. známé čelenky z Dolních Věstonic nebo z Pavlova či perličky náhrdelníků, nezřídka nacházené v tisícovkách kusů, např. ve výborně zachovaných pohřbech v ruském Sungire) či jiné umělecké artefakty, mezi nimi např. jeden z nejstarších portrétů na světě z Dolních Věstonic. Používání mamutoviny jako atraktivního materiálu přetrvává i v mladších obdobích mladého paleolitu, kdy je mamut v našich končinách už spíše hostem než všudypřítomným domácím. Dokladem jsou malé abstraktní sošky představující ženy či ženské atributy (např. z Pekárny nebo Gönnersdorfu), datované do magdalénienu (před asi 15 000 – 12 000 lety).

Slavná Moravanská Venuše je také z mamutoviny. Moravany nad Váhom, gravettien, asi před 23000 lety

Mimochodem, hádejte, z čeho je vyřezaná slovenská Moravanská venuše. Správně… A není jediná, mamutovina je materiálem nemalého počtu venuší – dím dále na východ, tím jich je víc (např. Kostienki, Gagarino či Jelisejeviči). V jednom případě (Brno – Francouzská ulice) je z mamutoviny vyřezaná dokonce skulptura muže, interpretovaná jako šamanská pomůcka – loutka, složená z několika pohyblivých částí.

To však není všechno. Mamuty často nacházíme jako jeden z motivů atraktivního skalního umění, ač překvapivě nepatří k nejčastěji zobrazovaným zvířatům. Že by se paleolitickým lovcům nevešli do úzkých jeskyň, aby tu mohli stát jako „model“? Každopádně, doklady jeskynního skalního umění poskytlo více francouzských jeskyň (např. Rouffignac, Font-de-Gaume, Cougnac, Gargas či Les Combarelles). A nedávno svět obletěly záběry východního skalního umění, kde je též zobrazen mamut (např. jeskyně Kapova či Ignatievská).

Jednoduše, nálezy umění – jak art mobiliére, tak skalního umění – s motivy mamuta nacházíme v dlouhém časovém období desítek tisíc let ve velké části Eurasie. V paleolitu se člověk bez mamuta prostě jen těžko obešel.

Unikátní soška muže interpretovaná jako šamanská loutka. Brno, gravettien, asi před 23000 lety

Mamut a člověk – story pokračuje Příběh člověka a mamuta pokračuje i v současnosti, respektive nedávné minulosti, ač, logicky, v úplně jiné podobě. První kontakty byly z dnešního pohledu poměrně zábavné. Prvním zmínka o zmrzlém mamutovi pochází od holandského cestovatele Nicolaasa Witsena, který ve své zprávě o cestě na Sibiř z roku 1692 píše, že mamuti jsou hnědí a zapáchají. Už o několik let později, začátkem 18. století, zaujala otázka mamutů cara Petra Velikého, který po vlastním přezkoumání kostí z Kostienok vyvodil závěr, že jde o pozůstatky antického bojového slona. První rekonstrukce mamutů se podobaly přerostlým prasatům s kly směřujícími dolů. Autorem první vědecky sestavené mamutí kostry (1808) byl Michail Adams, který se vydal na místo, odkud byl několik let předtím hlášen nález zmrzlého mamutího těla. Maso mezitím padlo za oběť nejen divé zvěři, ale také psům místních Jakutů. Navzdory tomu našel Adams na místě téměř kompletní mamutí kostru, a také tu část kůže, na které mamut ležel (podle dobových údajů mělo deset mužů co dělat, aby vše odnesli), a ze země bylo posbíráno víc jak 15 kg srsti.

Jedna z prvních rekonstrukcí vzhledu mamuta, Roman Boltunov, 1804

Zajímavý je případ mamuta z Berezovky. Do Petrohradu ho expedice carské akademie věd přivezla v roce 1901 ze severozápadní Sibiře, odkud tento nález ohlásil místní lovec. Ten odřezal a prodal mamutí kly, ale těla se kvůli svému náboženskému přesvědčení nedotkl. Mimochodem, za nález mamutí kostry byla už v roce 1860 vypsaná odměna 100 rublů a v případě nálezu kostry se zachovaným masem a srstí 300 rublů. V současnosti víme, že tento