Please reload

Nejnovější příspěvky

Bohové starých Keltů

07/11/2017

Autor textu:

Keltské kmeny obývaly několik set let obrovské území Evropy. Od Britských ostrovů po Iberský poloostrov, od Slezska po Středozemní moře, od pobřeží Atlantického oceánu po Karpaty, během své expanze se Keltové dostali dokonce až do Malé Asie. V průběhu historie přišli do styku s mnohými starověkými národy (Řeky, Etrusky, Skýty, Ilyry, Germány, Římany a dalšími etniky střední Evropy), které formovaly jejich náboženské představy.

 

Při výzkumu keltského náboženství či mytologie používáme dva druhy pramenů - archeologické a historické (písemné). Mezi archeologické prameny patří hlavně nálezy z posvátných míst, pohřebišť, ale i některé předměty ze sídlišť či nálezy mincí. Nevýhodou těchto památek však je to, že jsou němé. 

 

Písemné prameny čerpáme hlavně z děl antických spisovatelů a z raně středověkých legend (hlavně z Británie a Irska). Antické zmínky jsou však často subjektivní, navíc se většinou týkají pouze "západních" Keltů, nemusí být proto odpovídající například pro tehdejší obyvatelstvo území dnešního Slovenska. 

 

Můžeme předpokládat, že základem víry Keltů v časech etnogeneze, tak jako u jiných indoevropských národů, byl animizmus, do kterého patří kult Velké matky, přírodních sil a mrtvých předků. Uctívali prameny, hory, stromy (zvláště duby), některé rostliny (jmelí, šalvěj). V následujícím textu se budeme zabývat keltskými náboženskými představami v době železné, kdy Keltové osídlili prostor střední Evropy, tedy i Čech a Slovenska. 

 

Gaius Iulius Caesar nás informuje o dělení keltské společnosti na tři skupiny - druidy, šlechtu a lid. Právě druidové měli výsadní postavení v náboženských otázkách. Podstatou jejich učení byla víra v nesmrtelné bohy, víra v nesmrtelnost duše, která po smrti přechází do jiných bytostí, a přísná morálka. Druidismus připomínal různé antické filozofie, hlavně orfizmus a pytagoreismus. 

 

 

 

 

Keltští bohové - upálit, utopit a oběsit

 

Keltské náboženství mělo velké množství bohů. Pravděpodobně každý kmen uznával své vlastní božstvo. Z historických pramenů známe asi 400 rozličných jmen. Většinou jde o božstva spjaté s určitým kmenem, bez bližšího vyhranění kompetencí. Působnost některých bohů se dokonce funkčně překrývala, případně mohlo mít to stejné božstvo v různých oblastech jiné vlastnosti. 

 

Někteří bohové však měli významnější postavení u více kmenů. Antický spisovatel Lucanus jako nejvýznamnější keltské bohy zmiňuje trojici Taranis - Teutates - Esus. Taranis byl pánem nebes a jeho symbolem je proslavené Taranisovo kolo. Na některých zobrazeních může namísto kola držet v rukou kladivo nebo mlat, někdy dokonce blesk. Kolo je však také symbolem slunce. Lucanus Taranise přirovnává k římskému Jovovi. Později byl spojován také s římským Plutem - bohem podsvětí. Jeho kult vyžadoval, aby se oběť upálila. Podle Caesara Keltové stavěli obrovské proutěné postavy, které vyplnili živými lidmi a následně zapálili. 

 

Teutates byl podle Caesara bohem války. Můžeme ho porovnávat s římským Martem nebo Merkurem. Druidové na jeho počest sbírali jmelí z posvátných dubů. Teutates byl usmiřován nošením darů, včetně lidských obětí, vyžadoval rituální popravu utopením. Doklad jeho uctívání známe i z území kmene Eravisků na území dnešní Budapešti. Esus, bůh stromů, je pak podobně jako Teutates porovnáván s římským Martem nebo Merkurem. Jeho oběti byli oběšovány na stromě.

 

 

Trojici nejvýznamnějších bohů doplňovali další. Například Epona - bohyně koní, ochránkyně jezdců a pocestných. Epona připomíná kult starobylé Matky Země. Zobrazovali ji jako ženu s koněm nebo v doprovodu hříběte a psa. S jejím vyobrazením se střetáváme téměř u všech keltských kmenů. 

 

Synem (někdy ovšem i manželem) Epony byl Lug, kterého uctívali v celé Galii a na Britských ostrovech. Byl ochráncem rolníků, řemesel, umění i vojenských ctností, dokonce vystupoval jako sluneční bůh. Centrem jeho kultu bylo Lugdunum v Galii, dnešní francouzský Lyon. Lug je někdy považován za otce všech bohů. 

 

V střední Galii se objevuje bůh s atributy jelena, pravděpodobně podobný bohů s parožím Cernunnovi, který byl bohem života a smrti. V Galii, severní Itálii a Rakousku uctívali boha Belena - boha Slunce, podobného řeckému Apolónovi. Dalším významným členem keltského panteonu byl Sucellus, bůh ohně - kovář, ochránce řemesla a hlavně černé metalurgie. V keltských oblastech obsazených Římany se rozvinuly kulty, které ovlivnilo římské náboženství. Někde místní dokonce přijali i římské bohy - Jova, Merkura, Apolóna, Minervu či Marta. Jak ale vidíme, určit přesné kompetence jednotlivých bohů je nemožné. 

 

 

 

Posvátná zvířata a rostliny

 

Keltští bohové bývali často zobrazovaní ve společnosti zvířat. Byli to hlavně někteří ptáci (havran, vrána a labuť), kůň a jelen. Právě jelen, tvor každou zimu shazující paroží, se těšil posvátné úctě buď jako symbol hojnosti a obnovy, nebo jako průvodce duší. Jelen se také považoval za mýtického předka Keltů.

 

Zvláštní postavení v keltské mytologii získal kanec, který možná symbolizoval boha Esuse. Irská legenda vypráví o divočákovi, který zabil 50 loveckých psů a 50 bojovníků. Součástí drobného keltského umění jsou také figurky kance, jeho obraz se pravidelně objevuje na mincích. Keltové v Malé Asii pak uctívali též božského býka Deitarose. 

 

Mezi ptáky byli obzvláště oblíbení havrani, orli, jeřábi, ale také známí galský kohout. Mluvící havran se podle legend objevoval před bitvou. Havran a vrána byli totiž keltskými symboly smrti a války. Strabón dokonce zaznamenal legendu o sídle havranů na dně moře. 

 

V rostlinné říši měl výsadní postavení dub, ale nesmíme zapomínat, že ten je posvátnou rostlinou téměř u všech indoevropských národů. Nejposvátnější byl ten dub, na kterém rostlo jmelí. Cokoli rostlo na dubech, pocházelo totiž podle druidů z nebe. Když našli na dubu jmelí, podle legend obětovali dva bílé býky, kteří nebyli nikdy zapřáhnutí. Poté vyšplhali v bílých róbách na strom, kde odřízli jmelí zlatým srpem a uložili ho do bílého plátna. 

 

Podle Plínia byl účinek jmělí větší, když se utrhlo první den v měsíci, bez použití železa a bez dotyku se zemí. Jmelí se aplikovalo jako všelék pro lidi i zvířata. Dnes je však zřejmé, že jmelí léčivé účinky nemá. Dubu i buku se pak připisovaly přímo božské vlastnosti, nebo alespoň magická síla. Doklady o tom nacházíme na římských nápisech a v irských textech. Podle Maxima Tyrského sloužil Keltům dubový kmen jako Jupiterova socha. 

 

 

Tajemní druidi

 

Jak jsme již uvedli, tvůrci a zároveň šiřiteli keltského náboženství byli druidi. Uzavřená vrstva vzdělanců, která měla rovnocenné postavení s keltskou aristokracií. Druidi byli známí na Britských ostrovech a v Galii (dnešní Francii), pravděpodobně měli vliv i ve střední Evropě. Podle Caesara tato instituce vznikla na Britských ostrovech, ale to je pouze domněnka. Druidi měli obrovský politický vliv, proto je Římani neměli v lásce a vinili je z organizování povstání a bránění romanizaci. 

 

 

Zároveň vystupovali jako nezávislí soudci, rozhodovali v mezikmenových sporech apod. Byla jim svěřena také výchova aristokratické mládeže. Vrstva druidů se hlavně ve starších obdobích doplňovala z keltské nobility. V pozdějších dobách už netvořili uzavřenou kastu ani čistě náboženské společenství. Jejich příprava mohla někdy trvat až dvacet let. V náboženských otázkách odmítali používat písmo, proto se uchazeči museli naučit obrovské množství vědomostí nazpaměť. Caesar píše, že tento zvyk zavedli proto, že nechtěli, aby se jejich učení dostalo mezi lid a aby si jejich žáci zároveň více cvičili paměť a nespoléhali se jen na písmo. Nejdéle se instituce druidství udržela v Irsku. 

 

Kromě druidů jsou v pramenech zmiňováni také "cuhagové", pravděpodobně kněží s nižší hodností, dále "vates", jejichž funkce je nejasná, a bardi - potulní pěvci. V čele celé náboženské hierarchie byl druid, jehož autoritu všichni uznávali. Když zemřel, jeho nástupce se volil. V případě vícera  zájemců se mohly vyskytnout také boje mezi jednotlivými kandidáty. Mezi povinnosti druidů patřila též péče o kalendář. Keltové dělili rok na dvě základní období - teplé a studené. Teplé začínalo svátkem Beltain kolem 1. května, v době, kdy se dobytek vyháněl na pastvu. Studené období přišlo se svátkem Samhain na začátku listopadu, kdy bylo nutné dobytek ustájit. Samhain byl pro Kelty také počátkem nového roku. Kromě těchto dvou svátků se v pramenech objevují i další významné svátky - Imbolc (kolem 1. února) a Lughnasad (kolem 1. srpna). 

 

 

Lidské oběti - projev barbarství?

 

Jak jsme uvedli, u Keltů bylo rozšířené obětování lidí. To však neznamená, že jejich náboženství bylo primitivní či barbarské. Ve všech tradičních společnostech byla lidská oběť neobyčejně mocným a složitým náboženským symbolem, což vysvětluje, proč se tak dlouho udržela u starých Germánů, Dáků, Keltů i Římanů. 

 

U Keltů existoval patrně také kult lidských hlav. Bojovníci odřezávali hlavy mrtvých nepřátel, připevňovali si je k sedlům svých koní či přibíjeli na své příbytky. S tímto kultem se pojí dvě významné svatyně. Na oppidu Entremont v dnešní jižní Francii vedla ke svatyni asi 100 metrů dlouhá cesta lemovaná sochami héroů. Uvnitř pak byli výklenky určené pro lidské lebky. Podobný nález známe také z ne příliš vzdáleného oppida Roquepertuse. Kult lebek máme doložený také na území Slovenska. Z lokalit Slovenské Pravno a Horné Orešany pochází nálezy tzv. maskovitých spon. Dalším důkazem mohou být terčíky z lidských lebek, které se nalezly na více místech Slovenska (nemůžeme ovšem vyloučit také jejich praktické využití, například v oděvnictví).

 

 

 

V jiných oblastech nenacházíme keltské chrámy podobné těm z jižní Francie. Někdy však jsou zachyceny doklady posvátných míst kultovního charakteru ohrazených plotem, ohradou či příkopem. Obřady se však nejspíše často odehrávaly pouze v otevřeném prostoru, kde byl například háj s posvátnými stromy, jedním stromem či sloupem. 

 

 

Zázračné předměty

 

Posvátné mohly být i samotné předměty. V Irsku byl magický kotel symbolem hojnosti a nesmrtelnosti a často se našel na posvátném místě. Při některých obřadech se v kotli vařilo magické pivo pro výživu a posilnění božstev. V kultovní oblasti byl též důležitý rituální šperk, například nákrčník s pečetidlovými konci, dále zmíněné figurky kanců, koní, psů, závěsná kolečka, amulety, a podobně. 

 

Právě nákrčník - torques - který se objevuje už v 5. století př. Kr. hrál mezi keltskými šperky důležitou roli. Pravděpodobně ho nosili významní jednotlivci jako znak společenského postavení. V době historické keltské expanze se situace však mění a v hrobech ze 3. století př. Kr. nacházíme nákrčníky jen velmi vzácně. Ve vrcholné etapě vývoje laténské společnosti, v 2. a 1. polovině 1. století př. Kr., se torques objevuje v silně schematizované podobě na mincích nebo na kultovních plastikách západokeltského prostředí. Zdá se, jako by nákrčník přestal být symbolem společenského postavení a vstoupil do světa náboženských představ. Na Slovensku známe například nálezy nákrčníků z Myjavy, z Hrkoviec, z hradiska v Pružině a z depotu v Istebnom. 

 

 

 

Symboly na mincích

 

Dosud nedoceněným pramenem poznání keltských náboženských motivů jsou symboly na keltských mincích. Například na tzv. mincích s lyrovitým znakem z jihozápadního Slovenska se jako výtvarný prvek s hlubší náboženskou symbolikou vyskytují různé znaky, jako právě zmíněný lyrovitý či rozličné hvězdy a podobně. Na rubu mladších stříbrných mincí, známých z území Bratislavy, se nachází jezdec nebo koník s motivem kolečka s loukotěmi, okřídlený kentaur, gryf nebo drak či had. Část numismatiků vidí v těchto symbolech jen doplňkovou výzdobu, jiní jim připisují náboženský význam. 


Součástí náboženských obřadů bylo též věštění, i když se zdá, že Kelti se na něj nespoléhali tolik, jako Germáni či Slované. Jen Strabón uvádí, že někdy sekli lidskou oběť mečem do boku a podle jejích křečí předpovídali budoucnost.

 

Náboženský svět starých Keltů se odrážel i v pohřebním ritu. V době jejich etnogeneze a před expanzí pochovávali Keltové nespálená těla pod mohylami. Obzvláště knížecí vrstva raných Keltů byla pochovávaná ve velkých komorových hrobkách pod velkými mohylami s pohřebním vozem. V době expanze se objevují pohřebiště s hlubokými jámami, ale už bez navršených mohyl - tzv. plochá keltská pohřebiště. Pak však jakákoli pohřebiště mizí ...

 

 

 

Nálezy na Slovensku

 

Na území Slovenska máme doloženou keltskou svatyni na centrálním hradišti Havránok v katastru Liptovské Sielnice nad vodní nádrží Liptovská Mara, kde se na žárovištích spalovaly obětní dary, jako šperky, mince, zemědělské plodiny a zvířata, zatímco v hluboko zahloubené jámě ve středu celého areálu ležely pozůstatky lidských obětí. Obětiště sloužilo poměrně dlouhou dobu a jeho charakter dokazuje, že muselo jít o významné náboženské centrum. Kromě vnitřního prostoru svatyně se náboženské rituály se žárovými oběťmi odehrávali také u kamenné stély na hradbách. 

 

Jinými náboženskými a kultovními projevy byly oběti či dary bohům na některých posvátných místech. Dokonce i části válečné kořisti se obětovaly bohů. Jako obětní místa mohly sloužit různé přírodní útvary, ale také brody, jeskyně a podobně. Na obětišti v Udiči-Prosnom se spalovaly předměty ze železa, bronzu a zlata, dále keramika a určité části těl zvířat a lidí. Mezi kostmi byly téměř výlučně zastoupené lebky a kosti dolních končetin, zatímco na oheň se dostávaly jen "symbolické" části zvířat nevhodné na konzum. Něco podobného platí také pro kosti lidských jedinců (například části lebek bez obličejové části). Obětiště se nacházelo v odlehlém horském údolí. Podobné místo se podařilo identifikovat také v Trenčianských Bohuslavicích, ovšem zatím bez lidských obětí. 

 

Ve výčtu možných dokladů keltské víry z území Slovenska bychom mohli stále dál a dál pokračovat. Keltský náboženský život byl bohatý a každá jeho část je zajímavá a nabitá informacemi. 

 

Článek byl původně publikován ve slovenské jazyce na portále Historyweb.sk a za jeho poskytnutí děkujeme autorovi Branislavu Kovárovi. 

 

 

Mgr. Branislav Kovár

Vyštudoval archeológiu a históriu na Filozofickej fakulte UK v Bratislave. Pôsobil v časopise Historická revue. Zúčastnil sa archeologických expedícii v Kuvajte a v Guatemale. Robí na dizertačnej práci na Archeologickom ústave SAV. Momentálne pracuje pre Historyweb.sk.

 

 

 

Použitá literatura

 

Čurný, M. – Jakab, J. – Kovár, B. – Marková, K. – Samuel, M.: Terčíky z ľudských lebiek z

územia Slovenska (doba železná). Študijné zvesti AÚ SAV 39, 2006, 145–157

Filip, J.: Keltská civilizace a její dědictví. Praha 1996.

Frazer, J. G.: Zlatá ratolest. Praha 1977.

Kovár, B.: Viera legendárnych druidov. História 9 – 10, 2004, 2 – 4.

Pieta, K.: Liptovská Mara. Včasnohistorické centrum severného Slovenska. Bratislava 1996.

Pieta, K.: Keltské osídlenie Slovenska. Nitra 2008.

Podborský, V.: Náboženství našich prapředků. Brno 1993.

Podolinská, T.: Keltská mytológia. Historická revue 9, 2008, 54 – 61.

Podolinská, T.: Z keltského náboženstva. Historická revue 9, 2008, 62 – 63.

 

Please reload

Please reload

Archiv