• Zdeněk Beneš

Hrob z doby železné v Kolíně

Česká republika vpravdě není žádný Egypt nebo Řecko, ale archeologických nálezů a lokalit je tu také nepřeberně. Nepoučení lidé na stavbách se tomu zpravidla podivují, ale vezměme v potaz, že archeologie se u nás provozuje – počítáme-li v to i onu starší sběratelskou fázi – již hodně přes sto let, což znamená, že přehled o místech, kde lze na archeologické nálezy s vysokou pravděpodobností narazit, máme docela velký. Takže když se k mým rukám dostalo oznámení na stavbu nové komunikace pro rodinné domky v jedné z posledních nezastavěných parcel průmyslové zóny Kolína, na Kutnohorském předměstí, zasáhlo mne lehké mrazení v zádech. Jsou to totiž místa, kde hroby z různých období zachraňoval již nejslavnější kolínský archeolog, doktor Dvořák, po něm za války nasazený Walter Lung a ještě po nich různí muzejní archeologové, jako třeba Zbyněk Sedláček.


Faktem je, že prvotní skrývky za neustálého dohledu archeologa byly tak trochu zklamáním – v čisťounké sprašové návěji tvořící terasu jižního břehu Labe kromě ojedinělých zásahů recentních inženýrských sítí nebylo zhola nic. To bylo na přelomu března a dubna tohoto roku a zdálo se, že z toho již výzkum – k pochopitelné radosti investora – nebude. Teprve v červnu dokončovaná skrývka odhalila poměrně nenápadnou skvrnu zabíhající do hrany budoucí silnice. Říkal jsem si, že za odpoledne tento menší objekt vykopu a zdokumentuji sám. Těch pár zlomků keramiky, co z toho nejspíše dostanu, naše znalosti o vývoji místního osídlení jen stěží významně rozšíří. Začištění povrchu ukázalo zaoblený roh objektu, který se nyní jevil jako pravoúhlý. Inu, budiž, snad je to zahloubená chata… Rychle jsem pokračoval v práci rýčkem, když se po odvalení hroudy tmavší hlíny tvořící výplň objektu objevil pořádný kus keramické nádoby. Špachtlí jsem si ho začal preparovat, abych ho nerozlámal a vyjmul, pokud možno, vcelku, když jsem se zarazil. Potuhovaný lesklý povrch, zvláštní zalomení stěny, a nakonec i jemná rytá výzdoba… pokusil jsem se zachytit okraje střepu, ale ten pokračoval stále dál a dál, až se pod mýma rukama objevil velký talíř. To je dost specifický tvar a já už věděl, kde jsem – tedy jak významově, tak i časově. Takové talíře známe jen z bylanské kultury starší doby železné a takové velké kusy talířů se obvykle neválejí mezi sídlištním odpadem. Byl jsem doslova a do písmene v hrobě!



Vzpomněl jsem si na článek v Památkách archeologických z 80. let, pojednávající o hrobech z tohoto období v této části Kolína, a začalo mi být jasné, že jsme se trefili do již známé nekropole. Přestože hrob zasahoval do plánované stavby jen malou částí, byla by velká škoda ho neprozkoumat celý. Všechny dosud známé hroby z těchto míst byly kopány velmi neodborně na počátku 20. století, plány hrobů jsou mizerné skicy, pokud vůbec existují, řada nálezů nebyla řádně vyzvednuta, pochopitelně z nich nebyly odebrány vzorky na přírodovědné analýzy. Tento hrob je šance, jak podniknout něco skutečně zajímavého! Paní ředitelka na to měla naštěstí stejný názor a podařilo se jí dohodnout s investorem další postup. Hrob v podstatě průběhu samotné stavby nebránil, takže nebylo nutné celý proces zdržovat. S kým to ale budu kopat? Sehnat schopné lidi na preparaci hrobu není dnes tak jednoduché – v České republice v současné chvíli probíhalo několik skutečně velkých staveb (dálnice, obchvaty, atd.) a většina schopných lidí tedy byla stažena jinam. Vzpomněl jsem si na kolegy z Regionálního muzea v Kolíně – vždyť nakonec, Zdeněk Mazač se na toto období vyloženě specializuje. Trefa do černého! Kolegové velmi ochotně nabídli svou pomoc, a to na celou dobu výzkumu. Více bych si už nemohl ani přát.



Další postup už byl víceméně jasný. Ochotný bagrista ze stavby skryl zeminu přikrývající zbytek hrobu a po začištění bylo zřejmé, že objekt byl skutečně pravoúhlý, s rozměry 2,4 x 3 m. Rozdělili jsme hrob křížem na čtvrtiny a pustili se do odstraňování výplně dvou protilehlých segmentů. Poměrně záhy se v jihovýchodním segmentu objevila první nádoba – pěkně velká, zjevně zásobní. Postupně přibývaly nádoby další, takže jsme přistoupili k jejich číslování přímo v terénu pomocí hřebíčkem připnutých lístečků. V protilehlém segmentu se v zásypu (tedy nikoli na dně) objevil zlomek tenkého bronzového náramku. To bylo divné. Člověk by jej čekal spíše v oblasti těla zemřelého, navíc vcelku. Ledaže by ten hrob již v minulosti byl otevřený a hýbalo se tam s věcmi. V jihovýchodním segmentu se v zásypu objevila také v řadě uložená skrumáž uhlíků. Ty naznačují, že se do hrobu, v době, kdy byl ještě dutý a postupně se po odehnití stropu začal zaplňovat zeminou, dostala také spálená břevna. Hořelo snad něco v hrobě nebo nad ním? Nebo snad jeho výdřeva? Snad se tak dělo v rámci pohřebních úkonů a rituálů., o nichž toho věru mnoho nevíme.



V dalších dnech počet zjištěných keramických nádob v hrobě rychle rostl. Zhruba v době, kdy jich bylo asi 8, jsme se začali sázet, kolik jich nakonec bude (Hanka hádala 10, Zdeněk 11, Simča 12 a já 13 – nakonec jsme se netrefili ani jeden – hrobovou výbavu jsme všichni podcenili). Nádoby byly ukládány těsně vedle sebe, ty malé někdy i v mezerách mezi těmi většími, takže se nezřídka stalo, že nás postupně překvapovaly další a další kusy. Vzhledem k potřebě každou nádobku jemně vypreparovat to samozřejmě naši práci zpomalovalo. Především ale bylo jasné, že tuto keramiku nemůžeme prostě odebírat do pytlíků, jak jsme zvyklí u výzkumů sídlišť. Jemná pohřební keramika by takový postup nezvládla a rozdrobila by se na neslepitelné zlomky. Zároveň dnes máme docela dobré možnosti pokusit se zkoumat obsah nádob pomocí různých přírodovědných analýz – v takovém případě je vhodné obsah nádobek odebrat a později proplavit na plavicí lince a obsah předat archeobotanikům, případně chemikům. Nejlepší variantou tedy rozhodně bylo odebírat nádoby již v terénu pěkně vcelku. To ale vyžaduje specifické dovednosti, které nikdo z nás příliš neměl. Naštěstí jsem dostal tip na odborníka – Romana Kozáková z Národního muzea neváhala přijet až do Kolína, aby nám poradila jak na to a zapůjčila také některé vlastní pomůcky. První nádobu zabalila sama a společně jsme ji úspěšně vyzvedli. Balíček s nápisem „Kolín, ul. Plynárenská, nádoba 6“ tedy mohl být vypraven na naše pracoviště.



Ukázalo se, že v severozápadním segmentu se kromě dvou nádob nic dalšího nenachází, zato protilehlý segment nakonec vydal nádob devět. Bylo zřejmé, že milodary jsou v hrobě uspořádány při východní stěně, zatímco ta západní mohla obsahovat samotné ostatky nebožtíka. Po zdokumentování řezů segmentů jsme se tedy mohli pustit do dvou zbývajících segmentů. Je třeba rovněž říci, že tzv. podlahovou vrstvu, tedy pár centimetrů hlíny nade dnem, jsme kompletně odebrali na plavení vzorků do pytlů. Právě tato vrstva může obsahovat drobné nálezy, které jsme nemuseli v terénu postřehnout, jakož i případné archeobotanické nálezy. Jihozápadní segment – právě tam jsme čekali, že by mohla být kostra nebožtíka. Skutečně – další keramika tu nebyla, zato drobné zlomky železných i bronzových předmětů ano – jenže volně rozházené, beze smyslu: další malý zlomek bronzového náramku, 4 drobné korálky, neidentifikovatelný zlomek železa a jakýsi nýt s železným trnem a bronzovou hlavičkou. Vše bylo odebráno, zakresleno v plánu a odebráno dost vzorků hlíny, kdyby naším očím uniklo více oněch drobných korálků. Pod tím vším byl na podlaze jediný malý zlomek kosti. Velmi křehký, v danou chvíli neurčitelný. Byl snad toto ubohý zbytek zemřelého? Sílilo v nás přesvědčení, že hrob musel být v minulosti (snad už opravdu dávné minulosti, třeba krátce po pohřbu) vykradený. To bylo trochu zklamání. V kontextu známých hrobek ze starší doby železné v Čechách však nikoli neobvyklá věc.




Zbývalo nám dokončit poslední, severovýchodní segment. Už od počátku bylo zřejmé, že bude také obsahovat keramické nádoby a ukázalo se, že náš odhad byl správný. Sice zde již nebyla žádná velká zásobní nádoba, ale rozmanitých misek a koflíků s uchy tam byla celá řada. Mezi nimi se dokonce nacházel železný nůž – ten jsme také odebrali v bločku hlíny zajištěné sádrou, aby se zbytečně nerozpadal, než se dostane do rukou konzervátora. Počet nádob nakonec stoupnul až na číslo 21! A každou bylo třeba postupně obalovat sádrovými obvazy a následně obyčejnými gázami máčenými v sádře, kterou jsem rozdělával mnohokrát za den. Nejprve však bylo třeba nádoby obalit strečovou folií, aby sádra nešla rovnou na střep. Větší nádoby se pak ještě stahovaly stříbrnou lepicí páskou a balily pruhy silné gázy, aby obvazy vydržely jejich vyzvedávání. U malých nádob stačilo jejich „podříznutí“ zatlučeným plechem, ty velké bylo třeba vyjímat „na lopatu“, neboť váha nádoby nedovolila zatlouci pod ně cokoli tenkého.



Patrně největší drama se odehrávalo při vyzvedávání zásobní nádoby (číslo 1, tedy první objevená nádoba). Po dešti, kdy byla země rozmoklá a kluzká, mi pomáhali kolegové Franta a Pepa. Dvěma lopatami a rýčem jsme obalené torzo s největším úsilím dostali na dřevěnou desku. To byla ta snazší část. Jelikož autem nebylo možné dojet až k hrobu, bylo třeba dostat ji přes cca 100 metrů dlouhý komplikovaný úsek při okraji výkopu pro kanalizaci. Hrozilo uklouznutí a rozbití nádoby, případně nosiče. Dokonce jsme si cestičku museli předem lopatou připravit. Když však Pepovi v jednu chvíli sklouzla noha, byla nám úzko… Ale podařilo se. Jediná nádoba, kterou jsme nakonec nezvládli odebrat vcelku, byl onen velký talíř, který byl vlastně prvním objevem, který pomohl určit, že jde o hrob. Vzhledem k jeho šířce (až 50 cm) a zároveň mělkosti prostě jeho obal nevydržel vyzvedávání. Nakonec jsme sádrový obal obrátili a zlomky talíře na něj kladli podle toho, jak ležel v terénu. Schopný keramik si s ním poradí.



A bylo po všem. Všechny nádoby byly zajištěny v našem skladu, než budou předány do keramické dílny. Kovové nálezy uloženy zvlášť pro konzervátora. Vzorky hlíny dočasně uskladněny, než budou proplaveny v naší plavičce. Kresby a fotografie kompletní. Čtenáře jistě napadne otázka: kde je vlastně ten nebožtík? Inu, nad tím jsme dumali rovněž. Existují v zásadě dvě hypotézy – buď se kostrové ostatky zemřelého beze stopy rozpadly v západním polovině hrobu, nebo bylo jeho tělo před uložením do hrobu zpopelněno na hranici a nasypáno do jedné z keramických nádob. Máme silné podezření, že hrnec s číslem 14, vložený přesně do severovýchodního nároží hrobové jámy, budou právě onou urnou.


Obr. 20. Hotová preparace SV segmentu.
Hotová preparace SV segmentu.

A co další hroby, o nichž už tu byla řeč? Po nalistování příslušné publikace o pohřebišti na Kutnohorském předměstí (Koutecký – Sedláček 1984, Památky archeologické 75) je zřejmé, že se nacházíme zhruba ve středu prostoru, kde byly v minulosti podobně staré hroby objeveny, tedy mezi ulicemi Polepskou, Havlíčkovou, Orebitskou a Barákovou. Jde o hrob jedenáctý. Bezpochyby jich tam však bylo v minulosti zničeno více, jen si jich prostě dělníci nevšimli nebo o nich neinformovali muzejníky. Řada jich tam možná dosud je, ukrytá v nezastavěných prolukách nebo pod současnými stavbami, pod zahradami sousedních domků…



Je docela možné, že původně byly tyto komorové hroby kryté mohylovým náspem. Z něj však dodneška nic nezbylo, v městském terénu byly takové nerovnosti víceméně srovnány se zemí. To bychom se museli vrátit do doby před průmyslovou revolucí, kdy zde ještě byla malá políčka a ovocné sady. Ale jedna věc tu dost jasně nezazněla, totiž jak je ten hrob starý. Zmiňoval jsem pojem bylanská kultura – tu ve středních Čechách klademe do období 8. až počátku 6. století př. n. l. V té době bylo například založeno město Řím, v té době ještě královského zřízení. V Itálii vzkvétala etruská města, na Předním východě se rozmachu dočkala Novoasyrská říše, v Egyptě probíhalo tzv. Třetí přechodné období. Ve střední Evropě jsme se ještě nedočkali velké keltské expanze, která přijde právě na konci tohoto období…


Nejnovější příspěvky