Pod pokličkou archeologie (7): Dendrochronologie
„Jak je to staré?“ slýcháme jako archeologové často. A oprávněně. Jedním z úkolů archeologické vědy je samozřejmě určit stáří objevených nálezů a lokalit. Během studia se proto učí například vývoj stylu výzdoby keramických nádob jednotlivých kultur. Dejte archeologovi do ruky střep a on vám řekne, z jaké doby je. O dataci bude i dnešní díl našeho seriálu, a to konkrétně o metodě zvané dendrochronologie.
Metody datování v archeologii můžeme rozdělit na absolutní a relativní. Relativní datování určuje pouze následnost (například za použití metody stratigrafie víme, že nálezy ze spodní vrstvy jsou starší než ty z vrstvy nad nimi). Dendrochronologie patří mezi metody absolutního datování, které určí stáří a zařadí daný artefakt na časovou osu.
Dendrochronologie je přírodovědná metoda datování dřeva, která je pro archeology velice užitečná. Odborník na tuto metodu dokáže ze zlomků dřev zjistit, z jakých stromů tato dřeva pocházejí a pomocí detailního měření šířek letokruhů určit, jak jsou stará. A to s přesností až na jeden jediný rok. Jak už sám termín napovídá, dendrochronologická metoda dokáže určit chronologický vývoj jednotlivých druhů dřevin.
Letokruhy všichni dobře známe, pokácíme-li strom, vidíme uvnitř kmene specifickou kružbu. Za každý odžitý rok stromu přiroste (povětšinou) jeden letokruh – tzn., že kolik má strom letokruhů, tolik let rostl. To je známá věc. Méně známý už je ale fakt, že letokruhy se rok od roku liší, a to podle toho, jaké v daném roce panovaly klimatické podmínky. A protože ty jsou v určité geografické oblasti podobné, velmi podobné pak jsou i rozměry a specifika letokruhů všech stromů v dané oblasti, samozřejmě v závislosti na konkrétním druhu. Zkuste si toho povšimnout, až třeba při procházce lesem potkáte hromadu pokácených smrků. Podobné rozložení a tloušťky letokruhů rozeznáte i pouhým okem.
Chceme-li však podle letokruhů určit přesné stáří stromů, potřebujeme k tomu laboratoř vybavenou speciálními měřicími přístroji, stereomikroskopy a softwarem. A samozřejmě také zkušené odborníky. Ti totiž dokážou na základě podobnosti a návaznosti letokruhů u stejných druhů dřevin složit celé chronologické řady vývoje letokruhů v určité oblasti. Tak například existuje samostatná dendrochronologická křivka pro dub, jiná pro borovici, další zase pro jasan a tak dále.
Dochoval-li se na zkoumaném vzorku dřeva také úplně poslední, tzv. podkorní letokruh, je možné určit dokonce i to, v kterém roce byl strom pokácen. Tato metoda tak dokáže pomoci určit stáří nejen archeologických nálezů, ale používá se například také k upřesnění datace uměleckých děl, zarámovaných ve dřevě či dřevěných prvků v historických budovách. Prostě máte-li to správné dřevo, pro které existuje chronologická křivka, je to takové malé otevřené okno do minulosti.
Pokud se nám podaří ze vzorku získat podkorní letokruh, neznamená to však ještě, že přesně v daném roce byla daná stavba či dané dřevěné dílo stvořeno. Stromy se po pokácení nechávají odpočívat, schnou, nějakou dobu zabere také jejich zpracování. Však z hlediska tisíců let, jako je to v případě nás archeologů, i takové přibližné datum vzniku stavby nesmírně pomůže. Není-li podkorní letokruh dochován, může být pro analýzu využito i tzv. bělové dřevo. To např. u dubů na našem území mívá okolo 5 až 25 letokruhů. Z bělového dřeva sice nelze určit přesný rok pokácení, ale na jeho základě lze stanovit, po kterém roce k tomu mohlo dojít.
Nálezy dřeva na archeologických výzkumech bývají bohužel vzácností. Dřevo, jakožto organický materiál, se nám v zemi v běžných podmínkách za ty tisíce let, stejně jako například potraviny, textil nebo kůže, nedochová.
Když mluvíme o dendrochronologii a nálezech dřevěných zlomků, musíme zmínit náš záchranný výzkum neolitické vesnice ve Velimi u Kolína z roku 2016 s unikáním objevem dřevěné studny. Ve velimské studni se dřevo dochovalo jen díky vlhkému prostředí, které ho v podstatě zakonzervovalo. Pro dendrochronologické datování tak bylo možné vybrat celou desítku vzorků dřev, která před sedmi tisíci lety tvořila konstrukci studny a jež používalo tehdejší zemědělské obyvatelstvo. Tyto vzorky jsme odeslali kolegům ze dvou specializovaných pracovišť: Ing. Tomáši Kynclovi ze společnosti DendroLab Brno a duu badatelů z Mendelovy Univerzity v Brně - doc. M. Rybníčkovi a Dr. Tomáši Kolářovi. Tam byla dřeva druhově určena jako jilm, dub a pravděpodobně javor, tři vzorky se však kvůli silnému stupni degradace nepodařilo přesně identifikovat.
K samotné dataci pak byly vybrány vzorky pocházející z dubu. Některé fošny a kůly pocházely ze stromů starých více jak 200 let a tloušťkou kmene minimálně 55 cm. Takové duby dnes známe jako památné a jsou po celé republice chráněny. V mladší době kamenné to však byl nenahraditelný, kvalitní a hojně dostupný materiál.
Na tyto vzorky bylo aplikováno několik metod měření. Jednalo se o měření šířek letokruhů, a to pomocí polohového měřicího zařízení TimeTable s automatickým vstupem do počítače. Letokruhové křivky byly dále navzájem porovnány a relativně synchronizovány. Míra podobnosti křivek byla porovnávána pomocí tzv. korelačního koeficientu a koeficientu souběžnosti. V dalším počítačovém programu pak proběhl pokus o absolutní datování.
Analýzami vznikly letokruhové křivky, které vytvořily průměrnou chronologii dlouhou 217 let. Chronologická křivka, podle které je možné dřevo absolutně datovat, však pro území České republiky zatím existuje pouze do roku 462. Proto byla získaná naměřená data zaslána německému kolegovi W. Tegelovi z Institute of Forest Sciences/Forest Growth and Dendroecology, Universität Freiburg, který má k dispozici chronologickou řadu letokruhů dubu pro oblast celé střední Evropy, sahajících až do 6. tisíciletí př. Kr.
Bohužel pro nás, části stromů s podkorními letokruhy, které umožňují určit rok pokácení stromů, se při stavebním využití většinou odstraňovaly. Proto byl tento podkorní letokruh dochován pouze na jednom vzorku. Ale i to byla v podstatě výhra, neboť při porovnání s již zkoumanými vzorky dubu z německých neolitických studní se podařilo určit, že tento strom, použitý na stavbu studny ve Velimi, byl pokácen v době vegetačního klidu (říjen – duben) na přelomu let 5196 – 5195 př. Kr.!
Určení datace lokality či nálezu samozřejmě není jediný cíl archeologického zkoumání a získané datum nám neurčuje, že přesně v tomto roce byla postavena studna i celá vesnice, Dává nám však velmi přesnou představu doby, ve které se život na lokalitě odehrával. Takovou přesnost žádné jiné archeologické nálezy poskytnout nedokážou. Proto je dendrochronologie pro archeology tak užitečná a nález dochovaného dřeva unikátní a významná záležitost.
Comments