December 20, 2019

Please reload

Nejnovější příspěvky

Pod pokličkou archeologie (4)

06/02/2020

Autor textu:

V minulých epizodách jsme si posvítili na zpracování dokumentace a keramického materiálu, u kterých si vedoucí výzkumu - terénní archeolog - vystačí povětšinou sám. Dostávají-li se ale k řeči zvláštní nálezy, je potřeba přizvat další odborníky. Například v případě zvířecích kostí, které spadají do pole působnosti zooarcheologů, ačkoliv na své si často přijdou i specialisté z příbuzných přírodovědných oborů. Na základě jejich práce, se kterou vás dnes seznámíme, můžeme lépe porozumět vztahu člověka k okolní krajině a vzájemného soužití lidí a zvířat. 

 

 

 

Díl 4.

ZOOARCHEOLOGIE

 

Úkolem zooarcheologa je shromáždit co největší množství informací o pozůstatcích zvířat nalezených při archeologickém výzkumu. Stejně jako u keramického materiálu platí, že nejprve je zapotřebí materiál vytřídit, umýt a popsat. Občas se totiž stane, že se nějaký soubor odloží do poličky a bez "rodného čísla" je téměř nemožné ho vrátit tam, kam patří. Po vybalení jednotlivých nálezových souborů (ano, hádáte správně, jsou to stále ty stejné sáčky a banánové krabice) nastupuje laboratorní analýza, při které se porovnávají nalezené kosti, chlupy, šupiny či schránky živočichů se srovnávacím materiálem a určují se jednotlivé zvířecí druhy, jejich věk, pohlaví a mnohá další kritéria. Pokud máme k dispozici reprezentativní soubor, tak provádíme i osteometrická měření, ze kterých lze zjistit, jak bylo zvíře velké a k jakému plemeni náleželo. 

 

 

Ačkoliv by se mohlo zdát, že určením živočišného druhu tato cesta končí, tak opak je pravdou. Vše odvisí od stavu dochování kostí a pochopitelně i od finančních možností, které výzkum nabízí. Pomocí analýzy poměrů stabilních izotopů dusíku a uhlíku (ve vzorcích kolagenu kostní tkáně zvířat, ale i lidí) například můžeme získat zajímavé informace o složení stravy. Můžeme rovněž sledovat vliv změn životního prostředí na druhy potravy. Poměry izotopů stroncia nám zase odhalí více o pohybu zvířat a člověka v časové perspektivě a poměry izotopů kyslíku o klimatu v daném období. 

Zjednodušeně lze říct, že pozůstatky živočichů nám prozradí, která zvířata byla nejvíce konzumována, co naopak jedla sama nebo třeba jak probíhal lov a následné zpracování těla zvířete včetně stažení z kůže a porcování. Ostré nástroje totiž zanechávají na kostech více či méně zřetelné zářezy a jiné pracovní stopy. Napoví nám i, zda měla konzumace určitých druhů zvířat dopad na kulturní a technologické postupy studované kultury. Nezapomínejme přitom, že zvířata nebyla v minulosti využívána pouze k jídlu a jako zdroj dalšího materiálu (například kůže, rohy, kosti nebo šlachy), ale díky domestikaci i jako pracovní síla, která například při zápřahu či sedlání zanechává na kostře zvířete trvalé stopy.

 

A nemůžeme opomenout ani fakt, že někteří zvířecí tvorové měli privilegované postavení a stávali se lidským souputníkem a partnerem, jak dokládají například pietní hroby psů. Ostatně, ani dnes tomu není jinak. Jak asi jednou vyhodnotí současné psí hřbitovy zooarcheologové z daleké budoucnosti?

 

 

 

Autorský kolektiv:

Tomáš Chlup (ÚAPPSČ), Miriam Nývltová Fišáková (Archeologický ústav AV ČR Brno, v.v.i.) , Julie Tomsová (ÚAPPSČ)

 

 

Please reload

Please reload

Archiv