• Autorský kolektiv

Pod pokličkou archeologie (4)


V minulých epizodách jsme si posvítili na zpracování dokumentace a keramického materiálu, u kterých si vedoucí výzkumu - terénní archeolog - vystačí povětšinou sám. Dostávají-li se ale k řeči zvláštní nálezy, je potřeba přizvat další odborníky. Například v případě zvířecích kostí, které spadají do pole působnosti zooarcheologů, ačkoliv na své si často přijdou i specialisté z příbuzných přírodovědných oborů. Na základě jejich práce, se kterou vás dnes seznámíme, můžeme lépe porozumět vztahu člověka k okolní krajině a vzájemného soužití lidí a zvířat.

Osteologická analýza. Foto archiv M. Nývltové Fišákové

Díl 4.

ZOOARCHEOLOGIE

Úkolem zooarcheologa je shromáždit co největší množství informací o pozůstatcích zvířat nalezených při archeologickém výzkumu. Stejně jako u keramického materiálu platí, že nejprve je zapotřebí materiál vytřídit, umýt a popsat. Občas se totiž stane, že se nějaký soubor odloží do poličky a bez "rodného čísla" je téměř nemožné ho vrátit tam, kam patří. Po vybalení jednotlivých nálezových souborů (ano, hádáte správně, jsou to stále ty stejné sáčky a banánové krabice) nastupuje laboratorní analýza, při které se porovnávají nalezené kosti, chlupy, šupiny či schránky živočichů se srovnávacím materiálem a určují se jednotlivé zvířecí druhy, jejich věk, pohlaví a mnohá další kritéria. Pokud máme k dispozici reprezentativní soubor, tak provádíme i osteometrická měření, ze kterých lze zjistit, jak bylo zvíře velké a k jakému plemeni náleželo.

Výuka zooarcheologie. Foto archiv M. Nývltové Fišákové

Ačkoliv by se mohlo zdát, že určením živočišného druhu tato cesta končí, tak opak je pravdou. Vše odvisí od stavu dochování kostí a pochopitelně i od finančních možností, které výzkum nabízí. Pomocí analýzy poměrů stabilních izotopů dusíku a uhlíku (ve vzorcích kolagenu kostní tkáně zvířat, ale i lidí) například můžeme získat zajímavé informace o složení stravy. Můžeme rovněž sledovat vliv změn životního prostředí na druhy potravy. Poměry izotopů stroncia nám zase odhalí více o pohybu zvířat a člověka v časové perspektivě a poměry izotopů kyslíku o klimatu v daném období.

Zjednodušeně lze říct, že pozůstatky živočichů nám prozradí, která zvířata byla nejvíce konzumována, co naopak jedla sama nebo třeba jak probíhal lov a následné zpracování těla zvířete včetně stažení z kůže a porcování. Ostré nástroje totiž zanechávají na kostech více či méně zřetelné zářezy a jiné pracovní stopy. Napoví nám i, zda měla konzumace určitých druhů zvířat dopad na kulturní a technologické postupy studované kultury. Nezapomínejme přitom, že zvířata nebyla v minulosti využívána pouze k jídlu a jako zdroj dalšího materiálu (například kůže, rohy, kosti nebo šlachy), ale díky domestikaci i jako pracovní síla, která například při zápřahu či sedlání zanechává na kostře zvířete trvalé stopy.

A nemůžeme opomenout ani fakt, že někteří zvířecí tvorové měli privilegované postavení a stávali se lidským souputníkem a partnerem, jak dokládají například pietní hroby psů. Ostatně, ani dnes tomu není jinak. Jak asi jednou vyhodnotí současné psí hřbitovy zooarcheologové z daleké budoucnosti?

Hrob psa z doby římské z Klecan. Foto L. Mattiello

Autorský kolektiv:

Tomáš Chlup (ÚAPPSČ), Miriam Nývltová Fišáková (Archeologický ústav AV ČR Brno, v.v.i.) , Julie Tomsová (ÚAPPSČ)

#Podpokličkouarcheologie #Vzděláváme #Reportáž #TonejlepšízvýzkumůÚAPPSČ

Nejnovější příspěvky
Archiv