- Veronika Puhačová
Archeologie do škol! aneb Štorchova reformní výuka, která se neujala
“Na školách jsem se o prvotním člověku nic nedověděl. Na učitelském ústavě jsem našel v dějepisné učebnici asi pět řádků o předhistorickém člověku a o pazourkových nástrojích. Byla to jen podřadná zmínka bez biologicky a kulturně vývojového výkladu. První člověk na zemi byl předmětem obšírného líčení v hodinách náboženství, a to přísně podle biblických legend. Nepřipouštělo se žádných úchylek. Nastávající učitel nemohl ovšem věřiti primitivním bájím, avšak vědecký výklad mu zůstával neznámý...”
… myslel si celý život Eduard Štorch (jako skautský vedoucí přezdívaný Sachem), a tak se rozhodl zasvětit svůj život tomu, aby se podoba výuky dějepisu změnila. Nebyl totiž jen jedním z nejoblíbenějších spisovatelů historické literatury, ale také excelentním učitelem a jednou z nejvýznamnějších osobností českého reformního pedagogického hnutí meziválečného období. Jeho reformní pedagogické metody jsou i z dnešního pohledu výjimečné a o jejich efektivitě se s nadšením diskutuje, ovšem mnohem méně je vidíme v praxi. A to i dnes, o sto let později, než se je snažil zavést sám Štorch. Počátky lidské minulosti jsou stále ve školních osnovách pojednány velmi vágně (i když už vymizela biblická teorie) a frontální výukové metody, kterými jsou žákům zprostředkovány, odpovídají často spíše počátku století minulého než toho 21.
Přestože Štorch nebyl archeologem a jeho odborný přístup měl jisté mezery, přistupoval k archeologickým poznatkům s velkým zápalem a odhodláním rozšířit je co nejdále. Sám se také podílel na záchranných výzkumech a budoval vlastní sbírku archeologických nálezů. A právě v nich viděl velký pedagogický potenciál, jak vzdálenou a zastřenou minulost přibližovat dětem ve školních lavicích. Nebo spíše, a to hlavně, mimo ně.
Pojďme se tedy podívat na Štorchovy učební metody z pohledu moderní pedagogiky:
Zážitková pedagogika a zkušenostní učení
bral své žáky v Libni a Bubnech přímo do terénu, učil je sběrům v terénu, datování, konzervaci a restaurování nálezů, motivoval je k péči o archeologické kulturní dědictví:
“Naše tlupa hledačů diluviálního člověka byla známa po všech cihelnách v okolí a z hochů se stali horliví archeologové, kteří mi pomohli objevit mnoho cenných, někdy i jedinečných předhistorických nálezů ze všech pravěkých dob.” (Štorch 1946, Školní dějepis v theorii a praxi)
do učebnic a příruček zaváděl praktické úkoly:
“Projdi cihelny a vypátrej, zda-li se tam nalézají kosti diluviálních zvířat.”
“Vyryj do kosti podobu mamuta.”
“Zkus setkati kousek látky.”
Objektové učení a muzejní kufříky
věděl, že archeologické nálezy jsou jedinečným zdrojem informací o životě lidí před objevem písma:
nabízel školám zasílat “sbírky archeologické pro potřeby studijní” – soubory typických ukázek z různých období, v ceně od 2 do 20 Kč (dnes tomu říkáme muzejní kufříky do škol) - výtěžek věnoval na další výzkum a také k podpoře chudých žáků
Pravěké kořeny lidstva
usiloval o to, aby se dějepis nezačínal učit až od starého Egypta, jak tomu bylo zvykem, ale právě od lovců a sběračů:
“Nový dějepis bude vykládati o prvotních lidech, o jejich úžasném kulturním rozmachu v dobách pravěkých, o vývoji náboženském, hospodářském, sociálním, postupně až k moderní civilisaci. Jistě, že si tu zaslouží význačné pozornosti třeba hnutí husitské, myšlenkově bohaté, ale lhostejně přejdeme přes většinu panovníků i s jejich rodinnými zápletkami.” (Štorch 1929, Dětská farma. Eubiotická reforma školy)
Síla příběhů
uvědomoval si, že vyprávění je nejstarším a nejpřirozenějším způsobem učení, který výborně funguje i z pedagogického hlediska:
v r. 1907 vydal knihu Člověk diluviální, která měla sloužit jako pomůcka ve vyučování a prostřednictvím vyprávění ukazovat vývoj Prahy ve starší době kamenné (v r. 1918 vyšla v třetí verzi jako Lovci mamutů).
Experimentování
chápal, že aby člověk porozuměl určité činnosti, musí si ji sám vyzkoušet:
“...měl-li jsem psát o primitivním životě, tak jsem si zkusil i primitivně na čas žít… Zkoušel jsem roznítit oheň vrtěním dřeva, štípat pazourky, uhlazovat ostří kamene, péci na rožni, zhotovit luk i šípy, uhníst z hlíny misky a pod.” (z dopisu příteli O. Štětkovi)
A proč tak dnešní výuka dějepisu vlastně nevypadá?
sklízel velkou kritiku z řad archeologů (především A. Stockého a J. Schránila)
některá historická a archeologická fakta si vykládal po svém
sklízel velkou kritiku z řad pedagogů
jeho pojetí vývoje lidské společnosti bylo velmi levicové
výtky, že ne každý učitel musí mít zájem o archeologii
obavy o přílišnou komplikovanost témat pro žáky
nakonec, znechucen neustálými spory a ostrou odbornou kritikou, roku 1925 ukončil svou archeologickou kariéru a věnoval se plně výuce a psaní beletrie
A právě proto mohly vzniknout ty nejčtenější "pravěké" příběhy, které se objevují v povinné literatuře dodnes a stále přitahují nové zájemce k prehistorii a archeologii. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Učitel a amatérský archeolog Eduard Štorch sice výuku dějepisu tehdy (bohužel) nezreformoval, ale my všichni ve vzdělávání aktivní z jeho práce můžeme ohromnou porci inspirace čerpat i po celém století.
Eduard Štorch: spisovatel, archeolog, pedagog, člověk
* 10. 4. 1878 v Ostroměři + 25. 6. 1956 v Praze
absolvent učitelského ústavu v Hradci Králové (1897)
bezdětně ženatý s milující manželkou Boženou Vávrovou (sňatek 1907)
amatérský archeolog aktivní na záchranných výzkumech cihelen v Mostě a později v pražské Libni (od r. 1902 aktivní v archeologii)
zapálený a reformní pedagog a skautský vedoucí
autor a pedagog projektu školy v přírodě Dětská farma na Libeňském ostrově (1926-1934)
objevitel neolitického osídlení v Lobči u Mšena (konec 30. let)
sběratel a majitel dvou archeologických sbírek (1925 prodal první z nich Národnímu muzeu)
jeden z nejoblíbenějších autorů dobrodružné literatury pro mládež u nás i v zahraničí
tvrdohlavý badatel bouřlivé povahy a zároveň empatický učitel
emotivní “protivník” v mnoha odborných archeologických i pedagogických sporech
autor odborných archeologických i pedagogických publikací a slavných knih Lovci mamutů, Osada havranů, Bronzový poklad, Hrdina Nik, Minehava a mnoha dalších
Snímky dokumentující život a práci Eduarda Štorcha poskytl ze svého osobního archivu dr. Karel Sklenář, jemuž ještě jednou děkujeme.
