Please reload

Nejnovější příspěvky

Uctění předků na Pičhoře: Germáni, archeologie a genius loci

02/06/2017

„Vzpomeňme na Hunigunda, udatného válečníka! Vzpomeňme na Albericha, vášnivého lovce. Na Sigiswerta, oddaného služebníka Marobudova“, hřímal zjitřeným hlasem kněz pomalovaný bílou obřadní barvou. „Vzpomeňme na všechny ty, kteří se nevrátili ze střetu s proradným Arminiem! Ale uctěme také své blízké i vzdálené předky, kteří dali tvář naší krajině a jejich krev je s tímto místem navždy spjata!“ Zatímco mluvil, květiny na obětišti se pomalu vršily, tak, jak je tam kladli místní obyvatelé. Plameny, které měly tyto obětiny přenést bohům, vzplály do ticha. 

 

Připomenout, že Pičhora a její okolí není jen proslulou archeologickou lokalitou, ale téměř nepřetržitě osídleným a stále živým místem s živými obyvateli a jejich nedávnými předky, bylo potřeba. Proto jsme se letos rozhodli již tradiční germánský den na významném pohřebišti Dobřichov-Pičhora (které je od letoška také vyhlášenou kulturní památkou) pojmout trochu netradičně a zapojit do jeho průběhu i diváky – místní obyvatele. Ale pojďme celý den prožít znovu, pěkně od začátku. Proč se vlastně konal?

 

 

Díky skvělé a hladké spolupráci s obcí Dobřichov a jejím panem starostou Milanem Jíchou pořádá náš Ústav archeologické památkové péče středních Čech vždy na přelomu května a června pro místní komunitu den mezi Germány. Ten je takovým dvoufázovým oživením naučné Stezky Markomanů, která návštěvníky provádí lokalitou již od roku 2014. Dvoufázovým říkáme proto, že dopoledne se věnujeme školním třídám a v podvečer se pak odehraje scéna pro veřejnost, která má každý rok jiné téma. Loni to byl pohřeb Markomana Sigiswerta, letos pak uctění předků. Na to jsme se museli samozřejmě začít připravovat již ráno. U rekonstrukce germánské chaty, která stojí na konci stezky, se nás tentokrát  na přípravy sešlo patnáct. Patnáct archeologů a zkušených lektorů, kteří se na den proměnili v Markomany z počátku 1. století n. l. Z doby říše krále Marobuda, prvního panovníka na našem území, kterého známe jménem.

 

 

 

Navíc, letos je to přesně dva tisíce let od nerozhodného střetu Marobudových příznivců s dalším germánským vůdcem Arminiem, který zákeřně usiloval o Marobudovu moc (ano, sice jsme v té době nežili, ale tak nějak si nemůžeme pomoct a jsme prostě na straně Marobuda). Střet se odehrál v roce 17 a my jsme chtěli na tuto napjatou politickou situaci, která naše kraje i jejich obyvatele sužovala, upozornit. Celá akce se tedy nesla v duchu této události a uctění těch, které boje o moc připravily o život. A protože večer se měl odehrát přímo na Pičhoře obřad, bylo potřeba se na něj nachystat.

 

 

Spolu s žáky místní základní školy v Pečkách jsme tedy zpracovávali suroviny na hostinu, zdobili se a tvořili si nové doplňky, štípali dřevo, pečovali o tolik důležité zbraně a povídali si o neklidných časech, kterými zde lidé před dvěma tisíci lety procházeli. V neochvějných rolích Markomanů jsme tak děti mimoděk naučili, jak se dá zpracovat obilí na mouku, jak z něj utvořit něco poživatelného, jak zde Germáni okolo přelomu letopočtu bydleli, jak se oblékali a zdobili, jaké měli materiály a suroviny a jak byli bojovní. A když paní učitelky zavelely k odchodu, děti křičely „nééééééééééé, ještě ne!“ Asi vám nemusíme vykládat, že naše archeologií prolezlá srdce při takové reakci skutečně zaplesala.

 

 

Po velmi příjemném a všem z nás tolik vzácném odpoledním odpočinku jsme se pak vydali na Pičhoru, kde jsme přichystali žároviště na obřad. A pak rovnou dolů na náves Dobřichova, kde měla další část programu započít. Archeolog Zdeněk Beneš, který pečuje o prastaré kulturní dědictví tohoto regionu, se ujal slova a přivítal diváky, kteří se na návsi srotili. Uvedl je jak do dobového kontextu, tak i do programu, který ležel před námi. Pak už nic nebránilo zažehnout louče a vydat se pomalým průvodem vzhůru na pičhorské návrší. Za rytmického doprovodu primitivních hudebních nástrojů jsme se seskupili okolo rekonstrukce žároviště, kde opět promluvil Zdeněk Beneš. Nastínil divákům bohatou historii jejich rodného kraje včetně významného germánského období a přivedl je tak k uvědomění proměn a návaznosti života nejen v jejich obci, ale i celém regionu. Úzké propojení minulosti a současnosti je totiž něco, co si ne každý uvědomuje, a tak jsme chtěli na tento důležitý aspekt přítomnosti upozornit.

 

 

Čas na samotný rituál pak již uzrál. Obřad vedený markomanským knězem démonického vzezření byl plný hudby, tance, ale i bojů. Jak jinak uctít válečníky padlé při střetu, než symbolickým soubojem. Efektní zápasy silných markomanských bojovníků se zbraněmi i bez nich přinesly divákům několik chvil napětí, stejně tak jako tanec dívek s meči (ten byl tedy vzhledem k ostrým zbraním dost napínavý i pro tanečnice samotné). Poté se dívky protančily k připraveným milodarům, postupně je nanosily na žároviště a vyzvaly přihlížející diváky k témuž. I oni si totiž s sebou přinesli květiny a další obětiny, kterými chtěli vzdát hold svým předkům, nejen germánským, ale i těm nedávným. Než byla hranice s obětinami zapálena, vyzval kněz ke chvíli ticha a vzpomínce na všechny, kteří tu žili před námi a díky kterým náš kraj vypadá tak, jak vypadá. A tak jsme všichni tiše stáli, „Markomani“ z 1. století i diváci z 21. století, na vršku Pičhory, a bylo to zvláštní. Jako by se minulost a přítomnost skutečně na okamžik protnuly a my ucítili ten neopakovatelný moment harmonie toku dějin...

 

 

 

Please reload

Please reload

Archiv