• Veronika Puhačová

Archeologie brutality. Jsme předurčeni k násilí?


Následující řádky a otázky z nich plynoucí vznikly z úvah nad událostmi poslední doby. Žijeme ve 21. století ve střední Evropě. Moderní doba, daleko od „středověkých“ praktik a hysterického chování běsnících davů, chtělo by se říci. Jsme přeci racionálně smýšlející a vyspělá civilizace. Některé vzorce chování považujeme za přežité a tváříme se, že již nejsou součástí naší kultury. A ouha, ony mezi námi ale pořád číhají a čas od času, vyvolány tlakem okolností, na nás vycení zuby a připomenou nám tak nejtemnější stránky lidské povahy.

Válka byla součástí společnosti odnepaměti. Foto J. Lohnická

Kde hledat kořeny násilí?

Když se podíváme do historie, bude nám brzy zřejmé, že akty násilí nás provázejí snad od nepaměti. Jak hluboko do minulosti jsme ale schopni je vidět? Může archeologie přispět k poznání lidské brutality? Nemohla by nám dokonce pomoci pochopit, proč se stále nedokážeme od těchto nevítaných projevů oprostit?

Pro odpověď musíme přímo do archeologických pramenů, z nichž si určitou představu o násilí v pravěku složit dokážeme. Základem je uvědomit si, jaké stopy po něm vlastně nacházíme a co z těchto stop vyčíst lze a co naopak nelze. Asi úplně nejjasnějším dokladem jsou zranění, a to hlavně ta smrtelná. Máme-li dostatečně zachovaný kosterní materiál, antropologové mohou rozeznat, stejně jako je tomu u současných forenzních antropologů v kriminalistice, zda daný člověk zemřel násilnou smrtí a případně co ji zapříčinilo. S tím pak úzce souvisí nálezy zbraní. Zde už to ale není tak jednoduché. Co můžeme interpretovat jako zbraň, když z filmů i z médií víme, že při troše vynalézavosti lze jako zbraň použít téměř cokoli a naopak, že předměty s primární funkcí zbraně, jako jsou třeba meče či dýky, plnily mnohdy spíše funkci symbolickou? Podobná situace logicky vyvstává i s prostředky ochrannými, ať už se jedná o osobní zbroj, jako přilby, štíty a brnění, nebo také o obranné pevnostní prostředky, jako jsou valy, příkopy a hradby. Navíc, pro starší období pravěku, jako je paleolit a neolit, nám stejně toto kategorizování není moc platné, neboť tam bychom třeba meče nebo přilby hledali jen marně. To ovšem neznamená, že k násilí v různých formách nedocházelo.

Při studiu těchto pramenů tedy nemůžeme generalizovat, ale je potřeba pečlivě kriticky uvažovat nad jednotlivými případy a nálezy. Studium násilí v pravěku se tak stává velmi komplexní a interdisciplinární záležitostí, která pro svůj společensko-kulturně-politický kontext vyžaduje od archeologů široký rozhled. Do archeologického bádání zde totiž vstupují nejen aspekty antropologické, ale také etnografické, sociologické, politologické a jak si ukážeme, i ryze přírodovědné.

Masakry z neolitu

Archeologie nám přináší zprávy o tom, že člověk umí být tvor brutální již dlouhá tisíciletí. Byl jím však vždycky? Pohled archeologů na toto se mění v souvislosti s novými nálezy. Dříve jsme se mohli setkat s teorií mírumilovných zemědělců. Objevy neolitických „masakrů“ na německých lokalitách Schletz, Talheim, Herxheim či Jungfernhöhle (více se o nich můžete dočíst ve virtuální výstavě Jak se žilo prvním zemědělcům) nám však jednoznačně daly najevo, jak to s mírumilovností našich neolitických předků asi bylo.

Hypotetická rekonstrukce událostí v Tallheimu. Kresba M. Černý, zdroj www.virtualniarcheologie.cz

K poznání nejstaršího středoevropského válečnictví přispěl i nejnovější , v loňském roce publikovaný, nález v německém Kilianstädtenu, který zahrnoval 26 zavražděných jedinců (pěkný článek o nálezu si můžete přečíst na Technetu). Slovo zavražděných je tu na místě, jejich ostatky totiž nesly stopy ran po šípech a tupých úderů kamennými sekerami. Končetiny byly polámané a hojnost zlomenin, vzniklých těsně před smrtí (antropologové dokáží rozlišit zlomeniny vzniklé tzv. perimortem a postmortem) naznačovala mučení či zohavování. Mezi mrtvými navíc téměř chyběly ženy a dospívající. Ti se patrně útočníkům ještě hodili živí.

Toto hrůzné poselství z Kilianstädtenu se nápadně podobá nálezům z výše zmíněných německých lokalit. A jelikož všechny spadají do poměrně krátkého období okolo 5000 př. Kr., vypadá to, že ve společnosti tehdejší tzv. kultury s lineární keramikou se něco dělo. Něco nepěkného. Něco, co vedlo část populace k tomu, aby začala surově vyvražďovat celé skupiny, včetně dětí. Stály za tímto, z našeho pohledu zdánlivě nepochopitelným jednáním, náboženské změny? Nebo šlo o politicko-ekonomické důvody, nastolování nových pořádků? Boj o teritorium? A co nastalo poté? Na tyto otázky archeologie jednoznačnou odpověď dát ze své podstaty nemůže, nicméně inspiraci pro vlastní úvahy stále i po sedmi tisících let, bohužel, nacházíme v aktuálním světovém dění.

Systematické násilí jako prevence?

V tomto ohledu nám však zajímavý materiál k zamyšlení poskytl také francouzský etnolog Pierre Clastres. Ten na základě zkoumání tzv. primitivních společností dospěl k závěru, že primitivní společnosti praktikují systematické násilí jako prevenci toho, aby se někdo na úkor ostatních dostal k moci, která by se pak postupně formovala do centralizované podoby. Z tohoto úhlu pohledu je tak válka nástrojem na udržení autonomie jednotlivých kmenů a společností, nadneseně řečeno jakýmsi protistátním opatření. Zda však můžeme takový princip přenášet i na náš středoevropský pravěk už je otázkou vědeckých diskuzí.

Pokud se vám z těchto faktů zdá, že se lidé k sobě začali chovat hrubě až poté, co trvale přešli k zemědělství a měli své nemovité majetky, pak byste si měli poslechnout příběh o vraždách z Nataruku. Zde se totiž před deseti tisíci lety odehrála podobná událost, po níž zůstalo 27 mrtvých včetně nejméně osmi žen a šesti dětí. Na břehu keňského jezera Turkana někdo tuto skupinku lovců a sběračů zavraždil tak ohavně, jako tomu bylo například v Kilianstädtenu. Proražené lebky, zlámané ruce, kolena, žebra, hroty šípů v kostech. A nejen to. Stopy po svázání rukou, a to i u ženy v posledních stádiích těhotenství.

Archeologové z univerzity v Cambridgi, kteří celou lokalitu zkoumali, se domnívají, že tuto skupinu přepadla a pozabíjela jiná lovecko-sběračská skupina. Podle dvou obsidiánových hrotů šípů dokonce předpokládají, že příchozí útočná skupina přišla z jiné oblasti, neboť obsidián se na ostatních místních lokalitách nenachází. Tento nález se tak v letošním roce stal zcela nejstarším dokladem lidského skupinového konfliktu, jakýmsi předchůdcem toho, čemu dnes říkáme válečnictví. A také nejstarším dokladem lidské brutality. Odráží naprosto záměrné a promyšlené jednání a ukazuje tak, že potřeba řešit konflikty tímto způsobem je, jak se říká, stará jako lidstvo samo. Příběh od jezera Turkana nejenže nemá šťastný konec, ale nemá opět ani jasný počátek. Důvody, vedoucí útočníky k činu, byly patrně jiné, než u pozdějších neolitických krveprolití, ale zůstávají taktéž skryty pod nánosem času.

Nejstarší vraždy

Nenašli bychom ale ještě o něco starší doklad násilného chování, které by se dalo spojit s lidskou rasou? Vždyť pokud bylo pácháno násilí na skupinách, jistě docházelo ke střetům i mezi jednotlivci. Ovšem to je už poněkud obtížněji prokazatelné. Smrtelné zranění zjištěné u jednotlivce mohlo stejně tak pocházet ze souboje s člověkem jako z úrazu z lovu, jako například u nejasné příčiny zraněných žeber jednoho z pohřbených neandrtálců na irácké lokalitě Shanidar. Jak by tedy měl vypadat nález, který by byl pozůstatkem po fyzickém sporu dvou jedinců?

To zjistil v loňském roce tým španělských vědců při studiu lebky č. 17 z jeskyně Sima de los Huesos v pohoří Atapuerca, která byla součástí velkého nálezu minimálně 28 jedinců. Lebka stará asi 430 tisíc let patřila neandrtálci a měla na čelní kosti dvě zlomeniny, které podle analýz a také forenzních testů pocházely ze dvou přesně cílených tupých ran. Jelikož byly rány opravdu blízko u sebe, pravděpodobnost, že by šlo o nehodu, je téměř nulová. Takovéto zranění, interpretované médii i vědci jako nejstarší doložená vražda na světě vůbec, musel našemu neandrtálci způsobit jedině další neandrtálec, a to zcela záměrně. A jeho motivy byly jistě úplně odlišné od těch, které mohly vést k vraždění celé skupiny. Ač neandrtálci přemýšleli (ano, to slovo je na místě, více v článku První lidé v zrcadle paleoantropologie a teologie) jinak než my, jistě už i oni pociťovali některé z našich potřeb a emocí. A tak je k vraždě jedince stejného druhu mohly dohnat nejen praktické, ale také iracionální či emocionální příčiny.

Nálezy na lebce č. 17 v Atapuerce. Zdroj http://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0126589

Inspirace ve světě zvířat

Když už jsme se ale dostali až k neandrtálcům, můžeme nahlédnout ještě dál, do říše zvířat. K našim nejbližším příbuzným, šimpanzům. U těch v roce 1974 antropoložka Jane Goodallová zjistila, že některé skupiny šimpanzů učenlivých v Tanzánii proti sobě vedou vyhlazovací válku, a to velmi promyšleně a strategicky. Následnými výzkumy pak bylo prokázáno, že jde o evoluční taktiku, prostředek k získání lepších podmínek pro vítězné společenství. To zní vcelku logicky a jasně, kdyby to tak ovšem dělali všichni šimpanzi toho druhu. Což nedělají. Vraždí se jen některé skupiny na některých územích, a ještě ke všemu to vůbec nesouvisí se vzdáleností od lidí. Takže sklon k násilí patrně není jednoznačně předurčen příslušností ke druhu. Co tedy je oním rozhodujícím faktorem, který nás svádí na pomyslné scestí dobra a zla?