- Julie Tomsová
Nevěsty z jiných světů. Cizinky v nás. Rozhovor s Kristýnou Urbanovou.
Tisíce let historie pohledem žen, které odešly za největší změnou svého života. Tak zní podtitul putovní výstavy Nevěsty z jiných světů. Cizinky v nás, která originálním způsobem nahlíží do šestice historických období – od neolitu, přes dobu bronzovou a stěhování národů až po raný středověk. Autorský tým ateliéru Jak obléci pračlověka v čele s Mgr. Kristýnou Urbanovou v ní návštěvníkům představuje osudy několika žen, jejichž ostatky a vybavení hrobů nám pomáhají odhalit jejich životní příběhy. Společným prvkem výstavy je, že všechny vybrané ženy ve svém životě zažily něco, co jim výrazně změnilo osud. Opustily místo, kde se narodily a dostaly se do prostředí nového, často dosti vzdáleného nejen zeměpisně, ale i kulturně. Díky věrným rekonstrukcím oděvů, replikám originálních nálezů, „oživeným“ figurínám, podmanivým fotografiím, přehledným a atraktivním mapkám a spoustě dalších propracovaných detailů je výstava Nevěsty z jiných světů skutečným zážitkem a lahůdkou nejen pro milovníky archeologie a dějin odívání. Pojďte s námi nahlédnout do zákulisí, kde a jak výstava vznikala! Přinášíme vám rozhovor s její autorkou Mgr. Kristýnou Urbanovou doplněný působivými fotografiemi.
Jak ses vlastně k tématu archeologie pravěkého odívání dostala a kdy? Měla jsi k němu blízko už od dětství? Patřila jsi k holčičkám, které s nadšením pletou, háčkují a šijí? Nebo tvůj zájem o odívání přišel až později s archeologií?
Asi jsem nebyla úplně holčička, která by pletla a háčkovala dobrovolně, ale spíše nuceně, protože v naší generaci jsme to měli jako součást povinné školní výuky. Takže ano, prošla jsem si tím a tyhle techniky jsem od dětství uměla a ovládala. Ale nedá se říct, že by to bylo něco, co bych přímo favorizovala. Už od dětství u mě sice převažovaly spíše umělecké směry, vždycky jsem byla zaměřená především výtvarně, ale nebylo to primárně textilní výtvarnictví. To přišlo až mnohem později na vysoké škole. Bylo mi tehdy asi kolem dvaceti let, když jsem se v prvním ročníku svých studií klasické archeologie na FF UK poprvé setkala s experimenty v oblasti textilnictví, které mě zaujaly. Podílela jsem se zrovna v té době na prezentaci archeologie a starověkých dovedností na dnech pro veřejnost – což mimochodem tehdy v devadesátých letech byla úplná novinka, se kterou se u nás teprve začínalo – a tam jsem měla poprvé příležitost nahlédnout na téma odívání okem archeologa, experimentátora a popularizátora, a už jsem u textilnictví zůstala.
Máš za sebou už řadu let a zkušeností v oboru. Vzpomeneš si ještě vůbec na svoje začátky?
Začátky byly, jak už to bývá, krušné. Pamatuji si, že první úkol, který jsme tehdy na dnech pro veřejnost dostali, bylo navléci tkalcovský stav a začít na něm tkát. Tuto techniku jsme měli předvádět veřejnosti, aniž bychom v té době pořádně věděli, o co se jedná. Většina z nás se tehdy s rekonstruovaným tkalcovským stavem setkala poprvé. To byl první šok a výzva, které jistě dobře znají ze svých začátků nejen kolegové muzejní pedagogové a edukátoři.
Další příhodou z mých studentských let, na kterou ráda a často vzpomínám, byla zkouška ze starověkých technologií. Byla to jedna z vůbec prvních zkoušek, které jsem tehdy na archeologii absolvovala. Spadala pro mě do kategorie úvodních povinných zkoušek, které začínající archeologové musí absolvovat a kterým přezdívají „dědkologie“. Učí se, kdo, kde a co vykopal. Jakou teorii nebo metodu vymyslel a podobně. Mezi těmito předměty byla i technologie a při zkoušce z ní jsem dostala otázku na textilnictví. V té době jsem o archeologii odívání ve starověku nic nevěděla a ze zkoušky jsem po zásluze vyletěla. Musela jsem proto ke knihám zasednout znovu a při příštím pokusu jsem pochopitelně byla již na téma odívání pečlivě připravená. (Myslím ale, že jsem tentokrát napodruhé dostala téma kamenictví.) Dodnes se této příhodě směji, ale faktem je, že v daném roce se setkaly dvě podstatné události, které určily mé další nejen odborné a profesní směřování.
Spousta z nás archeologů se do představy lidí a civilizací dávné minulosti zamilovala už v dětství. Jak to bylo u tebe?
Zájem o archeologii a historii i výtvarné sklony se u mě projevovaly od dětství. Velký vliv na mě určitě měla moje máma a její obliba knih a historie. Maminka byla dobrovolná knihovnice, takže jsem trávila svůj volný čas s ní v místní venkovské knihovně, kde jsem si četla. V osmdesátých letech byly hodně populární knihy od Josefa Augusty ilustrované Zdeňkem Burianem. V nich jsem se poprvé setkala s tématem vývoje a života pravěkých lidí. Patřila jsem zkrátka k dětem, které si už na pískovišti plácají bábovičky ve tvaru pohřebních mohyl a hltají příběhy z dávných dob.
Jaké druhy archeologických dokladů vlastně máme pro textilnictví?
Je pravda, že těch nálezů archeologických textilií je velmi málo. Musejí nastat specifické podmínky, aby se dochovaly. Například v prostředí České republiky, mluvíme-li o pravěku, se bavíme jenom o nějakých drobných útržcích. V případě středověkých a novověkých hrobek už je situace samozřejmě úplně jiná. Ale ten pravěk skutečně zkoumáme jen na základě drobných útržků, se kterými se setkáváme v archeologických kontextech. Takže archeologických dokladů pro textilnictví máme sice málo, ale existují. Je proto třeba věnovat se tématu dlouhodobě a systematicky, aby si člověk utvořil nějaký obrázek toho, jak tehdejší textilnictví, nebo i daný oděv samotný, mohly vypadat.
Vůbec nejčastějším typem nálezů, které nám napoví, jak oděv v minulosti vypadal, jsou přitom předměty nebo výrobky, bez kterých by oděv vůbec nedržel na lidském těle. To znamená, že je musí nějakým způsobem spínat, držet u sebe, opasovat, přichycovat. Což jsou právě různé typy přezek, sponek, jehlic a podobné nálezy. Z průzkumu těchto předmětů i z jejich umístění na těle nebožtíků, jsme schopni rekonstruovat do značné míry podobu tehdejšího oděvu. Je zde samozřejmě vždy nějaká míra subjektivní interpretace. Protože, pokud nemáme přímý textilní nález oděvů samotných, tak nikdy nevíme se stoprocentní jistotou, jak dané oblečení vypadalo.
Je tedy možné na základě archeologických nálezů vytvořit úplně stejnou repliku daného oděvu?
Myslím si, že se můžeme opravdu poměrně věrně přiblížit. Vždycky je zde ale otázka, jak moc jsme třeba zruční v porovnání s našimi předky. Nebo nakolik jsou například ta archaická plemena ovcí (zdroj vlny) vyšlechtěná a jak moc se ty současné druhy odlišují od těch pravěkých. Faktorů, které přesnou rekonstrukci komplikují, je sice opravdu spoustu, avšak současné repliky mohou být až překvapivě věrné. Zejména ty, které replikují skutečný nález. Najde-li se třeba na nalezišti sukně, u které víme přesně, jak byla dlouhá a široká, kde byla zašitá a kde na ní bylo co vytkáno, tak takový kus oděvu se rekonstruuje poměrně dobře. Výsledkem je pak značně věrná replika. Podmínkou je samozřejmě v dnešní době pečlivá a týmová spolupráce lidí z různých odvětví.
Využíváš při rekonstrukci pravěkých oděvů i jiné typy pramenů, než ty archeologické?
Protože se zabývám primárně pravěkým obdobím, tak archeologické prameny jsou pro mě skutečně naprosto stěžejní. Mohu je sice občas prokládat písemnými prameny nebo ikonografickými, ale jen v omezené míře. V případě písemných pramenů hovoříme pro období pravěku výhradně o oblastech, kam dosáhl vliv antické kultury a které se proto objevily ve zprávách klasických řeckých, či spíše římských autorů. Ikonografické prameny jsou určitě také velmi užitečné. Mohu si vypomoci znázorněním lidí a jejich oděvu formou různých drobných sošek, maleb, kreseb a podobně.
Jsi vystudovaná a dvanáct let praktikující archeoložka se specializací na pravěké textilnictví a technologie. Vedle teoretického výzkumu se věnuješ i praktickým experimentům a přednášíš na několika českých katedrách archeologie. Jsi rovněž spoluzakladatelkou projektu Jak obléci pračlověka a v loňském roce jste úspěšně zkolaudovali váš ateliér v Chocni. Jaká byla geneze tohoto projektu?
Cesta k tomuto projektu byla poměrně dlouhá. Od mé odborné činnosti v archeologii a muzejnictví vůbec, přes takové životní zlomy jako je mateřství a odchod z instituce, přes snahu postavit se na vlastní nohy a začít v oboru podnikat. V oboru tvoření vlastních výstav a jejich nabídce různým institucím jako jsou muzea a galerie. To postupem času vedlo od domácí malovýroby v obýváku a v kuchyni k potřebě pronajmout si prostor, kde může docházet nejen k výrobě replik a rekonstrukcí oděvů, kterými se zabýváme poměrně hodně, ale také místo, kde mohu provádět vlastní archeologické experimenty. Sleduji třeba nějaký problém z oblasti textilnictví a technologie. Řeším jej právě v našem ateliéru. Nebo tam mohu zavést studenty, kteří potřebují formou experimentu ověřovat nějaké své hypotézy. Studenty, kteří se zabývají právě textilem. (Každého takového zájemce u nás srdečně vítáme!) Takže ten náš ateliér je skutečně hodně multifunkční prostor. Od jednoduché dílny až po místo, kde člověk může provádět vědecký experiment.
Letos jsi v čele autorského týmu kompletně realizovala svoji první výstavu Nevěsty z jiných světů. Cizinky v nás.
Ano, Nevěsty jsou první výstava, kterou jsem kompletně produkovala. To znamená, že prvotní idea byla má. Stejně tak výběr osob do realizačního týmu. Zodpovědná jsem byla i za výrobu, distribuci a marketing. Výstavu nabízíme jako takový kompletní balíček. Jedná se o úplně první výstavní produkt ateliéru Jak obléci pračlověka. Kromě zapůjčení paravánů tvořících výstavní kóje (poskládaných z informačních panelů, které vypráví příběhy jednotlivých období), a pěti figurín (bílých soch s odlitou hlavou a končetinami, které typově odpovídají pohřbeným ženám, a s pečlivou rekonstrukcí jejich oděvu) nabízíme i k výstavě samotné i další služby. Možnost sestavení edukačních programů, doplnění interaktivních prvků pro děti, odborné přednášky, workshopy, módní přehlídku, suvenýry na přání nebo publikace.
Náš projekt tak není jen o výstavě samotné. Ráda bych tímto způsobem pomohla některým institucím v Čechách, aby přemýšlely o výstavách komplexněji. A to včetně využití výstavy a s ní související nabídky služeb pro vzdělávání a školy, pro volný čas nebo třeba pro seniory. Zanedbatelným aspektem samozřejmě není ani samotná výdělečná činnost pro daná muzea. K pořádaným výstavám se mohou vztahovat i různé nabídky prodejních produktů. Ne všechny instituce u nás jsou již naučeny nebo schopny o výstavách uvažovat komplexně. Nabídku k výstavě zkompletovat, oslovit široké spektrum návštěvníků a ještě přispět do muzejní „kasičky“. Přitom právě tyto zisky by mohly muzea a další instituce využít na vybavení sbírkových předmětů nebo zlepšení platů svých zaměstnanců. Účetnictví je tu samozřejmě klíčem k úspěchu. Spolupráce jednotlivých pracovníků je nezbytná zejména při zavádění novinek do praxe. Občas se může jednat skutečně o zapeklitý oříšek, do jakých účetních položek novinky zapsat. Jedná se nezřídka o pole neorané. Vidím to pro sebe jako jakousi misi. Ráda bych tento, u některých našich institucí stále přetrvávající, přístup změnila. Beru si to jako takové svoje osobní poslaní, ale současně se sama učím za pochodu.
Jak dlouho trvala příprava výstavy Nevěsty z jiných světů a kolik lidí se podílelo na její realizaci?
Výstava vypráví příběh šesti období pravěku. Nikoliv pomocí archeologických artefaktů, ale vyprávění jsme netradičně založili na rekonstrukcích a replikách oděvů. Těch replik najdete na výstavě celkem pět. Příprava výstavy zabrala celkem asi rok a pár týdnů velmi intenzivních prací, přičemž poslední měsíc už jsme nevyráběli, ale fotili, řešili grafické práce a dopisovali odborné texty. Takže nám to vychází přibližně dva až tři měsíce na výrobu jednoho oděvu. Přestože jsem se snažila, aby opravdu všechny vystavené exponáty byly ruční výroby, vzhledem k časové náročnosti jsem musela v některých případech ustoupit od použití skutečně pravěkých technologií. Například v případě tkalcovských stavů jsme použili tkalcovské stavy sice ruční, ale současné konstrukce. Tkát látky na pravěkých stavech bychom zkrátka s ohledem na časovou náročnost nestihli. Oproti tomu třeba repliky nálezů z doby bronzové, jsem osobně tkala na stavech pravěkých, ručně splétala a spřádala vlnu. Snažili jsme se tak dodržet co nejvyšší možnou míru autentičnosti (a kvality) pravěkých replik oděvů a od původní technologie jsme se odchýlili skutečně jen výjimečně. Byla to skutečně mravenčí práce, která zaměstnala několik lidí – kromě mě i několik dalších tkalců, kovolitce (pro výrobu kovových součástek) a kováře (pro výrobu součástek železných) – na minimálně dva měsíce. Člověka samozřejmě při té práci nutně napadne, jak jiná byla kvalita oděvů v minulosti a dnes. Jaká vzácnost asi tyto oděvy zhotovených z kvalitních materiálů a se zručností získanou léty praxe pro své majitele byly.
Autorský tým čítal do 10 osob. Jsem velmi vděčná za tým lidí, které se mi podařilo se sestavit, i za jejich svědomitou práci. Pracovat v kolektivu, jak všichni dobře víme, není jednoduché. Na druhou stranu ale není ani dost dobře možné připravit úplně sám výstavu, která zabírá tak velkou část pravěku a tak velké geografické území. Nikdo z nás, byť máme nějaké obecné základy o pravěku Evropy, nemůže do detailu pokrýt všechna témata, což byl i důvod, proč jsem pozvala do autorského týmu ještě další archeology. A jsem za toto rozhodnutí ráda! Kolegové svědomitě dodržovali termíny, které jsem jim zadala, což může být při vícečlenném týmu velkým úskalím spolupráce. Taky si vážím toho, že se nám i přes odlišné pohledy, podařilo dojít ke společnému závěru a konceptu. Což je taky velmi důležité při týmové spolupráci, aby autoři svůj vyjadřovací jazyk přizpůsobili kolektivu a výstava získala jednotný vyjadřovací styl, jazykový i grafický.
Výstava byla poprvé představena v Regionálním muzeu ve Vysokém Mýtu. Předpokládám, že lokální instituce byla pro tebe jasná volba? A kam poputuje výstava Nevěsty z jiných světů dál?
Máš pravdu, jelikož žijeme a i náš ateliér sídlí v Chocni ve východních Čechách, chtěla jsem naši výstavu představit v nějaké regionální instituci a v rámci místní komunity. Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě bylo pro mě skutečně jasnou volbou a jsem muzeu opravdu vděčná za vstřícnost a skvělou domluvu. V tamním muzeu bude výstava ke zhlédnutí až do 21. dubna 2019, kdy od 14 hodin můžete ještě stihnout moji poslední komentovanou prohlídku. Co se dalších zápůjček týče, ještě na rok 2019 jednáme s dvěma subjekty o možné zápůjčce a vystavení. Patrně ale výstava už letos představena nebude. Kolo výpůjček přes celou republiku, tak započne zase na začátku příštího roku. V roce 2020 a 2021 máme výpůjční kalendář už celkem plný. Mezi institucemi, které projevily zájem o naši výstavu, jsou například Muzeum Blanenska v Blansku, Galerie a muzeum v Břeclavi a Muzeum Komenského v Přerově. O dalších výpůjčkách stále jednáme, třeba s regionálními muzei v Českém Krumlově a Chrudimi.
Jaká je vlastně životnost této putovní výstavy? A už jsi přemýšlela, co s exponáty poté?
Životnost výstavy Nevěsty, kdy bude v optimální kondici pro představení veřejnosti, je deset zápůjček. Výstavní panely, přestože mají kryty, bohužel stárnou nejen působením UV záření. Výstava stárne i z grafického hlediska. Trendy se nezadržitelně mění a vyvíjí i v oblasti výstavnictví. Pokud by výstavní panely byly v dobré kondici i následně, nebráním se samozřejmě další recyklaci a jejich užívání. Jinak je ale pro mě osobě otázka další existence a využití výstavy velký problém. Snažila jsem se už při výrobě řešit věci lokálně a ekologicky šetrně. Oslovila jsem místní dodavatele a výrobce. Hledala možnosti efektivní a současně ekologické výroby. Promýšlela možnosti následné recyklace. Avšak musím přiznat, že tato otázka je pro mě do budoucna další výzvou. Co s výstavou dál, když už nebude možné exponáty a panely recyklovat další zápůjčkou? Jak tento odpad řešit? Zkusila jsem již oslovit pár produktových designerů a designerů nábytků a požádala je o konzultaci. Uvidíme, zda společně najdeme nějaké šetrné řešení.
Kde se vzala inspirace a jak se rodila výstava Nevěsty z jiných světů?
Myšlenka vytvořit výstavu, která nese výsostně ženské téma – ženy, nevěsty, cizinky, se rodila poměrně dlouho. Prolínala se vlastně celým mým odborným působením, protože už sama textilní výroba je výrazně spojená s ženským světem. Jako archeoložka se setkávám s různými typy pohřbů, ale ty ženské mě vždycky zajímaly nějak víc. Tíhnu tak nejspíš k poznání vlastního pohlaví. Takže tady jsou asi kořeny té myšlenky. V celé své kariéře jsem se totiž setkávala s fenoménem žen, které přišly odjinud. Cizinkami, které nějakým způsobem a do určité míry splynuly s novou komunitou. Téma tak krystalizovalo několik let, než přišla ta chvíle, kdy jsem si řekla, ano, tak pojďme ukázat možnosti, jak v pravěku vznikaly rodiny. Jak vznikalo manželství. Nebo jaký byl na ně v průběhu celého pravěku náhled. Pojďme veřejnosti ukázat, jak my archeologové vlastně ty osudy jednotlivých lidí poznáváme. A nejen osudy lidí, ale i příběhy jednotlivých historických období. Tuto myšlenku jsem chtěla lidem předat v uchopitelné formě tak, aby výstava byla atraktivní i pro širší publikum, nejen archeology, jejich kamarády a příznivce. Této koncepci jsme spolu s kolegy následně přizpůsobovali svá rozhodnutí v průběhu vlastní tvorby výstavy. Během příprav jsme pak ještě navíc začali vidět různé spojnice, které se objevovaly v jednotlivých příbězích. Když paralelně píšete a vlastně vytváříte několik příběhů, najednou zjišťujete, aha, tohle spolu vlastně souvisí. Je to zajímavé. Pojďme to lidem ukázat. Ale to asi známe všichni. Je to zajímavý fenomén, který přichází, když se ponoříme do tématu.
Dalším důvodem, proč výstava nese podtitul Cizinky v nás, určitě byla i snaha ukázat na absurdnost požadavků jakékoliv rasové čistoty nebo nárůstu xenofobie v naší společnosti. Když se podíváme do naší minulosti, tak vidíme, že migrace, ať již přesuny části obyvatelstva nebo celých komunit byla poměrně značná. Tudíž nelze hovořit o nějaké čisté středoevropské rase nebo čemkoli podobném. Takže proto Cizinky v nás, protože opravdu v každém z nás je kus jiných národů pocházejících ze starých kultur a z různých míst Evropy. A nejen Evropy. Třeba pro dobu bronzovou máme doklady, že ženy přicházely do Evropy třeba až z Předního východu. Takže proto Nevěsty z jiných světů, jiných období, ale i jiných koutů geografických. Byť na první pohled mohou Nevěsty působit jako výstava o svatebních šatech, není tomu tak. Doufám, že díky zhlédnutí této výstavy, čtení textů na výstavních panelech a prohlídce replik oděvů a ilustrujících fotografií, návštěvníci začnou uvažovat o pojmech jako je identita, národ, cizinec. Doufám, že když budou uvažovat o těchto názvech samotných, uvidí dále než jen na první pohled patrnou nálepku.
Výstava představuje šest hlavních příběhů pravěkých žen a mnoho vedlejších. Máš ty osobně nějaký příběh, který sis obzvlášť zamilovala?
Tak samozřejmě, když člověk připravuje výstavu a podílí se na jejím vzniku, tak si svým způsobem zamiluje všechny příběhy. Ale příběh, který mě asi nejvíc zaujal, byl příběh dívky z doby bronzové. Dívky z Egtvedu. Už jen tím, že hovoří právě o mobilitě žen v obdobích, které mi považujeme za dobu dominance mužů, protože muži byli ti válečníci nebo obchodníci, kteří někam odcházeli. A najednou nám ty současné výzkumy ukazují, že tehdejší svět k ženám patrně nebyl až tak krutý nebo jednostranně zaměřený. Že možnosti žen uplatnit se ve společnosti byly možná trochu jiné, než jsme si dříve představovaly. A dost možná že z dnešního pohledu překvapivě moderní. V poslední době se nejen v prostoru Evropy diskutuje o tom, že právě ženy mohly být těmi, s nimiž se v některých případech šířily technologie. Třeba právě textilní znalosti a dovednosti mohly být žádaným věnem. Zejména pak v době bronzové, kdy proběhl velký technologický rozvoj. Začala se masově užívat nová surovina a tou byla vlna. Tkaniny se také začaly daleko více barvit. Objevily se a rozšířily i nové typy vazeb. Zajímavé jsou i změny v rámci společnosti. Zatímco třeba ještě v případě kultury se šňůrovou keramikou, byli mobilní patrně jen muži (k tomuto zjištění vědci došli analýzou pohřebišť této kultury). Cizinci, kteří přicházeli do dané komunity odjinud. S nástupem kultury zvoncovitých pohárů a na počátku rané doby bronzové přišla změna. Byly to právě ženy, které přicházely z jiných míst. Cizinky. K těmto závěrům dochází archeology v posledních letech jak pomocí metody analýzy DNA, tak i pomocí analýzy izotopů (nejčastěji stroncia a dusíku). Zkrátka vidíme v archeologickém materiálu zcela jasně, že změna přichází s nástupem doby bronzové. A jsou to ženy, které jsou jako ženy vysílány jinam. Nezřídka i do vzdálených krajin. Je pak otázkou, nakolik tento fenomén souvisí s možnostmi nějaké jejich seberealizace. Neumím si totiž úplně představit, že někdo, kdo o sobě rozhoduje, je někam vyslán jako dar nebo součást nějaké dohody. Je pak také otázkou, jaké vlastně bylo postavení žen v jednotlivých obdobích pravěku, různých kulturách a zeměpisných oblastech. Kdo byl ve společnosti dominantní a do jaké míry byla úloha ženy podřízena mužům. Těžko říct, jak to v tehdejších dobách fungovalo.
Druhým příběhem a tématem, které bych chtěla vyzdvihnout a které mě osobně oslovilo, je fenomén mladé nevěsty z pravěku. Zatímco my dnes považujeme za nevěsty primárně ženy mezi dvaceti a třiceti lety, tak samozřejmě v pravěku (a nejen v pravěku, ale fakticky až do raného středověku), byla dívka způsobilá ke sňatku okamžikem, kdy dostala první menstruaci, a stala se tak fyzicky ženou. Dnes je pro nás už jen ta představa, že někdo může provdat svoji dvanáctiletou dceru na základě prvního menses, poměrně těžko stravitelná. V minulosti to ale byl poměrně běžný zvyk. Na což jsme chtěli poukázat třeba příběhem mladé nevěsty ze Záluží u Čelákovic.
Na výstavě na první pohled zaujmou figuríny s replikami pravěkých oděvů, které odpovídají fotografiím živých modelek v dobových rekonstrukcích textilií. Výsledek je velmi působivý. Řekni nám něco víc o přípravě těchto exponátů a výběru modelů. Jak a kde jsi třeba vhodné adeptky oslovovala?
Já nejsem sochař. Byť mám nějaké výtvarné základy z kroužků a je to můj koníček, tak sochař skutečně nejsem. Jelikož ale nezbyly v našem rozpočtu finance, abych oslovila nějakého profesionála s výrobou figurín, a současně jsem chtěla, aby se figuríny lišily od těch standardních, které všichni známe z obchodů a které ukazují vlastně nereálné lidské tělo. Musím totiž říct, že tohle je něco, co mi všeobecně vadí na muzeích po celém světě. A sice to, že používají tyto nereálné figuríny, které pak zkreslují obraz lidí v minulosti. Podobu jejich těl. Jejich věk. I další. Takže jsem se naopak chtěla v naší výstavě velikostí, proporcemi a věkem co nejvěrněji přiblížit podobě daného člověka, byť jsem nerekonstruovala přesnou antropologickou podobu jeho obličeje. Zajímavá pro mě při přípravě výstavy byla také zkušenost s různými materiály. Poprvé jsem například pracovala s pryskyřicí. A byla to docela výzva. Dalším poznatkem a poučením pro mě pak byl i časový plán. Ten jsem samozřejmě úplně neodhadla. Dneska už vím, že si nemám na výrobu pěti figurín nechat poslední měsíc. Bylo to tvrdé poučení, když jsem poslední týdny před vernisáží v ateliéru trávila opravdu veškerý volný čas. A to nejen čas vymezený a uvolněný na práci tím, že děti začaly chodit do školek, ale skutečně každou svoji volnou minutu. Když třeba děti usnuly, trávila jsem v ateliéru každou noc a pracovala jsem tam na dokončení výstavy. Závěr byl skutečně náročný. Jsem vděčná řadě úžasných lidí, bez jejichž pomoci bych to zdárně nezvládla. Obracela jsem se na ně s mými laickými a nekonečnými dotazy ohledně výroby. Těžila jsem z jejich zkušeností, které já nemám. Ať již třeba v antropologii, nebo řemesle.
Asi nejdůležitější fází výroby byl výběr předloh pro Nevěsty, vlastních modelek a v jednom případě i modelu. V hlavě jsem už nosila obrázek toho, jak by měly jednotlivé postavy vypadat – například žena z doby bronzové, která tvrdě pracovala, měla jinou stavbu těla a rozložení svalů na těle, než současná vysokoškolačka – a tyto vizuální parametry jsem pak hledala mezi lidmi, prakticky kdekoliv. Stejně jako u předchozích mých projektů, například a knih (Po nitkách do minulosti a Oblékání pravěku), i zde jsem měla v hlavě nějakou představu o vzhledu lidí, jejichž příběhem vyprávím. Když jsem pak potkala někoho, kdo této představě odpovídal v reálném životě, neváhala jsem ho přepadnout a oslovit. Na ulici, ve vlaku, dokonce i na veřejných záchodcích a dalších bizarních místech. Párkrát mě napadlo, že už bych si měla dát „stop stav“, než zažiji nějaké opravdu horké chvilky. Ale zatím mi to naštěstí vychází a lidé jsou vesměs vlídní a vstřícní.
Na vernisáži jsem potkala několik živých Nevěst a musím říct, že bylo velmi působivé vidět vedle rekonstruované figuríny s dobovým oděvem a krásných fotografií modelek oblečených do replik a pózujících v nádherných přírodních scenériích také živé modelky, jejich předlohy. Jak samy tyto Nevěsty vnímaly výsledek tvojí práce? Máš nějaké ohlasy?
Určitě. Například je hrozně zajímavé, že pokud je modelem někdo z oboru, kdo navíc zároveň na daném projektu spolupracuje, tak jeho reakce bývají jiné než u modelů laiků. Odborník ví, co vzniká a proč to vzniká. A i když je třeba výsledkem potěšen, tak už ho vlastně trochu tuší a očekává. Má nějakou představu o tom, s čím se na konci projektu setká a co uvidí. Naopak modelové z řad naprostých laiků, nepolíbených archeologií nebo její prezentací, bývají při zhlédnutí výsledku opravdu spontánně nadšeni. Nejen výstupem, ale i tím, že se na projektu mohly podílet. O tom svědčí například i to, že spousta mých modelek používá fotografie z našich projektů jako své profilové obrázky. Těší mě, mají ze spolupráce i jejího výsledku radost. U některých z nich, kteří se setkali s archeologií vůbec poprvé, spolupráce dokonce vyvolala trvalý zájem dotyčných o náš obor. Případně u jejich rodin nebo přátel. Z toho mám opravdu velkou radost!
Co jsi se ty sama jako autorka koncepce výstavy a archeoložka zabývající se dějinami textilnictví při tvorbě výstavy naučila? Jak tě projekt Nevěsty – vlastně experimentální výroba a zkušenost s novým materiálem a technologiemi, obohatil po odborné stránce?
Příprava výstavy mě určitě po odborné stránce obohatila nesmírně. Mnohé z nálezů jsem znala z odborné literatury, věděla jsem o nich, ale neměla jsem třeba zatím čas věnovat se jejich výrobě. Došlo k tomu právě až díky Nevěstám. Při jejich přípravě jsem měla možnost doplnit si znalosti o dalších nálezech textilií a to formou replikace neboli výrobního experimentu. Takže ano, jednoznačně, mohu říct, že moje zkušenost tvůrce výstavy je taková, že odborník do projektu své znalosti nejen vkládá, ale také je z něj získává. A to je velké plus a současně to, co mě na přípravě výstav tak moc baví.
Na výstavních panelech mě na první pohled zaujaly vizuálně velmi pěkné, ale i přehledné mapy. Skvěle zasazují příběh do kontextu dané doby i geografického prostoru. V doprovodných textech jsem se zase dočetla spoustu zajímavých informací, myšlenek a příběhů. Neuvažujete o vydání knihy o Nevěstách?
To moc ráda slyším a děkuji. Zde chci poděkovat ilustrátorovi Michalovi Puhačovi, který na základě mnou dodaných skic, tyto doprovodné mapy vytvořil. Samozřejmě pokud jste archeolog, historik nebo odborník, tak se může stát, že vám nějaké údaje na našich mapách chybí. Nicméně my jsme mapy připravovali s myšlenkou na laického návštěvníka, který chce získat základní představu o chronologii a který se z nich dozví, v jakém časovém období je daný příběh zasazen. Co se dělo ve stejné době na jiných místech Evropy. Ale paralelně třeba taky na Předním Východě nebo v Egyptě. Jaký si zjednodušený obrázek světa v dané epoše. Aby si i laický návštěvník dokázal pomocí doprovodných map propojit obecné znalosti ze základní školy v jeden vizuální celek. Pomoci mají návštěvníkovi i grafické prvky – konkrétní nálezy, které se objevují jak v mapě, tak i textech na výstavních panelech.
Ano, kniha bude. Během roku intenzivní práce a příprav jsme nasbírali neskutečné množství materiálu, nejen psaného, ale i fotografií a kresebných ilustrací, že nebylo možné všechno do výstavy dostat a lidem vyprávět. Takže proto rozhodnutí vydat publikaci, kde všechny příběhy z výstavy, ale i další zatím neuveřejněné představíme. Přišlo nám škoda nevyužít všechny další informace a kontexty, které jsme během přípravy výstavy objevili, a nepředat je dál. Po domluvě s ostatními členy autorského týmu jsme se proto dohodli, že půjdeme do knižní formy. Že téma za to stojí. Je zajímavé a má potenciál vyprávět ještě další příběhy, které doufáme, že upoutají širší čtenářské publikum. Takže stejní autoři a stejný grafický styl. Letos na jaře plánujeme vytvořit kampaň na Startovači a knihu zkusit financovat formou fundraisingu. Publikaci bychom rádi nabídli i do muzeí a galerií jako jednu z možností doplňkového prodeje.
Tak to už se moc těším, až si přečtu další pozoruhodné příběhy z pravěku! Moc děkuji za rozhovor pro Cesty archeologie a přeji hodně štěstí v dalších tvých skvělých projektech. Doufám, že budeme zase při tom!
Autoři fotografií: Archiv ateliéru Jak obléci pračlověka.
Oak photography. Václav Kořínek. Daniela Martinová. Julie Tomsová.
