Pod pokličkou archeologie (2)
V pilotním díle seriálu Pod pokličkou archeologie jsme si řekli, co se děje s movitými artefakty poté, co jsou vyzvednuty ze země, ale pokud si pamatujete tak ve výčtu materiálů z výzkumu v Plaňanech se objevily i pojmy jako výkresy, plány, fotografie či vzorky. Co jsou zač a proč je jich i v digitálním věku zapotřebí si povíme v dnešním díle, takže bez zbytečného otálení hurá do toho.
Díl 2.
Dokumentace a digitalizace nálezů
Dříve, než se dostaneme k tomu, co to dokumentace či digitalizace v archeologii vlastně je, se budeme muset vrátit o pár měsíců zpátky do terénní části výzkumu a odrazit se od konkrétního případu:
Obr. 1: Fotografie níže popsané situace
kombinovaná s výkresem a doplněná Harrisovou maticí.
„Při výzkumu Plaňanského obchvatu byl ve čtverci B-16 prozkoumán půdorys domu 23 (kultura knovízská dle nálezu drobné nádoby v tělese podlahy) reprezentovaný v západním řezu podlahou z přepálené mazanice (vrstva 7), která je zahloubena do sídlištní vrstvy kultury s vypíchanou keramikou (vrstva 2), která skrze vrstvu 03 přechází do sprašového podloží. Na jejich rozmezí leží vrstva charakteru vrstvy 2 s příměsí mazanicových fragmentů z vrstvy 7, kterou označujeme pracovně jako vrstvu 14. Obé, jak vrstvu č. 2, tak i podlahu domu (vrstvy 7+14), porušuje zásobní jáma kultury štítarské s jednolitou výplní (obj. 554, vrstva 554–1). Všechny zmíněné situace jsou převrstveny vrstvou kultury halštatské (vrstva 10), která je převrstvena rozoranou vrstvou kultury laténské – vrstva 11 – promíšené s nálezy recentního charakteru.“
Zní to hrozně a zdá se vám to nepřehledné? Schválně kolik z vás dočetlo popis až do konce nebo si zkusilo spojit text s obrázkem? V praxi jde o slovní popis vzájemného vztahu jednotlivých vrstev/uloženin/objektů/struktur atp. který v archeologii označujeme jako stratigrafie (z latinského stratum neboli vrstva a řeckého grafein čili psát nebo rýt). Na základě této nauky, kterou jsme si vypůjčili z geologie, můžeme konstatovat, že ve sledu vrstev jsou vrstvy blíže k povrchu mladší než vrstvy uložené hlouběji. Tento tzv. „princip superpozice“ je v archeologii trochu složitější, neboť do něj velkou měrou vstupuje člověk a situaci značně komplikuje. Velkou výhodou vrstev obohacených o archeologické nálezy jsou artefakty, které lze nezřídka datovat do konkrétních období. Takže můžeme získat přehled o časovém rámci a procesech, při nichž vrstva nebo objekt vznikla, fungovala či zanikla.
Obr. 2: Fotografie zásobnice
s ukázkovým porušením stěn bioturbací (kořeny rostlin).
Všechny tyto poznatky je třeba nějak zaznamenat, proto archeologové své nálezy kreslí, fotí a geodeticky zaměřují. Někdo by mohl namítnout, že kvalitní fotografie stačí a kresba není potřeba. Z části by měl i pravdu, protože v dnešní době se nedokonalosti fotografie (zkreslení obrazu atp.) dají vyřešit během postprodukce v rámci vteřin. Fotografie ale vědomě nenutí autora přemýšlet nad procesem vzniku a interpretací jednotlivých vrstev. Tuto roli přebírá technický výkres situace nejčastěji v měřítku 1:20 (u hrobů 1:10), v rámci kterého vyplňujeme makroskopický (viditelný pouhým okem) popis jednotlivých vrstev. Na základě uspořádání vrstev a s kritickým přihlédnutím k archeologickým nálezům sestavujeme tzv. Harrisovu matici, která určuje chronologický vztah mezi jednotlivými vrstvami (viz obr. 1, zcela vpravo).
Autorský kolektiv:
Tomáš Chlup, Julie Tomsová, Johana Tlustá
(ÚAPPSČ)
