• Veronika Puhačová

Kdybych mohl, chtěl bych se do středověku podívat. Rozhovor s archeologem Janem Frolíkem


PhDr. Jan Frolík, CSc. je uznávanou kapacitou archeologie středověku, kterému se odborně věnuje po celou svou kariéru. Kromě působení na našem Ústavu archeologické památkové péče středních Čech vede Oddělení záchranných výzkumů Archeologického ústavu AV ČR a přednáší na univerzitách. Již od dob svých studií je ale v zájmu jeho pozornosti Pražský hrad, k jehož poznání přispěl velkou měrou. A s Pražským hradem souvisí i aktuální velký projekt, jehož je řešitelem, projekt „Středověká populace v centru a na venkově. Archeologie, bioarcheologie a genetika na pohřebištích Pražského hradu, středních a východních Čech“, který je financován Grantovou agenturou ČR. Ten poběží až do roku 2018 a klade si za cíl zkoumat středověkou populaci na Pražském hradě a v jeho nejbližším zázemí a populaci ve venkovských oblastech východních a středních Čech. Archeologové, působící v projektu, se snaží mnoha různými metodami a analýzami odhalit, odkud k nám v 9. a 10. století přišli příslušníci elitních skupin, které obklopovaly první Přemyslovce, jako byli knížata Bořivoj, Spytihněv I. či svatý Václav a také potvrdit hypotézu, že venkovské obyvatelstvo v těch dobách bylo místní a hluboce zakořeněné ve svém kraji.

S dechberoucím výhledem, který skýtá pracoviště Archeologického ústavu na Pražském hradě, jsme si povídali nejen o předběžných výsledcích tohoto pozoruhodného projektu, ale také o přínosu moderních přírodovědných metod pro archeologii, vztahu minulosti a současnosti a kouzlu středověké archeologie. A to na vás jistě dýchne i z našeho vydatného rozhovoru.

Projekt „Archeologie, bioarcheologie a genetika na pohřebištích Pražského hradu, středních a východních Čech“, je svým zaměřením a pramennou základnou velmi rozsáhlý. Kolik lidí se na něm podílí? Tento projekt, kterému jsme po dvou letech konečně dali zkratku ABG, je rozsáhlý nejen zaměřením, ale i počtem osob. V České republice je do něj zapojeno celkem 20 lidí, a to z Archeologického ústavu a z Národního muzea, a pak také genetici ze společností Forenzní DNA servis a Biologicals. Spolupracujeme také s univerzitou v Bristolu, která provádí analýzy izotopů stroncia, a letos bychom měli navázat spolupráci s univerzitou v Helsinkách, kde by se měly dělat analýzy izotopů kyslíku. Řídit tuto skupinu je dost práce, ale zatím se to daří a postupujeme dopředu. Nyní skončil druhý rok projektu a naše poznání je zatím nerovnoměrné, protože některá pohřebiště jsou již kompletně zpracována, jinde jsme zatím na začátku. Já doufám, že v letošním roce se to podaří vyrovnat, abychom konečně mohli poskytovat nějaké výsledky, o které bude zájem.

Kdy se vlastně zrodila myšlenka na takovýto komplexní projekt? Myšlenka je už staršího data, protože co se týče genetiky, pokoušeli jsme se o projekt podobného ražení již několikrát. Jeden z návrhů se také týkal Pražského hradu, projekt se jmenoval Archeosteon, a měl se zabývat genetikou Přemyslovců a tehdejší populace. Další předběžné výsledky jsme také měli ze zaniklého benediktinského kláštera v Podlažicích, to jsme také zkoušeli podat, ale nikdy to nevyšlo. Já považuji skoro za zázrak, že projekt ABG nakonec vyšel, protože samotná soutěž byla vypsána pozdě a na všechno pak byl zcela šibeniční termín. Tento termínový tlak ale možná způsobil, že jsme do grantové žádosti ze sebe vymáčkli to nejlepší a posuzovací radu to zaujalo.

Informace čerpáte z nálezů na raně středověkých pohřebištích na Pražském hradě i v jeho širším okolí, velkou roli hrají přírodovědné analýzy, zkoumání demografie a genetiky. Kolik pohřebišť bylo pro tyto účely vybráno? Které lokality byste zdůraznil? Jsou to zaprvé pohřebiště na Pražském hradě a v jeho nejbližším zázemí a zadruhé vesnická pohřebiště východních a středních Čech. Přímo v areálu hradu se zabýváme pohřebištěm kolem kostela Panny Marie na II. nádvoří. Jde o jedno z nejstarších pohřebišť na Pražském hradě, kde by měli být pohřbeni nejstarší křesťané, kteří zde působili. Zkoumáme také část pohřbů ze III. nádvoří, kam patří známý hrob bojovníka z 9. století a malá skupina elitních hrobů kolem něj. Dále to jsou pohřebiště ze severního předpolí Pražského hradu, mezi nimiž vévodí slavné bohaté pohřebiště v Lumbeho zahradě, a také dvě nově prozkoumaná pohřebiště, zjištěná při hloubení tunelu Blanka. První z nich bylo objeveno na křižovatce Prašný most a druhým je pohřebiště Střešovice-Triangl, kousek od střešovické vozovny. Už tento výběr ukázal mnohé zajímavosti. Poslední dvě jmenovaná jsou totiž na rozdíl od těch předchozích prozkoumána moderními metodami a kompletně, zatímco u starších pohřebišť z Pražského hradu máme leckdy problém s tím, že se dochovala jen část materiálu, a my tak nemáme některé detaily, které bychom potřebovali. Ale navzájem se to vyvažuje. První jmenovaná pohřebiště určitě souvisí s Pražským hradem, zatímco u Střešovic a Prašného mostu je otázka, zda to jsou ještě zázemí, či už jde o vesnická sídliště v blízkosti Hradu. Izotopové analýzy stravy ale zatím ukazují, že jde o zázemí. Protože sledujeme také pohyb obyvatelstva, srovnáváme tyto výsledky s vesnickými pohřebišti. Tam neočekáváme takový tok obyvatel, kteří by, jako je tomu v případě Pražského hradu, přicházeli, zjednodušeně řečeno, za lepší službou. Zde by měla být zachycena tehdejší běžná populace. Jsou to východočeská pohřebiště, benediktinský klášter v Podlažicích, pohřebiště u kostela v Lažanech u Skutče a několik dalších menších. Ty poslouží jako záložní v případě, že z těch prvních dvou nebude dostatek vzorků. A pak máme také středočeské pohřebiště v Žabonosech na Kolínsku, kde ale zatím nemáme představu, zda šlo o místní obyvatele, nebo se tam podepsala poloha místa na hlavní trase z Prahy na východ. Určitě bych ještě rád zmínil, že všechna pohřebiště jsou vyhodnocována kompletně archeologicky i antropologicky. Dále se analyzují izotopy stravy, což jsou izotopy uhlíku, dusíku a kyslíku, abychom zjistili, co pohřbení jedinci jedli, a izotopy stroncia za účelem zjištění původu. Vzorky zkoumají také genetici. Zde je ale potřeba pokládat přesně kladené otázky, protože ač máme poměrně dost peněz, přesto si nemůžeme dovolit analyzovat tato pohřebiště naprosto celá, z jednoho konce na druhý. Poslední analýzou v řadě je pak mikrogenetika DNA, tedy testy toho, co se v nás usadilo. Jako například zubní kámen, který odráží, co jsme jedli a také jakými nemocemi jsme trpěli. Snažíme se ale sledovat i nejnovější nálezy a zařazovat je do projektu dodatečně. To je případ v loňském roce objeveného pohřebiště v Přezleticích u Prahy, typického vesnického pohřebiště z 10. století. To bylo prozkoumáno kompletně a se zaměřením na to, abychom mohli ze získaného materiálu odebírat potřebné vzorky.

Díky vyspělým DNA a stronciovým analýzám je dnes možné zjistit, odkud pocházeli lidé, žijící u nás před tisíci lety. Na jakém principu tyto analýzy fungují? A jak dobře zachovalý kosterní materiál a v jakém množství je k tomu potřeba? DNA by nám mělo říci, k jaké haploskupině člověk patřil. Stručně řečeno, asi třetina lidí u nás má tzv. praevropskou DNA. Pak asi po dvaceti procentech jsou dvě skupiny, jedna dnes nejvíce zastoupená na Ukrajině a jedna na Balkáně, pravděpodobně odraz dvou slovanských vln. A pak ten zbytek. Takže my se v první řadě snažíme zjistit tuto příslušnost, případně příbuznost. V nejoptimálnějším případě se dají zjistit i konkrétní informace o konkrétním člověku, jako je třeba barva očí či vlasů, ale to je nesmírně drahé. V našem projektu se snažíme potvrzovat i příbuznost v hrobech. Například u ženského hrobu v Lumbeho zahradě, který byl obklopený hroby dětskými. Tam se otázka příbuznosti přímo nabízí. Dalším příkladem z Lumbeho zahrady je jedinec, který, ač antropology dosud určován jako muž, byl pohřben se záušnicemi. My se teď pokusíme analýzami zjistit, zda se antropologický posudek nemýlí a zda to je skutečně muž nebo žena.

Na pohřebišti na Prašném mostě zase antropologové identifikovali degenerativní chorobu kostí podobnou artróze, která je zřejmě dána geneticky. Osob s touto chorobou je tam několik a vzniká tedy předpoklad, že by měli být příbuzní. My se to tedy pokusíme potvrdit. Co se týče odebírání vzorků, dnes už genetika dospěla tak daleko, že stačí několik miligramů vzorku, nejsou to celé kosti. Ale zůstává problém, že dopředu nevíme, zda ve vzorku DNA bude nebo nebude a zda bude dobře zachovaná. Daleko jednodušší to je s analýzami stroncia, na které potřebujeme zuby, nejlépe stoličky. První stolička nám ukazuje, kde dotyčný člověk žil, když mu ta první stolička rostla, zhruba tedy do věku deseti let. Izotopy stroncia, které se v nás usazují, jsou totiž v každém regionu jiné. Podle toho se tak dá do jisté míry určit, kde člověk žil v mládí. Naopak třetí stolička, zub moudrosti, může prozradit, kde člověk žil zhruba v posledních deseti letech svého života. Na základě toho předpokládám, že budeme schopni určit podíl domácích a příchozích obyvatel na daných pohřebištích.

U stronciové analýzy pak stačí opravdu malinký plátek zubu, který se podélně nařízne, plátek se vyjme, zub se opět slepí a není to znát. Podobné je to i se vzorky DNA, vnitřek zubů je totiž nejodolnější vůči kontaminaci jinou DNA. Veškeré vzorky čerpáme ale pouze z dospělých jedinců. Navíc, k antropologickému materiálu se snažíme chovat pietně, lidské pozůstatky tedy analýzami nikterak zbytečně neničíme.

Zajímavou ukázkou toho, jak jsme uvažovali ohledně DNA, je také pohřebiště v Českém Brodě. Je to šest hrobů z 2. poloviny 15. století, které se nalezly v blízkosti příjezdové staré silnice, vně předměstí. Všichni to byli muži. Co tam ovšem dělali? Nejprve nás napadlo, že by to byli vojáci. Někteří ovšem byli tak nemocní, že by jako vojáci moc užiteční nebyli. Stanovili jsme si tedy několik hypotéz. Podle první z nich mohlo jít o nějakou skupinu, která musela v té době žít na okraji, jako třeba Židé či Romové. To ale genetika vyloučila, a tak jsme dospěli k tomu, že se muselo jednat o tuláky či žebráky, kteří byli z měst vyháněni na okraj a tam i pohřbíváni. Zde tedy genetika velmi pomohla.

Vám se na Pražském hradě u zatím 60 zkoumaných jedinců podařilo díky těmto analýzám odhalit, že deset z nich nepocházelo z Čech. Zjišťování jejich přesného původu leží nyní před vámi, v médiích se objevují teorie, že mezi nimi byli i Vikingové. Na čem tento konkrétní předpoklad zakládáte a jaké jsou Vaše odhady na další místa původu zkoumaných zemřelých? Vycházíme z toho, že služba na Pražském hradě, v knížecím či církevním prostředí, přitahovala lidi odjinud. Podobně tomu bylo v tomto období i u raně středověkých družin v Polsku či v Kyjevské Rusi, kam přicházeli lidé z různých oblastí. Leccos je známo i z legend. Třeba sv. Ludmila byla zavražděna Tunnou a Gommonem, muži s vikinskými jmény. Podle této legendy se Ludmilini vrazi u nás snad už narodili, takže sem museli přijít jejich rodiče či otec. Ukazuje se tedy, že takový pohyb obyvatel byl jakýsi trvalejší stav. Takže odsud se objevují předpoklady.

Avšak máme ještě jedno vodítko. Dánové dělali před nedávnem výzkum v raně středověkém Trelleborgu, vojenském hradišti krále Haralda Modrozuba. Třetina pohřbených vojáků byla z Dánska, třetina ze Skandinávie a třetina pocházela jižně od Dánska. I zde se tedy ukazuje, že takhle to fungovalo, a pokud by se nám to podařilo potvrdit i na Pražském hradě, byli bychom zase o kousek dál.

K určování původu máme nyní z Pražského hradu již odebraných přes sto vzorků z výše jmenovaných pohřebišť. Šestina z analyzovaných jedinců podle výsledků analýz není původem z této oblasti, ale bližší určení bude předmětem dalšího zkoumání.

Podstatnou část informací čerpá archeologie vlastně ze sídlištního odpadu. Zajímavá data poskytují například zvířecí kosti, dalo by se říci kuchyňské zbytky, které ukazují, čím se daná společnost živila. Odpad sice na pohřebištích nezachytíme, ovšem celé okolí Pražského hradu jistě skýtá nepřeberné množství zvířecího kosterního materiálu. Probíhaly zde tyto tzv. osteologické analýzy? Je možné říci, jak vypadal každodenní jídelníček pražské elity 9. a 10. století?

V našem projektu se objevují i osteologické analýzy, ovšem ne jako rozbory desetitisíců kostních zlomků, ale spíše jako podklad pro stanovení izotopového pozadí. To se využívá jak pro stronciové analýzy, kdy je to u zvířat velmi podobné jako u lidí, ale ještě větší význam to má u izotopů stravy. Přes maso zvířat se tyto izotopy totiž dostávaly do těl lidí, takže co je v jejich kostech, je základem toho, co najdeme v těch lidských. Takto pak můžeme určit, zda pohřbení jedinci konzumovali stravu založenou spíše na obilovinách nebo spíše na mase. Také lze určit, zda jedli hodně ryb.

To může být zajímavé na pohřebištích u kláštera v Podlažicích nebo u kostela Panny Marie, kde by se očekávalo, že zde pohřbení křesťané jedli o půstech pouze ryby a tak zde bude patrná vyšší konzumace rybího masa. Větší soubory zvířecích kostí z Pražského hradu nyní také budou zpracovávány v rámci dizertační práce kolegyně Trojánkové z Archeologického ústavu, takže to jistě bude další zajímavý zdroj informací.

Pokud bychom to měli porovnat, z předběžných výsledků zatím vyplývá, že lidé, pohřbení u kostela Panny Marie, byli velmi dobře živení, na špičce pyramidy všech vzorků. A naopak lidé z pohřebiště ze Střešovic konzumovali stravu tvořenou hlavně obilovinami. Zajímavý je také fakt, že se zatím ukazuje, že lidé na pohřebišti u Prašného mostu jedli samozřejmě hůře, než ti na Hradě, ale zase lépe, než ve Střešovicích. A ještě zajímavější otázka vyplývá ze zjištění, že ještě úplně jinou stravu měli nemocní se zmiňovanou artritickou degenerativní chorobou. Jedli jinak a proto onemocněli, nebo jedli něco jiného, protože byli nemocní? Překvapením je pak Lumbeho zahrada, kde se ukázal takový stravovací průměr. Čekal bych spíše, že vzhledem k bohatství, vyjádřenému hrobovými šperky, jedli mnohem lépe.

Zajímavé jistě bude srovnání tělesného stavu a kondice obyvatel z rodícího se města a z venkova. Vezměme si například nesmírně bohaté a více jak 50 let zkoumané pohřebiště v Lumbeho zahradě, kde byli od konce 9. do 1. čtvrtiny 11. století pohřbíváni nejvýše postavení lidé v Čechách, vybavení množstvím stříbrných a zlatých precizně zpracovaných šperků. Projevil se zámožný životní styl i na jejich fyzické stránce? A naopak, odráží se náročnější způsob venkovského života na chudších pohřebištích z okolí Prahy? Tady ještě nejsme tak daleko, syntéza těchto informací leží před námi. Více se musíme ponořit do II. nádvoří a do Lumbeho zahrady, schází také analýzy vzorků z Podlažic, Lažan a Žabonos. Podle antropologických rozborů se zatím dá konstatovat, že většinou na tom lépe se stravující lidé byli poměrně dobře, ale je vidět, že museli snášet daleko větší námahu, než my. Jako zajímavost snad mohu dodat, že nejlepší podmínky zřejmě měla žena, která byla jako starší osoba pohřbena na pohřebišti v Lumbeho zahradě.

Jako problematický se ale jeví fakt, že u pohřebišť na Pražském hradě nám schází muži. Podíl mužských hrobů je asi pětinový, není to půl na půl muži a ženy. Opět je více hypotéz, proč tomu tak je. První, co člověka napadne, že zemřeli někde při vojenské službě pro svého knížete. Tento rys se