Please reload

Nejnovější příspěvky

První lidé v zrcadle paleoantropologie a teologie

15/02/2016

Lidé se vyvinuli z primátů. Toto tvrzení se pod tíhou vědeckých důkazů odváží dnes zpochybňovat už málokdo. Napadlo vás ale někdy, jak k tomu přišli nebozí Adam a Eva, že se s nimi při našem stvoření už vůbec nepočítá? A přemýšleli jste někdy o tom, jak evoluci přijala církev? A od kterého článku v ní již figurují lidé, a ne zvířata?

 

 

Hledání těchto odpovědí rozhodně není snadné, oporou nám ale mohou být například současné vědecké statě uznávaného profesora teologie Ctirada Václava Pospíšila, který si na tato témata zachovává velmi racionální a vědecký pohled. Čerpat můžeme ale také ze starších prací, poměrem mezi teologií a paleoantropologií se totiž zabývají teologové již poměrně dlouho. Například ThDr. Bedřich Augustin ve své učebnici pro střední školy s názvem Základní náboženská nauka – apologetika z roku 1939 píše o dobovém stavu paleoantropologie a vývojové teorie: „Pokud vývojová teorie, aplikovaná na člověka, nepopírá Boha stvořitele a podstatný rozdíl mezi duší lidskou a duší zvířecí, není v rozporu s náboženskou pravdou obsaženou v Písmu svatém. Písmo sv. o tělesném vývoji člověka nemluví, ale také jej nevylučuje. Poučuje pouze lidovým způsobem, že člověk jest dílem Božím a že se svou Bohem přímo stvořenou duší podstatně liší od ostatního tvorstva.“

 

A toto stanovisko dnes zastává i církev. Už v roce 1950 se k tomuto problému vyjádřil papež Pius XII. v encyklice Humani generis, která je jednou z nejvýznamnějších a dodnes citovaných encyklik tohoto papeže. Papež v ní stanovil, že samotný princip evoluce není v rozporu s katolickým učením, pokud je chápán jako proces vzniku lidského těla, avšak že zároveň katolická církev musí trvat na tom, že lidské duše jsou bezprostředně stvořeny Bohem.

 

 

 

S problémem stvoření člověka a evoluce se také snažil vyrovnat Jan Pavel II. v dokumentu Mezinárodní teologické komise z roku 2004. Zde můžeme najít poměrně zajímavou, leč rozporuplnou teorii o ontologickém skoku, zjednodušeně řečeno přechodu od zvířecího hominida k člověku s nesmrtelnou duší. Tato teorie však není bez rozporu. Model hominida – těla bez duše a oduševnělého člověka vlastně podporuje dualismus těla a duše. Tímto bychom se mohli dostat až k reinkarnacionistickým teoriím, protože existuje-li tělo bez duše a duše zvlášť, mohla by se ona duše teoreticky mezi těly přesouvat. Samozřejmě, že archeologům a paleoantropologům se tento problém může zdát směšný, z pohledu teologa je to však věc závažná, protože popírá dnešní učení církve.

 

 Proto profesor Pospíšil zastává názor, že je rozdíl mezi evolucí jako faktem a její filosofickou interpretací a křesťané se tak musí vyrovnat s vědeckou skutečností a nalézt si v ní svou pravdu. Lze věřit ve stvoření Bohem – otázkou však zůstává, jak Bůh postupoval. To už podle profesora Pospíšila spadá do kompetence paleoantropologie.

 

S objevem vývojové teorie byla ohrožena nejen biblická zvěst o stvoření, ale také sebepochopení člověka. Lidé měli vžitou představu, že jsou potomky Adama a Evy a najednou věda přišla s tím, že pocházíme z opic. To muselo vyvolat reakci a mnoho otazníků. Jak to například bylo se spásou Homo erectus a Homo habilis? Mohly jejich duše být spaseny? Měly vůbec tyto bytosti duše? Odpověď samozřejmě není možná, ale můžeme se alespoň zamyslet nad tím, odkdy můžeme o svých předcích hovořit jako o lidech.

 

Jako opora pro tyto úvahy nám slouží antropologická fakta. Vymezme si tedy podle nich nejprve jakási kritéria lidství:

 

Mozkovna
Dříve panoval názor, že u vzpřímeně pohybujícího se hominida by měla mít objem přesahující 800 kubických centimetrů, aby tento druh mohl být zařazen do rodu homo. Po objevu fosilií druha nazvaného Homo habilis byla tato hodnota (nikoli bez bouřlivých diskusí) upravena na 600 kubických centimetrů.

 

Nástroje
Základním fenoménem rodu Homo je záměrná a plánovitá výroba nástrojů, tzv. artefaktů. Jejich výroba vyžaduje nejen psychosomatické předpoklady, ale i soubor činností, které tvoří součást kultury.  Dnes je však známo, že některá zvířata, jako třeba vydry, vrány či šimpanzi, si také vypomáhají určitými „pranástroji“. Avšak u lidoopů a australopithéků nenacházíme opakování tvarového archetypu, jedná se tedy o náhodné podoby použitých předmětů. Nástroje, jaké známe z archeologických nálezů, lidoopi vytvořit nedokážou. Jak ale stanovit ostrou hranici mezi vědomou a instinktivní činností, když jakýkoli záměrně vyrobený nástroj svědčí o velmi vysokém stupni zručnosti a tedy i o vyspělosti mozkové činnosti?

 

Pohřby
Pohřbívání je jednoznačným dokladem lidství. Neznáme zvířecího tvora, který by se takto choval. Pohřeb totiž dokládá uvědomění si sebe sama, odlišnost od přírody a také abstraktní myšlení. To, že jeden tvor pohřbí druhého, svědčí o tom, že přemýšlí, co se s ním po smrti stane, možná i o smrti samotné. Pohřební ritus prokazuje v obecné rovině, že myšlení tehdejších lidí sahalo přes horizonty přítomnosti do budoucnosti i minulosti. Nejstarší zřetelné rituální pohřby sahají už do středního paleolitu, k rodu Homo neanderthalensis. Často se jedná o ojedinělé hroby v jeskyních (např. La Chapelle-aux-Saints), známé jsou také jeskyně s více pohřby neandertálců, jakési „pohřební jeskyně“ (např. La Ferrasie, Zaskalnaja na Krymu). Častější jsou pohřby dětí, pozoruhodná je převažující orientace východ-západ a přítomnost milodarů. Významné jsou i kosterní nálezy z báze mocného souvrství v jeskyni Shanidar v pohoří Zagros v Íránu, jejichž stáří je kladeno mezi 35 až 65 tisíc let. Mezi pozůstatky devíti neandrtálců vyniká pohřeb muže s početnými květinovými dary, mezi nimiž byly doloženy např. chrpa, bodlák, řebříček, slez a hyacint. To vše je dokladem složitého duchovního života.

 

Myšlení

Tvořivé myšlení, které vede k ustavičné inovaci technologií, je nejvyšší formou projevu lidství. Toto myšlení se projevuje také uměním. První projevy umění (ojedinělé jednoduché rytiny zvířat) opět spadají, stejně jako pohřby, do středního paleolitu. Dalším dokladem tvořivého myšlení ze středního paleolitu jsou také projevy sociálního cítění a léčitelství, doložené např. kostrou invalidního člověka s mnohačetnými vážnými vyhojenými zraněními, které by bez lidské medicínské pomoci nemohl přežít. Tento nález opět pochází z jeskyně Shanidar.

 

Svoboda

Znakem lidství je nepochybně také vědomí vlastní mravní odpovědnosti, což je předpoklad svobody. Vrátíme-li se zpět k teologii, svoboda, respektive její zneužití, bylo vlastně předpokladem spáchání prvotního hříchu. Ovšem tento doklad lidství je ze své podstaty  archeologicky nepostižitelný.

 

Z tohoto shrnutí nám tedy vyplývá, že za lidského tvora už bychom mohli považovat člověka neandertálského. Máme u něj doloženo pohřbívání (i když není jasné, zda šlo o jev komplexní či ojedinělý), umělecké projevy a také výrobní technologie. Vzhledem k morfologii dolní části lebky se zdá být pravděpodobné, že neandertálec musel mít potíže s utvářením a zejména s rozvíjením artikulované řeči v dnešním slova smyslu, což ale pochopitelně neznamená, že neandertálci mezi sebou nekomunikovali. Nejnovější výzkumy sice dokazují, že měli vyvinuta motorická i sensitivní centra řeči, nebyli ale asi schopni sdělovat si složitější záležitosti, což nedovolovalo výraznější rozvoj jejich kultury. Také se poměrně výrazně odlišovali fyzicky od svých předků i následníků (absence brady, obloukovitý nadočnicový val, nízká lebeční klenba, nízká poloha zadního vertikálního kanálku).

 

Se všemi znaky plně rozvinutého lidství včetně uměleckých projevů se pak setkáváme u poslední formy člověka před dnešním lidským typem, u raného Homo sapiens sapiens, někdy označovaného jako člověk předvěký (Homo sapiens fossilis, zvaný také člověk kromaňonský), který se objevil asi před 50-40 tisíci lety. V našich úvahách tak můžeme „Kromaňonce“ bezpochyby nazývat lidmi a předchozí formy rodu Homo označit za předstupně rozvinutějších forem lidství. To mohlo dřímat už v předcích Homo sapiens sapiens, jen se ještě neprojevovalo. Zde se tedy logicky dostáváme zpět na začátek, k teorii ontologického skoku.

 

Ač na spoustu našich otázek týkajících se lidství odpovědi naleznout nemůžeme, neznamená to, že bychom se měli přestat ptát. Vždyť v podstatě jde o to, kým vlastně jsme. I církev se tedy snaží pomocí nových paleoantropologických důkazů řešit tuto problematiku, neboť se tím nejen modernizuje, ale také udržuje svou věrohodnost. Kdyby totiž církev nepřijímala vědecky podložená fakta, znevažovala by v dnešní době sama sebe. A tak je dobře, že dnešní teologové dokáží s antropology a archeology najít společnou řeč a věda již nemusí ustupovat náboženství…

 

 

Chcete si k tématu něco přečíst?

Augustin, B. 1946:  Základní náboženská nauka — apologetika. Praha.

Kuna, M. (ed.) 2008: Archeologie pravěkých Čech 1. Praha.

Leakey, R. 1996: Původ lidstva. Bratislava.

Pius XII. 1950: Humani generis. Řím.

Pospíšil, C.V.: Teologie a paleoantropologie, Teologické texty 2006/3, Praha.

Pospíšil, C.V.: Univerzální spasitelství Ježíše Krista a prehistoričtí lidé či hominidé, Teologické texty 2006/4, Praha.    

Vencl, S. (ed.) 2008: Archeologie pravěkých Čech 2. Praha.

 

Please reload

Please reload

Archiv