• Veronika Puhačová

Odhoď svůj strach a projdi ohněm. Reportáž z Kurzu experienciální archeologie na Křivolíku


Alena, Domča, Fany, Hanka, Jája, Johanka, Jula, Míša, Mirek, Petr, Terka, Tomáš, Vanda, Zdenička. Skupina mladých lidí z různých univerzit, z nichž se většina neznala. Až do třetího červencového víkendu, kdy se všichni sešli v údolí Pravěké osady Křivolík na Kurzu experienciální archeologie, aby poznali, o čem všem může být poznávání minulosti. V sobotu večer kolem ohně už ale neseděli cizí studenti, ale parta spřátelených zářících tváří, živě diskutujících o pravěku, nově nabytých zkušenostech a plamenech, kterými právě prošli vstříc novým archeologickým obzorům. Vstříc vědě, spojené se zážitky.

Kamenná pamětní deska, kterou zhotovila jedna z účastnic, Fany, studentka kamenosochařství. Foto V. Mikešová

Zážitek či prožitek je totiž přesně to, o co v experienciální archeologii jde. Na rozdíl od archeologie experimentální, která má pomocí experimentů ověřit nové hypotézy a teorie a má svá přísně daná pravidla, v našem kurzu šlo o hlubší porozumění minulosti prostřednictvím prožití některých z aspektů života v dávné minulosti. Možnost vyzkoušet si vlastnoručně některé z pravěkých technologií, navíc v tolik autentickém prostředí, kterým Křivolík bezpochyby je, skutečně otevírá dveře do světa trochu jiné archeologie, než jaká je podávaná studentům v rámci přednášek a na stránkách odborných publikací.

ARCHEOLOGICKÉ POZNÁNÍ VE ZNAMENÍ ZÁŽITKŮ

V rámci třídenního kurzu, který náš Ústav archeologické památkové péče středních Čech spolu se sdružením Bacrie pořádal, jsme tak studentům (nejen) archeologie nabídli možnost osahat si artefakty a technologie, o kterých se učí a jejichž relikty budou v rámci své profese sami zkoumat. A nejen to. Chtěli jsme je přivést k jinému úhlu pohledu na archeologii, ukázat nové možnosti poznání i pestrost obrazu živé minulosti, z níž my nacházíme pouze malý, zpravidla anorganický zlomek. Protože chceme-li skutečně odborně bádat o životech našich pravěkých předků, musíme si je umět alespoň rámcově představit v celkovém kontextu a nezapomínat na to, co už nikdy z propadliště času nedostaneme.

Řezání kamene vyžadovalo soustředění. Foto M. Puhač

Program kurzu jsme tedy sestavili tak, aby představil nejen rozmanitou škálu pravěkých technologií, ale také různé přístupy k nim a poskytl účastníkům nové kontakty na odborníky. V souladu s principy zážitkové pedagogiky jsme studenty nechali objevovat pravěk prostřednictvím jejich vlastních emocí, které taková experienciální archeologie ve velké míře vyvolává. Ať už to byl údiv nad konkrétní technologií, radost z vlastní šikovnosti, či naopak vztek z nedosažení očekávaného výsledku, naši účastníci na to jen tak nezapomenou. A s tím ani na získané informace.

PRAVĚKÉ TECHNOLOGIE NA VLASTNÍ KŮŽI

A že těch informací bylo! V pátek se studentů ujala keramička a restaurátorka Monika Maršálková, která jim během dne přiblížila výrobu keramiky a také skleněných korálků. Odpoledne již všichni měli své vlastní na kruhu vytočené mističky a korálky a také spoustu nových poznatků. Den byl však nabytý mnohem více. Účastníky jsme také seznamovali s pravěkým textilnictvím a archeoložka Kristýna Urbanová, která blok vedla, tak pomohla v jejich myslích zformovat reálnou podobu tehdejších lidí, tvořenou nejen dochovanými oděvními drobnostmi, ale doplněnou o stěžejní stránku - oděv. Od praní vlny až po výrobu konkrétních textilií, účastníci už vědí, kolik času před tisíciletími zabrala dnes tak zdánlivě snadná činnost obléct se.

Kristýna Urbanová předvádí, jak z ovcí získat vlnu vhodnou k výrobě textilu. Foto V. Mikešová

Sobota byla snad ještě plnější. Technologicky jsme ji tentokrát zaměřili na starší pravěk, konkrétně na kámen a práci s rostlinnými materiály. Petr Zítka, přední český odborník na výrobu štípaných kamenných nástrojů, dokázal studenty vést tak, že si každý z nich vyrobil svůj první pazourkový hrot, a nejeden kouzlu „štípané industrie“ jistě propadl. Jarda Fieger, kameník-experimentátor, jim zase předvedl, že vyvrtat kamenný sekeromlat netrvá týden, jak se dříve někdy v odborné literatuře uvádělo, ale že to může být otázka několika málo hodin. A také jak lze kámen řezat a brousit, všechno samozřejmě s využitím původně dostupných technologií. Zkušená pedagožka a odbornice na rostlinné materiály Eva Pecháčková pak účastníkům poskytla vhled do světa organických výrobků, které archeologie dokáže jen málokdy zachytit. Předvedla, že stačí vědět, co v přírodě najít a jak s tím naložit, a pak už jen praktikovat a objevovat.

Výroba nádob z orobince je snadná, ale vyžaduje cvik. Foto M. Puhač

Neděli jsme věnovali tavbě a odlévání bronzu s (také studentem archeologie) Honzou Havelkou, ražbě mincí a omazávání stěn halštatského domu hrnčíře. Nemohli jsme přeci nechat studenty odjet z Křivolíku, aniž by v něm neudělali kus práce!

ODHOĎ SVŮJ STRACH A PROJDI OHNĚM

Chtěli jsme však také ukázat, že pravěk nebyl jen samá práce, ale byl prodchnut slavnostmi a rituály. Jelikož tento kurz mnohým ze zúčastněných změnil pohled na archeologii a některým možná také předurčil budoucí orientaci odborného i volnočasového zájmu, bylo potřeba vše završit iniciačním rituálem. Ty byly odnepaměti součástí každé společnosti a v omezené podobě jsou i dnes, ač si to většinou neuvědomujeme. V horké sobotní noci jsme se proto přeměnili do svých pravěkých alter eg, rozdělali velký oheň a přivedli k němu účastníky. Každý byl poznamenán iniciačním znamením, každý musel ohni obětovat něco z osobních věcí a s tím se pomyslně zbavit jednoho ze svých strachů. Na důkaz duchovní a myšlenkové proměny všichni prošli přes plameny a s vlastnoručně zhotovenými hudebními nástroji se přidali ke stále se zrychlujícímu rytmu bubnu. V celistvém hrajícím a vlnícím se kruhu jsme plameny ještě nakrmili a polonazí křivoličtí muži začali proskakovat skrze vysoko šlehající oheň. Jiskry, které vyplivoval, iniciované účastníky nejprve znejistěly, houstnoucí atmosféra jim však nedala a tak během pár chvil již žárem létala těla nás všech. Zážitek, umocněný okolním hlubokým lesem a hvězdami prozářenou nocí zanechal ve všech intenzivní vzpomínku, o čemž svědčí i to, že jsme ji všichni společně vstřebávali do časných ranních hodin.

Tavící se bronz v tyglíku. Oheň byl důležitou součástí kurzu. Foto L. Gerla

Po takovém přívalu zážitků, informací a několikadenní práce na čerstvém vzduchu byl návrat do civilizace nelehký a vzpomínky na křivolický hvozd budou ještě dlouho žhavé. Nicméně nám ani účastníkům nic nebrání se tam opět vracet. Jak v rámci dalších akcí, které se zde konají, tak určitě za rok při dalším ročníku Kurzu experienciální archeologie, který po tomhle vydařeném začátku prostě musíme uspořádat. A bude delší a intenzivnější! Pro letošek však za celý organizátorský tým a sdružení Bacrie nezbývá než poděkovat nejen celé výborně fungující partě zúčastněných, ale také lektorům za to, že jsme společně mohli vzdělávat, inspirovat a zažívat.

Na celé fotoalbum se můžete těšit již brzy na našem Facebooku!

#Reportáž #Archeoakce #Vzděláváme

Nejnovější příspěvky