- Julie Tomsová a Johana Tlustá
Archeologové nevymřou po přeslici: střípky ze vzpomínek archeoložek
Archeologie u nás již dávno není doménou jen mužů. Obě pohlaví bok po boku spolupracují, jak při terénních, tak i jiných výzkumech. Se ženami se setkáváme nejen ve výkopových sondách či v archeologických laboratořích, ale rovněž v muzeích či archeoparcích. Zastávají rozličné pracovní pozice, věnují se řadě odborných i popularizačních témat, zajímají se o rozmanité archeologické situace, nálezy, kultury či lokality. Spojuje je nadšení z objevování naší dávné minulosti, zaujetí pro jejich obor i radost z každodenních drobných poznání a objevů. Sdílejí i touhu po dobrodružství a neutuchající vášeň pro archeologii, se kterou se rozhodly provázat své životy. Jejich práce je i jejich koníčkem. Skutečně tak „žijí archeologií". Při příležitosti dnešních oslav Mezinárodního dne žen jsme se rozhodly zprostředkovat toto nadšení, vášeň, ale i humor a nadsázku také vám. Oslovily jsme několik našich kolegyň archeoložek, muzejních edukátorek a lektorek, aby se s námi podělily o střípky ze svých vzpomínek.
1. Jaké je vaše nejoblíbenější téma v archeologii a co vás na něm tak přitahuje?
2. Nastal ve vašem životě někdy okamžik, kdy jste se jako žena archeoložka cítila nepatřičně či znevýhodněna? Nebo právě naopak?
3. Vzpomenete si na nejsilnější okamžik spojený s archeologií?
Viktoria Čisťakova
(Národní muzeum - kurátorka sbírky doby halštatské)
1. Tak to je poměrně komplikovaná otázka…Během zpracování výzkumů nebo i širších témat vždy narazím na něco nového a zajímavého. Zatím aktuálně řeším témata spojená se starší dobou železnou (dobou halštatskou), konkrétně se zaměřením na otázky elit: knížecí pohřby na vozech, hradiště, importy… Mimochodem teď připravujeme i rekonstrukci halštatského vozu z bohatého hrobu, což je dosti komplikovaná, ale zároveň i fascinující činnost. Zrovna rekonstrukce, ať už oděvů, šperků nebo i pravěkých řemesel, je aspekt, který mám nesmírně ráda (přináší to do úmorné vědecké a muzejní činnosti hravý a až dobrodružný aspekt). Další srdcovkou je pravěké a antické sklo. Je fascinující, když pomocí moderních přírodovědeckých metod i drobné sklíčko dává široké spektrum informací: výrobní postupy, chemické složení, což zároveň může sloužit jako nápověda k určení stáří a dokonce i původu skleněné nádoby.
2. Asi jsem měla štěstí, ale znevýhodnění jsem patrně nikdy nezažila. Myslím si, že už jsou pryč časy, kdy studium archeologie bylo doporučováno hlavně mužům. Dokonce si dovolím tvrdit, že dneska v průběhu studia převažují dívky. Asi ale nemusím zdůrazňovat, že práce v terénu může být fyzicky dosti náročná. Byla jsem vždy vděčná, když se během praxe kluci ujali náročnější činnosti, kupříkladu výzkumu příkopu (což znamená intenzivní práci s krumpáčem a lopatou). Ovšem, na výzkumu v Itálii žádné „genderové“ úlevy nebyly, jednoduše jsme se s kolegyní několik týdnů prokopávaly výraznou vrstvou římských tašek a cihel, a hlavním pracovním nástrojem byl krumpáč.
3. Ve 13 letech jsem navštívila první archeologický výzkum na výjimečné lokalitě Mamaj-gora, kde se nacházelo rozsáhlé pravěké pohřebiště. Sice to byl jen jeden den, ale když vidíte odkrývání bohatého bojovnického hrobu z doby stěhování národů, tak už víte, co budete v budoucnu dělat.
Zuzana Havlická
(Archeopark Pavlov - vedoucí, kurátorka a správkyně památkového objektu)
1. Oblíbenost témat u mě vždy byla proměnlivá, protože v různých fázích studia, i poté v práci, jsem několikrát svoje zaměření rozšířila.
Obecně by se ale dalo říct, že jsem se vždy více věnovala materiální kultuře středověku. Při bakalářském studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci jsem se zabývala ikonografií kamnových kachlů, a dávalo to i smysl vzhledem k tomu, že jsem současně studovala i dějiny umění. Později v magisterském stupni na Masarykově univerzitě v Brně jsem se začala věnovat archeobotanice, konkrétně analýzám archeobotanického materiálu na hradu Rokštejn. Dnes se v práci věnuji nejstaršímu období pravěku - paleolitu.
Kdybych však měla říct pouze jedno téma, na které jsem se vždy v archeologii soustředila a které mě vždy provázelo, tak by to byla popularizace. Vždy jsem chtěla dostat archeologii ze stránek odborných knih a uzavřených laboratoří k běžnému laikovi.
2. V archeologii jsem se nikdy jako žena nepatřičně necítila. V kolektivu byl vždy poměr sil vyrovnaný, ba někdy ženy byly i v převaze, a tak nikdy nedošlo k situaci, kdy bych byla nějak znevýhodněna. Všichni jsme měli v rukou stejnou lopatu, stejný rýč a rozdíly se nedělaly.
3. Pro mě to paradoxně nebyl žádný konkrétní objev při vykopávkách v terénu, i když samozřejmě každý pohyb motyčkou při práci na ploše ve mně vyvolával očekávání, co úžasného můžu v další vrstvě objevit. Ten nejsilnější okamžik pro mě nastal, když jsem hledala téma pro svou bakalářskou práci v depozitářích Moravskotřebovského muzea. Tam jsem narazila na úžasnou sbírku zlomků komorových kachlů a jejich určování a kreslení jsem se poté věnovala.
Věra Hávová
(Archeopark Pavlov - vedoucí, kurátorka a správce objektu; mateřská dovolená)
1. Od začátku paleolit, hlavně ten mladý. Asi to začalo Lovci mamutů někde na základce, aby to na mnoho dalších let usnulo. Fascinuje mě, co vše člověk v podmínkách doby ledové dokázal, jak neskutečně bohatou kulturu vytvořil a hlavně co všechno dal světu. Někdy mi ti dávní lovci a sběrači přijdou strašně nedocenění.
2. Ve své první práci po vysoké škole jsem nastoupila do čistě mužského kolektivu. V podstatě na mě zbyla ta „ženská“ práce, tedy papírování (jak to v záchranné archeologii už bývá). Ačkoli jsem se díky rešerším k nálezovým zprávám dozvěděla opravdu hodně zajímavých věcí, úplně mě práce sekretářky a asistentky v jednom nebavila. Naštěstí jsem dostala po necelém roce jinou (a zcela naplňující) příležitost.
3. Možná na mě teprve čeká, kdo ví? Archeologie mi hodně dala a dává. Snažím se si toho vážit a ukazovat lidem, jak krásná věda to je. A těší mě, když lidé přijdou a řeknou: „Páni, to je naprosto úžasné, to jsme netušili!“ Každý takový okamžik je krásný.
Dana Chmelíková
(Regionální muzeum v Jílovém u Prahy - muzejní edukátorka)
1. To pro archeologa není vůbec jednoduchá otázka. Všechna období i kultury naší minulosti, jsou něčím přitažlivé, někdy blízké, jindy odlišné, od některých se můžeme poučit více, od některých méně. Ale nikdy mě nepřestanou fascinovat jakákoliv témata spojená s naší nejstarší minulostí, ať už se jedná třeba o mladopaleolitické umění, mohylová pohřebiště v době bronzové nebo o monumentální laténská oppida. Mému srdci a zaměření je ale nejbližší odvětví, kterému odborně říkáme archeologie montánní, neboli archeologie hornictví. A to právě v průřezu celého pravěku od těžby amfibolitického rohovce v neolitu, přes těžbu mědi a cínu v době bronzové až po rýžování zlata v době laténské. A protože jsou cesty našich osudů předem dány, stalo se mým působištěm Regionální muzeum v Jílovém u Prahy se specializací na těžbu a zpracování zlata! Co víc si člověk může v životě přát?
2. Naopak bych řekla, že žena v archeologii má v naší generaci značnou převahu! Problém spíše nastává ve chvíli, kdy je v terénu nedostatek mužů (kvůli těžké fyzické práci, samozřejmě).
3. Každý okamžik spojený s archeologií je pro mě silný a jedinečný. Ať už je to v terénu při objevování pozůstatků naší minulosti, nebo při znovuobjevování pokladů v zákoutích muzejního depozitáře či při lektorování vzdělávacích programů, kdy mám možnost sledovat nadšení z objevování v dětských očích. Když mohu své poznatky formou workshopů a přednášek předávat dál. Když vidím, že naše minulost nepřestává fascinovat jak děti, tak dospělé. Právě tyto momenty patří pro mě k těm nejsilnějším. Jsou pro mě nekonečnou zásobárnou energie a motivace k vymýšlení dalších nápadů, jak probouzet zájem o dědictví našich předků u široké veřejnosti.
Šárka Juřinová
(Regionální muzeum v Jílovém u Prahy - ředitelka)
1. Má nejoblíbenější témata se proměňují v čase, stejně jako mé zájmy, pracovní pozice a archeologické situace, se kterými se setkávám. V diplomové práci jsem se zabývala pravěkým obdobím, konkrétně kulturou nálevkovitých pohárů. A v rigorózní práci jsem řešila lidovou zbožnost v časném novověku. Stejně velký kus jsem ušla v archeologii, kde jsem začínala jako brigádník na archeologickém výzkumu a skončila jsem jako ředitelka muzea.
2. Jako žena jsem se v oboru znevýhodněna necítila nikdy. Snad jen, co se týká tělesné konstrukce, když se mi nedařilo vyvézt kolečko hlíny do kopce. Jinak jsem vždy čile a ráda pracovala s krumpáčem a lopatou. Navíc ve svém ženství spatřuji výhodu při jednání s investory, stejně tak jako s brigádníky na archeologickém výzkumu.
3. Ano, bylo to hned při mém prvním setkání s archeologií, které bylo osudové. Jeden známý mi kdysi řekl „pojď na brigádu k archeologům, tam je to dobrý“. Aniž bych věděla, co přesně archeolog dělá, nastoupila jsem na výzkum ve Velkých Přílepech. Vyfasovala jsem krumpáč, lopatu a škrabku. Ten den svítilo sluníčko a na poli bylo příjemně. Ryla jsem v sondě a nacházela zajímavé předměty. Najednou se to stalo … našla jsem přeslen, celkem běžný nález na polykulturním sídlišti. Nicméně to byl ten silný okamžik, kdy jsem si řekla: „Tak tuhle práci chci dělat celý život". A tak se i stalo. Vystudovala jsem archeologii a v oboru pracuji již přes 20 let a nikdy mě nepřestal bavit a fascinovat.
Diana Míčková
(Český egyptologický ústav FF UK - egyptoložka)
1. Jelikož se zabývám především staroegyptskými náboženskými texty, mé „nejoblíbenější téma“ a zároveň hlavní předmět mé práce jsou všelijaké mýty, rituály a magická zaříkání, jejichž texty musím kopírovat, přepisovat, překládat, porovnávat s podobnými a interpretovat… Občas je to pěkná fuška, ale zároveň to má své obrovské kouzlo – číst něco v mrtvém jazyce je tak trochu jako cestovat v čase. Máte-li před sebou text, který je starý několik tisíc let, a vy jste první, kdo jej po takové době čte, a možná také jediní na světě, kdo jej kdy ještě v tomto stavu uvidí, protože některá místa, kde pracujeme, jsou obtížně dostupná i pro technologii jednadvacátého století, máte někdy dojem, jako by jej tam někdo napsal pro vás, jako by to byla výzva nebo vzkaz poslaný skrze staletí. Zároveň se tak trochu dostanete do mysli starých Egypťanů – čtete slova, která si někdo vytesal do hrobky, ne proto, aby se četla, ale protože věřil, že magie v nich obsažená bude fungovat a jejich obsah platí.
2. Když pracuji v Egyptě, je to samozřejmě trochu jiné než tady nebo obecně v Evropě, ale jde spíš o to si při práci v terénu zvyknout na nějaké ty kulturní rozdíly. Zajímavé a vlastně trochu úsměvné je třeba to, že při výzkumu nás Egypťané často berou jako něco mezi mužem a ženou – sice jsme ženy, ale vlastně se chováme „jako muži“. Občas si z toho děláme legraci, že my egyptoložky jsme tam takový specifický živočišný druh.
3. Nedovedu říci, jestli je to zrovna „ten“ nejsilnější okamžik, ale samozřejmě na mě velmi zapůsobilo, když jsem se poprvé ocitla v šachtových hrobkách, na textech z nichž pracuji. Tyto hrobky se nacházejí zhruba 20 metrů pod povrchem, do jedné z nich dokonce lezeme po čtyřech velkých žebřících, svázaných k sobě, dolů se kvůli nadměrné vlhkosti musí pouštět zvláštní rourou kyslík a poté, co z žebříku slezete, vidíte akorát tmavou chodbičku a světlo na konci tunelu. Na první pokus samozřejmě nemáte ponětí, jak je tunel velký, široký, nebo dlouhý, takže se plazíte po kolenou, šátráte rukama po zdech a čekáte, co na vás na konci vyleze. A pak na vás čekají stěny a sarkofágy popsané texty, na nichž se můžete „vyřádit.“ Představte si, že sedíte ve starověké pohřební komoře, svítíte si baterkou na stěny, případně na sarkofág, a snažíte se tomu všemu rozumět, k tomu egyptské teplo, občasný nedostatek vzduchu a reliéfy, které po delším pozorování vytvářejí optické klamy a samy se mění z nízkého na vysoký a naopak … výsledkem je, že tak po dobrých čtyřech hodinkách čekáte, že vám ty znaky přijdou naproti a začnete chápat, proč sami staří Egypťané měli strach, že jim hieroglyfy na zdech ožijí. V takové atmosféře vám dojdou věci, které za stolem, u zapnutého internetu, online slovníku a s hrnkem kafe v ruce nevidíte.
Eliška Němcová
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech - archeoložka)
1. Oceňuji, že se díky terénním výzkumům mohu setkat s různými obdobími. Každé z nich má svoje kouzlo. Když si nevím rady s nalezeným materiálem, mohu se poradit s kolegy - odborníky, a vždy se dozvím něco nového a zajímavého. Nejraději ale trávím čas v pravěku, zejména mezi prvními neolitickými zemědělci. Kromě toho obdivuji pravěké umění, především antropomorfní a zoomorfní plastiky.
2. Už se mi stalo, že se mě během studia kolega zeptal, proč studuji archeologii, když je to přece práce pro chlapy. Občas se také objevila nabídka brigády na archeologickém výzkumu, kde hledali jen muže. Na druhou stranu jsou mužští kolegové během výzkumu často galantní a nabídnou se, že udělají tu těžkou práci s krumpáčem nebo odvezou plně naložené kolečko. Už jsem taky slyšela, že holky studentky jsou nakonec na výzkumu „lepší, jak ti kluci", což určitě není vůči všem férové, ale alespoň se taky občas někdo zastane nás, archeoložek.
3. Jeden okamžik asi nevyberu. Stává se mi to často. Když navštívím nějakou archeologickou lokalitu, ať už u nás nebo někde v zahraničí. Stane se mi to i během práce, když se podaří najít neobvyklý nález, ale třeba i běžnou keramickou nádobu, která čekala na své znovuobjevení v zemi tisíce let.
Veronika Puhačová
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech - archeoložka, redaktorka a lektorka Cest archeologie)
1. Oblíbených témat mám mnoho, v poslední době mě ale nejvíce baví ta, spjatá s běžným každodenním životem lidí od neolitu po dobu železnou. Ale úplnou „srdcovkou“, ke které mě před lety přivedla bývalá kolegyně a kamarádka Kristýna Urbanová, je odívání a jeho archeologické doklady, včetně rekonstrukce textilních řemesel. Učit se prastaré techniky jako předení, tkaní či přírodní barvení je fascinující a navíc výrazně posouvá zručnost experimentátora. A ta se hodí i dnes, že?
2. Nic takového si nevybavuji. Naopak, mám zkušenosti spíše s rovným přístupem. Když bylo na výzkumu potřeba vzít do ruky lopatu a odházet hlínu či něco odkopat krumpáčem, nezažila jsem, že by se řešilo, že jako pro ženu to není práce pro mě. Myslím ale, že to je ovlivněno i tím, že dnes je v archeologii poměrně velké zastoupení žen. Téměř nikdo už nepřemýšlí, že archeologie není práce pro ženské. Snad jediné momenty, kdy jsem toužila mít silné mužské paže, byly, když jsme se stejně drobnou kolegyní musely na programech pro školy stále stěhovat třicetikilové zrnotěrky. To jsme se cítily skutečně nepatřičně a nakonec nám to kolega „zakázal“.
3. Ty nejsilnější chvíle mám spojené s kontaktem s originálními nálezy. Třeba když jsem při přípravách výstavy držela v ruce želenickou sponu. Nebo když jsem vezla na konzervaci vzácný nález neolitického rostlinného provázku. Nebo když jsem prvně v muzeu v Bolzanu spatřila tělo muže z ledovce, Ötziho. Nebo když jsem na výzkumu u kolegy v Plaňanech odkrývala ženský hrob, a v momentě, kdy vykoukla čelist ve výrazu Munchova Výkřiku, přišel poryv větru a mně ve sluchátkách v uších vygradovalo kytarové sólo oblíbené islandské kapely. A takových drobných mrazivých zážitků určitě bylo více, jen ne všechny se udržely v paměti.
Kamila Remišová Věšínová
(Filozofická fakulta UK a ArcheoPop - archeoložka)
1. Jednoznačně neolit a sociální archeologie. Baví mě tohle období velkých změn, ke kterým tehdy docházelo a fakt, že díky kulturní antropologii a přírodním vědám je možné doplňovat pořád nové dílky do skládačky o běžném životě lidí v tomhle zásadním období. Mám ráda vědomí, že pravěk je stále v nás a všude kolem sebe vidíme jeho stopy. S tím se pojí má další archeoláska - popularizace. Ráda zkouším vše nové a dělím se o nové poznatky s lidmi: malými i velkými.
2. Žádný takový moment si nevybavuji. Ve škole byla převaha mužských kolegů v ročníku v některých ohledech spíš výhodou. Na výzkumech jsem se občas setkala s počáteční nedůvěrou investorů, ale ta nikdy netrvala déle než pár dní. Nikdy jsem jako žena-vedoucí výzkumu neměla větší problém, spíše naopak. Kdybych byla muž, stěží bych si kdy vyzkoušela třeba řízení Tatry nebo obsluhu bagru. Menší pracovní komplikace nastaly až v momentě, kdy jsem měla malé děti. To však nijak nesouviselo s chováním kolegů, spíš s běžným managementem pracující matky a rozhodně se nejednalo o archeologický, ale celospolečenský problém.
3. Takových bylo moc – proto ji pořád tak miluji a za nic bych ji nevyměnila! Určitě některé krásné výzkumy, které potěšily srdce i duši, ale na prvním místě bude vždy práce s lidmi: okamžiky radosti, když něco zajímavého předávám a radost z toho, že je to se zájmem a často i s nadšením přijímáno. A také přátelství. Většina mých nejbližších přátel pochází z archeologických kruhů a za ta léta se naše pracovní i soukromé životy natolik propletly, že už je nic nedokáže rozdělit. Za to jsem opravdu vděčná.
Lucie Šmahelová
(Regionální muzeum v Českém Krumlově - archeoložka, dokumentátorka a kurátorka sbírkových fondů)
1. Asi mám, ale nakonec jsem vždycky nejvíc nadšená do toho, co zrovna dělám - každé období má své kouzlo a své příběhy.
2. U nás ne a pokud ano, tak to asi nestálo za řeč. Ale zažila jsem to v Mongolsku, kde se žena v archeologii prosazuje opravdu velmi obtížně - a asi i jinde na Východě a i v jiných odborných profesích. Velmi obdivuji všechny, které se tam touto cestou vydají - my jsme proti nim v našich „nerovných“ podmínkách dost rozmazlené.
3. To je taková šňůrka pestrých korálků: přijímačky a radost z přijetí, všechny skvělé praxe se spolužáky, svítání nad pálavskými vrchy, atmosféra na výzkumech, nástup do krumlovského muzea ... Pro mě osobně byla ale asi vůbec nejcennější právě samostatná cesta do stepi po stopách expedice dr. Lumíra Jisla – nejdrsnější a nejkrásnější roky mého života.
Líbilo se vám vyprávění našich kolegyň stejně jako nám? Toulali byste se rádi ještě chvilku na Cestách archeologie a snili o životě v dávných dobách nebo o slávě jejich objevování? Z archivu našich respondentek a z našich osobních archivů jsme pro vás vybrali ještě několik podařených fotografií, které dokazují, že archeologie nás skutečně baví a že při naší práci je někdy pořádně veselo!
Autoři fotografií: z archivu respondentek a autorek článku.
