• Zdeněk Beneš

V Plaňanech v prvních čtyřech stoletích n. l.

Městys Plaňany na Kolínsku je jistojistě obcí, kam se archeologové v posledních 10 letech vracejí velmi často. Mohou za to do velké míry velké investiční akce, díky nimž byly odhaleny a prozkoumány lokality, které byly archeologům do té doby téměř neznámé. Jejich význam ale dalece přesahuje hranice okresu nebo kraje. V letech 2017 a 2018 tak proběhl záchranný výzkum na tzv. obchvatu Plaňan, který ukrýval mimořádně dobře dochované sídlištní i pohřební situace sahající od mladší doby kamenné do mladší doby železné. Ve stejné době jsme však prováděli záchranný výzkum jen o několik set metrů do kopce na nové otvírce kamenolomu v poloze Na Černé, který zasáhl do té doby neznámé, zato však mimořádně rozsáhlé, hradiště ze starší doby bronzové.


To však není ani zdaleka vše, co se v Plaňanech v posledních letech z hlediska archeologie událo. V roce 2016, při výstavbě dnes již fungující ulice K Vrbičkám na východním okraje obce, byla prozkoumána část sídliště z doby římské, o němž budeme hovořit na tomto místě. Volba na něj padla především proto, že v prosinci 2021 dosáhl tento výzkum mety, o kterou by se měl každý archeolog snažit – došlo k jeho publikaci v odborném tisku (Volf a kol. 2021).


Plocha stavby před začátkem archeologického výzkumu (foto Z. Beneš, 23.3.2016).


Doba římská, tedy období zhruba prvních čtyř století našeho letopočtu, se v Plaňanech neobjevila ani zdaleka poprvé až v roce 2016. Ve skutečnosti to bylo právě zde, kde byly ještě na konci 19. století učiněny první významné nálezy z tohoto období. V místním cukrovaru byla tehdy porušena jáma, v níž byl pečlivě uložen soubor charakteristické keramiky z úplného počátku doby římské – tento horizont byl pojmenován jako plaňanský a typické pohárovité nádoby, které zde byly nalezeny, jsou u nás od té doby nazývány plaňanskými poháry. Plaňany se tedy do české archeologie zapsaly výrazně už tehdy.


Ostatně, v areálu téhož cukrovaru byly ještě v první polovině 20. století nacházeny také žárové hroby z 2.–3. století a archeologické nálezy z řady dalších období (Volf 2018). Samotná lokalita cukrovaru je však dnes již nedostupná, bez archeologického dohledu byla zastavěna rodinnými domky někdy na konci 20. století. Jen za kopcem, trochu severněji, se však na březích říčky Výrovky nacházejí další významné lokality z tohoto období – v Radimi, Dobřichově, Pečkách, Velkých Chvalovicích a tak dále. Korunovány jsou však především dvěma velkými nekropolemi na katastrálním území Dobřichova – ta starší a významnější se nacházela na Pičhoře (Droberjar 1999) a ta, která na ni chronologicky navazuje a dosud nepublikována leží v depozitářích Národního muzea, se rozkládala v poloze Třebická. Na každém z těchto pohřebišť byly původně pohřbeny snad až stovky nebožtíků. Více se o těchto lokalitách můžete dozvědět, když navštívíte Stezku Markomanů v Dobřichově osobně, nebo alespoň ve formě virtuální výstavy.


Výzkum je již v běhu (foto E. Urbánek, 25.4.2016).


Výzkum v roce 2016 v ploše budoucí ulice K Vrbičkám nebyl rozsahem tak dramatický, jako výše zmíněné akce. Šlo o plochu dlouhou 145 m a širokou jen 8 m. V jejím rámci pak bylo zjištěno celkem 73 objektů (zahloubených jam), které byly prozkoumány v dubnu toho roku během 12 pracovních dnů. Tedy ne mnoha týdnů, jak se někdy lidé obávají. Větší část situací byla datována do doby římské, menší pak do raného středověku (Beneš 2021). Sídlištních objektů z doby římské se pak ve své magisterské práci ujal Jan Volf, který ji také roku 2020 úspěšně obhájil na Ústavu pro archeologii FF UK v Praze. Díky tomu také bylo možné tento výzkum relativně rychle dostat do tisku. Při té příležitosti jsme k projektu přizvali spoluautory – odborníky na dílčí témata (archeobotanika, antrakologie, římsko-provinciální keramika).


Objekt č. 10 po odebrání poloviny výplně. V profilu jsou patrné fragmenty keramické nádoby (foto E. Urbánek, 15.4.2016).


Pojďme tedy konečně k výsledkům. Je zcela zřejmé, že stavbou byl zachycen jen výsek celé lokality; ta pokračuje jak na západ, pod současnou zástavbu obce, tak i na východ, kde se další stavba teprve chystá. Vzhled celého pravěkého sídliště tedy rekonstruovat nelze. Je ale zřejmé, že se rozkládala na severní hraně nivy potoka Blinka, který přitéká od stejnojmenné vísky na východě a na západním okraji Plaňan se vlévá do Výrovky. Zde, na sprašové terase, byly vhodné podmínky jak k sídlení, tak i k obdělávání půdy. Na suchých půdách pokrývajících štěrkové nánosy severněji do svahu, v polohách Černá a Na Kamenech, to už tak dobré nebylo. Zde lze předpokládat spíše pastviny, případně lesnatý terén.


Výzkumem prozkoumané objekty zřejmě představovaly specifickou část osady, využívanou především ke skladování potravin, těžbě stavebního materiálu (hlíny) a posléze jako areál odpadní. Nebyly totiž zachyceny nadzemní obytné stavby, případně jinak celkem běžné polozemnice. Osada zde byla založena někdy ve 2. století n. l. a trvala jistě do století následujícího. Pak zde sledujeme jistou pomlku a návrat ve století čtvrtém. Je samozřejmě možné, že osídlení zde bylo kontinuální, jen nám k tomuto tvrzení zatím chybí důkazy, ukrývající se snad v neprozkoumané části lokality. Teprve o několik století později, v raném středověku, zde opět vystavělo svá obydlí slovanské obyvatelstvo. To již byla osada předcházející středověkým Plaňanům (tehdy zvaným Plaňasy) prvně zmiňovaným v roce 1222.



Zlomky téže nádoby z objektu 10 po vyjmutí (foto Z. Beneš, 15.4.2016). Nádoba z objektu 10 po rekonstrukci (foto Z. Beneš, 15.1.2021).


Co jsme se dozvěděli o životě starověkých Germánů, kteří na sídlišti v Plaňanech žili? Pochopitelně nám po nich zůstala řada odpadků, díky nimž si však o jejich životním stylu můžeme udělat určitý obrázek. Množství rozbité keramiky nám především umožnilo archeologické situace datovat. Mezi běžné nálezy, jako jsou zlomky kamenných brousků, patří také hliněné přesleny užívané při spřádání nití. Ne úplně běžně se na sídlištích natrefí na železný hrot oštěpu. Pěkný doklad osobního šperku místních obyvatel představuje fragment destičkovité bronzové spony ve tvaru jetelového listu, ale také trojice kostěných jehlic s ozdobnou hlavicí, které patrně krášlily účes germánských žen.


Pozoruhodný je poměrně velký počet zlomků keramiky, která nebyla vyrobena v regionu, nýbrž byla přivezena z poměrně značné dálky – až z provincií Římské říše (nejspíše Pannonie nebo Norica). Ačkoli jde pouze o zlomky, lze odhadnut, že šlo původně o nejméně 5 nádob, z nichž ve 3 případech se patrně jednalo o džbány. To je tvar, který si v té době naši Germáni sami nevyráběli a spoléhali se pouze na dovoz od římských hrnčířů. Tedy i ti v Plaňanech alespoň trochu „drželi krok s dobou“.


Plán výzkumu po digitalizaci (sestavili J. Volf a M. Kotek).

Co se chovaných zvířat týče, nejvíce se dochovalo kostí tura domácího, následovaného prasetem domácím a drobnými přežvýkavci (ovce a koza). V jednom z objektů byla dokonce nalezena celá kostra psa domácího. V tomto ohledu můžeme považovat spektrum chovaných zvířat za standardní. Díky tomu, že jsme během výzkumu odebrali celkem 9 vzorků hlíny z výplně vybraných objektů (každý vzorek obsahoval 7-12 litrů sedimentu), které jsme po výzkumu proplavili, máme k dispozici celkem 2611 drobných makrozbytků rostlin. Jejich rozbor dokládá téměř kompletní sortiment obilnin doby římské. Zaznamenána byla pšenice dvouzrnka, pšenice jednozrnka, pšenice špalda, ječmen obecný pluchatý a oves. Sortiment obilnin tedy obsahoval zejména archaické druhy typické pro starší období zemědělského pravěku a jeden druh šířící se až v závěru pravěku (oves). Tím se odlišuje kupříkladu od zemědělské produkce z konce doby železné (tedy z doby keltského osídlení), která reprezentovala pokročilejší způsob hospodaření.


Analýzou uhlíků dřev, které byly získány proplavením odebraných vzorků sedimentu, bylo zjištěno 11 druhů dřevin. Ty nám pomáhají rekonstruovat vzhled krajiny v době existence osady z doby římské. Převládaly uhlíky dubu s příměsí uhlíků habru. Významněji byly zastoupeny i uhlíky jabloňovitých dřevin (jeřáb, jabloň, hrušeň, hloh apod.), olše a jehličnanů (jedle, borovice atd.). Můžeme usuzovat, že krajina byla pokryta především duby a v té době již hodně rozšířeným habrem, říční nivy pak roubeny olšemi a vyšší polohy na štěrcích pak odolnějšími jehličnany.


Ukázka kresebné dokumentace (keramika, předměty ze železa, bronzu a kosti);

(kreslila I. Vajglová).


Je nutno dodat, že sídliště v Plaňanech nebylo v krajině osamocené – soudobé osady známe v podstatě z každé sousední obce. Je to také doba, kdy skončilo pohřbívání na dobřichovské Pičhoře a založeno bylo pohřebiště nové na Třebické. K řadě osad však přináležela i vlastní menší pohřebiště, jaké známe mimo jiné také z plaňanského cukrovaru. Je tedy zřejmé, že region kolem řeky Výrovky byl před dvěma tisíci lety osídlen mimořádně hustě a každá z dnešních obcí měla tehdy svého starověkého předchůdce.



PS: Autor by rád poděkoval Jaroslavu Šteflovi z Plaňan, který do publikované studie přispěl svými nálezy a řadou užitečných informací.